Osobnosti: SALOMON Emanuel, z Friedbergů, Mírohorský

Datum narození: 1829
Místo narození: Praha
Datum úmrtí: 1908
Místo úmrtí: Praha

Malíř opony v Rychnově nad Kněžnou

FM. [Salomon] z Friedbergů Emanuel svob. pán, malíř a spis. český (pseudonym Mírohorský), c. a k. polní podmaršál ve výslužbě (*18. led. 1829 v Praze). R. 1837 vstoupil na akad. gymnasium a zároveň chodil po škole na malířskou akademii pod Kadlíkem a později do krajinářské školy Antonína Manesa. Aby se stal podle přání svého malířem, otec nedovolil a tak byl [Salomon] dán r. 1840 do vojenské akademie v Novém Městě za Vídní, kde byl přijat do třídy druhé. Roku 1846 [Salomon] jmenován poručíkem II. třídy, pobyl v akademii ještě rok na vyšším kursu, kde nejnověji bylo vyučováno i kresbě a malbě, a r. 1847, jsa první mezi svými soudruhy, vtříděn jakožto poručík I. třídy do 28. pluku pěšího tehda Latourova do Terezína. Na dovolené v Praze zdokonaloval se v krajinomalbě u Havránka. V dub. 1848 vytáhl s plukem svým přes Plzeň, Řezno, Mnichov a Inšpruk do vzbouřeného Lombardsko-Benátska, kdež pod Radeckým bojoval v červnu několikrát při Adiži, pak jsa pobočníkem praporním v červenci u Sommacampagni (23.), u Custozzy (25.) a Volty (27.), pak 4 srp. u Milána. Povýšen 1. srp. na nadporučíka, vrátil se přesazen jsa na začátek října do Terezína, odkud však hned zase vyrazil ve 2. praporu pluku svého přes Prahu a Olomouc k Vídni tehda vzbouřené a účastnil se na konec října bojů a vzetí tohoto hlavního města. Z něho 4. pros. vytáhl v armádním sboru Jelačice bána zatím do Mostu nad Lítavou, potom do vzbouřených Uher, kde bojoval v bitvách u Parendorfu (16. pros.), v zimě zvláště kruté u Móoru (30. pros.), dále r. 1849 u Téténě (3. led.), vkročil s vojskem do Budapešti (5. led.), účastnil se bitev u Tornalje (14. ún.), u Petervášára (24. ún.), vyznamenal se ve dvoudenní bitvě u Kápolny (26. a 27. ún.), začež později ozdoben voj. křížkem záslužným a ruským řádem Sv. Anny 3. stupně s meči, bojoval u Hatvanu (2. a 5. dub.), u Isaszegu (6. dub.), u Czinkoty a Pešti denně (od 8.-21. dub.). V červnu přidělen ke generálnímu štábu a vtříděn do hlavního stanu armády podunajské pod Haynauem. Účastnil se pak bitev u Rábu (28. čna), u Komárna (2. a 11. čce), u Segedína a Söregu (5. srp.) a u Temešváru (9. srp.). Přesazen nadobro do gen. štábu byl posádkou v Budapešti, kde 1. list. 1850 povýšen ještě ne 22letý na setníka II. tř., potom v Temešváru, krátko v Budapešti a zase v Temešváru, kde r. 1853 postoupil na setníka I. tř. R. 1851 cestoval s malířem Albrechtem Adamem z Mnichova povolaným, aby pro císaře vymaloval několik bitev, po bitvištích uherských. R. 1853 reambuloval čásť obvodu srbskobanátského pluku u Staré Moldavy při Dunaji v bývalé Vojenské Hranici, a dříve již vytištěna generální mapa Srbské Vojvodiny a Temesského Banátu jím sestavená podle rozkazu velícího tam generála hr. Coroniniho. Na dovolené v Praze vystavoval v Jednotě krasoumné tehda ještě v Klementině výjevy z války v Uhrách. Na jaře r. 1854 byl ve Vršci generálštábníkem divise Wolfovy sboru srbskobanátského, záhy přeložen do Verony a na podzim do Prahy k velitelství 1. sboru armádního. Přes léto r. 1856 mapoval v knížetství Valašském (nyní polovina král. Rumunského) v okolí Fokšan, v zimě následující vypracovával ve voj. ústavě zeměpisném ve Vídni věci v létě mapované, r. 1857-58 mapoval v Uhrách v okolí Dunaföldváru, pak byl v evidenční kanceláři generálního štábu ve Vídni. Večery tam vynakládal na kreslení aktů na malířské akademii pod P.J. Geigerem a vystavoval ve Vídni vt. zv. Schönbrunnerhause výjevy z Rumunska a z Uher. Před vypuknutím války r. 1859 přeložen do Št. Hradce k velitelství 6. sboru armádního, s jehož hlavním stanem se přesídlil do Lince. Tam v květnu povýšen na majora, načež v srpnu přeložen do hlavního stanu 1. sboru armádního do Lublaně a v list. do hlavního stanu II. armády ve Veroně pod Degenfeldem a později pod Benedekem. Roku 1860-61 byl činným při vojen. popisovaní území a měl tu na práci kraje mezi Minciem a Adiží a pak mezi Talmentem (Tagliamento) a Sočou. Dne 10. říj. 1860 oženil se ve Veroně s Marií Rudolphovou šl. z Frisů, dcerou c. k. plukovníka. Od srp. 1861 do květ. 1862 byl náčelníkem štábu při velitelství pevnosti Mantovy, potom opět činným ve hlavním stanu II. armády ve Veroně, 1864 povýšen na podplukovníka, do r. 1866 řídil I. oddíl zeměměřičský v Banátě se sídly v Temešváru a v Pančevě. V dub. 1866 odebral se do Verony jakožto náčelník štábu tamního velitelství pevnostního a v čnu postoupil na plukovníka. Z Verony byl poslán za parlamentáře ke gen. Cialdinimu. vrchn. veliteli italské armády, do Strà u Padovy. Od pozd ního podzimu 1866 do květ. 1869 byl náčelníkem štábu v Zadru, potom přesazen k 78. pluku pěšímu do Osěku slavonského, kde mnoho přátelsky obcoval s biskupem Strossmayerem sídlícím v nedalekém Djakově. Od 1. list. 1872 velel 1. pěší brigádě 33. divise armádní v Komárně, povýšen 1873 na generálmajora, 1875 přeložen do Budapešti, 1878 svěřeno mu velení 30. divise armádní ve Lvově, kde 15. září t. r. postoupil na polního podmaršálka Tam vystavoval veřejně u »Towarzystwa sztuk pięknych« obrazy genrové co rok od 1879 do 1883. 1. list. 1883 po 37leté službě činné uchýlil se na trvalý odpočinek do Prahy, při kteréžto příležitosti vyznamenán řádem železné koruny II. tř. a r. 1884 povýšen na svobodného pána V Praze vystavoval malby r. 1884, 1891 na jubilejní výstavě a v Rudolfínu, tu také r. 1892, 1893 a 1899 a na Národopisné výstavě r. 1895 celou řadu válečných příběhů z r. 1848 a 1849. Olejomalby [Salomon]-ovy ze všech oborů přesahují 450, vodomaleb není méně a skizz, náčrtů podle přírody, kartonů a rozvrhů pro obrazy jak v kresebnicích, tak na listech porůzných je počet velmi veliký. Z vodomaleb jeho má cisař František Josef I. čtvero z l. 1852 a 1853 (obřadné výjevy voj. a Naleziště uherské koruny u Staré Ršavy) a olejomalbu jednu Parádu voj. na Campo Marte v Benátkách 1861, mal. r. 1862 Největší jeho olejomalba 6 m2 Svatební průvod dalmatský (1886) visí ve schodišti průmyslového musea Náprstkova, Kristus s učni před Emausem 3 m2 (1889) je v kostele ve Střezměři, Sv. Kliment bezmála 2 m2 (1894) v domácí kapli vodoléčebny dra. Piaseckého v Zakopaném, Ukřižovaný stejně veliký malovaný 2krát (1881) v řím. katol. kostele v Mostech Wielkich v Haliči a (1892) v kostele v Sulislavi, Sv. Barbora (1873) v děkanském kostele ve Vísce u Hořovic, Sv. Leopold (1871) ve farním chrámě v Osěku Slavonském, Křížová cesta (14 zastavení, 1898) v kostele ve Strážově; biskup Strossmayer má od něho Poskočnici (dalmatský tanec, 1871), museum král. Česk. a museum v Opavě mají od [Salomon]-a po obrazu, museum král. hl. města Prahy celou řadu pohledů ze staré Prahy, podobizny generálů jím vymalované visí v čestných dvoranách akademií voj. Tereziánské Novoměstské a voj. technické ve Vídni a ostatní olejomalby, jakož i aquarelly jsou roztroušeny u soukromníků. Svoji vlastní podobiznu vymaloval několikrát, kde kdo si ji přál. Vodomalbu Svatební průvod dalmatský (1881) stejný jako olejomalba jeho u Náprstků dal do svatebního alba, věnovaného českými umělci korunnímu princi arciv. Rudolfovi. Kresby jeho dodávané do »Hum. Listů« hned od jejich založení r. 1858 do 1879, pak r. 1885 a 1899 jdou do tisíců, v oněch prvních 21 letech málokteré číslo bylo bez nich a mnohá čísla byla jich plna, do »Šípů« přispěl někdy něčím, do vážných časopisů obrázkových jako »Obrazy života«, »Květy«,»Světozor«, »Ruch«, »Zlatá Praha« rovněž kreslíval do r. 1889.) Illustroval mnoho národních písní a českých básní, z čehož některé vyšly ve »fotografické obrazárně« Friedrichově, později Bartošově, pak Karoliny Světlé »Vesnický román«. Maloval i divadelní dekorace a opony do Chrudimi, Tábora, Rychnova n. Kn. aj. Plodnost tuto lze vysvětlit báječnou rych ostí tvorby jeho a tím, že svědomitě a pilně používal. každé volné chvíle ke studování podle přírody a ke zdokonalování se v umění. [Salomon] zavrhuje naprosto t. zv. »moderní« umění výtvarné bez myšlenky, bez komposice, bez kresby, s nemožnými barvami, nepravdivé, ohyzdné, nejasné, mlhovité, mnohdy až do nepříčetna ponuré, a se svědomitými malíři Lhotou a zemř. Havránkem smutně naříkával na politování hodné scestí, kam malba zabředla.-Spisovatelství [Salomon] zahájil značně později než malbu, teprve 26letý r. 1855, píše dosti zřídka, kdežto maluje bez ustání a sám se pokládá více za malíře, než za spisovatele, a přece ku podivu každý člověk mu píše k adresse na dopisech »spisovatel« a ani jeden »malíř«-Psal až do r. 1862 menší článečky feuilletonistické do »Pražských Novin«, do tehdejšího »Času« a »Hlasu«, r. 1859 zlomky cestopisné do Nerudových »Obrazů života«, pracoval do r. 1870 hesla voj. pro »Naučný Slovník« Riegerův, r. 1864-67 přispíval do tehdejší »Zlaté Prahy«, do tehdejších »Květů« a »Světozora« črtami z válek r. 1848-49 a krátkými výklady ke kresbám svým do těchže časopisů, r. 1868 sepsal pro »Názorný atlas« k řečenému slovníku Válečnictví polní a vojenství, do »Květů« přispíval články o Dalmacii, do »České Thalie« črtami divadelními, r. 1872 napsal Úvod ke kresbě a malbě, vydaný Urbánkem r. 1877, r. 1873 drobnosti do voj. časopisu »Vlasť«, r. 1873-1889 podával sem tam feuilletonistické články většinou národopisné do »Nár. Listů«, psával r. 1869-76 do lesnického časopisu »Háj«, r. 1878-80 do pražského časopisu pro obuvniky a do moravské »Koledy«, r. 1881 do »Divad. Listů«, r. 1884 vydal brošurku O vegetarismu, od r. 1885-93 psal hojně do »Vojenských Listů«, mezi jinými statěmi čásť Pamětí ze svého žití z let 1840-48, r. 1888 napsal drobné články též kritické o malbě do »Vyšehradu«, od t. r. pracuje pro »Ottův Slovník Naučný« hesla vojenská, jezdecká, malířská, přírodoléčebná a j., r. 1895 psal do »Domácího rádce«, od r. 1896 píše do »Přírodního lékaře«, t. r. Bačkovský vydal z Pamětí z jeho žití Před 30 lety (z války 1866) a Před 40 lety (mapování v Rumunsku). Malých veseloher napsal řadu, z nichž po ztracení několika zůstalo 11, totiž: Sliby chyby, Záletníci (obě provozována v proz. divadle v Praze), Překvapení, Vzácný host (v rukopise); Svatební střevíce, pak tendence Kneippovské Syčáci, V ranní rose. Bosá obutému, Zbláznil se, Ti nejdrobnější a Popelčin sandálek, těchto 7 provedených ochotníky. Drobné články roztroušeny po kalendářích »vysloužilců« a j. a po památnících různých. Jeho Paměti z mého žití a začatý román Jak se mstí Slovan jsou v rukopise. Z francouzštiny přeložil r. 1890-92 4 romány Teta Aurelie a Manžel Jacquelinin od A. Theurieta, Vikomtessa od L. Barracanda a Odkázaná duše od G.Ohneta; z italštiny Předčítatel kněžnin od G. Barriliho, z němčiny r. 1897 Dovětek Kneippův a r. 1904 téhož Veleknihu. Přednášky měl v Praze, v Hradci Král., v Chrudimi, v Poděbradech a j. v různých spolcích ve směru cestopisném, národopisném, vojenském a životosprávném. Jsa zvláště nadán pro jazyky mluví kromě své české mateřštiny dokonale frncouzsky, italsky, anglický a německy, obstojně polsky a srbskochorvatsky, poněkud rusky. Rumunsky a maďarsky, což oboje uměl zcela dobře, zapomíná pro nedostatek cvičby.-Již jako hoch s instinktivním odporem proti lékárnickým lékům přilnul r. 1851 naprosto k vodoléčbě, již studoval r. 1854 v Gräfenbergu u dra Schindlera, nástupce Priessnitzova, r. 1881 u Th. Hahna na Obere Waid u Sv. Havla ve Švýcarsku, r. 1884 u dra Piaseckého v Zakopaném a r. 1887 u A. Riklího v Bledu. R. 1861 stal se vegetariánem více z ohledů éthických podle vznešené zásady mravní, že nesluší prolévatí krve nevinných zvířat, než z příčin diététických, protože rostlinná strava je člověku fysiologicky přiměřenější a zdravější než masitá. Lihovin, ani poměrně nejméně škodné pivo nevyjímaje, nikdy neměl v ústech, o kouření tabáku nikdy ani se nepokusil, vůbec žije velmi střídmě. Při všem tom a právě proto těší se pevnému zdraví, jest otužilý a čilý, vždy naladěn do práce až do značnějšího věku. R. 1892 založil spolek »Český Kneipp« se směrem přírodně hygienickým na předcházení nemocí a léčení jich podle zásad přírodoléčebných.-V rodině měl několikeré neštěstí: manželku pochoval po 18letém pouze manželství, ze 7 dítek 3 zemřely maličké, ale oba nadějní synové, starší u váleč. námořnictva, mladší u pěchoty, se zastřelili v nejkrásnějším věku mladém (1893 a 1899) z příčin nevysvětlených. Zbývá mu toliko dvé dcer. Se [Salomon]-em, jenž sám baronství nabyl, vymírá větev svob. panská. Bžk.
http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/380208-salomon

Emanuel Salomon z Friedbergu - Mírohorský (1829 Praha –1908 Praha) byl polním podmaršálkem rakousko-uherské armády, malířem a spisovatelem . Vystudoval vídeňskou Vojenskou akademii a v armádě sloužil až do roku 1883. Ve svých rukopisných, dosud nevydaných pamětech, jež mají 6 516 stran, zachycuje vojenská tažení, dobové poměry i svá setkání s významnými současníky. Výtvarné umění studoval soukromě u Františka Tkadlíka a Antonína Mánesa a také na vídeňské AVU. Kromě sakrálních, žánrových a historických obrazů (mj. Libušin soud) vytvořil i mnoho kreseb, akvarelů a grafik ( populární byla jeho litografie Kde domov můj). Ilustroval díla Karolíny Světlé a jeho ilustrace i stati lze najít v Riegerově a Ottově naučném slovníku.
Zpracoval Bronislav Pražan

Bibliografie:
Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s. 106, 107

Archivy:
Památník národního písemnictví, Paměti