Praha, Národní divadlo, opona, Národ sobě, Vojtěch Hynais, 1883

Slavie truchlí nad shořením divadla a obětavý národ jí přináší dary, génius národa žehnající lidu

Myšlenka opony vznikla po požáru z obrovského zdrcení po tom neštěstí. Kdekdo obětoval co mohl; ta všeobecná obětavost i nejchudších vrstev, kuráž nepoddat se tomu a odolat - (...) mně tak imponovalo, (...) že jsem si řekl, to je něco, co si ten národ zaslouží, aby se zvěčnilo.
V. Hynais. In K. V. Burian: Světová operní divadla. 1973, s. 91

Odborná komise oponu nepřijala. Vytýkali Hynaisovi šedozelený tón, který měl vyvolat iluzi zavěšeného goblému, nelíbily se hubené postavy, bylo odmítnuto oblečení. V průběhu práce naléhala komise, aby malíř podle jejich přání a pokynů oponu předělal. Než se spor vyřešil, musila být opona už zavěšena. Sbor pro zřízení Národního divadla ani jeho Družstvo ji nikdy neschválily.
Čtení o Národním divadle, Praha, Odeon 1984, s.23

První opona Národního divadla realizovaná podle Ženíškova návrhu shořela při požáru divadla v roce 1881. Vojtěch Hynais byl vyzván, aby vytvořil novou oponu. Jeho návrhy zaslané z Paříže byly r. 1882 s výhradami přijaty. Námětem opony je oslava soudobého vzepětí národa. Hynais chtěl vylíčit „Dějiny samé povstání té budovy…“ a nadšení národa po zničujícím požáru. Ústřední postavou je Slavie (personifikace slovanství), která truchlí nad shořením divadla a obětavý národ jí přináší dary. Nad nimi se vznáší anděl slávy – Génius národa žehnající lidu. Hynaisův civilní pohled narušoval dosavadní česká alegorická klišé a byl z mnoha důvodů kritizován (pro „studenou“ barevnost a jiné). Práci provedl za 90 dnů s dvěma pomocníky. Hynaisův návrh opony se nachází v Muzeu dekorativních umění v Paříži.
Milan Kreuzzieger, komentář z výstavy fotografií divadelních opon Múzám, městu, národu (2003)

...opona z roku 1883 ukázala, co si malíř odnesl z Vídně, ze studia Benátčanů, a hlavně z Paříže, kde přebýval dlouhá léta. Velkosvětská elegance jeho projevu, vyznívající barevně do působivého dekorativního šerorůžového tónu, v Praze zprvu překvapila, ale záhy byla plně přijata.
PAVEL, Jakub: Dějiny umění v Československu, Praha 1978, s. 198

Autor opony Národního divadla jakou ji známe dnes je Vojtěch Hynais, ta po požáru v roce 1881 nahradila původní oponu Františka Ženíška. Návrh na novou oponu vypracoval Hynais v Paříži. Samotnou oponu s námětem hlavní ideje Národního divadla vypracoval pak Hynais během devadesáti dnů v boudě na jakémsi dvoře na Karlově náměstí v Praze. Přestože odborná komise měla k Hynaisovu pojetí opony výhrady, neschvalovala barevné ladění do šedé a zelené a vytýkala umělcovi hubené postavy, veřejnost novou oponu přijala s nadšením. A ačkoli komise oponu vlastně nikdy neschválila a dokonce trvala na předělání. Nalezneme tuto překrásnou oponu v divadle dodnes.
Opona váží 180kg a bylo na ni spotřebováno 26kg barev. Celá olejová malba pokrývá celkově 142m2 plochy.
Na samotné oponě si všimněte volnosti póz a elegance jednotlivých postav, prosvětlování koloritu a Hynaisův zájem o světlo, který znamenal mnoho pro vývoj české malby. Zprava je zobrazeno vybírání příspěvků ke stavbě divadla, je zde postava matky s dítětem a děvčátkem, které se snaží přispět kvítkem, zatímco její matka odevzdává vdovský peníz. Dále zde nalezneme postavu génia vznášejícího se na křídlech slávy nad postavami symbolizující tragédii, komedii a drama. Jako model mu při malbě tohoto génia stála francouzská malířka a modelka mnoha umělců Suzanne Valadon. Vlevo nalezneme kresby umělců, kteří se podíleli na obnově divadla. Autor také mistrně ztvárnil dětské postavičky, které nalezneme v horní a dolní části opony, je zde například rarášek zosobňující frašku.
Vojtěch Hynais se snažil zachytit alegorii hl. myšlenky Národního divadla Národ sobě. Je to bezesporu dokonalá akademická malba, která se vyrovná české malbě 19. století.
www Maturitní otázky (2009)

První opona Národního divadla realizovaná podle Ženíškova návrhu shořela při požáru divadla v roce 1881. Nejdříve měl Vojtěch Hynais provést upravený Ženíškův návrh, ale oba umělci to odmítli. Hynaisovy vlastní návrhy zaslané z Paříže byly r. 1882 s výhradami přijaty. Programem opony je oslava soudobého vzepětí národa. Hynais chtěl vylíčit nadšení národa po zničujícím požáru. Ústřední postavou je Slavie (personifikace slovanství), která truchlí nad shořením divadla a obětavý národ jí přináší dary. Nad nimi se vznáší anděl slávy - Génius národa žehnající lidu.
Modelem sloužili Hynaisovi jeho přátelé, z nichž někteří mu pomáhali s realizací opony. (Modelkou pro Slavii byla manželka Hynaisova přítele Oskara Rexe.) Při schánění modelů a modelek pomohl Hynaisovi malíř Puvis Chavannes, přítel jeho učitele Feuerbacha. Pravě on mu doporučil mladou teprve šestnáctiletou modelku Marii Valadonovou, která mu nosila prádlo od své matky, pradleny. Marii Valadonovou začali její přátelé (Toulouse-Lautrec) přezdívat Suzanne. Nejspíše proto, že si přivydělávala jako akrobatka ji Hynais zavěsil na hrazdu nad celou skupinou. Stala se alegorií Slávy Čechie, Andělem Slávy. Také později stála Hynaisovi modelem pro mnoho dalších obrazů (např. Pravda). Valadonová se však záhy prosadila jako malířka. Obvyklý vztah charakteristický pro dějiny umění: muž – umělec, aktivní, tvůrčí a ovládající k ženě – modelce, pasivní a podřízené je poněkud problematizován. Suzanne Valadonová - žena - model se stala významnější umělkyní a navíc reprezentuje výraznou orientace české kultury na Francii, která je alternativou vzhledem k dominantní a tradiční rakouské a německé kultuře. To, že na opona v Národním divadle ztělesňuje francouzská žena a budoucí světově známá umělkyně Slávu Čechie rozehrává pozoruhodnou genderovou a nacionální hru.
Milan Kreuzzieger : Rod a národ: Žena a vizuální kultura v období národní emancipace. Část: Vojtěch Hynais a Suzanne Valadonová jako Sláva Čechie http://gender.ff.cuni.cz/anotace_kreuzzieger.htm

Zakázku na druhou oponu získal malíř Vojtěch Hynais, který si ovšem ještě před zahájením práce vyžádal souhlas od Františka Ženíška.. Na dobové poměry byla Hynaisova práce dost moderní. Dokonce tak, že ji ctihodná schvalovací komise původně odmítla! Postavy na oponě se jí zdály nezdravě bledé a „nenárodně“ hubené, v celém výjevu prý bylo příliš mnoho
smutných tónů šedé a zelené barvy. Vlastně tu ještě – v roce 1883 – dozníval starý požadavek
obrozenců, podle nichž má být umění výhradně národní a bujaře optimistické. Tomu
samozřejmě kompozitní Hynais moc nevyhovoval. Slavná komise proto oponu neschválila a
nařídila její přepracování! Pak ale na štěstí zasáhla přízeň osudu: z provozních důvodů muselo
být dílo v divadle zavěšeno i bez souhlasu pánů komisařů a návštěvníci si ho oblíbili tak, že se
opětovné sejmutí a přemalování ukázalo být neúnosné. Stal se pravý opak, nadšení diváci si
na vedení Národního divadla vymohli, aby opona byla spouštěna i o přestávkách a mohli ji
tak co nejdéle obdivovat.
http://sik.vse.cz/ss/opona.pdf

Vzorem a vrcholným ideálem malované opony prezentující slavnostně, vznešeně a monumentálně velké, výjimečné národní poslání divadla byla nepochybně Hynaisova opona. Lidé stavějící na ní divadlo jako Chrám umění, jehož kořeny sahají až do antického Řecka, vyjadřovali dokonale ideu Národního divadla jako uskutečnění velkého českého snu.
Císař, Jan: Opony jako scénologický fenomén. disk, čas. pro studium scénická tvorby, 2011, č. 36, s. 32.


Jaroslav Bárta vlastivědný pracovník z Cítolib zaslal 2012 informace:
Na Hynaisově oponě před levým sloupem stojí prostovlasá postava v dlouhém zeleném plášti dívající se vzhůru - má to být akademický malíř Václav Sochor.
Dvě ženy v popředí uprostřed - pravá sedí na truhle (asi), druhá stojí a obě se dívají na sebe. Jedna z nich by měla být
Hana Kvapilová. Dle informace přílohy deníku Mladá fronta dnes (asi 2009).

Kulturní měsíčník Loun z listopadu 1970 v článku cítolibského rodáka Ing. Rudolfa Sýkory uvádí:
" ( Václav Sochor ) uzavírá intimní přátelství s Václavem Brožíkem a Vojtěchem Hynaisem, kteří rovněž v té době dleli v Paříži. Spolupracuje s Hynaisem na jeho slavné " Oponě" pro Národní divadlo a je též na ní zobrazen, jako plavovlasý jinoch s bradkou, hledící vzhůru".

Jaroslav Bárta na základě porovnáním podoby na oponě s podobou na malířově ( Sochorově) autoportrétu prohlašuje, že v obou případech jsou vidět jeho charakteristické rysy, tj. ostrá brada, klenutí obočí, celkový vzhled obličeje i jeho postavy.

(Hynais) Pobýval zrovna v Praze, když Národní divadlo 12. srpna 1881 vyhořelo. Po požáru vznikly neshody mezi Sborem pro zřízení Národního divadla a umělci, především stavitelem Josefem Zítkem, ale i Františkem Ženíškem, jehož původní opona zcela shořela. Ženíšek očekával lepší nabídku, než mu Sbor poskytl, a tak už r.1882 bylo jednáno s Hynaisem. Jiné prameny tvrdí, že Ženíšek odmítl z důvodu zaneprázdněnosti.
V r. 1882 opět Hynais v Praze vystavoval v rámci výstavy Krasoumné jednoty.
V Paříži zhotovil během půl roku barevný náčrtek opony. Pojal oponu jako alegorii vzepětí celého národa po vyhoření divadla. Přivedl si dva pomocníky, své přátele Karbowského a Desrivieresa. Ale už ve skice vytýkal Sbor Hynaisovi, že barvy jsou příliš zelenošedé a že neladí s celkovou úpravou hlediště. Hynais oponu namaloval během devadesáti dní v jakési boudě na Karlově náměstí v Praze.
V popředí skoro uprostřed vpravo sedící žena představuje alegorii tragédie a vedle ní stojící plavovláska je veselohra, u jejích nohou malý chlapec představuje frašku. Kolem jsou pracující zedníci a stavebníci. Pak jsou trochu vlevo od této skupiny různí umělci - malíř s paletou, sochař s dlátem a z poloprofilu nakročený herec s mečem v rudohnědém plášti, kterému byl modelem malířův přítel Šubić. Zprava přicházejí přispivatelé. Mírně nakloněný muž vpředu měl za model dalšího přítele Hynaisova - Karbowského. Pro ženu přinášející „vdoví groš“ byla modelem manželka malíře Eugena Jettela (1845 - 1901). Vousatý výrazný muž v pozadí byl představován pražským přítelem Hynaisovým, doktorem Rachetem a další výraznou tváří v pozadí za mužem s lysou hlavou byl druhý Hynaisův pomocník, malíř Desrivieres. Pro génia, který se vznáší nad dílem a žehná mu, byla předlohou slavná pařížská modelka a malířka Suzanne Valadon (1865 - 1938), matka malíře Maurice Utrilla (1883 - 1955). - Sbor však oponu neschválil a celou odpovědnost za ni svalil na umělce. Ale opona to při znovuotevření vyhrála, i když vlastně nikdy schválená nebyla.
Ex: Dobromila Lebrová: Vojtěch Hynais, český malíř, tvůrce opony Národního divadla. http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2009120047 (120716)


Staletá Praha č. 1/2011, roč. XXVII.
rozsáhlá studie trojice autorů Tomáše Bergera, Petry Strakové a Tomáše Záhoře o restaurování a technologickém průzkumu Hynaisovy opony v historické budově Národního divadla, která přináší množství nových poznatků. Toto monumentální dílo bylo restaurováno v roce 2009, tedy po dvaceti sedmi letech od generální opravy divadla. Text je doplněn pozoruhodnými snímky detailů opony.

V roce 1921 na rub Hynaisovy opony napsal člen jevištního personálu Klobouk dolů! Ale není to myšleno jako pocta hercům. Technika štvalo, že režisér, nejspíš Karel H. Hilar, na jevišti chodil v klobouku a nectil tak tradici, že se na jevišti ND smeká.
Zdroj: http://www.blesk.cz/clanek/zpr avy-udalosti-domaci/157428/upl ynulo-130-let-od-pozaru-co-o-n arodnim-divadle-nevite.html

Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s.136-137

2011 šot o oponě zařazen do 4. dílu (Od Hynaisovy opony k úsměvu Jiřího Suchého) cyklu TV2 Toulky za uměním / Malované opony českých divadel, režie a kamera Jan Hojtaš, pořadem provázel František Dvořák
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10369954439-malovane-opony-ceskych-divadel/21154215562/

Dobromila Lebrová: Vojtěch Hynais, český malíř, tvůrce opony Národního divadla. http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2009120047 (120716)

Hynaisův návrh opony je uložen v Muzeu dekorativních umění v Paříži.

Výstava fotografií divadelních opon Múzám, městu, národu (Státní opera Praha 2003)

Národní divadlo

2010 Národní divadlo