Praha, ND, Hynais, opona
Zdroj: Archiv Národního divadla
PRAHA, Národní divadlo – Vojtěch Hynais: heslo in Valenta, Jiří (ed.): Malované opony divadel českých zemí. Praha, NIPOS 2010, s. 136-137
PRAHA, Národní divadlo – Vojtěch Hynais
První opona Národního divadla, vytvořená Františkem Ženíškem, shořela 13. srpna 1881. Pořízení nové opony bylo svěřeno tehdy ještě mladému malíři Vojtěchu Hynaisovi, žijícímu již po léta v Paříži, který velký úkol zvládl v krátké době na vysoké úrovni a s velkým fyzickým nasazením. Po přípravných pracech oponu namaloval na dvoře České techniky na Karlově náměstí.
Proti oponě však byly vážné námitky. Protože ale čas běžel, byla instalována, i když ji snad příslušná komise neschválila. Veřejnost ji však přijala dobře. Opona působí slavnostně, zaujímá diváky jako mimořádné umělecké dílo a udivuje i svojí velikostí. Je to největší závěsný obraz vytvořený českým umělcem.
Tématem opony je, obdobně jako u Ženíška, budování národního divadla, které ale Hynais nezpracoval realistickým způsobem, jenž se už prosazoval ve výtvarném umění nejen v západní Evropě, ale i u nás. Konkrétnímu zobrazení mimořádné národní akce Čechů se vyhnul. Do opony umístil v pravém horním rohu jen malou sochu bílého lva, symbolu českého státu. Nad všemi se vznášející Genius drží v ruce červenobílý prapor a ve středu horního okraje opony je připomenut rok jejího vytvoření. Odkazem k národní akci je řada znaků měst, jejichž občané budově ve sbírkách zvláště přispěli.
Navzdory tomu, že se Hynais konkrétnímu zobrazení budování divadla vyhnul, na oponě ji po svém zachytil, a to způsobem, který dobře odpovídal architektuře,
v níž byla opona zavěšena. Zachytil totiž s jistou obecností, snad jako první oponář v Evropě, lid jako nadšeného budovatele divadla. Iniciátory divadelních staveb a stavebníky až dosud totiž většinou nebývali občané nearistokratických vrstev. Úkol, pro nějž byl získán, naplnil Hynais alegoricky jako nadčasový a nadnárodní jev. Pod nedostavenou divadelní architekturou antického slohu kolem alegorie Tragédie, Komedie i Frašky jsou lidé různého věku, stěsnaní v prostoru, který jim byl vymezen, vzrušení a nadšení úkolem, který zvládají. Jsou oblečeni do šatů, které znala renesance i malířova současnost. Všichni jsou zaujatí činností, o níž jsou přesvědčení, že jim prospěje. Postavy ani vzdáleně neměly připomínat určitý národ. Vyvolávají-li zvláště postavy žen reminiscenci na Paříž, není to proto, že by Hynais chtěl zobrazit Francouze, ale proto, že byl ovlivněn mnohaletým pobytem v městě nad Seinou. Hynais svojí oponou navazoval na evropskou oponářskou tradici, pro niž práce s alegoriemi byla příznačná, a zároveň se ovšem poučil i na oponách, které v druhé polovině 19. století vznikaly hlavně pro přední měšťanské reprezentační scény v západních evropských zemích.
Z výtvarného hlediska se přiřadil do tábora malířů-akademiků, kteří v evropském umění jeho doby měli v řadě zemí výrazné postavení. Byli protipólem výtvarných snah vedoucích k umění 20. století. I když byli odmítáni, rychle překonáváni a později dokonce potlačováni, nelze nevidět, že mezi nimi byli i talentovaní umělci. Když jako Hynais do svých prací vložili nosnou a užitečnou ideu, byli a jsou s poctou i obdivem přijímáni. V každém případě je Hynaisova práce jedinou mistrovskou oponou velkého dechu, jaká byla pro česká divadla vytvořena.
František Černý
VOJTĚCH HYNAIS (Vídeň 1854 – Praha 1925) náležel k největším a nejprogresivnějším postavám generace umělců Národního divadla. Studoval na výtvarných akademiích ve Vídni a v Paříži a jako první k nám přinesl program plenérové malby. Jeho světelný realismus byl ovlivněn Tiepolovým dílem, jež studoval v Itálii, i francouzskou historickou a dekorativní malbou. Kromě opony namaloval pro ND alegorie, například Apoteózu Koruny české, Mír, Historii, Jaro a Léto.
Popisek, s.137
Hynaisova opona, vítající od roku 1883 diváky vstupující do Národního divadla, je nejznámější divadelní oponou země.
První opona Národního divadla, vytvořená Františkem Ženíškem, shořela 13. srpna 1881. Pořízení nové opony bylo svěřeno tehdy ještě mladému malíři Vojtěchu Hynaisovi, žijícímu již po léta v Paříži, který velký úkol zvládl v krátké době na vysoké úrovni a s velkým fyzickým nasazením. Po přípravných pracech oponu namaloval na dvoře České techniky na Karlově náměstí.
Proti oponě však byly vážné námitky. Protože ale čas běžel, byla instalována, i když ji snad příslušná komise neschválila. Veřejnost ji však přijala dobře. Opona působí slavnostně, zaujímá diváky jako mimořádné umělecké dílo a udivuje i svojí velikostí. Je to největší závěsný obraz vytvořený českým umělcem.
Tématem opony je, obdobně jako u Ženíška, budování národního divadla, které ale Hynais nezpracoval realistickým způsobem, jenž se už prosazoval ve výtvarném umění nejen v západní Evropě, ale i u nás. Konkrétnímu zobrazení mimořádné národní akce Čechů se vyhnul. Do opony umístil v pravém horním rohu jen malou sochu bílého lva, symbolu českého státu. Nad všemi se vznášející Genius drží v ruce červenobílý prapor a ve středu horního okraje opony je připomenut rok jejího vytvoření. Odkazem k národní akci je řada znaků měst, jejichž občané budově ve sbírkách zvláště přispěli.
Navzdory tomu, že se Hynais konkrétnímu zobrazení budování divadla vyhnul, na oponě ji po svém zachytil, a to způsobem, který dobře odpovídal architektuře,
v níž byla opona zavěšena. Zachytil totiž s jistou obecností, snad jako první oponář v Evropě, lid jako nadšeného budovatele divadla. Iniciátory divadelních staveb a stavebníky až dosud totiž většinou nebývali občané nearistokratických vrstev. Úkol, pro nějž byl získán, naplnil Hynais alegoricky jako nadčasový a nadnárodní jev. Pod nedostavenou divadelní architekturou antického slohu kolem alegorie Tragédie, Komedie i Frašky jsou lidé různého věku, stěsnaní v prostoru, který jim byl vymezen, vzrušení a nadšení úkolem, který zvládají. Jsou oblečeni do šatů, které znala renesance i malířova současnost. Všichni jsou zaujatí činností, o níž jsou přesvědčení, že jim prospěje. Postavy ani vzdáleně neměly připomínat určitý národ. Vyvolávají-li zvláště postavy žen reminiscenci na Paříž, není to proto, že by Hynais chtěl zobrazit Francouze, ale proto, že byl ovlivněn mnohaletým pobytem v městě nad Seinou. Hynais svojí oponou navazoval na evropskou oponářskou tradici, pro niž práce s alegoriemi byla příznačná, a zároveň se ovšem poučil i na oponách, které v druhé polovině 19. století vznikaly hlavně pro přední měšťanské reprezentační scény v západních evropských zemích.
Z výtvarného hlediska se přiřadil do tábora malířů-akademiků, kteří v evropském umění jeho doby měli v řadě zemí výrazné postavení. Byli protipólem výtvarných snah vedoucích k umění 20. století. I když byli odmítáni, rychle překonáváni a později dokonce potlačováni, nelze nevidět, že mezi nimi byli i talentovaní umělci. Když jako Hynais do svých prací vložili nosnou a užitečnou ideu, byli a jsou s poctou i obdivem přijímáni. V každém případě je Hynaisova práce jedinou mistrovskou oponou velkého dechu, jaká byla pro česká divadla vytvořena.
František Černý
VOJTĚCH HYNAIS (Vídeň 1854 – Praha 1925) náležel k největším a nejprogresivnějším postavám generace umělců Národního divadla. Studoval na výtvarných akademiích ve Vídni a v Paříži a jako první k nám přinesl program plenérové malby. Jeho světelný realismus byl ovlivněn Tiepolovým dílem, jež studoval v Itálii, i francouzskou historickou a dekorativní malbou. Kromě opony namaloval pro ND alegorie, například Apoteózu Koruny české, Mír, Historii, Jaro a Léto.
Popisek, s.137
Hynaisova opona, vítající od roku 1883 diváky vstupující do Národního divadla, je nejznámější divadelní oponou země.
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze.
Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.