Texty: Chrudim, České rodinné loutkové divadlo. Text k výstavě ze sbírek Muzea loutkářských kultur v Chrudimi, ex www , s.a., autor neuveden

ČESKÉ RODINNÉ LOUTKOVÉ DIVADLO

Popularita loutkového divadla, o niž se v minulosti zasloužili především kočovní lidoví loutkáři, vedla v druhé polovině 19.století mimo jiné také k oblibě a značnému rozšíření rodinných loutkových divadélek. Zpočátku v měšťanských patricijských salónech, později i ve středostavovských rodinách, zvláště pak u inteligence. Nakonec všeobecně. Řada publicistů, umělců a vzdělanců si uvědomovala, že velkého vlivu loutkového divadla na děti je možno využít i pro výchovné cíle. Proto loutkové divadlo proniklo i do škol.
Většina divadélek vycházela z tradic profesionálního kočovného marionetářství a vědomě na ně navazovala. U některých se pak objevovaly reformní snahy (týkaly se repertoáru, reprodukce, výtvarna...). Rozšíření rodinných divadélek napomohla sériová výroba loutek a dekorací, které byly cenově přístupné i pro méně zámožné zájemce. Od roku 1887 vycházely první knižnice loutkových her, o dva roky později spatřila světlo světa první praktická příručka (napsal ji pro mládež spisovatel Fr.Hrnčíř pod šifrou dr.J.V.). V roce 1894 byly vydány první české tištěné dekorace, jejichž autorem byl šéf výpravy Národního divadla Karel Štapfer. Celý jejich náklad však bohužel shořel při požáru skladiště, takže si na další české dekorace musela česká veřejnost ještě pár let počkat. Zatím se k nám i nadále dovážely dekorace a loutky německé a rakouské výroby.
Z četných pražských rodinných divadélek vyniklo na přelomu 19. a 20.století několik nad běžný průměr. Rodina starosty Sokola Josefa Scheinera hrála v letech 1884-1907 vlastní rukopisný repertoár ve výpravě secesního malíře Atruše Scheinera (podle ní pak byly v roce 1932 sériově vydány dekorace s proscéniem). Divadélko vinohradského továrníka a mecenáše Josefa Jana Friče mělo význam především z hlediska dramaturgického, neboť zde měly premiéry téměř všechny hry Karla Maška-Fa Presto, který patřil ke kvalitním autorům té doby. Přínosem poštovního úředníka Zdeňka Weidnera bylo zase, kromě originální techniky a stylově čistých dekorací, reformní řešení jevištní konstrukce. Zajímavými a netradičními dramaturgickými a inscenačními pokusy vynikalo divadélko architekta-urbanisty Vladimíra Zákrejse.
Pro rozvoj českého loutkářství v prvních desetiletích 20.století měla velký význam publicistická, ediční a organizační činnost PhDr.Jindřicha Veselého. Jeho snahy o vydávání českých loutek a dekorací byly úspěšně završeny vydáním Alšova rodinného divadla. Nejprve v roce 1912 se objevily na trhu první tzv.Alšovy loutky vysoké 25cm (nazvané tak proto, že jejich první figury byly modelovány podle kreseb Mikoláše Alše)- modeloval je většinou prof.Karel Kobrle a vyrobila výrobna Antonína Münzberga v Praze. Weidnerova konstrukce scény se pak stala základem pro tištěné Dekorace českých umělců, jejichž první série vyšla v roce 1913 a následovaly další. Pro jejich návrhy byli získáni naši významní výtvarní umělci (Bubeníček, Kašpar, Livora, Lolek, Panuška, Procháska, Wenig, Kysela aj.). Autorem proscénia byl Franišek Kysela, druhého (vydaného o pár let později) pak Rudolf Livora. Vyráběn byl také nábytek. Během roku 1914 se objevilo na trhu komplet Alšovo rodinné divadlo.
V roce 1912-13 vyšel časopis Český loutkář, který v letech 1917-1939 vycházel pod názvem Loutkář a přinášel nejen řadu článků z historie loutkového divadla, ale také informace o soudobém loutkářském dění, metodické články a návody a pod.(Tento nejstarší loutkářský časopis na světě vychází prakticky dodnes - za 2.světové války pod názvem Loutková scéna, potom Československý loutkář, nyní opět Loutkář.) Za 1.světové války došlo také k značnému rozšíření repertoáru - vycházelo sedm edic loutkových her, v nich ovšem texty velmi různých kvalit. Vzhledem k svému - byť především kvantitativnímu - rozmachu bývá konec 19. a počátek 20.století nazýván renesancí českého loutkového divadla.
Až do počátku 2.světové války kvantitativní rozvoj českého loutkářství na amatérské bázi pokračoval. Pro rodinná divadélka vydávalo několik firem sériově vyráběné loutky, dekorace i celé jevištní konstrukce. (Kromě firmy Münzberg působí např. firmy Modrý a Žanda, M.Písařová, JE-KA, Halík, A.Petrus, nakladatelství J.R.Vilímek...) Zajímavým pokusem byly dekorace arch.Miroslava Koláře z roku 1920, které byly pokrokově vybudované na systému horizontu a stojek a svým rázem předstihly svou dobu: na ně navázaly vlastně až v roce 1946 dekorace prof.Jaroslava Švába. Z období mezi světovými válkami pak můžeme jmenovat nejrůznější dekorace Štapferovy, dekorace ing.Svatopluka Bartoše, dekorace Víta Skály, dekorace Artuše Scheinera...

Po 2.světové válce obliba marionetových rodinných divadélek poněkud opadla, i když jsme se i nadále mohli setkávat se sériově vyráběnými loutkami. Postupně převážil zájem o maňásky, oblíbená byla a jsou také papírová divadélka-vystřihovánky. Rodinný typ loutkového divadélka začal sloužit především jako hračka.
Výstava ze sbírek Muzea loutkářských kultur v Chrudimi představuje jak ukázky loutek, dekorací a divadélek sériové výroby, tak i originální loutky a divadélka od konce 19.století až po současnost.