Texty: Vojtěch Ron: NĚKOLIK POZNÁMEK K HISTORII RUKOPISŮ VODSEĎÁLKOVÝCH HER (o Davidoj)

UVEŘEJNĚNO V ČASOPISE DIVADELNÍ REVUE 2/1996, STR.71-110.
Vojtěch Ron
NĚKOLIK POZNÁMEK K HISTORII RUKOPISŮ VODSEĎÁLKOVÝCH HER
NOVÁ KOMEDYJE O DAVIDOJI od Františka Vodseďálka staršího (1762-1843) ze Staré Vsi, č. 75, dnes Vysoké nad Jizerou - Stará Ves, k roku 1813 sepsaná a tehdy patrně také inscenovaná, se dochovala pouze v opisu, který 1. dubna 1835 dokončil jeho čtyřiadvacetiletý syn z druhého manželství JOACHYM (1811 - 1861), později rolník hospodařící v č.79, v chalupě u Holánů nebo také u Krejčů.
V témže roce vyšel z Joachymova pera i další opis otcovy hry - Nové komedye o Samsonoji (z roku 1827). V rukopisném sešitu hry, určeném nejspíše pro zamyšlenou inscenaci, jsou dvě data připomínající začátek i konec práce: 8. prosinec 1835 a 3. leden 1836. Jestliže David byl opsán (přepsán, vypisovatelem), nepochybně dle původního otcova znění z roku 1813, pak komedie o Samsonovi byla napravená a přepsaná, tedy upravena a opsána.
Jinou, nejspíše mladší versi Davida, rozšířenou o postavu Blázna, získal redaktor Lumíru, Ferdinand Břetislav Mikovec (1826-1862), od svého informátora z vysockého regionu, který dobře znal staroveské divadelní poměry; vždyť jeho matka, patrně účinkující,mu pomáhala ze své paměti doplnit chybějící texty Mojžíše, když tehdy shromažďoval údaje pro šéfredaktora Lumíra. Domníváme se, že oním informátorem patrně mohl být Josef Svatý z Vysokého n. Jiz., zpřízněný se staroveskou rodinou Svatých, možná i Vodseďálkových, který působil jako spojka mezi čilími vysockými ochotníky pěstujícími tehdy "pravidelné" měšťanské obrozenecké divadlo podle pražského vzoru, zcela se lišícího od systému staroveského sousedského divadla. Je na místě připomenout, že Stará Ves je od Vysokého vzdálená necelou půlhodinku, sotva 2km, a přesto v tomto útlém prostoru bylo vytvářeno divadlo dvou epoch, dvou tehdy nesmiřitelných tvarů: ve Staré Vsi při stále živoucí středověké tradici, zatím co v sousedním Vysokém, vysoké divadlo, v současném, osvícenství poplatném tvaru.
Na podkladě předaných svědectví vypracoval F.B.Mikovec o Vodseďálkově divadelní a dramatické tvorbě obšírnou zprávu-studii v sedmi pokračováních, asi na 43 stranách pátého ročníku svého Lumíra. Na svou dobu nebývale podrobně a zasvěceně, s důrazem na divadelní složky, vylíčil zejména jednu z pozdějších staroveských inscenací Nové komedyje o Davidoji s citacemi některých úryvků hry, kterou měl v rukopise k disposici. Několik veršů z Davida podle Mikovcova podání přeložil do němčiny Alfred Waldau (Josef Valdemar Jaroš, 1837-1882) do svého výboru insitního básnictví: Böhmischen Naturdichter (Praha 1860, s.131-137).
I J.J. Stankovského Kronika divadla v Čechách připomíná staroveské Vodseďálkovo divadlo. Od vydavatele knihy (po roce 1881) J.L.T. - Josefa Ladislava Turnovského (1838-1901) jistě pochází sdělení (str. 62), že "rukopisy těchto (F. Vodseďálkových - V.R.) komedií jsou v rukou vysockého rodáka Dr. Quida Svatého". Zatím se zdá, že tehdy žili dva Quidové Svatí, jeden, narozený ve Vysokém 28.dubna 1842, studoval bohosloví v Litoměřicích a později měl být starokatolickým farářem v Prusku, ale v schematismu starokatolického duchovenstva v Německu není uveden, druhý byl "doktorem" - právníkem, lékařem? - v Praze. Který z obou vlastnil Vodseďálkovy rukopisy? Snad jde o jednu a tutéž osobu, kterou nedovedeme přesně identifikovat.
Hlásí se dokonce ještě jedna zpráva o rukopisech Vodseďálkových her. Je o nich zmínka v Národních listech z 18.8.1893 ve fejetonu o mecenáši Václavu Chalupenském (Vodseďálkovi) ze Staré Vsi. Autor článku F.Vodseďálek se domnívá, že hry jsou v "rukou L. Quise". Spisovatel dr.Ladislav Quis (1846 až 1913) se zajímal o lidové básnictví, znal do jisté míry i folklorní divadlo, ale v jeho literární pozůstalosti chované v LA PNP se žádná ze staroveských her nedochovala. Je pravděpodobné, že zvuková podobnost (QUIdo-QUIs) obou jmen zapřičinila mylné tvrzení.
Existuje ještě jedno svědectví o osudech rukopisů Vodseďálkových her. Dramatikův pravnuk Věnceslav sdělil, že jeho otec (František Vodseďálek ml. * 1807-?) daroval nebo prodal nějaké rukopisy po dědečkovi jistému kaplanovi z Bozkova (patrně vysockému rodákovi P.Patočkovi 1885). Jak to dopadlo s těmito písemnostmi není známo. Jistě zmizely.
Text Nové komedyje o Davidoji, z něhož citoval F. B.Mikovec, není jediným. Patrně jeho starší, snad i původnější varianta, kterou otiskujeme, pochází ze Spěváčkovy sbírky podkrkonošských dramatických textů deponovaných nyní v pražském Památníku národního písemnictví pod sign. DU IV 43.
Jak vznikla tato obsáhlá sbírka dramatických památek, kterou po posledním majiteli jmenujeme Spěváčkova, přesně nevíme. Svěřujeme se tedy pouze pravděpodobnostmi, které však nelze smlčet. Jen pro orientaci připomeňme, že sbírce patří celé hry a jedno torzo (11 1), řada tzv."rolí" (5), texty zpěvních čísel (5) a velmi vzácný účet s položkami týkajícími se provozu jedné divadelní společnosti. Spěváčkova sbírka je representativním souborem obsahujícím všechny zdejší žánry i tématické okruhy. Vydává dokonce svědectví o několika modelových "obecních" inscenačních stylech.
Sotva se zmýlíme, když za zakladatele sbírky určíme spisovatele Antala Staška (1843-1931),který si "vydlužil" v jednom stanovském stavení staré divadelní hry, hrané kdysi ve Stanovém a v okolí. Spisy mu, jako svátost v šátku zabalené, někdy koncem srpna nebo začátkem září roku 1878 přinesla stará babka, která snad při těchto hrách spoluúčinkovala. Do tohoto Staškova souboru sousedských her později několika exempláři přispěl také semilský historik, učitel František Mizera (1861-1924). Ve Staškově péči byly hry až do roku 1895. Tehdy je prostřednictvím své manželky Kamily Zemanové věnoval Národopisnému museu českoslovanskému v Praze. Je pravděpodobné, že mohly být vystaveny na Krajinské výstavě v Semilech v roce 1894, na které se představoval sběr regionálních exemplářů určených k výběru pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze (z 1500 jich byla vybrána "asi třetina", ale seznam exponátů nebyl nalezen).
Ještě dříve než daroval Antal Stašek hry do Prahy musel o obsahu sbírky vědět i vídeňský literární historik Ferdinand Menčík. Dokazuje to výčet témat "prostonárodních" her, citace špatně rozluštitelného ale významného účtu, původně přilepeného na deskách komedie o Heleně, mylně však Menčíkem přiřčeného vánoční hře, jakož i vzpomenutí některých dalších písemností původní Staškovy a nyní Spěváčkovy sbírky. O tom všem se zmínil v Úvodu ke svým Vánočním hrám, v edici Prostonárodních her divadelních (I. díl, Vánoční hry, Holešov 1894 str.I n.). Kdy a kde a jakým způsobem se s touto sbírkou vídeňský bohemista seznámil nelze zatím upřesnit.
Zmínku o existenci mnohých her, které se potom objevily ve Staškově sbírce, uvedl roku 1877 v článku o haratické vánoční hře, Josef Kochánek (asi 1857-1910, JUDr; Josefů Kochánků bylo v Haraticích více. Určení skutečného autora důležitých informací není snadné. Po kritické úvaze máme zato, že by jím mohl být kladenský a posléze turnovský právník.): "Hlavnější byly asi komedie o Maří Magdaleně, Genovefě, Panně Marii, Heleně, Barboře, o Šalamounovi, Davidu, Samsonu, Ivanovi, o umučení a narození Páně." (Hra o narození Pána Krista, Světozor 11, 1877, s.618-619).
Nadšeně přijímala tehdy česká veřejnost některé oblasti lidové tvorby. Stále však nedoceňovala tvorbu a význam "prostonárodních" dramatických textů. Na NVČ 1896 v Praze vystaveny nebyly.
Z depositářů NVČ a právě vznikajícího Národopisného musea je patrně získal vídeňský český žurnalista a slavista Josef Karásek (1868-l916), který, podle informace v hesle věnované jeho osobnosti v Ottově naučném slovníku (12. díl, z r.1898, str.1014), "má manuskripty skoro všech lidových divadel z okolí Vysokého". Karásek se chtěl zabývat i lidovou dramatickou tvorbou, ale osud mu nedovolil zpracovat tento materiál. Zůstalo jen u edice Komedie o Honzíčkovi a Františce.
Oba vídeňští literární vědci F. Menčík i Josef Karásek spolupracovali při studiu lidových sousedských her ve slavistickém semináři vídeňské university.
Jiné hry v pozdějších opisech staroveského "písáka" Josefa Poloprutského získal někdy počátkem našeho století Čeněk Zíbrt (Libuše, Tobiáš, Mojžíš, Ester). Hry do Staré Vsi nevrátil. Je zajímavé, že tak významný znalec lidové kultury nepřipomněl v úvodech ke svým oběma edicím ani jméno Vodseďálkovo, ani Starou Ves. Všechny Zíbrtem získané dramatické texty byly nakonec počátkem 20. let prodány B. Keferovou z Prahy - Bubenče rukopisnému oddělení Národního musea. Tam přežily v záhadné tajnosti až do nedávné doby. (Snad o nich věděl Jan Kopecký, patrně od E. F.Buriana, neboť k jejich půjčení bylo třeba svolení Burianových dědiců [ či Jana Kopeckého?]. Domnívám se tak pouze z náhodných a neúplných zmínek při zajišťování textů k inscenaci "Libuše" v Liberci 1986; Burian si je asi zajistil pro sebe.) V roce 1963 byly tyto památky předány Literárnímu archivu PNP.
Jak se dostaly tyto texty do bohaté sbírky (106) rukopisných památek z různých dob Otomara Spěváčka není známo. Objevily se po třičvrtě století, roku 1970 je od dědice odkoupil Literární archiv PNP v Praze. O posledním majiteli dramatických textů víme jen velmi málo, vlastně jen to, že patřil k významným pražským sběratelům starých písemností.
Vodseďálkovy hry bývaly ve Staré Vsi inscenovány vždy po určitém čase. Žádné pravidlo tu neplatilo, stačilo jen, aby se někdo ujal iniciativy a vedl všechny potřebné síly k divadelnímu dílu. Nepravidelná opakování původních Vodseďálkových her z 2. desetiletí během následujícího půlstoletí (asi 1811-1869) vyvolávala také novou úpravu textu, jakési jeho vylepšování, a tím vlastně vznikl alespoň jeden zápis nového textu inscenované hry. Patrně se nedochoval autograf zakladatele staroveského divadla Františka Vodseďálka I.- otce. Nejstaršími dochovanými zápisy by mohly být ty, které pořídil jeho syn Joachym z poloviny 30. let: Nová komedyje o Davidoji a Nová komedye o Samsonoji. Jak víme, obě patří právě do Spěváčkovy sbírky.
K úpravám docházelo už ke konci 30.let, kdy se vůdcem-ředitelem-režisérem stal Vodseďálkův nejstarší žijící syn František (1807 - po roce 1877 ?), jemuž říkáme buď mladší nebo II.. Ten si ve svých zápiscích některé inscenace zaznamenal už ve 30. letech (1833). Teprve v té době byla do her zapojena výrazná postava - Blázen (později Kašpárek), který v některých textech (Tobiáš, Esther, David) chybí. O těch se domníváme, že jsou původnější, neboť sotva by mohla být vyškrtnuta či vůbec zrušena tato populární postava.
Nedochovaly se texty, pocházející právě z posledních třicátých a následných roků, které měl k disposici F.B. Mikovec. Bohužel, Mikovcova pozůstalost, kterou získal Josef Svátek (1835-1897), se nedochovala.
Nedovedeme odpovědět na otázku z čeho František Vodseďálek st. čerpal, a čím konkretně byl při tvorbě svých her inspirován. Připomeňme si postřeh Ferdinanda Menčíka (1891), který přijala i L. Sochorová: "O některých hrách prostonárodních může se dokázati, že povstaly na základě her prováděných od herců z povolání. Sem náleží zejména některé hry Vodseďálkovy". Nepochybně je to problém obtížný, složitější, zdaleka ne tak jednoznačný, určitě se Menčíkovo tvrzení netýká třeba hry o Petroji a Pavloji.
Na závěr poznámek o osudech textů Vodseďálkových her připomeňme si ještě jejich edice, ale také popisy ztracených her:
Nová komedie o sv. Petroji a Pavloji, (torza textu - F.B.Mikovec, Stopy selského či sousedského divadla v Čechách, Lumír 5, l855, s.904n);
Ester (ed. Č. Zíbrt, Český lid 23, 1914, 277n);
Nová komedije o Libuši (Č. Zíbrt, Divadlo 12., 1914, časopis přestal za války vycházet a tak edice nebyla dokončena);
Nová komedije o Samsonoji (L. Sochorová, Sousedské divadlo českého obrození, Praha 1987, s. 105);
Mojžíš (ed. V. Ron - Divadelní revue, 1990/2 str. 33-111).
Nic nevíme o Danielovi a Šalamounovi. Nikdo tyto hry nepopsal. Známe pouze jejich neúplné tituly.
Z dostupných děl staroveského dramatika-dramatizátora, zbývá dosud vydat Tobiáše. Z dochovaných strahovských textů bude třeba doplnit nepublikovaný zbytek Nové komedie o Libuši a z ní několik vulgárních vět, které se Čeněk Zíbrt ostychal uveřejnit.
*
RUKOPIS Nové komedyje o Davidoji sepsané od Františka Vodseďálka a napsaný jeho synem, "vypisovatelem" Joachymem Vodseďálkem 1. dubna 1835, je uložený v Památníku národního písemnictví v Praze pod signaturou DU IV 43, s přírůstkovým číslem 494/70, patří do sbírky, získané v roce 1970 od ing. O. Spěváčka z Prahy 6, který ji zdědil po svém otci, významném sběrateli. Je zapsána na 71 stranách, poslední list (72) je prázdný. Na prvním listě je A strana nepopsána a na straně B je zaznamenáno 46 osob hry. Rozměry rukopisné knížky jsou téměř totožné s ostatními staroveskými dramatickými památkami: 35,5 : 10,5 cm. Celý text je psán kurentem 19. století. Písmo je čitelné, se snahou o úhledný rukopis. Na několika místech se objeví cizí vpisky. Zašpiněné rohy listů v místech, kde se obrací, mohou dokazovat, že brožovaná knížka byla používána k inscenaci. Celý rukopis byl dodatečně sešit. Několik listů v závěrečné části je na levé straně prošito. Všechny listy jsou v horní části polity nějakou tekutinou, ale čitelnost textu tím netrpí. Listy 60 až 64 a 69 jsou v pravém okraji poněkud sestřiženy.
*
Text rukopisu byl přepsán do podoby, odpovídající dnešnímu pravopisu s maximální snahou zachovat všechny jeho zvláštnosti (nářeční i jevištní). "Wypisovatel", čtyřiadvacetiletý Joachym Vodseďálek (1811 - 1861) neznal dobře vžitá mluvnická pravidla své doby. Naše zásahy se týkají zejména kvantity samohlásek, které autor rukopisu naprosto nesystematicky zapisoval. V některých případech, kdy se nepravidelnosti vícekrát opakují zanecháváme přepis bez úpravy (např. pomázání, známéní, králování, služebnik a pod.) a vždycky tam, když se nám zdá, že dlouhá samohláska může být nevědomým záznamem přízvukové intonace a pod. Interpunkce je doplněna. Záměrně jsme neopravovali většinu kolísání, kromě písařských chyb. Domníváme se, že nejednotnost je bližší průběhu představení. Naše dopisky chybějících písmem jsme označili hranatými závorkami [ ].
V rukopise je řada různých grafických znamének, které jsou rovněž textem: delší vodorovné čáry, krátké vodorovné čárky, znaménko x nebo nebo přeškrtnuté kolečko, také |||, nebo #, u repliky druhého kněze na str. 42 je náznak meandrovité značky či jakési I v kroužku. Téměř zásadně je každá replika (někdy i předpis akce) uzavřena mezi dvěma vodorovnými čarami po celé šířce papíru, nominace osoby je podtržena, stejně tak i scénické poznámky. Na několika místech je u repliky tužkou připsané číslo (třeba na str. rkp. 23, u repliky Štvrtého bíleho vojáka, před v. 660 je zapsáno číslo 59). Podobně byla taková čísla záznamenávána i v zápisech textů ze šedesátých let 19. století. Nerozluštili jsme jejich obsah a funkci.
V textech sousedského divadla se velmi často objevují kratší vodorovné čáry uprostřed replik. Zpravidla přerušují tok mluvního jednání, "čteme" v nich vždycky změnu scénického jednání, pak tedy i ony patří do edice starých dramatických památek, stejně jako textové scénické poznánky. Všechny tyto značky, jsou stopou inscenace nebo příprav na ni a jsou tedy významným divadelně istorickým dokladem.
Vojtěch Ron