Texty: Vrchlabí, popis vrchlabských pašijí konce 18. století (Ron)

RON, Vojtěch: Sousedské divadelnictví severních Čech v 18.století. - s.348-360) in: ČERNÝ, František: Divadlo v Kotcích Panorama Praha, 1992, 478s.

„Prostorem, v němž se spektákl rozehrál, nebylo jeviště, ale celé Vrchlabí. Městské objekty si ponechaly pro hru svou původní funkci a společenský význam. Šatlava, z níž magistrát dokonce propustil vězně, se stala vězením Kristovým, když v něm ze středy na čtvrtek byl bičován a trním korunován. Zámek hrabat Morzinů se proměnil v sídlo jeruzalémského místodržícího Piláta a podobně děkanství se stalo v tomto týdnu sídlem nejvyššího kněze Kaifáše. Na Velký pátek postupovala křížová cesta od děkanského kostela přes zámecký dvůr -Mayerhof – k hnojišti, do něhož byl svázaný představitel Ježíše vržen, v něm smýkán a pak zbit. Někteří po něm házeli měchýře naplněné krví nebo barvou. Wander vzpomíná na tyto okamžiky jako na žalostnou podívanou. Další zastavení následovalo v zámecké budově, tam bylo sehráno setkání s plačícími ženami, přičemž Veronika obtiskla Kristův „zbarvený“ obličej do roušky. Když se průvod zastavil u radnice, byl představitel Šimona Cyrénského bitím přinucen k pomoci nesení Kristova kříže. Průvod došel k cíli – na mstní popraviště, na němž, jako na Kalvárii, byly až do noci představovány události kolem ukřižování. Na bílou sobotu se stal hlavním dějištěm kostel s božím hrobem. Živého představitele Ježíše nahradil dřevěný korpus mrtvého. Až do večerního „vzkříšení“ zněla kostelem tichá hudba, přičemž herci vybírali almužny k zaplacení výdajů i „k vlastnímu přilepšení“.
Jako se proměnilo město v biblický Jeruzalém, proměnili se i všichni Vrchlabští kostýmem a hrou v občany jeruzalémské. Stali se nikoliv diváky v dnešním pojetí, ale komparsem – účastníkem Ježíšových pašijí.
O obsazení rolí nerozhodoval herecký um, nýbrž celá řada požadavků, které bylo třeba šetřit. Ve zdejším obsazovacím systému nacházíme jednu z nejzajímavějších stránek produkce. Je vskutku nevídaný, z dnešního pohledu až snad neuvěřitelný. Nemáme však důvod Wanderovi nevěřit; v zápise zdůraznil, že sděluje jen to, co si pamatuje. Klíčem k přidělování rolí byla především momentální role a postavení občanů ve společenské struktuře města. A tak záporné postavy pašijí, jež jsou zároveň postavami nejvýše společensky stojícími, hrála místní honorace. Důstojné, vážené, významné postavení v městském životě je ve svatotýdenní produkci ukázáno v krajně negativní, dobru nepřátelské a nespravedlnost činící pozici, která se v kontextu rozvíjející hry projeví jako trapná, směšná a nebezpečná. Piláta představoval skutečný majitel panství – ředitel morzinovského zámku; Kaifáše, nejvyššího kněze, místní děkan. Římskými vojáky byli zámečtí zaměstnanci. Vrchlabský dráb byl Malchusem, a protože byl Petrem přemožen (podle evangelií mu bylo uťato ucho), dostal od svých spoluobčanů výprask. Připomeňma ještě další postavy. Křížovou cestu doprovázeli alegorické postavy Hříchů. Pan duchovní představoval Lakomství, Smilstvo dcera úředníka, které kancelářský písař, přestrojený za čerta, dělal svůdníka. Pýchu hrála silná nadutá měšťanka a tlustý obchodník s přízí představoval Obžerství. O role apoštolů se podělili ředitel školy, kostelník a místní kaplani, ale Petr musel být holohlavý a Jidáš rusovlasý. Některé role se staly tradičním vlastnictvím herců. Wander vzpomíná jen představitele Krista a jeho matky Marie. „Spasitele“ hrál každoročně chudý švec a Marii dcera místního malíře, budoucí jeptiška. Velice zajímavé, řekli bychom vrchlabsky důsledné, bylo obsazení Marie Magdalény. Ta „musela kuchařce pana děkana ukázat své krásné tělo“ a musela být „toho roku padlá“. Obsazení bylo jakýmsi pranýřem za to, že okusila milostného života před uzavřením manželství. Navíc měla o Zeleném čtvrtku spolu s ranhojičem ošetřovat zraněná záda bičujících se měšťanů a dětí, mezi nimiž byl i Wander, který ve své vzpomínce podrobně popsal své flagelantské zkušenosti a zážitky. Vzpomenutým charitativním aktem měla představitelka Marie Magdaleny odčinit svůj prohřešek. Přidělení některých rolí bylo vskutku chápáno jako trest a jako způsob veřejného kajícího aktu. Jen tak si vysvětlujeme účast městské honorace v negativních postavách hry.“