Texty: ONDRÁČEK, Vlastimil; KOHUTOVÁ, Petra. Karlovarské Déčko vypráví příběhy již padesát let. Amatérská scéna. 2011, roč. 48. (Ochotnické divadlo 57.), č.5, s. 40-42

„Co se dá dělat? Říkat verše a vyprávět příběhy. Jinak se svět změní ve zvěřinec.“ (Karel Tachovský: Mor)

Letos v listopadu si připomene karlovarské Divadelní studio D3 již padesát let své existence. Karlovarské divadlo, ať již amatérské či profesionální, nemělo nikdy na růžích ustláno – jak dokládá např. zrušení stálého profesionálního souboru Městského divadla v roce 2004 (o jehož znovuzrození se současné zastupitelstvo klopotně a s mnoha problémy pokouší). Jak je tedy možné, že Déčko funguje a vzkvétá?
Když začneme zkoumat historii divadla v Karlových Varech, musíme se vrátit do roku 1881, kdy v Poštovním dvoře vznikla myšlenka českých lázeňských hostů založit tzv. Slovanskou besedu. Schválilo ji c.k. pražské místodržitelství výnosem z 29.12.1881. Středisko Slovanské besedy sídlilo v té době v domě Slavia Na Vyhlídce čp. 484/22.

Kolem roku 1920 byla hlavním organizátorem divadelního dění česká menšina; stala se zřizovatelem dramatického odboru při tělocvičné jednotě, o kterou se opíralo první karlovarské ochotnické divadlo. Hlavním centrem byla Slovanská beseda se sídlem v Jaltské ulici čp. 1107/14.
Za nacistické okupace hrstka nadšenců, většinou totálně nasazených na práci v Karlových Varech, studovala za těžkých podmínek české hry. Po osvobození především tito lidé založili Jednotný výbor divadelních ochotníků, do jehož čela zvolili Josefa Mareta a jednatelem pokladníka ČSD Františka Břicháčka. Scházeli se a zkoušeli v hotelu Pošta v prostoru dnešního Thermalu.

Z této živné půdy ochotnické činnosti čerpal inspiraci trojlístek Miloš Honsa, Marie Honsová a Arnošt Kasal, kteří v roce 1961, přesně 25. listopadu, podepsali zakládací listinu Divadelního souboru D3. Vzápětí začali zkoušet Seifertovu Píseň o Viktorce, kterou poprvé sehráli v dubnu 1962 v Toužimi – a pak ještě dvakrát. Rozjel se divadelní vlak, který se dodnes nezastavil. Zastavme se my – alespoň u několika faktů:

• V počátcích byla hlavní ženskou hereckou osobností Marie Honsová (její matka Gnese v Candoniho Přání sobotního večera či matka ve stejnojmenné Čapkově hře byly kritikou vysoce ceněny), Miloš Honsa režíroval a zastával funkci jevištního výtvarníka (provokoval svým moderním vnímáním scénografie – např. Čapkovu Matku v roce 1964 stavěl nikoli v realistických kulisách, ale mezi krychlemi), Arnošt Kasal byl svou noblesou a zvládnutým řemeslem předurčen k dramatickým rolím (např. děda Gornetta v Přání sobotního večera).

• Vlastimil Ondráček, dnešní produkční souboru (který si říká skromně hospodář), přišel do Déčka v roce 1964 a stal se osobností hereckou i režijní; jeho první prací byla režie autorské pohádky Miloše Honsy Princezna Lipový květ, uváděná v Divadle Vítězslava Nezvala. Z dalších jeho režií dlužno zmínit alespoň Sadkové Civilní spor, Arbuzovova Romance ve třech, Schmidových Třináct vůní, Suchého a Havlíkův Faust, Čapkovo Jak se dělá divadlo, Fischerové Hodina mezi psem a vlkem, Feydeauova Nebožka panina matka…

• V roce 1967 byla uvedena v Ostrově premiéra hry Emmanuela Roblese Montserrat, která vznikla za spolupráce D3, Divadelního klubu v Ostrově a souboru Jirásek v Nejdku. Náročné organizačně i umělecky, o obé se staral Miloš Honsa.

• V roce 1969 vstoupilo D3 do nově ustaveného Svazu českých divadelních ochotníků.

• Pro praktické divadelníky bude znít asi neuvěřitelně, že Déčko nemělo po celých prvních deset let své existence vlastní jeviště. Jeho členové sice mohli zkoušet v Okresním kulturním domě na dnešní třídě TGM, kde byla zaměstnána Marie Honsová – ale každá premiéra probíhala tzv. „naostro“ – herci poprvé stáli na jevišti v těch stáncích, kam byli pozváni, a museli si poradit, poprvé se svítilo, poprvé se zvučilo… V roce 1971 dostalo D3 konečně vlastní prostory – K klub v Karlových Varech–Rybářích.

• V roce 1973 se D3 poprvé probojovalo na Hronov, a to s hrou Hermana Heyermanse Loď jménem Naděje v režii Miloše Honsy. Nejenže tam dostal cenu za mladý herecký výkon začínající budoucí profesionál Ondřej Pavelka, ale také byla zahájena tradice ochotnických svateb – Jiřina Postlová se provdala za Ladislava Fímana.

• Balada z hadrů v režii Jiřího Hlávky dosáhla po premiéře v prosinci 1978 téměř třiceti repríz – do té doby úspěch nevídaný. K dalším režiím Jiřího Hlávky, který zanechal v Déčku nesmazatelnou stopu, patřila např. Daňkova Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, Calábkovo Zavraždění svaté Celestýny, Křepelkové Filuta Pepino, několik her z dílny Voskovce a Wericha… a nespočet rolí odvedených pod režijní taktovkou kolegů. Hojně se také věnoval divadlu jednoho herce; vzpomeňme alespoň nezapomenutelné Bláznovy zápisky či monodrama Cyrano a…

• Ve hře Čapků Ze života hmyzu v režii Vlastimila Ondráčka z roku 1980 excelovala mladičká Hanka Franková v roli Kukly, o dva roky později si to zopakovala ve Třinácti vůních, které se dostaly až na Hronov a také umožnily vycestovat Déčku do kapitalistické ciziny (konkrétně do Auersmacheru v německém Sársku). V té době Hanka Franková založila i jakousi dílnu zvanou „malé Déčko“, z jejíž činnosti vyšla např. Pastýřka putující k dubnu, Hra veselé Magdaleny či O smutných očích Hany Karadžičové.

• V roce 1981 se poprvé vyjelo na tzv. vagant – putování po vlastech českých s divadlem. První výjezd vedl na Domažlicko, Hanka Franková a Jirka Hnilička tam nastudovali středověké Svitáníčko. Tato tradice je držena dodnes; nejčastěji vedou kroky ochotníků do Liberka, ob rok zajíždějí i jinam (Chebsko, Litoměřicko, Vysočina). Poslední premiérou v červenci 2011 byla dramatizace pověstí Zdeňka Šmída O nevděčné mlynářce a O zlaté horečce, uvedená na skautském táboře a hradě v Ledči nad Sázavou.

• V roce 1983 poprvé zkusila v Déčku režírovat dramaturgyně souboru Anna Franková; její Kuře na rožni se rovněž dostalo na Hronov (kde ho zhlédl i autor Jiří Šotola).

• V roce 1985 začalo Déčko organizovat přehlídku Karlovarský Harlekýn. V letech 1985-1991 se konal celkem sedmkrát, prvních šest let v Divadle Vítězslava Nezvala, poslední, sedmý ročník v malém sále hotelu Thermal. Tak mohli karlovarští diváci vidět např. v roce 1987 Novou komedyji o Libuši a dívčí vojně v Čechách DS Krakonoš Vysoké nad Jizerou, v roce 1988 kultovní Daňkovu Vévodkyni valdštejnských vojsk souboru z Ústí nad Orlicí atd.

• Utíkej, smrtko, utíkej čerstvého absolventa režijní školy Petra Richtera zahajovalo Jiráskův Hronov v roce 1985. Dalšími režiemi Petra Richtera byly např. Zoščenkovy aktovky Nepodařený den a Svatba, Daňkův Kulhavý mezek, Pinelliho Zlatá blecha, Ghelderodovi Tři herci, jedno drama…

• V roce 1990 se Déčko ocitá na chodníku a musí vyklidit prostory K klubu, kam se stěhují výherní automaty. Nemá kde zkoušet ani hrát a jsou mu odňaty dotace. Ze souboru odchází pět mužů, kteří zakládají divadlo Klobrouk. (Dvě ženy o čtyři roky později zakládají rovněž vlastní divadlo buďAnebo.) D3 díky pomoci Milana Kozelky začíná od února 1992 zkoušet a hrát v klubu Paderewski; po opuštění Paderewského se na čas po roce 1995 dělí se souborem Divadla Vítězslava Nezvala o komorní scénu Motýl v Tuhnicích, v roce 1997 přesidluje do divadélka lázeňského domu Tosca, zkouší se v letech 1998-2000 zabydlet v divadélku Kapsa, ale protože si tam diváci nenašli cestu, vrací se do Tosky.

• V roce 1990 absolvovala režijní školu SČDO Anička Ratajská, dnešní nejvýraznější osobnost D3. Ve Varech se uvedla špičkovou inscenací Daňkova apokryfu Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko; k jejím dalším režiím patřil např. Havlíkův Don Quijote, Blatného Smrt na prodej, Pickovi Smolaři, Holbergův Jeppe z Vršku, Přidalova Pěnkava s Loutnou, Gombárův Hugo Karas… Její inscenace Tachovského Moru se stala nejúspěšnější inscenací v celé historii Déčka (mezi lety 2002 a 2004 hrán 37x).

• V roce 2002 byl uzavřen provoz divadla Tosca. D3 využívá nabídky ředitele Městského divadla Čestmíra Kopeckého a zkouší a hraje v nově vybudovaném Divadle Husovka, kde sídlí dodnes.

• V roce 2009 začíná soubor zkoušet jako příležitost „si trochu zařádit“ scénická čtení her současných autorů – Láska vole Petra Kolečka, Klimáčkův Komunismus, Růžičkovy Čtyři sestry…

• V současné době má Déčko na repertoáru Goldoniho Treperendy (režie Anna Ratajská), Peškův Betlém (režie Anna Ratajská), komponovaný pořad o Osvobozeném divadle Je to tak, třeba je to k nevíře (režie Petr Richter). Při příležitosti oslav padesáti let uvede soubor inscenaci o dvou tvářích jedné ženy – Píseň o Viktorce, jak ji složila Bára žernovská a zapsala Božena Němcová (předpremiéra této části proběhla již v červnu 2011) a Píseň o Viktorce, jak ji přebásnil Jaroslav Seifert a sehrálo karlovarské Déčko léta Páně 1962. O režii se podělili dva kmenoví režiséři D3, tedy Anna Ratajská a Petr Richter. Slavnostní premiéra a oslava, spojená s vernisáží výstavy fotografií a obrazů členky D3 Ley Bělinové a pokřtěním almanachu o padesátileté historii souboru, se uskuteční v pátek 25. listopadu 2011 v Divadle Husovka.

Soubor v průběhu let změnil svůj název Divadelní studio D 3 Karlovy Vary a v roce 1992 se stal občanským sdružením. Za padesát let uvedl 135 premiér; kromě kmenových titulů také pohádky, pásma, divadla poezie, příležitostné akce typu Mikulášská atd. Dnes má 27 členů, z toho vedoucího souboru, uměleckou vedoucí, dramaturgyni, tři režiséry, výtvarníka a hospodáře. V jeho čele se vystřídali amatérské osobnosti Marie Honsová, Vlastimil Ondráček, Jiří Hlávka, Anna Ratajská a Petra Kohutová, nyní ho vede Ing. Martin Cirkl.

Vrátím se na počátek této stati: jak je možné, že v nelehkých karlovarských podmínkách Déčko funguje a vzkvétá? Odpověď je jednoduchá: díky lidem, jejich nadšení, ochotě investovat volný čas do něčeho tak nelukrativního a „zbytečně“ luxusního, jako je divadlo, jejich víře v to, že přípravou a zkoušením nových inscenací, ale také mnoha doplňkovými aktivitami typu návštěv inscenací kolegů či účasti na přehlídkách, dělají něco nejen pro sebe, ale také pro druhé.

Takže, Karlovarští – zlomme vaz do příštích padesáti let!