Texty: Rožďalovice: VOJTÍŠKOVÁ, Jana: Pěvecko-divadelní spolek Melantrich v Rožďalovicích. Rkp.

Pěvecko-divadelní spolek Melantrich v Rožďalovicích
PhDr Jana Vojtíšková Ph.D.

Počátkem května 2002 si rožďalovští občané připomněli 130. výročí založení pěveckého spolku Melantrich, jež se roku 1886 přeměnil na pěvecko-divadelní spolek. Obraťme tedy naši pozornost na historii rožďalovských pěveckých a divadelních ochotníků.
V Rožďalovicích měl zpěv (především kostelní) svou dlouholetou tradici. Podle vzoru některých již existujících pěveckých spolků se Rožďalovští rozhodli založit si také svůj vlastní. Z popudu účetního cukrovaru Marjánky zahájil 1. května 1872 svou činnost pěvecký spolek Melantrich, který byl pojmenován po slavném rožďalovském rodákovi Jiřím Melantrichovi z Aventýna, významném českém tiskaři a nakladateli.
Původně byli členy pěveckého spolku Melantrich pouze muži. Od listopadu roku 1880 se na činnosti podílely i ženy, takže vedle sebe fungoval sbor mužský, ženský i smíšený. Činnost spolku byla poznamenána malým počtem členů. Výhodou do budoucnosti byla ovšem skutečnost, že někteří členové spolku současně hráli i divadlo. Proto bylo na valné hromadě v roce 1884 rozhodnuto, aby se obě uskupení sloučila a vytvořila „Pěvecko-divadelní jednotu Melantrich“. Dosavadní stanovy byly pozměněny a 2. května 1886 bylo sloučení úředně potvrzeno.
A jaké jsou začátky rožďalovské divadelní činnosti? Z výše uvedeného je již patrné, že rokem 1886 historie místních divadelních ochotníků nezačíná. O počátcích rožďalovského divadla často vyprávěl barvíř Václav Ferda (1820-1904). Škoda jen, že se jeho vzpomínky nedochovaly v písemné formě. Pouze jeho povídání o letech 1813-1827, tedy o době, kdy se sám ještě na činnosti divadla aktivně nepodílel, zachytila na dvou listech paní Horáková z Rožďalovic. Na počátku 20. století byl pan Ferda nejstarším žijícím ochotníkem, který se stal nepřehlédnutelnou a oblíbenou postavou tehdejších Rožďalovic.
Z jiných dochovaných pramenů se dovídáme, že se divadlo v Rožďalovicích hrálo již v roce 1804 či 1805. Prostory na zámku poskytl hercům zdejší majitel panství baron Jakub Wimmer. V této době se hrálo v Rožďalovicích německy.
České hry se prý začaly hrát již v roce 1815, kdy se připravovala představení pro postní období a čas adventu. Ochotníci vyjížděli i do okolí a vozili si rekvizity s sebou na žebřiňáku. Příjem z jedné produkce býval někdy jen 20 zlatých, a proto končívala většinou schodkem. Poté co roku 1817 přišel do Rožďalovic vlastenecký kaplan Václav Štěpánek z Pasek nad Jizerou, z Raisova Pozdětína ze „Zapadlých vlastenců“, můžeme sledovat výrazné oživení divadelní činnosti. Některé úvahy připouštějí i jeho příbuzenské vazby s pražským vlastencem a spisovatelem Janem Nepomukem Štěpánkem, jehož hry se v té době nejvíce v Rožďalovicích hrály. Jako příklad uveďme „Hastroše“, „Štěkavce“ či „Dům na silnici“. Vedle Štěpánkových her se nacvičovaly i kusy Tylovy a Klicperovy.
Mezi první rožďalovské ochotníky patřil nadlesní F. Fuchs, správce velkostatku, kvůli němuž se hrály i dvě německé hry, dále J. Teisinger, purkmistr Strejkal [?], pekař Tomeš Marhanz, řezník Hlubuček, kolář Štefecius, kupec Leopold Pohl, krupař Vojtěch Ferda a sládek Kern. Postupně se k nim přidali i další: Fr. Stuchlík, F. Jančík, Fr. Milčinský, J. Fibr, V. Velechovský, J. Vodička a Prokop Thám, příbuzný slavných bratří Thámů, jejichž rod pocházel z Rožďalovic. Mezi členy spolku však patřily i ženy, jako Hedvika a Marie Fuchsovy, M. Pohlová, Kateřina Ferdová, Marie Štefeciová a Anna Praxová z Bärenthalu. Ochotnické řady poté rozšířil na dlouhou dobu i vzpomínaný Václav Ferda, kterého přivedli k divadlu jeho rodiče.
Až do požáru v roce 1827 se divadlo hrálo na radnici, kde byly k dispozici tři dekorace – stylizovaný pokoj, selská světnice a krajina. Ochotníci si poté museli hledat nové prostory. Podařilo se jim zakotvit v hostinci v č. p. 30, kde se říkalo Na Sále. Dnes je tato budova v majetku Polabského muzea v Poděbradech, které zde zřídilo v patře, v prostorách bývalého sálu, Galerii Melantrich.
Vraťme se však do čtyřicátých let 19. století, kdy se Na Sále hrála zpěvohra „Praha v jiném dílu světa“, kterou nacvičil a řídil František Němeček, penzionovaný kapelník knížecí srbské hudby. V padesátých letech se aktivně účastnil představení „Hrabě Beňovský aneb Povstání na Kamčatkách“ Gustav Adolf Lindner, pozdější univerzitní profesor pedagogiky. Padesátá léta poznamenaná bachovským absolutismem však byla dobou, kdy se směly hrát jen hry, které získaly politické povolení. I přesto hráli Rožďalovští v letech 1850-54 dva nepovolené kusy. Celá záležitost by pravděpodobně prošla bez většího povšimnutí, kdyby v dobrém úmyslu herecký výkon neocenil v tisku bošínský pastor Tardy. Porušení předpisů nakonec vyneslo rožďalovským ochotníkům místodržitelskou pokutu v hodnotě padesáti zlatých. Po mnoha žádostech byla nakonec snížena na deset zlatých.
Šedesátá léta přinesla společenské uvolnění a odstartovala další vlnu zájmu o kulturu. Její význam zvyšovala především skutečnost, že značná část obyvatelstva k ní měla aktivní, a ne pouze konzumní vztah. Nejinak tomu bylo v Rožďalovicích. I v šedesátých letech pokračovali místní ochotníci v divadelní činnosti a připravovali pro své spoluobčany rozmanitá představení. V roce 1868 se přikročilo k výstavbě nové radnice, do jejíchž prostor se divadlo po více než čtyřech desetiletích opět vrátilo.
V osmdesátých letech došlo k již vzpomínanému sloučení pěveckého a divadelního spolku. Činnost Melantrichu byla poté velmi pestrá. V roce 1884 byla nastudována Bendlova opera „Starý ženich“, v roce 1889 opera Viléma Blodka „V studni“ a v roce 1895 Smetanova opera „Prodaná nevěsta“. V letech 1884-1906 sehrál Melantrich vedle jmenovaných zpěvoher i 102 divadelních představení. Z činoher jmenujme „Noc na Karlštejně“, „Deskový statek“, „Lucernu“ či „Kolébku“. V poslední uvedené hře se představil v roli apotečníka František Horák, který v té době působil v rožďalovském divadle již čtyřicet let. Jeho zásluhy byly o to větší, že nejen divadlo hrál a po určitou dobu i řídil, ale obstarával díky výtvarnému nadání i všechny divadelní dekorace.
Již v roce 1905 se realizoval návrh doktora Boublíka na přestavbu radnice a následně bylo stálé jeviště a zázemí divadla uvedeno do provozu. Autorem opony s motivy staré Prahy byl malíř Josef Wenig, bratr spisovatele Adolfa Weniga. Kulisy pocházely z dílny malíře Čeňka Jandla z pražských Nuslí. Dekorace byla pořízena nákladem přibližně 4.000 K. K prvnímu slavnostnímu představení v nově upravených prostorách došlo 5. srpna 1906. V této době byl duší spolku jeho dlouholetý předseda Josef Nehyba.
Ztráty zaznamenal spolek v době 1. světové války, kdy byli v sále radnice ošetřováni ranění vojáci. Úmyslně prý poškodili rekvizity i někteří místní odpůrci Melantrichu. V roce 1920 prodal spolek zbytek dochovaného zařízení jeviště ve veřejné dražbě žitovlickým ochotníkům, neboť bylo poškozeno tehdejším nájemcem radnice, který z něho chtěl získat plachtu na vůz. Na nové vybavení jeviště poté přispěla místní jednota Sokol.
Výročí padesáti let existence spolku Melantrich připadlo na počátek května roku 1922.2 V této době měl Melantrich 46 členů v pěveckém sboru a 20 divadelních ochotníků. V rámci oslav byla uvedena i Jiráskova „Vojnarka“. Záštitu nad představením měla mít městská rada. Představení se však zúčastnili pouze národní demokraté a lidovci, neboť socialističtí radní nepovažovali Melantrich za pokrokový spolek. Učitel měšťanské školy Václav Petrtýl nacvičil pěvecké vystoupení. Vedle zpěváků účinkoval mj. i učitel z rožďalovské chlapecké školy František Sýkora, jenž studoval u prof. Mařáka a koncertního virtuosa Antonína Čejky.
Výraznější problémy nastaly v závěru roku 1923, kdy začali socialističtí radní usilovat o zabavení divadelních rekvizit Melantrichu. Ochotníci však tento postup odmítli a písemně radním sdělili, že sami budou rozhodovat o zapůjčování svého majetku za podmínek, které sami stanoví.
U příležitosti oslavy nedožitých 100. narozenin Bedřicha Smetany uspořádal Melantrich v roce 1924 dva koncerty. V té době se již začala vytvářet ve spolku opozice, kterou představovali vyznavači církve československé. Společně se socialisty usilovali o převzetí Melantrichu. Podle zápisu dochovaného v pamětní knize si chtěli údajně představeními opatřovat peníze pro své účely. Tyto tendence však byly ostře odsouzeny a bylo usneseno: „…za žádných podmínek divadlo organisacím politickým a náboženským nepropůjčovati.“
Šest členů poté z Melantrichu vystoupilo, jmenovitě Josef Mojžíš, Josef Kebl, Boh. Stýblo, Fr. Vorel, Fr. Vorlová a p. Sadílková. Rozhodli se založit si vlastní divadelní spolek pod názvem „Pokrok“. Ještě v říjnu uskutečnil nový spolek divadelní představení v režii Štěpána Jirsáka. Rekvizity si pro Dykova „Posla“ vypůjčili od podlužanských ochotníků.
Ve snaze předejít sporům propůjčil poté Melantrich Pokroku rekvizity. Díky převaze socialistů v městské radě byl Melantrich za starosty Antonína Tůmy zbaven jeviště, které bylo v majetku obce. Proti tomuto rozhodnutí se nakonec postavili pouze lidovečtí členové rady. Podle socialistických radních byl Melantrich spolkem zpátečnickým a klerikálním. Ochotníci toto konstatování odmítali.
Mezi Melantrichem a Pokrokem se poté i nadále šířila řevnivost, a to dokonce i prostřednictvím tisku. Bez zajímavosti není ovšem skutečnost, že někteří členové hráli v obou spolcích. Je tedy pravděpodobné, že hlavních střetů se všichni členové neúčastnili.
Melantrich ve své činnosti pokračoval i po odluce. Z významnějších her uveďme Tylovu „Paní Marjánku, matku pluku“ či „Strakonického dudáka“, Preissové „Její pastorkyňu“, Jiráskovu „Lucernu“ a Langrovy „Miliony“.
Po příchodu pana řídícího Horáka z pohraničí zabíraného Němci došlo jeho zásluhou k opětovnému sloučení obou spolků. V letech 1939-40 byly ještě plakáty tištěny česky, poté už dvojjazyčně. V roce 1944 stihli ochotníci ještě sehrát Tylovu „Paličovu dceru“. Poté byl sál zabrán pro „národní hosty“, jimiž byli prchající Němci z východu.
Po skončení války divadlo stagnovalo a první představení se hrálo až při oslavě 1. výročí osvobození. Ochotníci pro tuto příležitost nastudovali Tylovu „Fidlovačku“. V dalších letech byly uváděny nejen hry a adaptace českých i světových klasiků, jako byly Nerudova „Malostranská humoreska“, Světlé „Kříž u potoka“ či Ibsenova „Nora“, ale také hry poplatné době, např. Stanislavského „Dům na rozcestí“. Odrazem společenské situace je i přejmenování spolku na Divadelní odbor Melantrich ZO ROH Strojobalu Rožďalovice.
Jedním z nejúspěšnějších představení bylo v roce 1967 uvedení „Charleyovy tety“. Tato hra měla v Rožďalovicích tři reprízy a hrála se poté i v nedalekých Seleticích a v Oskořínku.
K 100. výročí existence spolku byla v roce 1972 provedena Tylova „Paličova dcera“ v režii Jaroslava Malého. Poté již jen v roce 1973 sehrála mládež „Pohádku o Honzovi“ a v roce 1974 byla ještě nastudována Čapkova „Matka“. V sedmdesátých letech patřili mezi poslední členy spolku Melantrich mj. Jaroslav Malý, Ing. František Sedláček, Jaroslav Štolovský, Josef Tvrdý, Emilie Štefanová, MUDr. Václav Lekeš, Alois Lošek, František Láska, Pavel Hančar, Josef Bečvář, Karel Waschinger, Václava Svobodová a další.
Atmosféra doby však nebyla amatérskému divadlu nakloněna. Nejen obavy z případných nevhodných narážek, které by zazněly z jeviště, ale i postupující vliv médií činnost spolku umrtvily. Uvádí se, že za dobu jeho trvání bylo uvedeno přibližně 400 divadelních her, 50 koncertů, dále byly nastudovány opery i operety a spolek také pořádal plesy a Cecilské zábavy.

Poznámky:
1/ V letech 1872-76 byl sbormistrem učitel Fr. Symon, v letech 1876-77 konservatorista August Kořenský, v letech 1877-80 učitel V. Šoltys, v letech 1880-95 řídící učitel Antonín Strnad, v letech 1895-96 učitel Ladislav Brunclík, v letech 1896-98 ředitel měšťanské školy V. Veselý, v letech 1898-99 Josef Šlejhar, v letech 1899-1900 učitel Jan Kulhánek, v letech 1900-03 opět Josef Šlejhar, v letech 1903-11 opět Jan Kulhánek a v letech 1911-20 učitel V. Lemberk.
2/ Do jubilejního roku 1922 stáli v čele Melantrichu: v letech 1872-75 Václav Vítek, v letech 1875-76 Antonín Vízek, v letech 1876-80 Václav Nechánský, v letech 1880-81 opět Václav Vítek, v letech 1881-82 Mat. Šimáček, v letech 1882-83 Karel Vávrovský, v letech 1883-84 Václav Šoltys, v letech 1884-86 Josef Vaníček, v letech 1886-95 Antonín Vízek, v letech 1895-1909 Josef Nehyba, v letech 1909-11 Karel Šavrda a v letech 1911-25 Josef Egert.


Použité prameny a literatura:
Polabské muzeum v Poděbradech, pobočka v Rožďalovicích, fond Pěvecko-divadelní spolek Melantrich, Pamětní kniha Pěvecko-divadelní jednoty Melantrich v Rožďalovicích, v současné době bez inv. č.
Jaroslav Rudolf, Starý pan Ferda z Rožďalovic, in: Almanach českých divadel, roč. 2, 1907, s. 42-48.
Divadlo (Rozhledy po světě divadelním), roč. 2, 1909, č. 15, s. 385-386.

Summary:
V Rožďalovicích měl zpěv (především kostelní) svou dlouholetou tradici. Podle vzoru některých již existujících pěveckých spolků se Rožďalovští rozhodli založit si také svůj vlastní. 1. května 1872 zahájil svou činnost pěvecký spolek Melantrich, který byl pojmenován po slavném rožďalovském rodákovi Jiřím Melantrichovi z Aventýna, významném českém tiskaři a nakladateli.
Divadlo se v Rožďalovicích hrálo již v roce 1804 či 1805. Zámecké prostory poskytl hercům zdejší majitel panství baron Jakub Wimmer. Nejprve se divadlo hrálo v Rožďalovicích německy, od roku 1815 i česky. Další útočiště nalezli ochotníci na radnici, kde setrvali až do roku 1827, ale po jejím požáru se uchýlili do prostor hostince v č. p. 30, kde se říkalo Na Sále. Dnes je objekt majetkem Polabského muzea v Poděbradech.
V roce 1886 došlo k sloučení pěveckého a divadelního spolku. Činnost Melantrichu byla poté velmi pestrá. Ve dvacátých letech 20. století však ze spolku vystoupilo šest členů, kteří nepovažovali Melantrich za pokrokový spolek, a proto si založili vlastní divadelní spolek pod názvem „Pokrok“. K jejich opětovnému sloučení došlo až po příchodu pana řídícího Horáka po obsazení pohraničí. Poté se hrálo až do roku 1944.
Po druhé světové válce se činnost spolku obnovila. Duch doby ovlivnil po roce 1948 i výběr uváděných her, takže se vedle děl již klasických objevovaly i hry poplatné době. Poslední hra byla uvedena v roce 1974. Jednalo se o Čapkovu „Matku“.
Atmosféra doby však nebyla amatérskému divadlu nakloněna. Nejen obavy z případných nevhodných narážek, které by zazněly z jeviště, ale i postupující vliv médií činnost spolku umrtvily. Uvádí se, že za dobu jeho trvání bylo uvedeno přibližně 400 divadelních her, 50 koncertů, dále bylo nastudovány opery i operety a spolek také pořádal plesy a Cecilské zábavy.