Texty: Loutkářství od historie po současnost. čl. Ing. Hana Studničková, Nikola Kokeszová (k výstavě připravené Muzeem loutkářských kultur v Chrudimi)

Loutkářství od historie po současnost
Ing. Hana Studničková, Nikola Kokeszová
Za předky českých loutek můžeme považovat folklórní tyčové figury, které patří od dob pohanských až dodnes k lidovým slavnostem a zábavám (např. vynášení Smrtky). Druhým nejstarším typem u nás je maňásek, jenž sloužil ve středověku jako reklamní atrakce u jarmarečních stánků, a teprve později byly objeveny jeho výrazové možnosti, dobře využitelné pro krátké komediální výstupy.
Nejrozšířenějším druhem loutek se na dlouhou dobu staly v českých zemích marionety, tedy loutky voděné shora. Přivážely je sem kočovné společnosti anglické, holandské a především německé zhruba od poloviny 17. století. Toto divadlo bylo napodobeninou barokního divadla činoherního. Od poloviny 18. století se začali objevovat domácí loutkáři s představeními v české řeči a loutkové divadlo se stalo vyloženě lidovou zábavou. Nejdůležitějším přínosem českých kočovných loutkářů byla skutečnost, že se lidé na venkově měli možnost seznámit s českým i světovým divadelním repertoárem, k němuž by se jinak nedostali. Význam této činnosti, kterou vykonávala řada českých loutkářů a loutkářských rodů, se promítl v uměle vytvořenou legendu o jednom z nich, Matěji Kopeckém (1775 – 1847), který bývá nazýván patriarchou českého loutkového divadla.
Popularita loutkového divadla vedla ve druhé polovině 19. století nejen k zájmu o tradiční marionetáře, ale i k aktivnímu amatérskému pěstování loutkového (převážně marionetového) divadla. Daleko četnější ale bylo provozování loutkového divadla pro děti s cílem poskytnout jim ušlechtilou zábavu a využít je k výchovným účelům. Toto divadlo se obracelo především k pohádce.
Rozvíjelo se loutkové divadlo provozované v rámci nejrůznějších spolků. Postupně se šířila rodinná loutková divadélka, pro něž se sériově vyráběly dekorace a loutky (prvními z nich byly v roce 1912 tzv. Alšovy loutky). Obě tyto sféry zaznamenaly především od počátku 20. století do zahájení druhé světové války obrovský kvantitativní rozvoj. Mezitím se vyskytlo několik divadel s vyššími uměleckými ambicemi (Loutkové divadlo feriálních osad v Plzni, Loutkové divadlo Umělecké výchovy na Královských Vinohradech, Umělecká loutková scéna v Praze, Říše loutek v Praze, Loutková scéna Sokola Libeň aj.). Už do roku 1912 se datuje vznik nejstaršího odborného loutkářského časopisu na světě – Český loutkář (později Loutkář). V roce 1929 byla v Praze založena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, existující dodnes. Od roku 1930 začalo na profesionálním základě pracovat Divadlo Spejbla a Hurvínka, které po válce přesídlilo z Plzně do Prahy.
Během fašistické okupace došlo ke značnému poklesu souborů, ale ta část, která se zachovala, mohla vzhledem k přehlížení loutkového divadla německými okupanty pokračovat ve své činnosti, i když některá představení měla protihitlerovský charakter. Aktivní boj Skupova divadla však skončil uzavřením divadla, uvězněním Josefa Skupy v koncentračním táboře a uzamčením loutek Spejbla a Hurvínka v trezoru gestapa.
Od roku 1949 pak začala postupně vznikat síť profesionálních loutkových divadel dotovaných státem. Po násilné likvidaci spolků koncem 40. a začátkem 50. let ukončila svou činnost i řada loutkářských souborů. Některé přešly pod nové zřizovatele (závodní a kulturní kluby ROH, osvětové besedy apod.) a objevovaly se i soubory nové.
Po sametové revoluci v roce 1989 vznikala další divadélka či skupiny, působící na profesionální či poloprofesionální bázi. Změny nastaly i v oblasti amatérského loutkářství a pro některé soubory, které přišly o střechu nad hlavou a finanční podmínky pro provozování své činnosti, znamenaly zánik. Přežily spíše menší skupinky, které nikdy nebyly závislé na prostoru či financích a které jsou schopné hrát kdekoliv.

Převzato z Místní kultury 2010, č. 25