Texty: Rožďalovice, Melantrich, vzpomínky Václava Lekeše, 2009

Byl jsem požádán svým spolužákem a přítelem Jiřím Valentou, nyní expertem přes ochotnická divadla, abych něco napsal o tom, jak jsme ochotničili v Rožďalovicích.
Představoval si, že budu psát o tom, jaké bylo napětí před představením a jak jsme pozorovali dírkou v oponě jak se nám schází obecenstvo. Když ale já si toho už moc nepamatuju. Nějaká dírka tam byla, ale ne v té parádní oponě. Napětí bylo a stoupalo s tím, jak pokračovalo líčení herců, prováděné tradičně místním kadeřníkem panem Tvrdým.
Naše divadlo mělo tradici hlavně uváděním pohádek, které režíroval ing Sedláček. Pamatuji také výbornou herečku, režisérku a dramaturgyni paní učitelku Hanu Bohdaneckou.
Mezi herci exceloval hasič Bečvář, který v této funkci nevynechal žádné představení a hlídal nás, abychom nevyhořeli. Jako režisér působil také pan Koňák. Jako dirigent se uplatnil energický pan Karel, známý svým hlasitým výrokem při premiéře v operetě "Perly paní Serafínky "Do pr.... zpíváte". Bylo tedy tehdy při našem předvádění často veselo.
Můj otec dobře zpíval a někdy ve třicátých letech zpíval ve "Fidlovačce" ve známé scéně "Kde domov můj".
Nesmím zapomenout na kulisáka Tondu Krysličku. Také bez něj by se žádné představení neobešlo. Jako komik vystupoval často Lojza Ložek. Na jednoho Silvestra jsme s ním dělali šílenou jednoaktovku nějakého Maďara (tuším Karinthi) "Želva aneb kdo je blázen". Herec Dousek se nám tehdy tak opil, že jsem jej musil alternovat. Moje manželka ten večer právě rodila v nemocnici v Nymburce. Ve svém mládí se také uplatnila jako herečka. V Drdových "Hrátkách s čertem" hrála anděla. Nechali jsme ji přijet na koloběžce. Dousek měl pár let po svém "nevystoupení" těžký konec. Spadl s třešně při česání a zlomil si páteř. Ochrnul na dolní polovinu těla. Říkával: "Byla to poslední třešnička".
Dobrá byla tradice "Jarních pásem" s lyrickou a hudební náplní. Dělali jsme je po několik let v souvislosti s květnovými událostmi a ve spolupráci s "Červeným křížem".
Tolik několik vzpomínek, perliček a postřehů z rožďalovického divadla. Byla to doba málem obrozenecká, ale také doba, kdy byla v celých Rožďalovicích jen dvě auta. Dnes jsou dvě skoro v každém baráku. No a - když přišla televize, bylo po divadle.
Václav lekeš, 2009