Texty: NOZAR, Lukáš: Proces 1934-5 a In memoriam Ady

Proces 1934-5 a In memoriam Ady
Tato knížka s leptem Ludvíka Dvořáčka a dřevorytem Jana Sládka vyšla v podzimu 1934 jako soukromý tisk a je určena mým přátelům a těm, kteří měli Adu rádi. Tolik Krškova slova na poslední stránce In memoriam Ady, velice špatně dostupného díla, vydaného v padesáti výtiscích. Člověk jehož vzpomínce je vše na 11-ti nečíslovaných stranách sepsáno se jmenoval Vladimír Zanáška. In memoriam Ady je text o sebevrahovi, chlapci, který trpěl duševní chorobou, jejíž projevy Krška popisuje, jejíž diagnózu zde však nechci podávat. Sebevražda Vladimíra Zanášky byla příčinou Krškova prvního procesu, jehož soudní spis bude druhým naším hlavním pramenem v této kapitole .
O situaci, která vedla k zatčení zpravuje nás zpravuje zápis četnické stanice:

V poslední době kolovaly v Písku a okolí pověsti o Václavovi Krškovi, že vyhledává mladíky a zejména studenty, aby jich používal k smilným činům Tyto pověsti nabyly zvláštního rázu, když 18.září 1934 došla do Písku zpráva, o sebevraždě studenta V. Zanášky z Písku, který se dne 17 září v Popradě zastřelil. Krška se v poslední době velmi často stýkal s Vladimírem Zanáškou a tyto schůzky nabyly takového rázu, že kamarádi Kršky nazývali Zanášku snoubenkou a milenkou Kršky. Příčina toho byla hlavně ta okolnost, že je všeobecně známo, že se pohlavně stýká s muži. Mladíci, kteří se Krškou stýkali a to zejména mezi píseckými mladíky, říkalo se o Krškovi "ten je teplý" nebo také "teploušek" . Zejména po smrti Zanášky provedlo zdejší četnictvo šetření mezi osobami, které se s Krškou velmi často stýkaly.

Četnické oznámení ukazuje, že se o Krškově homosexualitě vědělo v Písku všeobecně a to i na četnické stanici. Zesílený policejní zájem o Kršku byl však vzbuzen až smrtí Zanáškovou. Písek měl k roku 1930 16.966 obyvatel a patřil mezi česká města střední velikosti. Nařčení, že pěstoval homosexuelní styky s arbiturientem bylo velice vážné. Zcela Kršku diskreditovalo v jeho kulturní práci a práci s mládeží. V roce 1927 totiž spoluzaložil Všestudentský spolek jihočeských akademiků a od toho roku nejen s tímto spolkem inscenoval v Písku celkem 13 představení.

Další okolnosti Krškova zatčení se dovídáme ze svědecké výpovědi vrchního strážmistra a velitele stanice v Písku Antonína Michala.:

Když se po Písku rozšířila pověst, vyslal jsem do Heřmaně hlídku. Přišli jsme tam mezi 8-9 hod ráno, Krška ještě spal. Za rozmluvy přešel jsem letmo okolo smrti mladšího Zanášky, nadhodil jsem Krškovi pověsti, které o něm jako o teplém po Písku a Heřmani kolují. Obžalovaný Krška se bez rozmyšlení přiznal, řekl, že nemá sympatií k ženám, že za to nemůže, doznal se pak k homosexuálním činům se třemi heřmaňskými mladíky a jedním píseckým . Když se obžalovaný Krška doznával, byl zprvu rozrušen, ale potom zapáliv si cigaretu doznával klidně.
Přiznal se dále, že jezdil často do Prahy, kde se v jistém hostinci v Národní třídě, scházel jako prý mnoho jiných mužů s muži pohlavně úchylnými.

Krška přiznal mnohem více než musel a to navíc bez nátlaku, což bude při soudních výsleších vždy zdůrazňováno. Krška vlastně udá dva své známé a příležitostné zaměstnance a dva své kamarády, kteří s počáteční pohnutkou četnického vyšetřování nebyli spojeni. Tato situace je také znát na výběru svědků při soudním procesu. Všichni povolaní svědci mají soudu ukázat, zda byl ve vztahu Zanáška – Krška porušován § 129 tr. z. a zda s tím souvisí jeho sebevražda.
Díky těmto výpovědím svědků a obžalovaných můžeme získat ponětí o vývoji jejich přátelství a charakterizovat osobu Vladimíra Zanášky z více zdrojů, než z Krškova spisu k jeho památce. Krška vypověděl: „Moje matka a rodina Zanáškova jsme velice dobře známi, často jsme se vzájemně navštěvovali a Zanáška byl u nás jako doma. “ Ředitel Státní obchodní akademie v Písku Vladimír Zanáška (53) mluví soudním spise takto: „Potvrzuji, že naše rodiny se znaly. Také vylučuji, že by obviněný, který byl přítelem mého syna, měl jakýkoli styk s mým synem, poněvadž jsem syna dobře znal, sám jsem jej upozornil na to, že obviněný dle pověsti je úchylný, avšak syn vždy se vší rozhodností popřel, že by se jen neslušně k němu obviněný zachoval a říkal, že obviněný jest čestný člověk.“ Matka Krškova Anna Martínková se k soudu dostaví, ale vzdá se výpovědi. Paní Jitka Zanášková, choť ředitele Obchodní akademie se nemůže dostavit, protože trpí následkem tragické události rodinné silným nervovým rozrušením a není možno, aby byla soudně vyslýchána .
Soudu šlo o to dokázat Krškovi homosexuální manipulace, jeden ze svědků Zanáškův spolužák v tom smyslu svědčil, toto svědectví však bylo dalšími svědky z řad studentů vyvráceno.
Krškova výpověď:

Popírám se vší rozhodností, že jsem měl cokoli se studentem Vladimírem Zanáškou. Byl to můj nejlepší přítel. Se Zanáškou se znám již dva roky od té doby, co jsem v Písku režíroval nějaké divadlo (Jihočes. Akademici, ..Král Oidipus). Nepamatuji se již, kdo mě jej představil, ale myslím, že jsem jej poznal sám osobně, poněvadž týž hrál v tomto divadelním kuse, který jsem režíroval . Student Zanáška jezdíval ke mně do bytu velice často a býval u nás přes noc. Jednou, když byl u mně Zanáška společně s Říhou, spal jsem se Zanáškou v jednom pokoji a Říha v pokoji druhém . Naproti tomu není pravdivo, že jsem v Heřmani po šibřinkách, bych se byl dotýkal pohlavního údu Zanáškova. Je pravdou, že jsem se tehdy se Zanáškou líbal, ale jeho údu jsem se vůbec nedotkl. Nedovedu si vysvětlit, jak Tušl může něco podobného tvrdit . Hanlivými výrazy mluvili o nás někteří kamarádi Zanáškovi z toho důvodu, že já jsem Zanáškovi jako nejlepšímu příteli půjčoval auto, vozil jej k nám do Heřmaně.
Na jiném místě soudní výpovědi Krškovy:
...často k nám jezdili i jiní studenti, ale s nikým s nich jsem ničeho neměl. To může potvrdit Juc. Zedníček a Radok, studující obchodní akademie v Písku. K pohlavnímu styku se studenty, bych se nikdy neodhodlal, poněvadž do té míry jsem slušný, abych ještě tak mladé lidi nezkazil.

Při lékařských expertízách konaných s Krškou na žádost soudu z roku 1939, je Zanáška vzpomínán jak v posudku píseckých lékařů (PPL) tak v posudku pražských soudních lékařů (PSL). V píseckém posudku díky místní znalosti padne Zanáškovo jméno, v posudku pražském nikoli, ale je tam lépe vidět povaha jejich vztahu, tedy to, co lékaři nazývají souhlasné cítění stejně založených osob a běžná řeč láskou. Oba posudky ukazují, proč jejich vztah musel být nenaplněný .

(PPL) Se Zanáškou měl podivný poměr. Byl to poměr platonický. Ten kluk se k němu přimknul. Uchvátila ho hudba, snad literatura. Seznámili se asi v kavárně. Začal se s ním stýkat. Byl jeho strejdou nebo tátou. Nikdy s ním neměl styky. Ví, že se Zanáška zastřelil. Ví, že se o sebevraždě několikrát zmiňoval. On naň působil ve směru umravňujícím. Zanáška hodně pil.

(PSL) Jen za zvláštních okolností se přihodilo, že si mohl uvědomiti i souhlasné cítění jiných podobně založených osob. Smilných činů se vystříhal vší silou. Obzvláště tehdy, když viděl, že ze strany druhé by mohlo dojíti i k vydírání nebo jiným nepříjemnostem a když dokonce se dostal v r. 1934 před trestní soud.

Er-forma lékařského spisu reprodukuje, to co řekl Václav Krška, avšak díky pamětnímu spisu můžeme naše líčení rozšířit o pasáže opravdové řeči vypravěčské. In memoriam Ady nemá za cíl obhájit se před Krajským soudem v Písku, ale podat svědectví Krškovým přátelům o jeho vztahu s Adym a podat charakteristiku jeho osoby. Spis vznikl pravděpodobně po Krškově propuštění z vazby (26.září 1934), titulní stranou je však datován 17. zářím 1934, což je den sebevraždy Vladimíra Zanášky. Některé citované pasáže budou dokládat svrchu zmíněné, některé nechť působí sami o sobě jako momenty krásy, které se jim oběma ve společných chvílích dostalo. Další sekvence budou rozebírat, to čemu jsme se ještě důkladněji nevěnovali.

Řičí v něm osmnáct let, slunce a léto. Je to přemíra, která s jím smýkla do trávy, naráz je obklopen hejnem psů, které rozeštvává až k zběsilosti. Výská a zalyká se a nakonec uondán, vrhá se do řeky, rozbíjeje kolem sebe pršku krůpějí.
Pejskové, pejskové! s.3

čte tulácké písně Jiřího Karáska ze Lvovic. Sklání se vzrušeně nad otevřenou knihou, přehoušel vlasů přikryla jeho řasy, je nepřítomný. Dvě hluboké vrásky se přetnuly na kořenem nosu. Dočetl a jeho oči plovou v slzách.(s.3)

Vyspívá a zraje v poměru k umění. Vášnivě obhajuje klady, které sám objevil a bezohledně kácí každý flirt; opovrhuje snobstvím, nikdy nepřejímá názory veřejnosti, naopak bouřlivácké srdce se bezohledně a paličsky vzpírá až do krajnosti veřejnému mínění. Jeho štítem je čest a otevřená tvář. Nikdy nesmí být bezdůvodně ublíženo těm, které má rád, je připraven se bít. (s. 5)

Letní dny ve stanu u řeky. ...
Pohansky miluje vodu a nahotu. Přitom je úzkostlivě cudný a zdrženlivý. Podoben dítěti, staví v proudu řečiště vodní mlýn. ...
táborák ho rozechvívá k melancholii
jdeme daleko po proudu , přeskakuje z kamene na kámen a cele se noří do každé tůně. s.5

Nemiluje lidi. Vyhýbá se jim. Samotou se uspokojuje. Nám je nejlépe, když jsme sami, viď?
Celá odpůldne je na zahradě u řeky (u Krškova mlýna, pozn L.N.) Tragické vrásky přetínají jeho mladé čelo. Je nezúčastněný. Svět se před ním propadl. Vytrhuje se až na několikeré zavolání, aby se pak vyřítil, nevědoucí plný hlaholu a smíchu.
Směje se to on nebo druhý?s.5-6

V posledním úryvku jsou naznačeny patologické stavy Ady, ke kterým níže ocitujeme širší sekvence z In memoriam. V soudním spise není žádná zmínka, že by zdravotní stav Vladimíra Zanášky byl někdy psychiatricky vyšetřován. Soud vyšetřoval jen podezření z tzv. smilstva proti přírodě, protože veřejné písecké mínění je uvedlo se Zanáškovou sebevraždou v souvislost .
Popis Adyho patologických stavů:

Je smutný.
Má podivnou, zledovatělou tvář, jakoby zestárlou, s přítiskem melancholie, jeho oči se zastřely a proudy vlasů spadly přes čelo. Krutě mlčí. Dusí v sobě všechna slova, je zaklet v nevyzpytatelném okruhu tajemství a ponořuje se v ně stále víc a více. Tehdy má zduřelá, chvějící se ústa a posupnou masku cizí, nenávistné bytosti, která jím právě prochází.
Odejít někam velmi daleko, kde by mne nikdo nehledal a nenašel! vykřikl.
Hovoří o Knüpferovi , nad kterým se uzavřely mořské vlny. ... Rozevírá se před ním oblast věčné tmy. Pohrdá její záludností, vítá ji, jakoby byla jediným východiskem. Hroutí se vydychuje. Je osvobozen..

I třetí odstavec líčení jeho záchvatů deprese, je tragickým předznamenáním toho, co se stane.
V deštivé, zimní noci, prolit zoufalými slzami a dusící se rozechvěním, volá smrt. Je na dosah, obestřena bezměrnou lítostí a hněvivostí, vzpurná podobna výzvě. Stačil jen jediný stisk. Výkřik. Nervy povolily. Hroutí se na kolena a vášnivě zabíjí toho druhého, který v něm štval. Je zmučen a hlasitě pláče dětskými slzami, které polévají jeho tvář. (s. 3-4)

V soudních spisech je pouze jediný výskyt charakteristiky podobné výše zmíněné. Podává ji Otto Vorel (24) písecký písmomalíř, spoluobviněný v procesu s Krškou.
Otto Vorel vypovídá: „Zanáška byl melancholický hoch, který se často rozplakal a tehdy, když mně mluvil o skutečnosti, kterou jsem posledně uvedl , snad byl i částečně opilý.“

Avšak ve světlých chvílích Ada plánuje budoucnost: Až udělám maturitu tak bych nejraději do Francie nebo Německa, do nějakého velkého obchodního domu. Pak na vojnu a to bych dodělal v Praze práva. A to tě neuvidím celý týden! Koupím si motocykl a každou neděli budu jezdit k tobě do mlejna, co byste si tu beze mne počali. s.5

V In memoriam Ady je popisován i výlet na Moravu v roce 1934. V Krškově korespondenci se mi nepodařilo najít nějaký pozdrav, který by byl z tohoto výletu odeslán. Václav Krška jezdil na Moravu za přáteli poměrně často .

Odjíždí na měsíc do Šumperku, aby se zdokonalil v němčině. ... Následuje řada dopisů s neustálým: Vůbec se mi tady nelíbí. ... Stýská se mi hrozně po tobě. Přijeď!

Rozevřela se před námi celá Morava. Letní dny v otevřeném voze.Všechny starosti jsou odhozeny. Dva terrieři se toulají s námi. Po celé dny zpívá. Šťastné mládí se uvolnilo.
Na Svatém kopečku vybírá pouťové dárky, Pod bílým kamenem nezbedně očesává hrušky, v
v Luhačovicích se pyšní bílými teriéry, nazývaje je dětičkami, v Teplicích se provoní na odpolední kolonádní koncert . v Blansku projíždí s neobyčejnou jistotou nebezpečné serpentiny k Macoše, obdivuje se Zlínu, třebaže je jím ztísněn, nejvzrušenější je v letadle, kde uprosí pilota k několika akrobaciím. Nekonečný asfalt láká ho k zběsilé jízdě Dvěstě kilometrů projel najednou v hrůzné, večerní průtrži mračen, promočený a šťastný, aby se pak vrhl do koupelny a neznavený, přečitě upravený s vyleštěnými nehty vyšel k večernímu jazzu olomoucké kavárny.
V jízdě, vystaven horkému větru, vzrušený, s rozčíslými divokými vlasy, vykřikuje:
Život je krásný, bože můj, ten život je přece jenom krásný! (s. 6-8)

In memoriam Ady popisuje další události, které se v jejich přátelství děly.:
Vyměnili jsme si na památku malé dárky.
Dostal jsem na Štědrý den křehký amulet, na jeho ruce zůstal ametystový prsten.
Dokud budeš mým přítelem, nezbavíš se amuletu!
Dokud budeš mým přítelem, neodložíš prsten!
Ametyst se v posledních dnech uvolnil.
To je nějaké zlé znamení! řekl.
Při poslední návštěvě se prsten pojednou rozlomil ve dví a padá k zemi.
Mlčky jej sbírá, je bledý a zamlžené, nejisté oči.
To již pochopil tajemství osudovosti?(s.8)

Naznačené tajemství osudovosti lze snad uchopit ze tří pramenů. Osudovost jako prokletí duševní choroby. Fatalita v antickém smyslu: byl mi přisouzen tento úděl, nemohu jinak, musím být statečný. (Tedy to, co na Oidipovi oceňuje Krška: „Ani jednou na bohy nežehrá“ Přednáška k Oidipovi In Věstník). Dalším pramenem může být prokletí homosexuality. Ta je naznačena v Soukupové básni (In Hloucha 1940) i zde je však jistá tragická osudovost, která se musí statečně nést:

„Eva Vaškovi“
...
Proč bůh určuje život předem
Proč srdce Lásku krade,
když mu není dána nebem
....
Tvůj život je plný bolu
nenalézáš klidu objetí
My půjdem vždycky spolu
když osud nám vtiskl pečeť prokletí
Homotextualitu doplnit

Poslední strany In memoriam Ady jsou již jen tragickým líčením toho, že Vladimír Zanáška svůj osud neunesl.

Prostupují jím vlákna podivné, nevysvětlitelné malátnosti. Je unavený sarkastický a bledý. Zhubl. Stravuje se vnitřním, hořkým životem, neradostným a prokletým, který žárlivě utajuje až do dna. Usmívá se a jeho čelo obletují černá křídla. Je veselý a dětské oči zakřiknuty vážností. Má bezstarostnou masku a tvář je přemítavá a ponořená v nedohledné hlubiny. Je obklopen vlnami smutku a ticha.(s. 7)

Poslední věty tohoto úryvku, obsahují slova, která jsou si protimluvná (veselost vážnost, bezstarostnost přemítavost). A přece to asi stále jeho jediný stav, onen poslední loučivý. Snad je to líčeno jako na Krškovu omluvu, že to nebylo poznat, že se Ada loučí.

O čem přemýšlíš?
Rozevírá zcizené, jakoby jíním pokryté zřítelnice.
Nevím!

Václav Krška byl také poslední, kdo Vladimíra Zanášku viděl:

Znenadání přijíždí za mnou do Prahy. Je nachlazený, přesto veselý a živý.
Kde ses tu vzal?
Chtěl jsem být s tebou!
Po celý den se mne drží pod paží, zpívá si, tančí cariocu, debatuje o novém filmu, hovoří o divadle, je opět uvolněný a radostný. Rozcházíme se po půlnoci a smlouváme si schůzku na zítřek, chceme jít ještě dopoledne na Basila Deana.
Ráno v půl desáté v Mánesu!
Dobrou noc!
Dobrou noc!

V půl desáté mně číšník odevzdává malý dopis:
Nečekej mne nejsem už v Praze.

Ranní rychlík odjíždí z prahy na Slovensko.
U okna sedí bledý nachlazený chlapec a dívá se do otevřené krajiny. Slunce svítí. Je sám, v malém zavazadle zůstal jen Dionysos s růží, několik fotografií. ...

Nakonec se pootevřely podzimní Tatry. s.8

Jako dopis na vysvětlenou zůstal jen Klobouk ve křoví .
Na stole zůstaly jen schnoucí verše baladického tance:
...
Kdo to v poušti zmizel,
odkud šel a kam,
jaký to měl svízel,
že byl v poušti sám?
Jen zaváté stopy,
starý klobouk ve křoví,
nikdo nic nepochopí,
nikdo se nic nedoví . . . (s.11)

Krška dosazuje do Adyho mysli, pohnutky, které by mu zabraňovaly sebevraždu spáchat:

Projíždí známá moravská místa a jeho srdce se zakolísalo.
Nevracej se, již nikdy se nevrátíš! šeptá ten druhý.

Poslední, co by ho mohlo navrátit k životu je domov.
... chlapecké srdce, osamocené a vyprahlé, zbičované zápasem, je náhle posedlé vášnivou nostalgií.
Domov! Domov!
Nevracej se, již nikdy se nemůžeš vrátit! domlouvá skrytý vetřelec. s. 10

Další spásou má být Dionýsos s růží, ale ... Jsou tam pojednou jen prázdná slova o mládí a životě, hluchá a marná, ten druhý je přikrývá obludnou dlaní a podoben obludné chobotnici, rozpíná se v celé živoucí bytosti.

Vraťme se však opět k procesu 1934-5. Při vzetí do vyšetřovací vazby dne 24 září je pořízen soupis věcí, které měl Krška u sebe mimo cigaret Egypt, špičky na cigarety, náramkových hodinek s věnováním tam čteme: jeden zlatý prsten s fialovým kaménkem. Můžeme se domnívat, že je to onen ametystový prsten, který dostal Ada od Kršky ke Štědrému dni 1933. Ametyst jak víme z In memoriam se měl uvolnil a při poslední heřmaňské návštěvě se dokonce prsten rozlomil ve dví. Je tedy možné, že prsten zůstal u Kršky, aby ho dal spravit. Pak by se tento prsten – svědek jejich přátelství a osudové tragiky stal i mlčenlivým svědkem procesu.
Při výslechu z 24. září 1934 se Krška brání takto:

Doznávám, že jsem pěstoval pohlavní styky s muži, ale nedělo se to ani ze zábavy, ani z nějaké perverze, ale dělal jsem to proto, že jsem jinak jednat nemohl, neboť jsem takového založení že mne nepřitahují k sobě ženy, ale pouze muži, dlouho jsem se bránil těmto svým sklonů, ale nemohl jsem se této své, pro mne zcela přirozené to touze ubránit, a musel jsem vyhledávat styky a muži, neboť jsem byl k tomu celým svým založením nucen.
Ke styku pohlavnímu došlo jak již jsem uvedl vždy v mém bytě a nikdy před svědky, takže veřejná mravopočestnost nebyla v žádném případě dotčena.
Svůj sklon vysvětluju tím, že mně byl již vrozen a od 20 let jsem pozoroval, že žena jest mi zcela lhostejná a nikdy jsem se ženou nic neměl. Já považuji svůj sklon za něco zcela přirozeného, za což nenesu žádné zodpovědnosti. Já jsem často bojoval zoufale se svou přirozeností a chtěl jsem se již zastřeliti. Ale marně jsem se své přirozenosti bránil. Zabýval jsem se tímto poměrem ve svých románech hledaje východisko, studoval i cizí autory, kteří se tímto poměrem zabývají. Stejným problémem zabývám se i ve svých dramatech. Ve svém jednání jsem nespatřoval ničeho nemravného, špatného, nic, co by škodilo kultuře společnosti.
Žil jsem často jako poustevník, vyhýbal jsem se lidem, ale neubránil jsem se. Již přes rok jsem se zoufale bránil proti své přirozenosti a styků podobných, již jsem přes rok neměl a kdyby se něco podobného mělo opakovati, pak raději skončím sebevraždou.
Po přečtení podepsáno.

Václav Krška byl odůvodněně v tomto procesu nazván smutným hrdinou . Jednotlivým momentům zmíněných v obhajovací řeči se budeme věnovat v jiných kapitolách. Svou tuto řeč také jistě nekonzultoval se svým právníkem . Další jeho výpovědi však již nesou pečeť právnické konzultace. Jednalo se hlavně o to, aby Krškovi spoluobvinění byli soudním výrokem co nejméně poškozeni. Krška svoji původní výpověď četníkům o homosexuálních manipulacích marginalizuje: „Nešlo o nějaký pohlavní styk ve vlastním smyslu, jednalo se snad pouze o nějaké dotyky, načež se podrobně pro délku času nepamatuji.“ Jeho spoluobvinění jakýkoli styk popírají. Tedy soud stejně jako u Zanášky i u tří spolubviněných styky proti přírodě neprokáže. Spolu Václavem Krškou bude odsouzen pouze Jan Mejda.

Jménem republiky
Krajský soud v Písku, uznal po hlavním přelíčení konaným dne 19. února 1935 takto právem:

Obžalovaní:

Václav Krška,
34 letý, v Písku narozený, spisovatel a soukromník v Heřmani č. 37.

Jan Mejda,
27letý, v Nákří narozený, skladník konzumu v Heřmani č.p. 51

jsou vinni,

že v Heřmani spolu, tedy s osobami stejného pohlaví, smilnili, čímž spáchali zločin smilstva proti přírodě dle §u 129 Ib tr. z.

a odsuzují se za to:

Václav Krška ... k trestu těžkého žaláře na 4 měsíce, s jedním postem měsíčně zostřeného a dosazeného
Jan Mejda ... k trestu těžkého žaláře na tři měsíce s jedním postem měsíčně, a oba obžalovaní odsuzují se k náhradě nákladů trestního řízení, rukou společnou, každý pak zvláště k náhradě výloh výkonu svého trestu.
Podle §1 zák. č. 163 z r 1920 vyslovuje se u obou obžalovaných ztráta práva volebního do obcí. O tom, zda má být obžalovaným přiznán podmíněný odklad výkonu trestu, bude rozhodnuto, po budoucím šetření.
Důvody:
Mejda i Krška doznali, že v červenci 1932 v Heřmani spolu smilnili .

Jan Mejda při soudních a četnický výsleších uváděl:
Necítím se dle obžaloby vinen. Ano, jednou jsem měl s obžalovaným Krškou pohlavní styk. Jednou, když jsem se rozešel s děvčetem, a Krškovi jsem si postěžoval, začali jseme se líbat, pak jsem se svlékl, převlékl do pyjama, které mi Krška půjčil a oba jsme si ulehli na jeden gauč, že budeme spát. Chtěl jsem spát, ale Krška mě začal hladit pod nezapjatým pyjamem na holém těle, na tváři a po ramenou pak i ... . Byl jsem si vědom, že tento úkoj je nepřirozený. Bylo to pro mne něco nového, dosud mi neznámého, nevím jak až k tomu došlo. Já jsem mu ten úkoj neopětoval a nikdy více se to neopakovalo. Když jsem přišel před 5 léty do Heřmaně, slýchal jsem, že Krška má rád mladé chlapce. Seznámil jsem se sním na divadelních zkouškách, nikdy jsem však na něm homosexuální sklony nepozoroval. Až tehdy došlo k tomu, co jsem shora vylíčil. Nyní jsem ženat, ale již tehdy jsem věděl, jak se normální pohlavní styk provádí. Krškovi jsem tehdy nijak neodporoval.
Obviněný Krška jest dosud mým nejlepším kamarádem.

Václav Krška uváděl:
Doznávám, že jsem jednou s Janem Mejdou obcoval, bylo to před 2-3 roky, v létě před Husovým svátkem. ... Týž moje počínání přijal zcela klidně, nijak se nebránil a nijak si neztěžoval.
Týž je již přes rok ženatý.
Je pravdou, že jsem jej pohostil, poněvadž u nás bývali často hosté, takže jsme vždy měli nějaké zákusky a víno.
Od té doby jsem s ním nic neměl, ale jsme trvale nejlepšími kamarády.

V „Hejdukovi“ hraje Jan Mejda od roku 1930, a to téměř v každé Krškově režii například i v Zločinu a trestu premiérovaném 25. 12. 1933 a též v oprášené verzi této dramatizace Dostojevského z roku 1935. Od roku 1933 u inscenací nacházíme v hereckém obsazení i jeho manželku . Dne 18. ledna 1934 byl na valné hromadě po odstouplém O.Březinovi, který byl předsedou 14 roků, zvolen za předsedu právě Jan Mejda (26). Bližšího pohledu si zaslouží heřmaňská divadelní činnost okolo zatčení Václava Kršky 24. září 1934. Dne 21.září četníci navštěvují Krškův domov a on jim udá Jana Mejdu a další, snad aby se očistil z nařčení ze styků Vladimírem Zanáškou, kterému bylo v době jejich známosti 17-18. let. Krška není okamžitě zatčen, ale ke vzetí do vazby se dostaví až 24. září. Den před tím 23.září v rámci Cyklu moderních her je ještě premiéra M.Pagnol: Malajský šíp, v této inscenaci hraje i Jan Mejda.
Do Mejdova a Krškova odsouzení 19. 2.1935 stihne Kroužek divadelních ochotníků „Hejduk“ v Heřmani secvičit a premiérovat v Krškově režii dvě představení: 18.listopadu to byla veselohra J. Patrného: Muži nestárnou, ve které Mejda také hraje; 25.12. v Cyklu moderních her, Bratři Čapkové: Adam stvořitel, komedie o 7 obrazech, zde Mejda nehraje. Po odsouzení, jej nacházíme v hereckém obsazení Lucerny od Aloise Jiráska (21. dubna) a v Čekankách od F. X. Svobody (6. července), kde opět hraje i s manželkou. V inscenacích z roku 1935 Mejda nehrál jen v Našich furiantech.
Tedy lze konstatovat, že divadelní činnost v Heřmani nebyla příliš narušena. Po dvou měsících po zatčení opět uvádějí nový kus. Již necelý měsíc po vynesení rozsudku premiérují Stroupežnického Naše Furianty, 10. března. Rok 1935 s oslavou patnáctiletí ochotnického kroužku je vůbec velkým vzepjetím činnosti viz příslušná kapitola.
6. března 1935 sděluje obecní úřad v Heřmani Krajskému soudu, že Václav Krška se chová chvalitebně, vede spořádaný život a obecní úřad v Heřmani se přimlouvá, aby byl výše jmenovanému trest odložen podmíněně. Krajský soud pak
Václavu Krškovi a Janu Mejdovi přiznává podmíněné odsouzení a ustanovena zkušební doba 3 roky. Krška uváděn v soudního protokolu prvního procesu jako četař v záloze, při druhém procesu má v rubrice Vojenská služba /branný poměr: vojín v záloze 11. pěšího pluku. Tedy byl po prvním procesu degradován.