Texty: ZÁVODSKÝ, Vít: Kytička panu profesorovi. AS 2008, č. 4

Kytička panu profesorovi – příteli ochotníků

Vít Závodský

O letošních letních prázdninách, kdy většina našich jevišť nakrátko osiřela, počkala si osmdesátka na předního českého režiséra Aloise Hajdu, dlouholetého člena Národního divadla v Brně i zlínského Městského divadla, přednedávnem dvojnásobného prorektora a poté rektora brněnské JAMU a v současnosti oblíbeného profesora její divadelní fakulty – osobnosti, která vedle jiných uměleckých a pedagogických oblastí rovněž výrazně zasáhla do vývoje moderní české (přesněji řečeno moravské) Thálie.
Naturel A. Hajdy s příznačným rysem houževnatého přemýšlivého venkovanství utvářel již jeho hanácký původ. Jakožto absolvent JAMU prošel postupně několika angažmá u regionálních, tehdy zájezdových scén – ve dvou obdobích v Uherském Hradišti a také v Českých Budějovicích a na Kladně. Jubilantův tvůrčí rozkvět a dramaturgicko-režijní vyhraňování jsou však spjaty v šedesátých letech s činohrou Státního divadla Brno. V období posrpnové „konsolidace“ ji musel na deset sezon opustit, aby pak naplnil další úspěšnou etapu v tehdejším Gottwaldově. Odsud se na stejnou dobu vrátil do činohry SD Brno, podílel se na několika inscenacích pražských divadel a zároveň se s vervou pustil do vytváření nové výukové koncepce DIFA JAMU, zejména coby vedoucí ateliéru činoherní režie.
Od počátku prvního brněnského působení, kdy zde pod vedením dramaturga B. Srby a režisérů M. Hynšta a E. Sokolovského vykrystalizoval vyhraněný program apelativního politického divadla brechtovsko-piscatorovské orientace, vybíral si A. Hajda obtížné klasické texty (Büchnerův Vojcek, Ibsenův Nepřítel lidu, Sofoklovy tragédie Oidipus a Antigona, Maryša bratří Mrštíků aj.) i dramatické novinky (čs. premiéry Figueiredova podobenství Liška a hrozny i Sartrovy hry Ďábel a Pánbůh, Gardavského aktualizace starozákonní látky Já, Jákob, Hrubínova historická alegorie Oldřich a Božena, Beckettovo Čekání na Godota, Dürrenmattova jízlivá Návštěva staré dámy a apokryf Romulus Veliký). Ty mu umožňovaly ukázat z jeviště složité vztahy lidské osobnosti a pohybu dějin, demonstrovat zápasícího jedince uprostřed společenského vývoje. V jeho režisérské dráze utvořilo se průběhem let několik tvůrčích okruhů. Zatímco se mu dařilo v poeticky hravém duchu meziválečné avantgardy úsměvně rozehrávat předlohy komediální (adaptace Klicperova Zlého jelena a Ženského boje, Čapkova Loupežníka či Vančurovy Josefiny, Kainarův Nebožtík Nasredin, Connellyho Černošský pánbůh a proroci, úspěch čs. premiéry finské lidové hry A. Kiviho Ševci z Nummi přímo v autorově vlasti), prohlubovalo se režisérovo filozofické nazírání hlavně na dramatech W. Shakespeara, z nichž postupně uvedl více nežli desítku. Inspirovány pronikavostí brechtovsko-dürrenmattovské analýzy politického mechanismu moderní society, nabízely mimořádný divácký zážitek např. kritikou oceňované inscenace obou dílů Jindřicha IV., Krále Leara, Antonia a Kleopatry, Hamleta nebo Othella. Vedle poučeného zaměření na ruský odkaz (A.V. Suchovo-Kobylin, A. P. Čechov, L. N. Andrejev, A. Lunačarskij) stalo se ústrojným vyústěním Hajdových snah studium díla a jevištní poetiky B. Brechta, a to obvykle v důvěrné dramaturgické součinnosti s jeho překladatelem L. Kunderou: antimilitaristická groteska Muž jako muž s dosud nikde nerealizovanou foyerovou mezihrou Slůně (Zlínští s ní hostovali dokonce přímo v Berliner Ensemble), proslulý Kavkazský křídový kruh, Pan Puntila a jeho služebník Matti, Dobrý člověk ze Sečuanu, Galileo Galilei, Třígrošová opera aj. Hajda v nich dokázal nedogmaticky a originálně vyvážit očekávané racionální prvky s inspirací commedií dell´arte nebo švejkovskou až chaplinovskou groteskou. Na většině těchto nastudování bylo možno názorně sledovat, jak se režisérovo ústřední téma „člověk proti světu a svět proti člověku“ myšlenkově zpřesňovalo, a přitom scénicky metaforizovalo.
Širší veřejnosti snad méně zjevná, ale mezi čtenáři AS jistě dostatečně známá je ovšem Hajdova záslužná spolupráce s moravskými amatérskými soubory – Dělnickým divadlem v královopolském Semilasse počínaje a Divadlem Jana Honsy ve valašské Karolince (nedávno se stal jedním ze dvou „kmotrů“ jeho renovovaného sídla) konče. Nejvíce se tato aktivita již od r. 1955 soustředila do tehdy odborářského souboru ZK PAL-Magneton v Kroměříži. V přátelském ovzduší vzájemného respektu a souznění s kamarády a spolužáky z dětství, kteří se za jeho citlivého vedení vypracovali ve výrazné herecké či recitátorské individuality (L. Tvarůžek, G. Hrabal, L. Cápková aj. – nemáme-li už jmenovat ty, kteří si poté herectví opravdu zvolili za své povolání). Zejména v sedmdesátých letech zde téměř každoročně připravoval dramaturgicky náročný titul, jenž pak sklízel vavříny na rozličných renomovaných festivalech a přehlídkách. Obecenstvo Jiráskových Hronovů tak postupně aplaudovalo např. jeho nastudování Čapkovy Matky (1971), Hrubínovy Křišťálové noci (1973), Örkényho Kočičí hry (1974), Brechtových protifašistických Pušek paní Carrarové (1975) i Matky Kuráže a jejích dětí (1978) nebo Mahenova Nasrredina (1976). Tvárnou protagonistkou tu zpravidla bývala právě L. Cápková.
Alois Hajda, nedávný nositel Ceny města Brna, nezanedbává širokou oblast Thálie ani dnes. Vedle aktivní spolupráce na rozličných projektech JAMU nechybí jeho usměvavá tvář na většině divadelních premiér moravské metropole.