Texty: Kohl, Antonín: Jak jsem potkal Pavla Fialu. k 70. nerozeninám PF

28.3.2007 oslavil režisér Pavel Fiala své 70-tiny. Gratulujeme!

Jak jsem potkal Pavla Fialu.

Když Pavel Fiala v roce 1958 založil v městě Broumově své legendární Kladivadlo, bylo mi 12 let a navštěvoval jsem 6. třídu základní školy v broumovské Hradební ulici. Kolem divadla jsem procházel denně do školy od autobusu. Bydlel jsem tehdy v obci Rožmitál a se svými rodiči dojížděl do 4 km vzdáleného Broumova a zpět. Už tehdy jsem se věnoval divadlu, ale loutkovému, které v nádherném a ideálním provedení bylo vybudováno nadšenci v areálu textilního závodu VEBA Velká Ves. A pamatuji se dobře na vystavené poutače na náměstí u divadla na divadelní hru „Myšilidi“, ale v té době to byla pro mne jiná generace lidí. Dvanáctiletý kluk vidí člověka kolem dvacítky jako starce. Tehdy jsem Pavla určitě potkával na ulici, ale „nepotkal“ a nepoznal. Dokonce jsem ani netušil, o kom má tehdy 34-letá matka mluví, když mluvila o rozstříhaných záclonách v okně jednoho bytu poblíž pošty. Ale mluvilo o tom půl Broumova. Pak Kladivadlo z Broumova zmizelo a já se věnoval loutkám dál. V roce 1972 mne oslovila herečka a režisérka velice dobrého a velice aktivního divadelního souboru v Meziměstí, paní Marie Boháčová, a získala mne mezi ochotníky. Hned jsem dostal roli Vrchního v Jiráskově Lucerně. Hráli jsme každý rok novou hru s mnoha reprízami. Do Meziměstí jsem se přestěhoval. No a sem mne zase přijela oslovit v roce 1997 broumovská herečka Eva Jirková, zda bych nepomohl broumovským. Že se chystá v nadcházejícím roce 1998 v Broumově oslava 40 let Kladivadla a Pavel Fiala chce znovu zrežírovat své Manévry. To mi bylo už 51let, historii Kladivadla jsem pochopitelně znal, věděl, kdo je pan Fiala, ale všechno „z knížek“. Osobně ne. No samozřejmě jsem souhlasil. Když jsem přijel na první zkoušku a vstoupil do šatny divadla v Broumově (kterou jsem dobře znal, hráli jsme tam my meziměšští mockrát), hned jsem ucítil něco nového, co sem jakoby nepatří. Jako jiná atmosféra, jiný vzduch jiný….ahááá.. lulka! Seděl tam člověk, asi o devět let starší než já, zahalený v mráčku modravého dýmu. Nemluvil. Občas bafnul. Ne, puknul nový, modravý obláček. Odřené, volné kožené sako a manšestrové kalhoty. Koukal na cvrkot kolem a jen očka mu sem tam hodila jiskru. Působil na mne dojmem člověka, který vidí a hlavně ví. Dostal jsem scénář. „Manévry“ – autor Pavel Fiala. Hned jsem jej prolistoval a pak povídám Jirkové: Čoveče, dyť to má 34 stránek, to máme za 20 minut sfouknutý. Naše hry mají vždy skoro 200 a někdy víc a hrajeme to 1hod 40 minut. Jak jsem se mýlil. Do té doby jsem netušil, a to jsem měl odehráno snad 200 představení, že je možné hrát třeba 4 stránky půl hodiny. Pavel nás hnětl a křesal, tavil a přetvářel a vylisoval z každého, co potřeboval, aby vylezlo. A často dotyčný ani nevěděl, co v sobě má. My hráli, my zpívali, my tančili a bojovali. Bojovali v ringu, bojovali na barikádě. A v černé tmě před námi jen vůně tabáku a občas povel. Nakonec jsme to hráli přes dvě hodiny. Mně na Pavlovi nejvíce zaujalo, že když na herci něco chtěl, tak to dokázal přesně formulovat. A dokázal dokonce přijmout i návrh z druhé strany, což většina režisérů nikdy nepřipustí. Co nepřipustil, byly plané diskuse. Jenže ona zase jeho přirozená autorita způsobovala, že žádné ani nevznikaly. Pak Pavlova variabilita a přizpůsobivost možnostem. Potřebovali bychom toto. Nemáme. Tak to uděláme takto. A fungovalo to! A tak se ze spolupráce vytvořilo něco jako přátelství. Mailujeme si skoro denně a nejen o divadle. Už léta. Víme o sobě i který palec či zub nás bolí a kolik dioptrií mají naše brýle. Posíláme si navzájem své výtvory a vyjadřujeme se k nim. Když se před časem Pavel Fiala přestěhoval z Trutnova do Hajnice, byl jsem jej navštívit. Co ten by mohl ještě dokázat, nebýt různých nemocí a kdyby nebyl taková svině čas. Ale tenhle handicap máme všichni. Pavel se ale zahryznul a tvoří. Píše, i pro televizi, nevzdává se. Takže k nadcházející sedmdesátce, Pavle, ti přeji všechno nej – ale hlavně to zdraví! A piš! Stále máš co říci.
Antonín Kohl
Broumovské noviny