Texty: Semily, František Mizera: Paměti města Semil a okolí, výpis

Z HISTORIE OCHOTNICKÉHO DIVADLA V SEMILECH (opis)

V Semilech počalo se hráti divadlo již kolem roku 1800. Hrávalo se ve starém vrchnostenském špýchaře. V přízemí, z něhož několik menších okének vzhlíželo dolů do údolí Jizery, stávalo první semilské jeviště . Místnost 3 metry vysoká, podepřená sloupy, měla jeviště z prken a trámů zbité. Zbytky maleb a památky po kulisách dlouho tam byly patrny. Před jevištěm byla lavice pro hudebníky, za tou několik lavic pro vznešenější obecenstvo a za nimi stáli ostatní návštěvníci. V celé místnosti vládlo ponuré šero. Vstupné bylo: děti 1-2 kr., dospělí 3 kr.víd., hosté na lavicích dle libosti 3-10 kr.stříbrných. Zde hráli semilští ochotníci i cizí společnosti.Tak například hrána zde cizí společností Štěpánkova česko-německá
hra „Čech a Němec“. Bylo tehdy zvykem, že kvůli úřadům hráli „liboherci“ také německy, aby český živel divadla nevystupoval příliš do popředí.
Roku 1841 hrálo se na špýchaře naposled, neboť přešel v ruce soukromé poštmistra semilského Antonína Višňáka, načež se divadlo usídlilo v hostincích. Hrálo se pak například ve staré dřevěné radnici ve dvou místnostech v prvém poschodí, v hostinci „V ráji“, „U českého lva“, v hostinci č.133 a v zámku.
Dávaly se hry jež byly po ruce, neboť valného výběru nebylo - zpravidla
hry hodně veselé nebo smutné, které hověly chuti obecenstva a je do divadla přivábily například „Jan za chrta dán“ nebo „Sirotek Lowoodský“ apod. Hrálo se povětšině na dobročinné účely.
Zatím dvojakost jazyková na ochotnických divadlech zásluhou českých ochotníků také již přestávala a z venkova byly vytlačeny společnosti německé.
V Semilech hrála se poslední německé hra roku 1875 spolkem Eintracht ze Semil a nynějších Řek „Der Fürst wider Willen“ , po níž hned spolek Jizeran provedl „Soud, aneb Pan správce v bryndě“.
V roce 1850, kdy Bachova reakce všechen náš národní život dusila, byly i snahy našich ochotníků podlomeny potížemi, jež činěny byly při povolování divadelních her. Kol roku 1860 počal se stav tento měniti, ochotnických divadel přibývalo, avšak přece zbyli ještě někteří rakouští byrokrati, kteří baziliščím zrakem prohlíželi úřadu předložené hry a mnohé zakazovali, jež teprve později se mohly provozovati.
Zároveň bylo lze pozorovati, že divadlo naše pozbývalo prvotního svého významu ve směru národního a vlasteneckého probuzení a nastupovalo jako ušlechťující instituce společenská. Ochotníci přestávali poskytovati pouhou kratochvíli a počali projevovati stopy snah uměleckých, berouce se s duchem vytříbenější doba kupředu. Krátce: divadlo stávalo se uměním, jímž probouzel se svěží den ideálního zápasu za nejvyšší kulturní statky člověčenstva. Umělecký směr trefil i do menších míst a ujímal se.
Prvními známými řediteli ochotnického divadla byli: J.Došek – učitel (zemřel v Hořicích), Jáchym Strnad – kontrolor ve výslužbě, bratr semilského děkana (zemřel 1873).
Posledních 50 let náleží již známé přítomnosti. Spolek divadelních ochotníků zachoval si v archivu všecka divadelní oznámení (až na nepatrné výjimky) od roku 1872. V letech 1872-1910 hrávalo se 7 až 15 x ročně.
Když roku 1874, kdy byl založen „Spolek divadelních ochotníků“, postavena byla po požáru nová radnice, nalezlo tu divadlo stánek v hořením poschodí. Zařízení vyžadovalo velikého nákladu a již se zdálo, že divadlu hrozí úpadek. Konečně se spolek jen svým přičiněním opět zmohl, z výtěžku her uhradil výlohy a nadále přispíval účelům všeobecně prospěšným, takže v tom směru byl studnicí přímo nevyčerpatelnou.
V letech 1880-1900 dávaly se zde operetky, ba i zpěvohry, jež vyžadovaly značného času přípravou neškolených sil. Při tom společně pomáhal pěvecký spolek „Jizeran“. Uvádíme zejména „Ďáblův podíl“- hráno několikrát, Škroupův „Dráteník“ – několikrát opakováno, Blodkova zpěvohra „V studni“ , a jiné k nimž získáno též studentstvo, učitelstvo a vynikající umělci k pohostinským vystoupením.
Ve válečných letech 1915-1918 hrálo se výlučně ve prospěch dobročinných účelů: pro „Místní komité pro podporování nemajetných v době válečné.
(František Mizera =PAMĚTI MĚSTA SEMIL A OKOLÍ)