Texty: Jaroměř, Valenta, Jiří: Víc než jen pozvání do divadel staré Jaroměře

Víc než jen pozvání do divadel staré Jaroměře

Pan profesor František Černý mě pozval na jedno z předních míst v parteru (a jen zcela výjimečně k stání) do divadel staré Jaroměře a přiložil své nové dílo nazvané Divadelní život v Jaroměři v letech 1819-1918 (Praha, Academia 2003, 400 stran, 149 obrázků).
Ve chvílích hrozících usínáním na vavřínech po vydání druhého dílu Místopisu českého amatérského divadla jsem si už po základním prolistování jeho objemného díla uvědomil, že teprve vydáním “Čtení o tom, co dávalo divadlo občanům středně velkých českých měst” (tak totiž zní podtitul vzácné knihy) se vlastně dovršuje projekt Dějiny českého amatérského divadla (IPOS-Artama 1998 – 2002), o kterém s tolika superlativy hovořila zatím odborná kritika. Vidím knihu o divadle v Jaroměři v řádce našich zelenomodrých vnějškem nepřitažlivých svazků (Vývojové tendence, Bibliografie, dva díly Místopisu) jako jejich korunu.
Za pomoci velké řady informátorů se nám v Místopise sice podařilo zmapovat v encyklopedických heslech úrodný divadelní terén, ale postihnout smysl té nadšené práce v dobových společenských souvislostech, zachytit podrobné informace o tom, kdo byli iniciátoři, jaké úkoly si vytyčovali a jak je realizovali, co se jim stavělo do cesty a jak překážky uměli zdolávat – to se daří teprve panu profesorovi na úzce vymezené ploše divadelního dění v jednom z českých měst. Přiznejme si to. My jsme dokázali posbírat (a nebylo to nikterak snadné) množství materiálu dokumentujícího ochotnické divadelní dění v naší zemi a možná, že jsme tak pro budoucí badatele a historiky připravili docela slušný opěrný bod a českému ochotnickému divadlu postavili pomník.
Pan profesor Černý však dokázal víc. Kořeny a zrod jeho díla hledejme už v jeho studentských letech, v ovzduší divadelnické rodiny, v jeho osobních zkušenostech a v permanentním celoživotním zájmu o divadelní (a nejen divadelní) život rodného města a celého kulturně významného regionu. Teď tu máme ovoce té obdivuhodně soustředěné vytrvalé práce. Vedle podrobného zachycení působení ochotníků sleduje nejrůznější vstupy divadla do života občanů města a divadelní dění v rodném městě zařazuje do souvislostí divadelního vývoje regionu. Ten už dříve dokonale popsal ve studii Divadelní tradice východních Čech, uveřejněné v Listech katedry historie a Historického klubu v Hradci Králové (č. 9, s. 42-74, Vysoká škola pedagogická, Fakulta pedagogická 1995). A když listuji jeho dalšími pracemi vidím, jak v každé z nich, především v akademických Dějinách českého divadla, ale i v řadě dílčích studií, opírá své závěry především o zkušenosti a po celý život soustřeďované informace z rodného místa a z východních Čech. Připomeňme si jen malou jejich část: Diváci českého divadla v 19. století (1998), Divadlo ve službách českého jazyka, Místo divadla v životě českých měst v 19. století (1983), Ochotnické divadlo českého národního obrození v Cestách českého amatérského divadla (1998) nebo Význam divadelního amatérismu pro českou divadelní kulturu ve Stoleté tradici ochotnického divadla.
Nyní tu máme tedy příležitost studovat, procházet, listovat, těšit se tokem divadelních událostí v městě Jaroměři. Pan profesor nás zavede do prvních desetiletí 19. století, rozhlédne se, co se dělo v okolí, nechá nahlédnout do C.k. Vlasteneckých novin a doloží jaký úspěch mělo představení Štěpánkovy vlastenecké činohry Loupežníci na Chlumském vrchu (1819), když “dosti prostranný sál všecky sotva postihnouti mohl”. Potom sleduje kdo byli, kým byli vedeni, jaké hry uváděli a za jakých podmínek divadlo provozovali ochotníci první poloviny 19. století.
V jeho polovině (1859) se Jaroměř setkala poprvé s První divadelní společností českou Josefa Aloise Prokopa. Tady v paralele s ochotnickými snahami je dokládán její přínos a umožňuje se i pohled do jejího zákulisí. Rokem 1861 potom už začíná pravidelné působení Ochotnického divadla v Jaroměři, které po vydání spolkového zákona 1867 se stalo v řadě tehdy vznikajících spolků Spolkem divadelních ochotníků. Ten v roce 1889 “ozdobil prapor svůj slavným jménem nadšeného kněze Thalie” Vrchlického.
Co všechno se dělo v Jaroměři kolem zakládání Národního divadla, jaké byly kroky dělnického divadelnictví, kde všude se hrálo, jaké zábavy ochotníci organizovali, jaké maškarní průvody pořádali, jak plesali, jaké inscenace pro své diváky připravovali, jak se prolínala nabídka ochotníků se zájezdy profesionálních souborů – to všechno je v díle prof. Černého doloženo přepečlivými citacemi, odkazy na dokladové materiály a jejich uložení.
Po vydání desítek, možná že stovek záslužných soupisů se zrodilo hodnocení divadelního života jednoho města v jednom století ve společenských souvislostech.
Jsem přesvědčen, že na tom druhém století už pan profesor pracuje, a že o vydání se opět zaslouží nakladatelství Academia s podporou Akademie věd České republiky.

Jiří Valenta