Texty: Libčeves, Salome, 1979, I.Magor Jirous: Stalo se něco hrozného, recenze

I. M. Jirous:Stalo se něco hrozného
Článek uveřejněný poprvé v dvojčísle 2-3 samizdatové revue Dialogy v
roce 1979. Převzato z Magorova zápisníku.

/Diváka, a nikoli život, vpravdě zrcadlí umění. /
Oscar Wilde

Před několika lety, když se začal rýsovat koncept dru­hé kultury, byla
nám občas položena otázka: Co říkáte těm, kteří jsou podle vás v tzv.
první kultuře, hrají tam dobrou hudbu, interpretují dobré divadlo, třeba
Shake­speara. Odpovídali jsme, že to jsou zločinci. Protože v si­tuaci,
kdy se nesmějí hrát hry současných českých dra­matiků, kdy se nesmí hrát
jakákoli hudba, je ten, kdo se podílí na vytváření umělé kulturní mlhy,
která jako těžký příkrov leží nad těmito fakty spoluúčastníkem zlo­činu.
Hrát pro turisty z NSR v kostele Bacha a nepro­testovat proti tomu, že
Plastici nesmějí hrát Zácpu, je zločin. Hrát Shakespeara, když se nesmí
hrát Havel, je zločin.

A na to bylo slýchat námitku: Co tedy chcete? Vždyť pak by tady už
nebyla vůbec žádná kultura. - To je prá­vě ten ideální stav odpovídali
jsme; protože pak si kul­turu budou muset vytvářet lidi sami. Protože
potřeba kultury je pro člověka bytostná.

To byla teorie, nebo, lépe řečeno, to byla naděje. Je­den z
nejkrásnějších pocitů, které znám, je duchovní satisfakce. Ne škodolibé
zadostiučinění, že jsme někdy měli pravdu, ale živý úžas nad tím, že to,
v co jsme dou­fali a o čem jsme snili, se naplňuje, že je to součástí
rea­lity. Že to je. Tak mi bylo večer 18. května 1979 na faře v
Libčevsi, kde ansámbl kněze Josefa Kordíka hrál Wil­deovu hru Salome.

Kordík ve stručném úvodu zdůraznil, že se snaží na­vázat na
tradici českého ochotnického divadla. Nemohl učinit lépe. Jakkoli
pejorativně dnes lidem, odkojeným konzumací odlidštěného televizního
establishmentácké­ho umění, zní slova ochotnictví nebo amatérismus, v
těchto slovech je klíč k pochopení smyslu druhé kultu­ry. Druhá kultura
totiž nemá ambice. Nechce přesáh­nout sebe sama v tom smyslu, aby mohla
být chápána jako jakási záloha první kultury - jak se to někdy děje na
Západě, viz například osud některých punkových hudebníků. Smyslem
kultury není být účasten na du­chovní hitparádě zhovadilého světa.
Smysl kultury je buď religiózní, nebo není žádný. Je v oslovení lidí
jsou­cích ve společenství. Je v plné účasti podílníka na vy­tváření.
bleskového okamžiku, v němž se tomu, kdo je v té chvíli tvůrcem, a tomu,
kdo je v té chvíli divákem, ukazuje v ostrém průzoru sakrální povaha světa.

Představení Salome v Libčevsi bylo zbaveno všech úskalí, která s
sebou nese odlidštěný a ambiciózní profesionální projev: Vzácná směsice
evidentních hereckých talentů a beznadějných ochotníků, sklenutá
křišťálovým Wildeovým textem, který se zničit nedá - a napnutá na dva
hroty režijní koncepce, evidentní Kordíkovy a zá­keřné Charlieho Soukupa
v pozadí, vytvořila nezapo­menutelný spektákl, při němž bylo možno
chápat, proč mělo vždycky divadlo tak významnou roli v kulturních dějinách.

Co se na scéně přesně dělo, se vymyká mému popisu. Sluší-li se v
recenzi vyzdvihnout brilantní výkony, ne­pochybně nejskvělejší byla
Herodia Oliny Rychtářové. S bravurou zralé ženy, bezpečně zvládajíc svůj
part, iro­nizovala jak hru samu, tak svého divadelního chotě. S
živočišnou lehkostí udržovala hru na pomezí tragédie a absurdního
dramatu. Herodes Milana Hodka jí byl velmi důstojným partnerem; co mu
scházelo na Hero­diině lehkosti, vyrovnával úspěšně jeho smaragdově
zelený kostým. Rovněž Salome Nadi Cachové se vymy­kala ochotnickému
výkonu, až na to, že virtuózně osci­lovala mezi procítěným výkonem a
záchvaty smíchu z vážnosti své role.

Jestliže o těchto výkonech lze uvažovat ve vyšších sfé­rách než jen
ochotnických, byl projev čtvrtého hlavního aktéra, Jana Křtitele Zdeňka
Buka a komparsu (o dvou výjimkách se zmíním) povýtce ochotnický. Mladý
Syřan Bohuslava Kaplana, který s nenapodobitelnou intonací nesčíslněkrát
opakoval \"Princezno, nedělejte to, stane se něco hrozného\", byl stejně
integrální součástí před­stavení jako dokonale uměřený, byť i efektní
výkon Marie Soukupové (druhá výjimka) nebo panensky cud­ný projev
Veroniky Němcové (první výjimka), který nás nenechal na pochybách, že by
z ní mohla vyrůst \"skuteč­ná\" herečka. Ale o to naštěstí vůbec nejde. A
s respek­tem je nutno zmínit part samotného režiséra Kordíka, který byl
jediný, kdo dokonale naplnil reguli ochotnic­kého divadla. Když jako
jeden z Nazarénských mluvil s veškerou vážností cosi o příchodu Mesiáše,
herci i au­ditorium se váleli smíchy.

To právě souvisí s principem dvojí režie, který se na úspěchu
představení podílel. Kordík pojal jeho koncep­ci se vší seriózností, bez
níž si zřejmě divadlo představit nedovede. Jednou, když odjel ze
zkoušky, řekl Charlie Soukup, zloduch v pozadí: Tak takhle by to nešlo.
A za­čal za zády oficiálního režiséra představení ničit. Ani jedno
pojetí nezvítězilo plně - díky nedůslednosti an­sámblu -, ale právě z
prolínání obou koncepcí vzniklo podivuhodně proměnlivé představení,
které se chvíle­mi z ochotnického divadla propadalo do absurdního
dra­matu a plynule přecházelo přes skvělé civilistní zásahy Oliny
Rychtářové (zapálení si startky na pódiu) přímo do transcendentna. O
hudební složce představení - kde jsem s potěšením zaznamenal svoje
zamilované tango \"Elizabet...\", bohužel jen v instrumentálním provedení
-, korunované marnou snahou \"Bobše\" Rösslera a Da­vida Němce zahrát
Dover Beach od Fugs, lépe nehovořit.

O čem však stojí za to mluvit: v tom bláznivém kalei­doskopu,
který nám Kordíkův a Soukupův spolek před­vedl, se najednou ocitla dvě
tři místa, skrze něž bylo jako skrz černou díru cítit tragičnost, nicotu
i velkole­post světa. Místa, kdy jezdil mráz po zádech, a kdy pu­blikum,
bavící se až k slzám, zmlklo, a bylo si vědomo toho, že je účastníkem
transcendentálního zázraku umění. Jistěže se o to zasloužil především
Wildeův text. Ale nedovedu si představit oficiální scénu, která by nám
ho umožnila prožít hlouběji.

Červen 1979