Texty: Felzmann, R.: DOPIS JANĚ URBANOVÉ... AS 2006, č. 6, s. 50.

DOPIS JANĚ URBANOVÉ K JEJÍMU NEUVĚŘITELNÉMU JUBILEU

Milá Jano, nebo přesněji bych Tě měl oslovit, jak jsme všichni zvyklí: Milá Janinko! Jenže kdo Tě nezná, tomu se může zdát toto mladické oslovení nevhodné pro zasloužilou dámu při příležitosti takového jubilea.
Doufám, že k tomuhle mému psaníčku připojí redakce fotografii, o niž jsem požádal kolegu Mičkala, když přišel na Jiráskově Hronově 2006 zaznamenat, jak vypadají účastníci rozborového semináře SČDO. Je pravda, že nás tam bylo i několik, co pamatujeme dávnější doby (můj bože, vždyť jsme se narodili v první polovině minulého století!), ale asi málokdo bude věřit, že na téhle fotografii je právě naše jubilantka. Jenže my, kteří Tě alespoň maličko známe, velice dobře víme, že kromě okouzlujícího vnějšího „značně dívčího“ půvabu také v sobě neseš ohromný poklad, a ten můžeme obdivovat bez rozdílu věku. To se pak spolu s Tebou i třeba posunujeme v čase do dimenzí, o nichž vypráví slavná Čapkova Makropulos (to abychom zůstali v divadelním světě!). Jenže Ty nepotřebuješ žádný tajemný elixír.
A teď ještě k tomu Hronovu. Při přípravě semináře jsme rozdělovali, kdo bude o kterém představení referovat. Tehdy jsme dohodli, že Tobě přidělíme inscenaci Bílí andělé pijí tesavelu. „Cože, tuhle surovost jen pro otrlé diváky jste zadali Janince?“ v úžasu zvolali někteří, neboť si neuměli představit jak křehká a poeticky niterná žena může vydržet ten nápor fotbalové a alkoholické smrště z jeviště. Ty sama jsi mi do telefonu decentně naznačila, že nemáš jistotu, zda jsi dostala úkol blízký svému divadelnímu cítění. A pak jsi uplatnila to, co na Tobě všichni obdivujeme, ať s tebou spolupracujeme jako herci s režisérkou, či jako recitátoři s lektorem nebo jako porotci s tajemnicí poroty. Tvé kouzlo je ve schopnosti vcítění se do duše druhého. A tak jsi překonala poněkud šokující hradbu chrapláctví v herectví Černých šviháků, abys svým jemnocitem prozkoumala rafinované předivo té zvláštní hry. Myslím, že i autor Pepa Tejkl se zaujetím naslouchal jemné kultivované dámě, která lahodně zvonivým hláskem decentně pojmenovávala jednotlivé kameny, z nichž se skládala nahlučená suť zpochybněných hodnot mužského světa.
Vždycky jsem si říkal, co to ta Jana ovládá, že už celá desetiletí drží dohromady divadelní soubor v Krupce, nevelkém severočeském městě, jehož obyvatelé zrovna neoplývají místním patriotizmem, kde není lehké shánět herce, zkušebnu a pak i jeviště. Vždyť znám některé Tvé herce a vím, že andílkové to nejsou, a ty je zvládneš, dokonce vybíráš repertoár, který jim dává pořádně zabrat. Nikdy jsem Tě neslyšel zesílit hlas, nikdy jsem Tě neviděl rozzuřenou. Jak je tedy zvládáš, jak celou tu grupu dáš dohromady, aby vznikla dobrá inscenace? Ty se totiž umíš vcítit do jejich hrubší duše a tak dlouho se je snažíš pochopit, že i ten nejodolnější se poddá a poslouchá. A pokud něco přece jen zvoře? Ty mu řádně nevynadáš, ty řešíš, jak a proč se mohlo stát, že se něco nevedlo, že se vydal mylným směrem.
Tahle důsledná vytrvalost umocněná důvěrou je zbraní natolik spolehlivou, že snad každý podlehne. Ta schopnost naslouchat a pak formulovat přesvědčivé důvody, aniž bys cokoli vnucovala, je silnou zbraní, která však obvykle mívá podobu chápajícího úsměvu a laskavého gesta. A kde takové vnitřní bohatství nejlépe zazáří? Zdá se, že v uměleckém přednesu. Tví žáci (spíš se ale hodí říci Tví přátelé), s nimiž jsi pracovala nad literárními díly, nebyli vedeni vnější cestou po intonacích a prázdných gestech, vždy jsi od nich požadovala, co sama skvěle ovládáš. Natolik se ponořit do textu, odhalit jeho duši, myšlenku i formální strukturu a teprve pak hledat prostředky, jak to vše slovy básníka sdělit. Možná proto Tě tak uznávají ti, kteří Tvou „školou“ prošli. Ačkoli dnes už sami jsou zralými osobnostmi (literáti, redaktoři, překladatelé, ale i zdatní odborníci v oblastech značně vzdálených humanitním oborům), stále se k Tobě vracejí, dělí se s Tebou o své úspěchy i konzultují své další cíle či momentální nejistoty.
Oslavy jubilea mohou být někdy nebezpečné, neboť ohlédnutí nazpět se měnívá v pohled do prázdna. Ty, Janinko, se toho obávat nemusíš, kamkoli se ohlédneš, tam najdeš řady těch, kterým jsi dala schopnost prožít potěšení z kumštu a zároveň si určovat vysoké cíle. Nu, Emilia Marty nám spálila onen recept na zázračný elixír, ale Jana Urbanová ho nepotřebuje, jejím elixírem je optimizmus a důvěra v ty, které má za své přátele.
A tak Ti za všechny přeji jen to nej a nej a nejlepší!
Tvůj Ruda Felzmann