Texty: NOVÁK, Jan: text pro katalog výstavy „Říše loutek Bohumíra Koubka“, 2007

Loutkové divadlo vždy přitahovalo výtvarníky. Má to své hluboké opodstatnění, vždyť jejich výtvory zde dostávají další rozměr a přicházejí bezprostředněji do styku s lidmi. Když se nad tím kdysi Bohumír Koubek sám zamýšlel, připustil, že sochaření mu připadá jako činnost neosobní: vytvoří sochu a ta pak stojí někde v galerii či depozitáři a on jako autor už s ní nemá žádný kontakt. Loutka má ze své podstaty služebnější charakter, navíc mu umožňuje bezprostřední setkávání s diváky. U Koubka to má svou logiku, vždyť on loutky nejen vytváří, ale od prvopočátku jim také vdechuje život jako herec.

Inspirační pramínky se u Bohumíra Koubka slévají do poklidného řečiště, které má svou až starosvětskou důstojnost ve služebnosti. Od dětství byl pilným návštěvníkem loutkových představení v boudách kočovných loutkářů, u Skupů a taky v Říši loutek, kde se již ve svých studentských letech stal podílníkem na bohatém zákulisním dění. Od říšanských loutkoherců se učil vdechovat dřevěným panákům život, u mistra Suchardy nasával řezbářskou virtuozitu, od všeuměla Oskara Nezbedy okoukával nejrůznější technologické a řemeslné fígly, od Vládi Šmejkala zvěděl mnoho o divadle, divadelním textu a režii; ale chodíval i nadále ke Skupům, kde zblízka obdivoval hereckou virtuozitu velkého Mistra. Manuální zručnost a přirozený cit pro materiál logicky vedly ke studiu na řezbářské škole a poté na UMPRUM. Šťastnou shodou okolností odchází Vojta Sucharda na odpočinek v době, kdy Koubek končí studia, a tak je nasnadě, že mladý, všestranně disponovaný člen Říše loutek přebere štafetu. V roce 1957 se Bohumír Koubek stal uměleckým vedoucím Říše loutek. Přinesl jí žádoucí osvěžení: soudobý výtvarný jazyk, navazující na domácí tradici.

S odstupem času lze v Koubkově výtvarném projevu odlišit tři základní tendence. Snad nejosobitější jsou jeho výrazně stylizované loutky, přičemž stylizace vychází z geometrických tvarů, zejména z koule a jehlanu. Tato linie začíná maňáskovými inscenacemi Hurá na jeviště (1957) a Zlá princezna Rozalinda (1958), vrcholného účinu pak dosahuje v Pohádkovém zákonu (1961) a Kouzelníkovi Smaragdového města (1966). Druhá linie je nepokrytým přihlášením se k primitivnímu kouzlu marionet kočovných loutkářů a Koubek se dokázal přímo geniálně vcítit do ducha tohoto naivního výtvarného projevu. Stylově křišťálově čistým souborem jsou loutky k majstrštyku kočovných marionetářů – Johanu doktoru Faustovi (1968), a tato linie pokračuje Malým loutkovým varieté (1970), Donem Šajnem (1977) a Bezhlavým rytířem (1989). Třetí linii bychom mohli nazvat zvětšeným rodinným divadélkem. Jednoduchá modelace, zejména v pozdějších pracích až s příklonem k naivnímu výrazu. Z raných inscenací jmenujme alespoň Hračky na cestách (1957) a z pozdějších zejména Kašpárkovu maminku (1998). Najdeme však výpravy, které do uvedeného schématu příliš nezapadají. Je to kupříkladu Labutí princ (1972), který nezapře inspiraci v severských ságách, a zejména Krása Nevídaná (1973), jejíž loutky jakoby hrubě osekané z dřevěných špalků jsou hodně „nekoubkovské“. V těchto případech dokázal Koubek zřejmě osvědčit šíři svého výtvarného výrazu pod tlakem silné režijní individuality. V této souvislosti je třeba konstatovat dvě skutečnosti, které Bohumíra Koubka odlišují od loutkářských výtvarníků jeho generace a generací mladších. Koubek loutky nejen navrhoval, ale vždy také sám realizoval. Za neméně důležité pokládáme hereckou zkušenost – řadu svých loutek Koubek na jevišti také oživoval, a to jak pohybem, tak hlasem – mimochodem mimořádně tvárným: málo se ví o tom, že Josef Skupa viděl v Koubkovi jednoho ze svých možných pokračovatelů. Koubkovo herecké cítění a nadání se promítalo do technologických řešení loutek. Dokonalé jednoty působivého výtvarného řešení a promyšlené technologie dosáhl v Pohádkovém zákonu, nejefektněji potom v Malém loutkovém varieté. Koubek byl ovšem také bravurní „maňáskář“, což dokazoval zejména svými sólovými výstupy, ve kterých bylo výtvarné řešení maňásků a mimických loutek zcela podřízeno technologii diktované loutkohereckou invencí.

Nyní se rozhlédněme po jevištním prostředí, do kterého Koubek staví své loutky. Jeho naturelu je nejbližší plošná malovaná dekorace. Nejen proto, že nejlépe odpovídá jeho výtvarnému názoru, ale také proto, že nechává maximální prostor hereckým akcím. Koubek umí počítat se scénickým světlem, připomeňme alespoň světélkující vodní plochy či odlesky ohně pod čarodějnickým kotlem v Labutím princi. Umí pracovat s náznakem, viz scény na běžicím pásu v Kouzelníkovi Smaragdového města. A umí improvizovaně vykouzlit scénické prostředí z nepotřebných zbytků nábytku – v Pierota lásky halekání (1967). Ale dokáže také zahltit scénu „těžkými“ dekoracemi, aby podtrhl chmurnou atmosféru v Kráse Nevídané. Koubkovy výpravy nejsou výtvarnými exhibicemi, ale poctivě slouží loutce a záměru režiséra.

Na pomezí loutek, rekvizit a dekorací stojí Koubkovi plošáci. Objevil si je a velice invenčně využil v Johanu doktoru Faustovi a nepochybně v nich nalezl zalíbení. Od té doby zdobí mnoho jeho inscenací, za všechny jmenujme alespoň čertíky a strašidýlka v Začarovaném lese (1981). V těchto malovaných drobnostech uplatňuje svou zálibu v lidovém umění, neboť v něm zcela jistě čerpá inspiraci.

Na závěr nelze opominout Kašpárka. Svou ideální podobu Kašpárka fixoval Koubek již koncem padesátých let minulého století. Ale když se na repertoáru objevila hra s touto postavou, vždy vytvářel Kašpárka jinak pojatého podle celkového výtvarného řešení inscenace. A tak po scéně Říše loutek poskakovalo již sedm Koubkových Kašpárků, a každý jiný. Ale ten ideální, ten opravdu „koubkovský“, si nikdy nezahrál. Přesto mu připadla výjimečná role: s otevřenou náručí vítá děti nad vchodem do Říše loutek.

Jan Novák

(text pro katalog výstavy „Říše loutek Bohumíra Koubka“, 2007), do DBČAD zaslal autor, leden 2008