Texty: Aleš Opekar: Sputnici. Bigbítové šlápoty č. 6[Rock & Pop, 1996/6-7]

web http://www.popmuseum.cz/stories/stories.php?q=bbs9606&a=0&l=cz

SPUTNICI
Maturita českého rock'n'rollu
Všimli jste si, že průkopnictví českého rock'n'rollu nenesli na svých bedrech dělníci, ani zemědělci, ani úředníci? Nositelem počátků českého bigbítu byla část mladé inteligence. Ochotně přijímala a dále rozvíjela ty z éteru lovené zvuky a hluky jako výraz své kulturní a vkusové orientace, manifestačně odlišné od všeho oficiálně schváleného a předepsaného. Počínaje výtvarníky z Propagační tvorby (Akord club), přes vysokoškolské studenty z fakulty radiotechniky (Samuels Band), budoucí stavaře a architekty (FAPS) až po zpěváka Pavla Sedláčka, který si po elektrotechnické fakultě ještě udělal hotelovku. Výjimkou nebyli ani Sputnici, jejichž jádro vzniklo na jedenáctiletce, a z jejichž lůna se vylíhl nejeden odborník. Tomislav Vašíček se po dvou letech učení proboxoval přes nepřízeň úřadů na elektrotechnickou fakultu, rodilý komik Zdeněk Leiš se nedostal na DAMU, a tak si udělal strojařinu. Karel Hlavatý a Ivan Jonáš přírodovědeckou fakultu, Jiří Klíma FTVS a Eduard Krečmar začal ekonomku.
Předsputnici
Kronikář skupiny Jiří Klíma rozlišuje tři etapy vývoje kapely: Předsputniky, Sputniky a Posputniky. Do první etapy lze zahrnout jen nezávazné, ale pro budoucnost již výmluvné muzikantské pokusy spolužáků z několika paralelních tříd 14. jedenáctileté střední školy v Praze 2, W. Piecka (dnes Korunní) 2. Jsouce spřízněni extrémním zájmem o poslední hity z rádií AFN Mnichov a Luxembourg, začali též společně mydlit do kytar, až z toho vznikl orchestr. A tak se stalo, že už někdy na podzim 1958 se uskutečnilo představení pro ostatní spolužáky: na španělku hrál a anglicky zpíval Tomislav Vašíček, na židli tloukl vařečkou, obalenou hadrem Ivan Jonáš, na další kytary hráli Jirkové Kos a Bičák (dnes významný fyzikální teoretik) a u piána už sekundoval Karel Hlavatý.
Přesně v okamžiku, kdy rytmus zvedl i ty nejostýchavější posluchače ze židlí, z nichž se staly vrzající bicí, nemohl se ve dveřích zjevit nikdo jiný, než šéfka - ředitelka. Zákaz dalšího hraní byl vlastně na svou dobu jen mírným výchovným políčkem. Jako jediné možné útočiště tak zůstaly pražské parky: Riegrák a Grébovka. Postávání u laviček s kytarou přes rameno se stalo na dlouhou dobu typickým žánrovým obrázkem pražské zeleně.
Hlásná Třebaň je krásná
Do jedenáctiletky chodil i Zdeněk Leiš. Měl chatu v Zadní Třebáni, kam zval i své spolužáky. Za tetou sem jezdil i Tom Vašíček. Tady se také seznámili se studentkami ze Strašnic, sestrami Táňou a Naďou Němcovými, které jezdily do Hlásné Třebáně s rodiči na chatu.
Dle věrohodných dokumentů to bylo v pátek 4. září 1959, kdy za Leišem přišli do bytu Vašíček, Krečmar, Klíma a pár dalších kamarádů, nejen proto, aby se dívali na televizi (v té době byla televize rozšířená asi jako dnes přehrávač minidisků), ale i proto, aby učinili zásadní rozhodnutí: "Založíme kapelu!"
O víkendech začali cvičit v Třebáni, přes týden v Praze. Instrumentální složka zvlášt, sbory zvlášť, pak všechno dohromady. Jako v opravdovém orchestru. Ve školním sešitě Eduarda Krečmara (jediném na všechny předměty) se přitom zároveň v sousedství rovnic, matic a diktátů začalo objevovat stále větší množství veršovánek na melodie zahraničních hitů a nejrůznějších mikropovídek.
A tak vzápětí Třebání burácely Tutti Frutti od Little Richarda, Diana od Paula Anky, Jailhouse Rock dle Presleyho, ale i počeštěné Život je žízní (I'm Waiting Just For You dle Pat Boona), Nezapomeň (Forget Me Not, Kalin Twins), Kdo zná ho (školní hit Phila Spectora To Know Him Is To Love Him) a Rock'n'roll Waltz nebo první znělka skupiny - Hoots Mon.
Sputnici
Start první umělé družice Země, sovětského Sputnika, se uskutečnil v říjnu 1957. Druhý, s pejskem Lajkou, pak v listopadu 1957 a třetí v květnu 1958. První veřejný start kapely s názvem Sputnici se odehrál v říjnu 1959 v Kulturní síni Víta Nejedlého v Čáslavské ulici č. 5 na Vinohradech. Sálek patřil ZK ROH Tesly Strašnice, kde byl Tom Vašíček po maturitě v učení.
Na první 'propagační večer hudby nového stylu' přišlo asi čtyřicet kamarádů a známých, ale na dalším vystoupení, asi po týdnu, bylo překvapivě plno. Na ručně malovaných plakátcích se to hemžilo názvy jako calypso, boogie nebo cha-cha, neboť úřady dávaly dosti tvrdě najevo svou alergii vůči výrazu rock'n'roll.
Zpívali: Vašíček, Leiš, sestry Táňa Němcová (později Vašíčková) a Naďa Němcová (dnes Nováčková), Krečmar a Helena Zoubková. Nástrojový doprovod obstarávali bubeník Boleslav Halpern, kontrabasista Jiří Koníček, klavírista Karel 'Kolvák' Hlavatý a bratři 'Bramborové' z Vinohrad, totiž saxofonista Jiří Janda a kytarista Petr Janda, dodnes leader Olympiku.
Koncert nejprve uváděl a nový styl publiku objasňoval Ivan Jonáš, též autor několika českých textů, například Chudák já (Bye Bye Love z repertoáru Everly Brothers). V dalších vystoupeních převzal konferování Jiří Klíma.
Život je žízní aneb Ať žije, kdo pije
Tak se jmenoval první komponovaný pořad Sputniků, obsahující kromě písniček a instrumentálek také scénky, povídky a recitované texty. Že by tradice českoruské estrády? Ale pozor - 9. prosince 1958 měl v Divadle Na zábradlí premiéru pořad Suchého a Šlitra Kdyby tisíc klarinetů a 30. října 1959 byl poprvé uveden jejich Člověk z půdy. To už se nacházíme na prknech rodícího se Semaforu, v éře propojení populárních písniček s divadelními scénkami a s legrací.
Život je žízní Sputniků měl premiéru v listopadu 1959, takže ovlivnění Semaforem tu ještě nemohlo být tak silné. Hudebně-divadelní koncepce tu spíš vyplynula z podobných potřeb a pocitů, z atmosféry doby, z náklonnosti k dědictví Osvobozeného divadla a českého kabaretu. Ale zatímco Suchý se Šlitrem se vraceli blíže ke swingu a šantánu, Sputnici zůstali rock'n'rolloví.
Rok 1960 se stal opravdu obdobím žíznivého rozvoje. Narůstal počet tanečních zábav, soutěží a přehlídek i vlastních koncertních programů. Sputnici se blýskli i na parníku nebo jako kulturní vložka v agitačním středisku. Vznikaly nové písničky z tvůrčí dílny Vašíček / Krečmar, například Píseň nebohého textaře nebo Za polibky můz. Textoval i Vašíček (například Krvežíznivej rak, česká verze Jailhouse rocku), hudbu začal psát i Hlavatý.
V březnu zasedl po Halpernovi u bicích Ivan Kameník a Sputnici udělali přehrávky jako amatérská kapela ZK ROH Tesly Strašnice. Znělkou se stává slavná melodie Red River Rock, zpopularizovaná americkou skupinou Johnny & the Hurricanes. Každých pár měsíců Sputnici vyrukovali s novým pásmem, které několikrát reprízovali. Od května pořádali o přestávce i divácké hitparády, dle jejichž výsledků sestavovali repertoár druhé půle vystoupení.
A 18.května 1960 přišla bomba - první český bigbít na televizní obrazovce! V estrádě svazáků Tesly, kterou v přímém přenosu uváděla 'Zvědavá kamera'. Záznam samozřejmě nezůstal zachován. Sputnici tu hráli Bernardýna, Život je žízní, kytarovou instrumentálku Amorádu a jednu z mála převzatých českých písní Pramínek vlasů.
První mimopražský zájezd na sebe nechal čekat až do 9.6., kdy Sputnici vyjeli v rámci estrádního souboru Tesly do Dolní Bučice u Čáslavi a odehráli dva odpolední 'výchovňáky' pro děti a jednu večerní osvětu pro dospělé.
Od Tesly k Přírodovědě
Estrádní kolotoč Sputniků ukončil U-2. Tedy nikoli Bonova irská skupina, ale letoun U-2, který v polovině roku 1960 neopatrně zaletěl nad území SSSR, kde byl sestřelen. V důsledku toho došlo k náhlému zhoršení mezinárodní situace a potažmo i domácího politického ovzduší. Konečně měli někteří funkcionáři Tesly argument zakázat Sputniky. Od září se Sputnici uchytili pod Přírodovědeckou fakultou UK, kde studovali Hlavatý a Jonáš.
A jelo se dál. Někteří členové se zúčastnili soutěže 'Hledáme nové talenty'. Tom Vašíček dokonce 14.11. skončil na druhém místě. Večer to chtěli jít oslavit do Radiopaláce, kde hrála Fapsorchestra, ale nedostali se dovnitř. Později, když shlédli Fapsorchestru 21.března následujícího roku, ocenili zejména přesnost a ukázněnost hráčů a uvolněnost hostujícího Pavla Bobka. Předtím však ještě, 9.prosince, došlo k jiné zajímavé konfrontaci na kolejích v Podolí. Díky jakýmsi mezifakultním dohodám se setkali na pódiu se Samuels z poděbradské radiotechniky.
Křižovatka osobností
Koncem roku 1960 viděli diváci v Divadle Na slupi Sputniky v premiéře literárně-hudebního večera Písničky ze světa a okolí, a to dokonce v jednotných, nově zakoupených košilích. Vlastní tvorbu rozšířily písničky Chci psát na kolenou, Láska slunce píseň voda, Malá bezvýznamná raketa a rodily se další.
Vypočítávat další premiéry a skladby by už znamenalo psát telefonní seznam. Tvůrčí aktivitu pak ještě víc povzbuzovaly takové události, jako zpívání do kvalitních mikrofonů Neumann, poprvé v únoru 1961. Nebo propůjčení (od zřizovatele) elektrického klávesového nástroje východoněmecké výroby - ioniky, s níž poprvé vystoupili v Radiopaláci 31.5.1961.
Mezitím postoupili v obvodním kole Soutěže tvořivosti mládeže, začali docházet na konzultace a výuku zpěvu k panu Wágnerovi do Osvětové besedy a vyměnili několik hudebníků: Koníčka u basy vystřídal nejprve Karel Moravec a od září 1961 Luděk Kříž, jehož bratr Honza se stal i novým bubeníkem. Křížovi měli ještě bratrance, kterého rovněž dotlačili do skupiny, aby se saxofonem nahradil odcházejícího Jiřího Jandu.
Ten bratranec se jmenoval Jiří Stivín. Stivín, pozdější jazzový i nadjazzový multiinstrumentalista, ve Sputnicích rock'n'rolloval až do února následujícího roku (1962), kdy byl vystřídán Janem Obermayerem z Komet, pozdějším to protagonistou Matadors.
Mezi bigbítem a divadlem
Během prvních dvou let šesté dekády se Sputnici vypracovali na nejvlivnější českou rock'n'rollovou skupinu. Především asi díky tomu, že se pokoušeli o původní českou beatovou písničku. O jejich vlivu a významu nesvědčí jen dochované zmínky o nadšeném zájmu publika - tím se mohli chlubit i jiní interpreti - ale i skutečnost, že skladby z jejich dílny přebíraly do repertoáru další soubory. Písničku Láska bytné (Leiš/Krečmar) například zpíval v roce 1962 Jarda Rybníček se skupinou Rockton. Píseň Měsíci snů (Sugar Moon od Pata Boona s Krečmarovým textem) převzal pro svůj orchestr Zdeněk Barták a Bílá místa na mapě (Vašíček/Krečmar) interpretoval Zíma s Karlem Dubou.
Kde se vzal big beat?
V březnu 1961 Sputnici zakotvili v kulturním zařízení přírodovědecké fakulty, v sále mateřské školy v Ječné ulici č. 27. 14. dubna tu vyrukovali s premiérou pořadu nazvaného Písničky a big beat.
Proč big beat? To spojení ve světě ani předtím u nás nikdy nikdo neužíval. Jak uvedl Pavel Chrastina ve své vzpomínkové knížce Olympic, chvíli po ránu a zase znovu spolu (Praha 1994, s. 48), výraz big beat poprvé padl asi na některé z častých party u Pavla Kratochvíla (šedé to eminence bigbítového podhoubí, pozdějšího manažera Olympiku a Plastic People). U Kratochvílů ve vile Na Šafránce 36 v Praze 10 se od 50. let scházeli hudebníci, zpěváci, technici a další přívrženci rock'n'rollu a populární muziky a poslouchali jinak nedostupné nahrávky, popíjeli a diskutovali.
Onoho památného dne, kdy se z jedné kompilační gramodesky ozval hlas amerického diskžokeje Alana Freeda "This is really big beat", komentujícího tímto rytmickou účinnost raných rock'n'rollovových hitů, tu byli jistě přítomni jak lidé od Sputniků, tak i Pavel Sedláček. České chápání výrazu big beat tedy vlastně vzniklo chybným zobecněním nahodilého diskžokejova bonmotu na pojmenování celého žánru. Roli podpůrné inspirace tu mohly sehrát i nahrávky jako The Big Beat (1958) Fatse Domina nebo The Big Beat Boogie (1959) britského kytaristy Berta Weedona a frekvence výrazu beat na rodící se liverpoolské scéně (Mersey beat, Beatles). Nový výraz se rozšířil brzy poté, co jej nezávisle na sobě začali užívat Sputnici i Pavel Sedláček. Ten dokonce pojmenoval svou doprovodnou kapelu, známou především jako EP Hi-Fi, na 'Studijní skupinu big beatu'. Nový výraz se ujal a ustálil především jako projev snahy etablovat tuto hudební oblast jako rovnoprávnou s ostatními obory hudebními tvorby a zároveň se vyhnout kriminální asociaci, kterou původní označení rock'n'roll stále vyvolávalo u komunistických orgánů a úřadů.
Během pár let měla spojení 'big beat' v názvu každá druhá kapela. Od Big Beat Quintetu Petra Jandy (od ledna 1963) až po lokální kapely jako Big beatová skupina ZDŠ Parléřova, Big beatová skupina učňovského střediska Aritma nebo Big beatová skupina 21. MS ČSM Ruzyně.
Ani v Anglii, ani v Americe se výraz 'big beat' v tomto významu nikdy nepoužíval. Tvrzení, že šlo o specificky československou zvláštnost však také není pravdivé. Ze stejných důvodů a pohnutek, se stejným významem, možná i pod vlivem české scény, se 'big beat' hrál a poslouchal i v sousedním Polsku 60.let. 'Seanse bigbitowe' zmiňuje knížka Rocking The State (Boulder, Oxford 1994) a termín 'big beat' obsahují i některé polské hudební encyklopedie.
Veliký rytmus
Pojmoslovný eufemismus, přiživovaný ochotně se rozvíjejícím smyslem českého publika pro jinotajné narážky a náznaky, vyvrcholil programem Sputniků Skála a rohlík z března 1962. Název tohoto programu vznikl otrockým překladem spojení rock and roll.
Ve Skále a rohlíku se už představil vyspělý zkušený soubor, který má za sebou vyprodaná vystoupení pro stovky až po bezmála patnáct set lidí (např. v Radiopaláci), nahrávání pro zahraniční vysílání československého rozhlasu (asi dvacet písní v červnu 1961 při nočních frekvencích), další vystoupení v televizi (s písní Jsem povděčen v pořadu Podzimní magazín v září 1961) i kvalifikační zkoušky v Městské lidové knihovně (v prosinci 1961, dostali 3. třídu, společně s nimi byl zkoušen i Spirituál kvintet).
Řada nových premiér komponovaných pořadů se čtením textů a hraním drobných dialogů, vyvrcholila před Skálou a rohlíkem programy U velikém rytmu I a U velikém rytmu II v říjnu a listopadu 1961.
V jedničce byly například na závěr první a druhé půle čteny Krečmarovy povídky Jak přišla písnička do Československa a Duch jeho děl. Pro dvojku byli Krečmarem a Jonášem napsány konverzace tří postav, které měli funkci spojováků a nepřímých ohlášek jednotlivých písní.
V programu ke dvojce zformuloval Vašíček jakési programové prohlášení kapely: "Sputnik - to je něco úplně nového, jak v kosmu, tak v hudbě. Big beat (Velký rytmus) je zdravá, působivá, optimistická hudba. Ovšem dobrý big beat - nemyslím tím komerční skladby, které jsou podobné jako vejce vejci původním skladbám, jenže pochopitelně postrádají jejich osobitost a jsou proti nim prázdné a šedé. Snažíme se dobrým cizím skladbám vtisknout vhodnými texty a vhodnou interpretací ráz, který odpovídá mladým lidem u nás. Vedle toho se snažíme o původní český rock. Při tom však dbáme na to, aby i naše, české písničky zůstaly big beatem. Je samozřejmé, že jejich úpravy typu 'Vlach' nebo jakékoliv 'zdžezování' by jim bylo duchem úplně cizí."
K projektům Sputniků přistupovali i další spolupracovníci, například na scénu nebo na režii. Nedílnou součástí kapely se stal zvukař Vladimír Mikšovský, který později zvučil i Olympic.
Skála a rohlík a Lucerna
No a zmíněná Skála a rohlík? To bylo pásmo Tomáše Pačesa a Luďka Kříže se zakomponovanými diapozitivy, filmovými dotáčkami, hudbou i hlasem ze zákulisí ... Někdo chodil na Sputniky kvůli muzice (tady poprvé zazněl velký hit z dílny Vašíček - Krečmar Přijde twist), někdo kvůli scénkám (slavný Rock Around the Clock tu byl zaktualizován s českou vsuvkou "Nemám rád rock'n'roll", neboť tuto větu měli žáci v příběhu divadelního pásma napsat stokrát za trest).
Toto hudebně-literární pnutí vytvářelo nové podněty k tvorbě, ale zároveň se stalo i zdrojem pro napjaté chvíle a spory. Eduard Krečmar s Ivanem Jonášem toužili po rozšiřování divadelních prvků v duchu Semaforu a dalších tehdy velmi aktuálních divadel malých forem, zatímco Petr Janda chtěl hlavně hrát. Vyvrcholení aktivity Sputniků přišlo v době, která už pociťovala předzvěst příštích změn.
Dne 18.5.1962 Sputnici naplnili pražskou Lucernu. Pořad Co jsme dělali, děláme a budeme dělat konferoval Jiří Grossmann. Se saxofonem se při sólech zakláněl Jan Obermajer a k base se vrátil Karel Moravec, neboť Luděk Kříž odešel na vojnu. Sputnici byli na vrcholu slávy.
Následovaly (jinak ojedinělé) výjezdy mimo Prahu: Příbram, Bratislava. Následovaly další frekvence v karlínském rozhlasovém studiu. Dnes byste však Sputniky v rozhlasových archivech marně hledali. Nahrávky se dochovaly jen v amatérských kopiích a v záznamech Vladimíra Mikšovského z koncertů.
Kapela si mohla dovolit vyhlášovat konkurs a vybírat si další spolupracovníky. V srpnu 1962 byly přijaty zpěvačky Bočková, Škrdlantová a Friedlová. V září pak přišli další hudebníci: Vladimír Polánecký na ioniku (Hlavatý neboli Kolvák zůstává za pianem), Jan Reiner jako druhý kytarista a Milan Laupi na bicí. V listopadu se odehrály premiéry dalších pořadů: Nechce se mi domů a Pro tu věc pod oblohou.
Velký zlom
Ke konci roku 1962 už narostly rozpory ve skupině do zásadního zlomu. Na jedné straně stálo hudební křídlo s Petrem Jandou, Janem Obermajerem, Tomem Vašíčkem a sestrami Němcovými. Na druhé straně stálo divadelní křídlo s Eduardem Krečmarem, Zdeňkem Leišem, Ivanem Jonášem a Jiřím Klímou. Hudební křídlo chtělo hrát písničky a instrumentálky, pracovat na aranžích a rozvíjet vlastní tvorbu. Divadelní křídlo chtělo promlouvat ke světu ve formě vlastní podoby divadla malých forem, divadla, které neskrývá obdiv k Semaforu a nezapře znalost všeho podobného dění v Redutě, Rokoku či Na zábradlí. Mezi tím zůstali hudebníci, jako Karel Hlavatý, kteří již cítili, že až zanedlouho dostudují, budou se chtít věnovat své odborné profesi.
Rozpor vyvrcholil na schůzce během vánočních svátků. Divadelní křídlo Sputniků již dříve angažovalo do souboru skupinu ochotníků Střep 13, takže divadelníci byli při hlasování ve většině. Výsledkem byl odchod Petra Jandy, Jana Reinera a Jana Obermajera (tehdy se ještě psal s 'j') ze Sputniků a následné založení Big Beat Quintetu, zaměřeného na beatové instrumentálky (Shadows a podobně). Na bicí k nim zasedl další ex-Sputnik Honza Kříž, posléze střídán J.A. Pacákem, a na baskytaru již samozřejmě Pavel Chrastina.
Tomislav Vašíček spolupráci s novými Sputniky neodmítl, ale zároveň si založil Vokál Kvintet, společně se sestrami Němcovými a dvěma dalšími hochy. V červnu 1963 například Vokál kvintet nahrál společně s Big Beat Quintetem na desku Vašíčkovu skladbu Klokan. Jako vokální skupina sem tam něco udělali s Dubou, s Gottem ... . Karel Gott jim též doporučil svého hlasového pedagoga prof. Fridricha, k němuž následující dva roky docházeli na hodiny.
Posputnici
Sputnici se stali 'uměleckým souborem Parku kultury a oddechu Julia Fučíka', ale působili stále převážně v Ječné ulici. Na jaře 1963 tu měl v režii profesionálního televizního režiséra Ivo Paukerta premiéru pořad Jak se dělá jaro (program i s obsazením kapely naleznete přetištěn v Kouřilově Českém rock'n'rollu - viz obrazové přílohy č. 12 a 13). Program 'Písniček a povídek o snaženích generace, odkojené rock'n'rollem' byl v podstatě posledním vystoupením Sputniků v tradičním složení. Pro další aktivitu souboru již používá kronikář skupiny Jiří Klíma pracovní označení 'Posputnici'.
Vrátili se zakládající členové Jiří Janda (na čas) a Jiří Koníček - ten však místo kontrabasu nejprve na kytaru, aby se nakonec, v alternaci s Moravcem, stal nositelem zvukové změny, typické pro danou dobu, a zavěsil si na krk baskytaru.
Objevují se i zcela noví členové: saxofonista Jan Chvosta, baskytarista Josef Plessinger, kytarista Josef Pavlík, bubeníci Jan A. Pacák a Michal Vrbovec a také doprovodný kytarista - pozdější známý textař Pavel Vrba! Seznámení a spolupráce s Krečmarem jej inspirovala a povzbudila k rozvíjení vlastní textařské činnosti (pro Sputniky napsal Hory štěstí, česká verze Mountains Of Mourne).
Aktivita Sputniků však již nebyla velká - pět vystoupení za rok 1963 není mnoho a konkurence narůstala. 11. listopadu mělo v Semaforu premiéru pásmo Jiřího Štaidla Ondráš podotýká. Popularita Sputniků klesá.
Posledním významné angažmá souboru přineslo začlenění do Státního divadelního studia v Redutě s pořadem Ne big-beat Sputnici, předváděným od jara 1964. Jiří Pilka v Melodii 1964 srovnával pořad s produkcí Semaforu a nacházel zde vedle paralel i jistá specifika. Slabší však byla hudební složka, příliš nesmělá, a pěvecký projev (Leiš, Bočková) dle Pilky postrádal jak rozkoš z přirozeného amatérismu, tak i profesionální suverenitu.
K nesporným úspěchům této pozdní éry však patří první místo písně Šťastná ústa (Lucky Lips z repertoáru Cliffa Richarda) v rozhlasové Houpačce v roce 1965 a televizní ztvárnění téže písně (zpěv T. Vašíček). V Houpačce bodovala rok předtím i píseň Skleněná láska, zpívaná Věrou Bočkovou.
V roce 1966 se však Krečmar rozhodl nedokončit ekonomku a živit se nadále jen psaním. Podobné rozhodnutí učinil současně s ním i Pavel Vrba. Přišlo totiž lano do Rokoka a to způsobilo definitivní zánik Sputniků. Krečmarův a Vrbův recitál pro tehdejší protagonisty Rokoka Listy důvěrné byl vlastně napsán z materiálů, původně určených pro Sputniky.
Odkaz
Hlavní odkaz Sputniků spočíval především v českých textech a písních, jejichž autory byli Eduard Krečmar, Tomislav Vašíček, Zuzana Homolová a několik dalších. Především u Eduarda Krečmara je cítit přímá vazba na zakladatelský vklad Jiřího Suchého. Pavel Chrastina se zase v časopise Klub Olympik (Něco z historie československého beatu, březen a duben 1967) jednoznačně přihlásil k odkazu Sputniků a ocenil jejich českou tvorbu. Vyrůstá nám z toho jasná linie ve vývoji českého rockového textařství, linie Suchý - Krečmar - Chrastina (respektive Akord club - Sputnici - Olympic). Linie, do níž po svém vstoupili Pavel Vrba, Jan A. Pacák, Zdeněk Rytíř, čeští folkaři, a v níž zazářil na začátku 70. let příklad Josefa Kainara. Sputnici jsou zde nepostradatelným mezičlánkem.
Pravda, pro tvrdošíjně anglofilní rock'n'rollery té doby (Bobek, Sedláček, Volek...) byli Sputnici vždy příliš ukáznění, uhlazení a hodní, ale připočteme-li jejich podíl na rozšíření výrazu big beat, zavedení modelu dvou doprovodných zpěvaček (dávno před B-52's nebo Jasnou pákou!) a koneckonců i zakomponovávání divadelních, literárních a scénických prvků (dávno před art rockem), vyplyne nám z toho, že Sputnici byli zatraceně významnou českou rockovou skupinou.
Nahrávky:
Jediná gramodeska, kde je uveden soubor Sputnici, je EP deska Artia 1964 s písní Lucifer In Coelis. Kromě Vašíčka zde však ještě zpívají Pilarová a Štědrý a hraje zde též orchestr Slávy Kunsta. Tato nahrávka nereprezentuje autentickou podobu Sputniků.
Výběr reprezentativních ukázek, vesměs nahraných Vladimírem Mikšovským na koncertech, vyjde na CD Bontonu Průkopníci českého rock'n'rollu.
V archivu České televize zůstal zachován záznam písně Šťastná ústa (1965) se zpěvem T. Vašíčka.
Články a zmínky o Sputnicích:
Nina Dlouhá: Sputnici - rozpor názvu s programem (Hudební rozhledy 1961, č. 20, str. 884), Rudé právo 2.10.1961
Nina Dlouhá: Přehlídka mladých (Hudební rozhledy 1962, č. 1, str. 41)>
L. Dorůžka, Z. Mácha: Od folklóru k Semaforu (P 1964)
J. Pilka: Ne-big beat Sputnici - Pubertální lyrika a rokenróól (Melodie 1964, č. 8, str. 119)
J.Černý: Big Beat - strašák nebo kvalita? (Taneční hudba a jazz 1966-7, str. 84)
P. Chrastina: Něco z historie československého beatu (čas. Klub Olympik 1967, březen str. 13, duben str. 3)
V. Kouřil: Český rock'n'roll 1956/69 (P 1981, str. 11-12)
O. Konrád, V. Lindaur: Život v tahu (P 1990, str. 11-12)
A. Opekar: Po stopách bigbítu v českých zemích (Muzikus 1994, č. 7 a 8, str. 52-55, č. 10, str. 23; zde je přetištěna řada dalších obrazových dokumentů)
Poděkování panu Jiřímu Klímovi za zachování neobyčejně důkladného archivu dokumentů
Aleš Opekar, 1996