Texty: Jiří Černý, České Budějovice: J. K. Tyl JČE

J. K. Tyl – JČE Č. Budějovice

V sedmdesátých letech působí v Českých Budějovicích pouze dva významné soubory / mimo již minule popsaných, nově vzniklých / : je to D 111 a divadelní soubor J. K. Tyl při JČE / založený 9. 11. 1895 /. Druhý ze souborů je typickým představitelem ochotnické tradice se střídavými úspěchy. Měl i má období, kdy jeho výsledky jsou opravdu pozoruhodné, ale i období naprosté šedi. V sedmdesátých letech / od roku 1965 do roku 1988/ byl zvolen novým vedoucím souboru Bohuslav Vaďura, který do té doby byl od roku 1953 hercem a režisérem souboru. Jeho doménou se staly hlavně pohádky pro děti. Do povědomí dětských diváků vstoupil i jako autor sedmi pohádek, které také sám inscenoval.
Již počátkem šedesátých let přicházejí zásluhou mladé generace nové impulsy. Ze zaniklého souboru Osvětové besedy v Suchém Vrbném v roce 1962 přichází Oldřich Čepelák, Václav Ludvík, Karel Fabián, Marie Vobrová a ze souboru Vojenské nemocnice Václav Mácha. Počátkem sedmdesátých let přichází od vojenského souboru PS Miroslav Beneš, herec a režisér, který do roku 1977, kdy ze zdravotních důvodů musel činnost v souboru ukončit, inscenoval 12 her a vytvořil 12 rolí.
Nová iniciativa přichází od studentů nově vzniklého Pedagogického institutu, předchůdce pozdější Pedagogické fakulty Jihočeské university, kteří v roce 1960 realizovali v tomto divadle drama maďarské autorky Dody. Později v letech 1971 až 74, pracovali v souboru jako samostatná skupina posluchačů Pedagogické fakulty. Šest budoucích pedagogů si říkalo Kruháci a vneslo do souboru mladého ducha v pojetí divadelní práce. Téměř všichni dodnes pokračují v této práci v různých souborech v kraji, jako např. František Zborník, vedoucí osobnost dnes již bohužel zaniklého souboru Šupina. Nejenom import, ale i export byl na pořadu dne. Několik odchovanců J. K. Tyla přešlo v roce 1970 do Městského domu kultury, kde se výrazně podíleli na práci souboru D111. Od roku 1965 do roku 1970 se na inscenacích her podíleli režiséři B. Vaďura, A. Pohanka a ve třech inscenacích obnovil svou režisérskou aktivitu A. Berka, představitel staré gardy z počátku padesátých let. Z dvaceti inscenací bylo patnáct pohádek pro děti. Z toho je patrný další repertoárový trend, který se v podstatě nezměnil do roku 1982. Tento rok je z hlediska vývoje souboru jak jubilejní, tak předělový. Při náboru / konkurzu / v září 1982 se k práci v tomto souboru přihlásilo 40 dětí a 28 dospělých.
V roce 1983 se poprvé projevila výrazná snaha o hudební divadlo. Bohužel, tato slibná cesta se uzavřela roku 1988. Hodnotíme-li výsledky práce souboru do roku 1982 podle účasti na soutěžních přehlídkách, vydíme dvakrát udělenou putovní cenu diváka, celou řadu čestných uznání z okresních a krajských přehlídek. Rovněž i jednotlivci byli oceněni. Na krajské přehlídce v Třeboni v roce 1970 získala cenu za ženský herecký výkon Milena Vychérková v detektivce Vražda z neschopnosti. V roce 1973 obdržel Alois Pohanka cenu za mužský herecký výkon na přehlídce Honzlův Humpolec za roli Otto Treblitze v Dohnalově hře Černá vdova. V roce 1974 získal stejnou cenu v Třeboni Bohuslav Vaďura za hlavní roli v detektivce A. Christie Nečekaný host. V roce 1981 si stejnou cenu odnesl z krajské přehlídky Honzlův Humpolec za vytvoření postavy Ezopa ve Figuereidově hře Liška a hrozny. V roce 1982 byli cenou za herecký výkon na meziokresní přehlídce oceněni Libuše Hovorková, Martina Maurencová a Vojtěch Havlín za postavy v Jílkově komedii Můj hrad.
Soubor J. K. Tyl byl v této době jediným amatérským divadlem v kraji, které hrálo pravidelná nedělní představení pohádek pro děti, vždy před zcela vyprodaným hledištěm. O velké aktivitě souboru vypovídají i tato čísla: za 30 let /1952 – 1982/ u JČE uvedl 139 premiér, sehrál 2035 představení, které navštívilo 314 250 diváků.
Ohlas práce souboru v tisku, hlavně díky podnikovému časopisu Jihočeský energetik, ovšem omezoval se na informativní články, které vyzdvihovali aktivitu a píli souboru. Kritický pohled, eventuelní rozbor jednotlivých představení až na pár vyjímek zcela chybí.
Jihočeský energetik v článku „Bohatá divadelní sezona 1975 „ píše: za uplynulou sezonu / Od října 1975 do dubna 1976 / realizovali 71 představení, které shlédlo 10 650 diváků na nejrůznějších scénách okresu. Tentýž časopis v článku „ Za oponou divadelní sezony 1978“ za uplynulou sezonu nastudovali členové souboru pět pohádek pro děti a jednu celovečerní hru. Uskutečnili 44 představení, které shlédlo 6 952 diváků. Jihočeská pravda pod titulem
„ Tečka za festivalem Honzlův Humpolec“ informuje o výsledcích soutěže ve které se J. K. Tyl dobře uplatnil. Rudé právo z 29. 2. 1980 /Hold ochotnickému divadlu / vyzdvihuje záslužnou práci tohoto souboru pro dětského diváka.
Jihočeský energetik v článku Jana Kupce Můj hrad na scéně JČE chválí provedení této komedie a končí:
„ Pozornosti nemohla ujít především dobrá režie, jednoduchá, ale účelně postavená scéna, citlivý zásah do textu, dobré herecké výkony jednotlivých protagonistů“.
Jedním z mála kritických ohlasů na konkrétní inscenaci je článek „ Moliere na scéně J. K. Tyla, /jde o hru Chudák manžel .../ „ hlavní představitel Jiří Havlín se svého úkolu zhostil velmi dobře, když dokázal rozehrát do velké šíře komediálnost v podstatě tak typickou právě pro tento divadelní titul. Po jeho boku se neztratila ani Eva Chaloupková
/ jako jeho žena /, která k líbivé tvářičce přiložila navíc i kus hereckého talentu, který vyzněl v příjemnou syntézu jednoho i druhého. No a nezapomeňme ani na prohnanou komornou v provedení Martiny Maurencové, která svůj spontánní herecký talent nejednou prokázala na scéně divadla JČE. I tady patřila k postavám na nichž ulpěl zrak diváků, ale i sluch a bohaté představivost toho, co ústy lehké komorné pověřené jistým intrikářstvím své paní prováděla. Kultivovaný herecký výkon Libuše Kubínkové, její cit pro únosnost určité scény, dotvořil dobré představení.
Potřebu zamyslet se nad další cestou cítila většina souboru. Hlavně mladí dali hlavy dohromady. Do čela jejich snah se postavil režisér Jan Štěch a po několika inscenacích pohádek přistoupil soubor pod jeho režijním vedením k realizaci komedie V + W + Labiche Slaměný klobouk aneb Helenka je ráda, která měla premiéru 30. 11. 1983. Po třech pohádkách následovala hudební komedie autorů Renčín – Brabec Nejkrásnější válka, inscenovaná stejným týmem. Premiéra 12. 1. 1985. A opět tři pohádky a po nich přichází V + W Balada z hadrů. Premiéra 18. 2. 1986. Po dalších pohádkách přichází premiéra Zítra touhle dobou autorů Fischera a Císlera. Tyto čtyři hudební komedie naznačily něco, co znamenalo značné zpestření a zkvalitnění zábavy pro diváka. Inscenace vyvolaly značnou pozornost diváků i kulturních pracovníků.
V tisku ještě doznívají ohlasy třicetiletého působení souboru u JČE. Jihočeská pravda přináší 14. 1. 1983 rozsáhlý článek J. Kupce „Zastavení na dlouhé cestě“. Rovněž Jihočeský energetik z 21. 1. 1983 v článku téhož autora pod šifrou /jak/ Třicetiletá cesta souboru J. K. Tyl – mají chuť rozdávat radost, uvádí podrobnější hodnocení. Dále Jihočeská pravda v článku A. Šebkové „ Přehlídka amatérských divadel“ v poměrně obsáhlém článku přináší pouze informace nikoliv kritický rozbor souboru.
Do toho přichází náhle bomba v podobě inscenace Slaměný klobouk. A tak Jihočeská pravda se zmůže pouze na rozsáhlé informování a konstatování: hra má spád, ochotnický soubor do ní vkládá celou duši, pobaví vás. Další překvapení jsou již očekávána z napětím. Jaký ohlas měly další tři inscenace, dozvíme se z následujících ohlasů z tisku: Závěr poroty XVIII. Ročníku Honzlova Humpolce: „Jedna ze současných dramaturgických linií souboru J. K. Tyl programově směřuje k hudebnímu divadlu. Po loňské „generální zkoušce“, v níž soubor ukázal své možnosti na „labichovské - verichiádě Slaměný klobouk obrátil nyní svou pozornost k Brabcově a Renčínově Nejkrásnější válce, aby na současném muzikálovém tvaru znovu ověřil již ozkoušené, ale – a to v první řadě – pokusil se o vytvoření tzv. syntetického divadla z maximálním využitím jeho prostředků. Náročnost tohoto projektu by jistě nebyla možná bez odborné a profesionální pomoci: šťastnou rukou tu nesporně byla volba již „ ostříleného“ amatérského režiséra Jana Štěcha, jinak člena operního sboru JD / z jehož podnětu se soubor odvážil na půdu hudebního divadla/ a především z choreografkou Hanou Čáslavskou j. h., sólistkou baletu JD. Oběma se překvapivě podařilo překlenout řadu nástrah, jež klade muzikálový žánr na každého interpreta bez rozdílu a stupně jeho profesionality. Je to v prvé řadě souhra, která dává vyniknout i zdánlivě epizodním rolím, citlivě rozehrané vztahy a vazby mezi dramatickými osobami /jejich počet se blíží úctyhodné dvacítce/. Za všechny jmenujme „ukázkovou „ scénu přísahy žen, vstupní scénu válečníků vracejících se z války. A takto ba se dalo vyčíslit mnoho situací pro jejich vypointovanost. Celou inscenaci lze charakterizovat lehkostí, vtipností, uvolněností, skrze něž probleskuje varovný režijní záměr: jistý problém, zvláště pak ve druhé polovině inscenace, vidíme v tom, že poněkud vázne tempo, „ad absurdum“ se rozehrávají mnohde situace z lehkostí režijně nadhozené /erotická scéna Heybalida Myrtilou/, postavy mužů přestrojených za ženy balancují nad propastí šaržovitosti, čímž se řada situací stává rozvleklou a rovněž závěrečná pointa je zproblematičtěna. Je však dobře možné, především pozměněnou mírou hereckých prostředků / a také vyšší kázní/ tyto problémy odstranit.
Předsedou poroty, která vynesla tento závěr byl Milan Fridrich, šéf činohry JD.
Uvedený dokument dokresluje i článek Karla Musila „Největší odměna“ uveřejněný v Jihočeské pravdě: … Z původně pohádkového divadélka souboru J. K. Tyl se pozvolna klube přední budějovická amatérská scéna, jak konstatovala porota na krajské divadelní přehlídce Honzlův Humpolec. Soubor z touto protiválečnou hrou na přehlídce zvítězil. Odnesl si diplomy za nejlepší inscenaci, za režii a za roli Lysistraty /Eva Kambová/, za úspěšné kolektivní ztvárnění hudební komedie Nejkrásnější válka a cenu diváka.
I Jihočeský energetik v článku Jana Kupce „Úsměvné, ale ne k smíchu, přináší o inscenaci obsáhlou zprávu v superlativech“ … Již padesát představení má soubor za sebou a přiblížil se k historickému rekordu souboru s Morálkou paní Dulské, kterou hráli v padesátých letech 58 krát. / pozn. autora počet repríz Nejkrásnější války a po obnovené premiéře Války v roce 1992, podstatně překonal Dulskou.
Jihočeský energetik z 27. 11. 1987 č. 24 přináší v článku Jana Kupce „Československá premiéra amatérského divadla J. K. Tyla - Zítra touhle dobou zpráva o premiéře: Na scénu ochotnického divadla J. K. Tyl JČE v Českých Budějovicích vkročila zhruba před pěti lety nová vlna žánru hudební komedie … 12. 11. 1987 – při premiéře byl přítomen sám autor Ivo Fišer a další hosté, mezi nimi nechyběli ani podnikový ředitel JČE ing. Multerer, stejně jako herci Jihočeského divadla Hana Bauerová, Josef Bulík a Hana Čáslavská …. Představení trvalo 156 minut a zařadilo se mezi úspěšný repertoár divadla. V každém případě jde o šťastný výběr hry a protože ji ještě žádný amatérský soubor nehrál, byla to onoho dne zároveň československá ochotnická premiéra. To také po představení velice kladně ocenil autor textu Ivo Fišer, který se sešel z vedením souboru, herci a hosty večera v přátelské besedě. V úvodu poděkoval souboru, že se hry ujal a rozhovořil se o tom, jak k jejímu vzniku došlo. Fišer měl tenkrát při psaní představu, že role Škorničky a Dalibora budou hrát J. Šašek a D. Vostřel …“
Ivo Fišer napsal souboru do kroniky: „Přátelé, autor je Vám vděčen za hezké představení: Vaše snaha a schopnosti daly komedii o Daliborovi nové dimenze, současné a pravdivé. Přeji Vám, aby Vaše divadlo ovíval vždy jen příznivý vítr optimistické budoucnosti“.
Dnes soubor amaterského divadla J. K. Tyla organizuje vedle své soustavné činnosti nesoutěžní přehlídku amatérských divadelních souborů z celé republiky i z hostujícími soubory ze Slovenska, Polska, Německa a Ruska pod názvem Budějická thálie / již šestý ročník/, která se u diváků setkává se značným úspěchem a zcela zaplněným hledištěm.