Texty: Chrudim, Význam Chrudimi, souhrn Jana Císaře

CÍSAŘ, Jan: Ochotníci pod Kunětickou horou. In: CÍSAŘ, Jan - MOHYLOVÁ, Věra: Historie divadelní Pardubic a okolí. Pardubice, Východočeské divadlo 2002, s. 11 - 20

Jižní soused Pardubic - Chrudim - vzdálený od nich 8 kilometrů, nebyl sousedem ledajakým, zaujímal v českém kulturním i divadelním životě po celé 19. století, téměř až do první světové války, totéž místo a posta¬vení jako Hradec Králové. Byl ostatně po řadu let divadelní metropolí východních Čech i území pod Kunětickou horou. A nejen v divadle zau¬jímal toto místo; kulturní život v Chrudimi se rozvíjel velmi košatě a mohutně, takže František Palacký jí posléze udělil titul Athény východ¬ních Čech pro její vyspělé divadelní a hudební umění a rozvinuté škol¬ství. I celá minulost jí zaručovala významné postavení- byla starým krá¬lovským věnným městem, dlouho i krajským. Měla na českém venkově první vlastní divadelní budovu, kterou dal roku 1801 upravit z kostelíku sv. Jana krajský hejtman Markvart Josef Dobrše z Kotců. Ochotníci, kteří tu sehráli 18. října toho roku Kotzebueovu veselohru Epigram a o týden později Schillerovy Úklady a lásku, byli úředníci a přenesli do Chrudimi lásku k ochotnickému provozování divadla, která už od konce 18. století prostupovala německou vzdělanou společnost. Hrálo se přirozeně němec¬ky. V Chrudimi hostovaly i německé kočovné společnosti. A divadlu se dařilo, neboť doba nepřála veřejnému dění, politika nemohla a nesměla být před¬mětem pozornosti. O to větší byl zájem o divadlo a hudbu. Městská chrudimská elita se účastnila všech takových zále¬žitostí. Svou hřivnou přispívali i studenti, kteří o prázdninách pořádali četné domácí zábavy, kde se také hrálo divadlo. Není divu, že si Chrudim zvolila za východisko svého putování v roce 1849 první česká profe¬sionální cestující společnost Josefa Aloise Prokopa. Stalo se tak 17. listopadu 1849 u „Tluč-hořů", v hostinci U arcivévody Ferdinanda, protože divadlo nebylo společnosti propůjče¬no. V tomto sále se hrálo česky už od roku 1839. Premiéra Tylova Nalezence byla jedním z prvních výraznějších projevů českého národního života v Chrudimi. Úspěch ochotnických představení v Chru¬dimi byl - zejména od roku 1841, kdy se jejich „ředitelem" stal kriminál¬ní akcesista a spisovatel Josef Rybička Skutečský - obrovský, představení se i několikrát opakovala. Připočteme-li k tomu zájem chrudimských o profesionální společnosti, jež se do města vracely třeba i čtyřikrát jako do „štace", která nikdy nezklame, je jasné, že Chrudim byla skutečně v první polovině 19. století divadelní metropolí východních Čech.
Na tomto vývoji nemohl změnit nic ani osudný rok 1850, kdy divadlo zachvátil dvakrát požár. Poprvé bylo provizorně opraveno, po druhé takřka lehlo popelem. Díky velkému a houževnatému úsilí, jemuž stál v čele okres¬ní hejtman, bylo obnoveno a značně rozšířeno; přibyly sklady, místnosti ke zkoušení, sedadla, lože, šatny, nápovědní budka. Od roku 1854, kdy operou Stradella od Fr. von Flotowa, kterou dirigoval Fr. Škroup, byla v divadle zahá¬jena znovu činnost, se hraje střídavě česky a německy, od roku 1861 už jen česky. V sedmdesátých letech se divadlo stalo majetkem Občanské záložny.
Na Záloženské divadlo v Chrudimi vzpomíná třeba Fr. Budil jako na „eldorádo všech divadelních ředitelů a herců" a chválí jak úroveň chrudimských ochotníků tak i chrudim¬ského obecenstva, které mělo o divadlo nejenom velký zájem, ale také mu rozumělo a rozumně kritizovalo i chvá¬lilo. Budil nebyl sám z českých umělců, kdo si vážil chru¬dimského divadla. Svatopluk Cech, který byl chrudimskými ochotníky požádán, aby svolil k dramatizování básně Ve stínu lípy, odpověděl, že je poctěn touto žádostí. Jakub Sei¬fert na pozvání, aby pohostinsky vystoupil na chrudimském jevišti, píše, že se velmi těší. Julius Zeyer, v odpovědi na dopis, jímž chrudimské divadlo žádá, aby mohlo provést jeho Doňu Sanču, píše mimo jiné, že se vyskytl i návrh, aby se v Chrudimi hrály hry, na něž si Národní divadlo netroufá. A konečně Josef Šmaha, kterého z Chrudimi v roce 1882 požádali, aby hostoval v titulní roli Šubrtova Jana Výravy, odpoví takto: „Z chvatu a ochoty, s jakou opověděl jsem na list Chmelenského, můžete soudit, že mně v první řadě záleželo na tom, abych vůbec u Vás hrál. Pojedu k Vám radš než domů! Jsem Pardubičák - Váš soused. Teď právě v lednu je tomu 23 let, co jsem z Pardubic, prchl ,k tomu'. A po celých těch 23 let si mne kra¬jané nevšimli - jen jednou, a to otiskli dopis nějakého ubohého kolegy -inu. S ochotou řídkou mně vynadal... Vzpomínám si však, jak jsem jako Jantvérák' jel na dovolenou k Vám - ne do Pardubic. Na střelnici v zahra¬dě byla kapela - celá Chrudim. Někdo řekl: „Je tu Šmaha! "Hudba zanoto¬vala, buben rachotí pochodem a všecko to občanstvo - elita, každý vstal a nestačil jsem podávat ruce... To je přece kousek populárnosti, na kterou už člověk může býti hrd..."
Všechny tyto dopisy byly adresovány člověku, jenž se stal vůdčí osob¬ností chrudimského divadelního, kulturního a společenského života chrudimského (podíl na vybudování sokolské obce v Chrudimi) - dr. Karlu Pippichovi. S ním je od roku 1874, kdy se stal v Chrudimi advoká¬tem, spojena velká chrudimská divadelní éra, o níž je právem možné říci, že upevnila postavení města jako východočeské divadelní metropo¬le až do první světové války. Chrudim měla štěstí i na jiné vedoucí čini¬tele ochotnického divadla. O Antonínu Rybičkovi-Skutečském byla už řeč. Po něm přišel okresní hejtman a divadelní nadšenec Tomáš šlechtic z Putziacheru, jenž dokázal pro divadlo získat přízeň zámožných vrstev z širokého okolí. Po roce 1871 se stal ředitelem Alois Gallat, humorista celým svým založením, autor divadelních burlesek jako třeba Rytíř Šnofonius a princezna Mordulína, která se stala součásti repertoáru kočovných lout¬kářů. Jeho zásluhy o společenský život Chrudimi byly rovněž nemalé. Ale s pří¬chodem dr. Karla Pippicha stanula v čele chrudimského divadla osobnost, která pře¬sahovala rámec města a jejíž rozhled i cíle-vědomost jako dramatika, režiséra a herce v době, kdy vedl ochotnický soubor i diva¬dlo! 1882-1897), leckdy předbíhala i čino¬hru Národního divadla; přiváděla na chru¬dimské jeviště texty razící nové cesty dramatu (Zeyer, Dyk, Hauptmann, Maeter-linck apod). Pippich zasahoval aktivně i do českého divadelnictví mimo Chrudim: byl starostou Ústřední matice divadelních ochotníků, zasloužil se zásadně o vznik Stálého divadla sdružených měst východo¬českých v roce 1905.