Texty: Lev, Jan: Luštinec,Jan (jl) :čl.: Jan Lev, čas. Krkonoše-Jizerské hory, 2006, únor

Narodil se 19. února 1874 jako pátý syn slévače Poldiny huti na Kladně. Již od dětství projevoval neobyčejné malířské nadání. Rozvíjela je především matka, která mu ze svých úspor kupovala potřebné papíry, tužky a barvy. Tatínek chtěl mít ze syna slévače, ale když Jan dosáhl drobných místních úspěchů a předložil rodičům precizně malovanou kopii tištěných hracích karet, dal nezámožný otec souhlas ke studiu na pražské malířské akademii a nadějný mladík byl roku 1891 přijat do speciálky Maxe Pirnera. Zhruba po roce však musel pro naprostý nedostatek finančních prostředků studia zanechat a vrátit se domů. Poté nastoupil jako učedník u kladenského malíře pokojů Částky. Představovalo to jistě jen chatrnou náplast na jeho nedávné sny, ale nezapomeňme, že od tehdejších malířů se žádalo nepoměrně více dovedností než dnes: museli zvládnout nejen pěkný ornament „z volné ruky“, ale ti zdatnější i jednoduchou figurální malbu. Záhy si získal takovou důvěru mistra, že mu přes nízký věk svěřil vedení celého závodu. Vedle toho si Jan ve skromných kladenských poměrech doplnil vzdělání alespoň ve veřejné kreslírně při tamější řemeslnické škole.

Přes dobré postavení, které v Částkově podniku získal, se vydal do světa a nakonec zakotvil v Jilemnici u mistra Bernarda Volfa, velmi zdatného malíře pokojů (údajně vypomáhal též při malbě ornamentů v presbyteriu zdejšího kostela), činného mimo jiné také v místním ochotnickém spolku. Brzy se osamostatnil a nákladnými, zajímavými výmalbami pokojů si u zákazníků získal všeobecnou oblibu. Zván byl brzy i k pracím relativně náročným. Nástěnnými malbami vyzdobil vstupní halu a schodiště nové dívčí školy, lunety hlavního sálu novostavby občanské záložny (Vodopád Labe, Mumlavy, Sněžka, zříceniny Bradlce a Trosek atd.), nové radnice i řadu jilemnických domácností. Žel, z jeho nástěnných maleb se zachoval pouze zlomek.

Ve stejné době se ve městě znovu výrazně oživilo ochotnické divadlo a mladému malíři nabízelo další uplatnění. Začal malovat divadelní kulisy, a když viděl v pražské Šárce slavné představení Šubertova „Jana Výravy“ v přírodě, postavil a namaloval stejné kulisy pro jilemnický Sokol. Ten pak úspěšně sehrál toto drama za přítomnosti samotného autora a malby diváky doslova ohromily. Za krátký čas proslul Lev po celém kraji a jeho realistické, přesné, líbivé a přitom nikoli nevkusné kulisy mu získávaly neobyčejný věhlas. Poznámka na divadelních plakátech „Dekorace od Mistra Jana Leva z Jilemnice“ se sama o sobě stala pro diváky značným lákadlem.

Náš umělec si proto za svým domem čp. 144 v Kavánově ulici (v blízkosti náměstí) vybudoval prostornou dlouhou dílnu, kam se mu dekorace pohodlně vešly. (Později byla přebudována na obytný dům čp. 185 se vstupem z Jungmannovy ulice.)

Jan Lev nebyl však jen malíř, ale i nadšený Čech. Za I. světové války byl odveden a poslán na ruskou frontu, kde okamžitě přeběhl k Rusům. Posléze vstoupil do legie a bojoval v 10. pluku Jana Sladkého Koziny. I zde podle možností maloval drobné práce. Po návratu domů se s pozoruhodnou tvůrčí invencí vrátil především k divadelním dekoracím. Jeho hrady, vesnické domky i zámky, dovedně nainstalované v přírodních divadlech na loukách a v lesních zákoutích, byly na první pohled k nerozeznání od skutečnosti. Pak se přihlásila zákeřná nemoc znemožňující namáhavou práci na rozměrných dekoracích a Lev se vrátil k žánrovým obrazům. Z nich „Trh na jilemnickém náměstí“ je považován za nejzdařilejší a zřetelně dokládá, že řádná profesionální průprava na malířské akademii by autora dokázala posunout nad průměr uměleckých kvalit.

Jan Lev zemřel 24. února 1935.