Texty: Vojtěch Ron:VÁCLAV ALOIS SVOBODA NAVAROVSKÝ A SOUSEDSKÉ DIVADLO

Divadelní Revue 1, 1990, č.2, s. 49-51.

Vojtěch Ron,
VÁCLAV ALOIS SVOBODA NAVAROVSKÝ A SOUSEDSKÉ DIVADLO

"Dříve jsem s radostí, kterou vnukalo vnímavému chlapci kouzlo čehosi nového, obdivoval krásy loutkového divadla. Také jsem krátce předtím viděl v Liberci v provedení dosti dobré společnosti Kotzebuovy hry Schreibtpult, Gustav Wasa, Johanna von Montfaucon i Donauweibchen, dokonce i samotného Macbetha jsem viděl, ale žádné z těchto nádherných představení nezanechalo v mé duši tak hluboký dojem jako tato hra uvedená prostými vesničany ve volné přírodě. A nedokázal jsem si odříci, abych ji při příštím opakování znovu nenavštívil." V.A.Svoboda o představení Josef a jeho bratři.

K mimořádně závažným historickým materiálům ze staršího údobí našich divadelních dějin patří - kromě dochovaných dramatických textů, úředních, cenzurních či jiných dokumentů - písemná svědectví přímých účastníků představení.

Velmi cenná jsou svědectví, která sice nebyla zapsána jako bezprostřední divácký zážitek, ale jako vzpomínka dospělého vzdělance na nezapomenutelný divadelní zážitek z mládí. Z oblasti podkrkonošského sousedského divadla patří do této kategorie především vzpomínka na pašijový spektákl konaný v roce 1770 v německém tehdy Vrchlabí, kterou po padesáti letech (1820) zapsal Josef Wander z Grünwaldu (1759-1821) do rodinné kroniky (G.P.: Eine Charwoche in Hohenelbe, in: Beilage zur Bohemia, Bohemia (Praha) 68, 1896, č.106.)

Autorem další vzácné vzpomínky na české sousedské představení v prvních letech 19. století v Roztokách, nedaleko Vysokého nad Jizerou, je Václav Alois Svoboda Navarovský. Narodil se 8.12. 1791 v Navarově jako syn sládka panského pivovaru. Po studiích v Praze (1807-1814) byl profesorem v Písku a Jindřichově Hradci, od roku 1824 profesorem malostranského gymnázia. Byl nadšeným vlastencem, překládal, veršoval v češtině, němčině i latině, byl recitátorem a publicistou, účastnil se pražského divadelního dění. Zemřel v Praze 8.1.1849. (Viz A. Rybička, Přední křísitelé národa českého, díl II. Praha 1884, s.373)

Když na konci dvacátých let připravoval Svoboda pro Palackého německý Musejník pojednání o lidové kultuře svého rodného kraje, nemohl pominout to, co v přítomném čase bylo pro ni nejtypičtější - divadlo vytvářené místními venkovany. Toto divadlo bylo pro něho intenzívním zážitkem z dětství a vzpomínkou na rodný kraj. A třebaže byl již převychován jinými divadelními konvencemi, poznal v něm tvorbu nejen lidovou, ale také nepřehlédnutelnou, a tudíž právem soudil, že by "neměla zůstat nepovšimnuta literárními dějinami dramatického umění". Připravený článek s titulem Bilder und Erinnerungen aus meine Jugend nebyl otištěn, ale dochoval se nedokončený v rukopisu (Literární pozůstalost V. A. Svobody, Literární archiv Památníku národního písemnictví).

Práce má úvod a dvě kapitoly: 1.Das biblische Schauspiel auf der Dorfflur (s.2-11) a 2. Die Cercles in der Dorfschenke (s.12-15). Své pojednání začíná Svoboda v první kapitole pětistránkovým esejem o historii dramatu a divadla, v němž sleduje jeho náboženskou a lidovou vrstvu. Stručně se rozhlíží po dramatickém umění antického Řecka a Říma, všímá si křesťanského a jezuitského divadla, připomíná kromě jiných Shakespeara, Calderona, ale i Hanse Sachse. Ve vztahu k sousedskému divadlu tuší souvislost s tyrolským nebo šířeji s poalpským divadlem, což potvrzují i novější výzkumy.

Na dalších pěti stránkách (s.7-11) se rozepisuje o biblických hrách na venkově. Přiznává, že se účastnil mnoha takových představení, ale zabývá se pouze inscenací hry o Josefovi a jeho bratřích. Přesto, že je v textu několik nepřesností v datací roztockého představení (musíme pouze opatrně konstatovat, že se událo někdy v l. 1800-1803) zanechal nám v něm svědectví o první zatím bezpečně známé inscenace z druhé pojosefínské fáze rozvoje zdejšího sousedského divadla a zároveň zachycuje antecedenční článek o divadelní tvořivosti Františka Vodseďálka. V popisu představení Svoboda evokoval některé dějové úseky předváděného biblického příběhu. Cennější a bohatší jsou jeho vzpomínky na inscenační provedení. Jeviště bylo postaveno na louce před vesnicí. Po celé představení zdobil scénu závěs (Vorhang) zavěšený na pozadí jeviště, na němž byl vesnickým truhlářem namalován Josefův sen o snopech a hvězdách podle biblického podání, ve stylu malby na venkovském nábytku. Tato dekorace zmizela jen v těch okamžicích, když se zatáhla opona, které se používalo vždy na konci každého jednání, ale také bylo-li třeba provést na jevišti podstatnou změnu, například, když se musela během prvního jednání umístit na scéně studna. O jiných dekoračních prvcích se Svoboda nezmiňuje, ač některé situace si je vyžadovaly (Josefovo vězení nebo faraónův trůní sál).

Svoboda upozornil na jednu inscenační zvláštnost. Jeviště bylo značně úzké, "na šest kulis hluboké" (war sechs Coulisen tief). Kdykoliv mělo na jeviště vystoupit dvanáct synů patriarchy Jakuba, přicházeli vždy "každý ze své kulisy". Ukazuje to na svéráznou modifikaci terenciovského scénického principu na jevišti s předscénou, postavenou v přírodě. Připomínají se tu scénické tradice humanistického divadla přežívající i v jezuitské školním divadle, které znova ožily i v tomto sousedském představení. Kdybychom hledali podobný princip v cizím divadelnictví, nalezli bychom jej v bavorském Kohlgrubu (poblíž Oberammergau) na kresbě půdorysu scény pro pašijovou inscenaci v roce 1748 (Viz, Schöne, G.: Ein Passionsspiel in Kohlgrub von 1748 und seine Bühne, in: Bayerische Heimatschutz 26, 1930, s.30).

Velmi cenné jsou Svobodovy poznámky o hře herců a odrazu jejich hry v hledišti. Píše, že účast diváků byla živější než umění herců, kteří ač "Naturmenschen", nedokázali se přiblížit prostotě, neboť jejich přednes byl přirozenosti velmi vzdálený. Zapamatoval si však, že "diváci, kteří sem přišli z okolních městeček a vsí, během celého představení stáli a poslouchali tak, jako kdyby jim otec předčítal z bible". SVOBODA se pozastavil nad dvojím obsazením Josefa, kterého nejdříve představoval chlapec a potom dospělý herc. V té době to byla zvláštnost, ale ve zdejším sousedském divadle běžná praxe.

Shovívavě popisuje akci vybírání vstupného. Před posledním dějstvím vstoupili do hlediště faraónovi vojáci a do hliněných talířů přijímali od diváků dary (die Spenden). Během této akce jevištních postav předváděl Blázen na předscéně před oponou své "dvojnásobně" veselé šprýmy. Svobodu nejvíce rušily, ba pohoršovaly výstupy hulváta-šprýmaře-Blázna (někdy Lustigmagister, jindy Rüpel), který měl pro svá intermezza dokonce několik pomocníků, s nimiž o pauzách prováděl žerty. Nicméně soudí, že ani ty nejhrubší šprýmy nemohly oslabit zbožný děj.

Cenné jsou také jeho popisy kostýmů některých postav. Patriarcha Jakub měl pruhovaný, téměř duhový župan z lesklé vlny, který zapůjčil bozkovský farář. Do tohoto županu se vzápětí oblékl i faraón, ale od starého patriarchy se odlišil turbanem. Faraónovi vojáci se objevili na jevišti v červených ženských sukních, uprostřed sešitých, které připomínaly široké kalhoty. Na hlavě měli vysoké slovanské beranice (echt slawischen Pelzmützen) ovázané šátky a zkrášlené korálovými šňůrkami vypůjčenými od místních dívek.

Představení trvalo dlouho. Začalo o nedělním poledni a na bozkovskou faru se svoboda vracel za "jasné srpnové noci, za svitu hvězd a měsíce".

V době, kdy většina pražských vlasteneckých vzdělanců se k tomuto divadelnímu fenoménu stavěla odmítavě, Svoboda se těmito vzpomínkami přiznává k neobyčejně silnému diváckému zážitku. Svěřuje se, že potom rád čítal bibli a tato představení v něm vzbudila lásku k mateřštině. Jeho nezveřejněné vzpomínky později probudily zájem o sousedské divadlo i u jeho životopisce Antonína Rybičky. Pro nás jsou velmi cenným dokumentem k dalšímu výzkumu podkrkonošské divadelní kultury.


WWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW

VÁCLAV ALOIS SVOBODA NAVAROVSKÝ A SOUSEDSKÉ DIVADLO

(DELŠÍ VERSE)

K mimořádně závažným historickým materiálům ze starších údobí našich divadelních dějin patří - kromě dochovaných dramatických textů, úředních, cenzurních či jiných dokumentů - písemná svědectví přímých účastníků představení, ať už účinkujících nebo diváků, kteří se dokázali kriticky zahledět na divadelní jevy a dovedli zároveň svůj názor nebo popis náležitě vyjádřit (1). Vzhledem k značnému časovému rozpětí má náš divadelní dějepis z těchto epoch poměrně málo výstižných, zevrubných výpovědí. Je však zajímavé, že sousedské divadlo, působící na okraji divadelnictví své doby pouhých dvou století, má takových svědectví poměrně dost. Rozvíjelo se ze starších kořenů ještě i v době, kdy se postupně utvářelo novodobé divadelnictví, v éře národního obrození, a pochopitelně budilo určitou pozornost, když bylo právem považováno za poslední stopu staré české divadelní kultury.

Řada těchto výmluvných dokladů dochovala se v rukopisech zcela náhodou. Jiné byly zcela zjevně koncipovány k zveřejnění. Ostatně, ani ty nejsou vždycky dostupné, jak bychom u tiskovin ne příliš dávného data právem předpokládali. Je však zvláštní, že přes pozornost, kterou české sousedské divadlo stále vzbuzuje, řada těchto "svědeckých" dokladů, ať už otištěných, zveřejněných nebo chovaných v archivních fondech, nebyla dosud divadelním dějepisectvím náležitě zužitkována. Na tomto místě se vnucuje k připomenutí moudrá Bogatyrevova rada: "Zdá se nám, že by bylo metodologicky správnější, kdyby se studium tak složité struktury, jako je divadlo, začínalo tím, co máme teprve hypoteticky rekonstruovat." (2) Stálo by za kritickou úvahu, známe-li toto divadelnictví vskutku podle ověřených znalostí nebo spíše podle legend a zbytnělých hypotéz.

První velká teatrologická monografie v české odborné literatuře vůbec, byla vlastně věnována sousedskému divadlu (3). Z ní ostatně pochází pojmenování této rázovité aktivity jako "selské či sousedské". Podrobnější studium tohoto útvaru ukazuje oprávněnost pouze druhého, širšího termínu:
"sousedské". Na svou dobu mistrovsky napsaná studie pojednává o divadle ve Staré Vsi (obci dnes včleněné do Vysokého nad Jizerou) nikoli z autopsie autora , ale na základě podrobných informací a písemného materiálu předaného autoru, redaktorovi časopisu Lumír, Františku Břetislavu Mikovcovi, anonymním "dopisovatelem", návštěvníkem staroveských představení, obeznámeným s historií i se "zákulisím" tamějšího divadla. F. B. Mikovec, v roce 1855, v sedmi pokračováních pátého ročníku svého časopisu sděloval tedy nikoliv "čisté" svědectví, ale jím formulované převyprávění dojmů, poznatků a informací neznámého účastníka. I přes to, neztratilo takto zpracované svědectví svůj význam, třebaže se do něj vloudilo několik lehce opravitelných chyb (V dalších pokračováních se mu Stará Ves proměnila v Novou (4), a definice sousedského divadla z prvního pokračování, je popřena uveřejněním, patrně později dodaného textu světské "Nové komedie o Libuši..." (5)).

Další články o podkrkonošském sousedském divadle z jeho poslední fáze na konci století, přinášejí jistě dostatek nových zjištění a detailních zajímavostí, nicméně nejsou zaznamenáním přímých dojmů z jednoho shlédnutého sousedského představení (6).

Tím cennější jsou svědectví účastníků, byť ne bezprostředně zaznamenaná ještě v doznívání diváckého či účastenského zážitku, ale zpracovaná jako rozpomenutí se dospělých vzdělanců na nezapomenutelný divadelní zážitek z mládí. I takové unikáty máme k dispozici. Je to především vzpomínka na pašijových spektákl konaný v roce 1770 v německém tehdy Vrchlabí, kterou po padesáti letech (1820), s nově získanými informacemi, zapsal Josef Wander z Grünwaldu (1759-1821) do rodinné kroniky. (7)

Následuje svědectví o českém sousedském představení v prvních letech 19. století, v Roztokách, patřících do farnosti bozkovské, tehdy do panství semilsko jesenského, které leží na cestě ze Semil do Vysokého nad Jizerou, těsně před Starou Vsí, ve které vzápětí, téměř po desetiletí, započal svou divadelní činnost dnes nejznámější z dramatiků sousedského divadla František Vodseďálek, o němž napsal již vzpomenutou studii F. B. Mikovec (8).Autorem této vzácné vzpomínky je Václav Alois Svoboda Navarovský, narozený Návarově 8. prosince 1791, jako syn sládka panského pivovaru, nadšený vlastenec, bohém a bouřlivák na pražských studiích (1807-1814), pak umírněný profesor v Písku a v Jindřichově Hradci (1814-1824), od roku 1824 profesor malostranského gymnázia v Praze, překladatel a básník veršující v češtině, němčině a latině, recitátor, publicista, účastník českého divadelního dění, neprávem podezřívaný z podílu na rukopisných podvrzích, zemřelý v zatrpklosti v Praze 8. ledna 1849 (9).

Svobodovo svědectví je významné proto, že zachycuje antecedenční článek Vodseďálkovy divadelní tvořivosti, jejíž původ dosud trčí v nesmyslné pragocentrické legendě o pražské inspiraci jeho krátkého divadelního působení. (10) Nejenže Praha tehdy "dělala" jiné divadlo, ale také vůbec nejevila zájem o tvorbu utvářenou zastaralými "sousedskými" konvencemi. Pražští vlastenci, jestli o něm tehdy vůbec věděli, nepovažovali divadlo tohoto druhu za chvályhodné a podněcující, dlouho mu nevěnovali pozornost, ani po publikaci Mikovcově. Ještě v roce 1886, když Ferdinand Menčík se chystal k vydání "prostonárodních her", připravoval k tomu českou veřejnost až omluvně: "Nebudiž mi ve zlé bráno, že by někdo chtěl předstoupiti se sbírkou českých prostonárodních her..." (11). V roce 1816 soudil Jan Hýbl, že v tomto druhu divadla "sice žertu skrovně, ale tím více nezpůsobů, když ne v řeči, aspoň v provození k nalezení bylo..." (12). Tato tvorba v ničem neodpovídala normám a nárokům Svobodou zbožňovaného Jungmanna, neboť patřila mezi ty projevy. které „románskou mysl přijímají", a třebaže jsou to díla česká, "přece nepravou cestou kráčela... s mnohým odporem pravdě básnické" (13).

Pro Svobodu bylo toto divadlo především intenzívním zážitkem z dětství a vzpomínkou na rodný kraj. A třebaže byl již převychován jinými divadelními konvencemi, poznal v něm tvorbu nejen patriarchální, opravdovou a lidovou, ale také nepřehlédnutelnou, a tudíž právem soudil, že by "neměla zůstat nepovšimnuta literárními dějinami dramatického umění". Když na konci dvacátých let připravoval pro Palackého německý Muzejník - jehož byl pilným přispěvatelem, stejně jako českého muzejního čtvrtletníku (14) - pojednání o lidové kultuře svého rodného kraje, nemohl pominout to, co v přítomném čase bylo pro ni nejtypičtější - divadlo vytvářené v celém svém ústrojenství - místními venkovany. Připravovaný článek s titulem "Bilder und Erinnerungen aus meiner Jugend" nebyl v ročníku 1830 otištěn, ale dochoval se nedokončený v patnácti stránkovém rukopise (15). Má úvod (s.1) a dvě kapitoly: 1. Das biblische Schauspiel auf der Dorflur (s.2-11) a 2. Die Cercles in det Dorfschenke (s. 12-15). Je napsán písmem ne dobře čitelným, složitou až patetickou němčinou.

Sečtělý, vzdělaný V. A. Svoboda, nejedním rysem upomínající na Friedricha Schlegla" (16), přistupuje ke své vzpomínce na lidové představení pětistránkovým esejem (s. 2-7) o historii (spíše o historiosofii) dramatu a divadla, v němž sleduje jeho náboženskou a lidovou vrstvu. Stručně se rozhlíží po dramatickém umění Řecka a Říma, všímá si křesťanského a jezuitského divadla, připomíná, kromě jiných, Shakespeara, Calderona, ale i Hanse Sachse. Pro nás je zajímavé, že tuší souvislost s tyrolským, nebo šířeji poalpským divadlem, vazbu, kterou potvrzují i novější studijní sondy v severočeském sousedském divadelnictví. Úvodní esej první kapitoly si žádá zvláštní pozornosti znalce nejen romantické divadelní historiosofie a estetiky, ale také znalce Svobodova života a jeho díla básnického, publicistického, historického, osobnosti podceňované, a tuším, že neprávem přehlížené. Vždyť zatím nebylo nikoho, kdo by se seznámil s celým dochovaným zbytkem jeho díla a kriticky posoudil jeho hodnotu. Náš přístup k němu je zatím předsudečný, nepoznaný.

Zaměřme pozornost výhradně k oněm dalším pěti stranám (s. 7-11), na nichž se rozepisuje o biblických hrách na vesnické nivě. Svoboda přiznává, že se zúčastnil mnoha podobných představení, ale nedokáže vypovědět, co při jejich návštěvách viděl. Škoda! Zabývá se pouze inscenací hry o Josefovi a jeho bratřích. Potvrzuje, že první divadelní zážitek bývá i po tak dlouhé době živý a nezapomenutelný. Zanechal nám tím svědectví o první zatím bezpečně známé inscenaci z druhé pojozefinské fáze rozvoje zdejšího sousedského divadla, které sotva poznal v celé šíři.

Přiznejme, že nacházíme nesrovnalosti v dataci roztockého představení. Jestliže je pravda, že si Svoboda vybavuje představení shlédnuté "když byl sotva devítiletý chlapec", pak je pravdou, že psal článek v roce 1829, neboť "od té doby uběhlo 29 let", píše na straně 7. To by znamenalo, že viděl "Josefa" při prvním pobytu na Bozkově; tehdy navštěvoval tamější farní školu za faráře P. Josefa Huňáče (rodák z Jesenného, zemřel 21. září 1801). Ale v zápětí, v následujícím odstavci píše, že to bylo v době, kdy byl u bozkovského faráře "soukromě" vyučován, co by student "dvou tříd gymnázia". Závěrečné zkouška pak skládal na boleslavském piaristickém gymnáziu. To bylo v letech 1802 až 1804. Mezi prvním a druhým bozkovským školním pobytem navštěvoval ještě školu v Jenišovicích u Turnova a potom byl na "wechslu" v německé škole v Liberci (17). Protože neurčitým vyjádřením autorovým nelze spolehlivě stanovit letopočet shlédnutého představení, zůstaňme raději u opatrného konstatování, že tomu bylo v prvních letech 19. století, v některém roce čtyřletí 1800 až 1803.

První a poslední zasvěcený znalec Svobodova života a díla, Antonín Rybička (1812-1899) (18), se zmiňuje o jeho pobytech v poutním místě na Bozkově, i o tom, že byl připravován k dalšímu studiu přítelem rodiny, vysockým rodákem P. Josefem Nigrinem (1766-1821), ale také o tom, že navštěvoval lidová představení, při nichž "zapisoval sobě scény, jež se mu zvlášť líbily" (19). Těchto inscenací si všímal "i v pozdějších letech, takže kdykoliv jako student o prázdninách, nebo za jinou příčinou do okolí přicházel, navštěvoval nejen známé svoje čtenáře a písmáky, anobrž také tyto vesnické hry biblické" (20). Je tedy možné, že viděl i některá první Vodseďálkova představení ve Staré Vsi (21). Jistě víme, že těchto zápisků v kapitolách o vesnické divadle nevyužil, ale psal ji dle vzpomínek a dojmů uchovaných v paměti po třicet let. Proto postrádáme mnohé údaje, třeba o hře, o postupu děje, textu hry atd.

Po tak dlouhé době si mohl evokovat jen některé dějové úseky předváděného biblického příběhu. Vzpomíná si, že v prvním jednání jednání byla ukázána láska otce Jakuba k synu Josefovi, vyprávění jeho snu, závist Josefových bratrů, Josefovo uvržení do vyschlé cisterny (studny) a jeho prodání Ismaelitům. Toto jednání patrně končilo bolestnou scénou, v níž se Jakub dozví, prostřednictvím Josefovy suknice potřísněné zvířecí krví, o jeho (domnělé) smrti. Z druhého jednání si připomíná jen výjev falešného nařknutí z Josefova svůdcovství Putifarovou ženou, která se ve hře jmenovala Seleicha (22), pak výjev vězeňské společnosti s faraónovým číšníkem a pekařem a Josefovo vykládání jejich snů. Došlo ke dvorské scéně, kdy faraón vyprávěl své sny o hubených a tlustých krávách i o plných a prázdných klasech i o vyložení tohoto snu z vězení přivedeným Josefem. Jeho omilostněním a povýšením na krále patrně tento akt skončil. Nejméně nás seznámil s třetím dějstvím. Víme, že znovu přišli na scénu Josefovi bratři nakoupit obilí, ale kam až, a kterými dějovými úseky postupovala hra k závěru, jsme se z jeho vyprávění nedověděli.

Bohatší a cennější jsou jeho vzpomínky na inscenační provedení. Jeviště bylo postaveno na louce před vesnicí. Po celé představení zdobil scénu závěs (Vorhang) zavěšený na pozadí jeviště, ne němž byl vesnickým truhlářem namalován Josefův sen o snopech a hvězdách podle biblického podání (Gn 37,5-9), ve stylu malby venkovského nábytku. Tato nedramatická dekorace nebudila u diváků pohoršení, třebaže se na ni dívali po celé představení.Zmizela jen v těch okamžicích, když se zatáhla opona. Té se používalo vždy na konci každého jednání, ale také bylo-li třeba provést na jevišti podstatnější změnu, když například se musela během prvního jednání umístit na scéně studna. O jiných dekoračních prvcích se Svoboda nezmiňuje, ač vzpomenuté situace se je vyžadovaly, např. když se představovalo Josefovo vězení nebo faraónův trůnní sál.

Upozornil na jednu inscenační zvláštnost. Jeviště bylo značně úzké, "na šest kulis hluboké" (war sechs Coullisen tief). Kdykoliv mělo na jeviště vystoupit dvanáct synů patriarchy Jakuba, přicházeli vždy "každý ze své kulisy". Ukazuje to na svéráznou modifikaci terenciovského scénického principu na kulisovém, kukátkovém, v přírodě postaveném jevišti s předscénou. Připomínají se tu tradice humanistického divadla přežívající i v jezuitském školském divadle, které znovu ožily i v tomto sousedském představení. Kdybychom hledali podobný princip v cizím analogickém divadelnictví, nalezli bychom jej v bavorském Kohlgrubu (poblíž Oberammergau), na kresbě půdorysu scény pro pašijovou inscenaci v roce 1748 (23).

Velmi cenné jsou Svobodovy poznámky o hře herců a odrazu jejich hry v hlediště, u obecenstva, vyjádřené lapidárně ale výstižně. Aktivní účastník pražského divadelního života všiml si něčeho záviděníhodného. Uvědomil si obecenstvo jako tvůrčí složku inscenace (24). Toto divadlo dovedlo vytvořit z diváků aktivní spolutvůrce. píše, že účast diváků byla živější než umění herců, kteří, ač "Naturmenschen", nedokázali se přiblížit přirozené prostotě, neboť jejich přednes byl od přirozenosti velmi vzdálený (25). Budiž na tomto místě připomenuto, že sousedské divadlo počítalo s diváckou tvorbou. Veřejně a někdy až hrdě se přiznávalo ke svým reprodukčním nedokonalostem, znalo své hranice, vědělo o své malosti, "nízkosti", které si dokonce vážilo, jak dokazuje řada míst v sermónech Opovědníků. Toto uvědomění patří také k jedné hranici rozdělující sousedské a ochotnické divadelnictví, které naopak se hlásí k "vysokému" umění, pastovanému vy Vysokém nad Jizerou. O mimořádnosti publika sousedského divadla podává svědectví i dobře informovaný Jan Neruda (v roce 1868). Nejprve srovnává obrazotvornost dítěte, které "dovede sobě každý nedostatek nahradit a vše vůbec doplnit na obraz plně působivý. A takž také člověk dorostlý, pokud vůbec zůstal dítětem, totiž pokud obrazotvornost jeho podržela původní svůj vliv. V krajinách, kde posud mysterie provozují, pohne za sv. Máří Majdalenu přestrojený sedlák veškeré shromáždění až k slzám právě tak jako anděl `gloria` své drobné obecenstvo jesličkové..." (26). Podobně i Antal Stašek vzpomíná na "nejkrásnější" výjev ze hry "Umučení Páně", jež "tak často vidíme v našich horách". Tím nejkrásnějším výjevem má být scéna bičování Krista následovně provedená: Kristus v bíle sukni "vedle kluci kati, každý karabáč z nich v rukou. Aby bylo krev též znáti, namáčeli v rudé hrudce, rozředěné v hrnci velkém - jenž stál spolu na jevišti (!) - a mrskali bílou sukni. Po každém šlehnutí bičem proudy krve tekly s šatů..." (27). Svoboda si zapamatoval, že "diváci, kteří sem přišli z okolních městeček a vsí, během celého představení stáli a poslouchali tak, jako kdyby jim starý otec předčítal z bible. S citlivou účastí sledovali hraný příběh, který velmi dobře znali z časté četby svatováclavské bible.

Navarovský, vyznavač odlišné poetiky, se pozastavil nad zvláštností dvojího obsazení postavy Josefa, kterého nejdříve představoval chlapec a potom dospělý herec, což bylo běžnou praxí ve zdejším sousedském divadle.

Shovívavě popisuje akci vybírání vstupného. Před posledním dějstvím vstoupili do hlediště faraónovi vojáci a do hliněných talířů přijímali od diváků dary (die Spenden). Během této nedramatické akce jevišťních postav, předváděl Blázen na předscéně před oponou své "dvojnásobně" veselé šprýmy. Svobodu nejvíce rušily, ba pohoršovaly, výstupy hulváta-šprýmaře-Blázna (někdy Lustigmagister, jindy Rüpel), který měl pro svá intermezza dokonce několik pomocníku, s nimiž o pauzách prováděl žerty. Nicméně někdejší bohém, teď již usedlý třicátník soudí, že ani ty nejhrubší šprýmy nemohly oslabit zbožný děj. Vzpomeňme na poznatky uváděné Bogatyrevem: na bizarní "spojení komického a dramatického Mastičkáře" (28), nebo zkušenost, "že na pozadí komických scén se spíš zdůrazňuje vážnost scén dramatických a tragických" (29), či když připomíná starou praxi jezuitského (!( divadla, uplatněnou právě při představení hry o Josefovi Egyptském. Po scéně prodání Josefa bratry následovalo intermedium, "v němž školník prodává židovi hůl a při tom ho tou holí bije, aby ho přesvědčil o kvalitě zboží" (30).

Vzácné jsou také jeho popisy kostýmů některých postav. Patriarcha Jakub měl pruhovaný, téměř duhový župan z lesklé vlny, který zapůjčil jeden z bozkovských farářů. Do téhož županu se vzápětí oblékl i faraón, ale od starého patriarchu se odlišil turbanem. Faraónovi vojáci se objevili na jevišti v červených ženských sukních, avšak uprostřed sešitých, připomínajících široké kalhoty; hle, již tehdy "kalhotové sukně". Na hlavě měli vysoké slovanské beranice (echt slawischen Pelzmützen) ovázané šátky a zkrášlené od místních dívek vypůjčenými korálovými šňůrkami, jistě skleněnou bižuterií.

Představení trvalo dlouho. Začalo o nedělním odpoledni. Na bozkovskou faru, vzdálenou asi třičtvrtě hodiny cesty, se vracel mladičký Svoboda se svým doprovodem v "jasné srpnové noci, za svitu hvězd a měsíce."

Neméně výmluvné je i Svobodovo hodnocení sousedského představení. Připomíná, že viděl mnoho krásných představení, loutkových i činoherních, českých i německých, ale dojem z nich, nevyrovnal se silnému zážitku při provozování hry prostými venkovany v Roztokách, kterou "shlédl s naprostou pozorností a účastí". A svěřuje, že potom rád čítal Bibli, i to, že tato představení vzbudila v něm lásku k mateřštině. Tedy i on propadl neodolatelnému působení "neosvojeného divadla", jak podobné produkce pojmenovává polský režisér a teoretik Kazimierz Braun (31).

To je všechno, čím lze rozšířit naše znalosti o sousedském divadle v Podkrkonoší z rukopisu V. A. Svobody, který získal A. Rybička a předal jej spolu s dalšími písemnostmi Svobodovy pozůstalosti do literárního archivu Národního muzea v Praze; kde byl chován pod signaturou VI E 5 a v roce 1963 delimitován do Literárního archivu PNP (32).

***

Při této příležitosti nelze pohrdnout pozoruhodnými informacemi získanými Svobodovým životopiscem Antonínem Rybičkou, když shromažďoval pracovní materiál k biografii. Konečně i ty lze připsat k dobru V. A. Svobodovi, neboť je vlastně posmrtně inspiroval. Nebylo by vhodné je zde opomenout.

Rybička podrobně popisuje kostýmy Piláta, Heroda, tří králů, Josefa, Marie a Doroty, tedy vesměs postav, která nemají se starozákonním příběhem nic společného. Příslovcem "tu" zdůrazňuje, že jeho informace pocházejí z rodného Svobodova kraje, že nejsou získány z jiných oblastí, kde se rovněž pěstovalo lidové sousedské divadlo. Nelze jeho zjištění neocitovat: "Tak např. bývalo viděti Herodesa a Piláta v turbanu s měsícem, s bambitkami za pasem a v červených čižmách uherských; tři krále se zlatými a stříbrnými kříži na prsou; Marii a Dorotu v dlouhých i kratších, pestrými fábory ozdobených sukních, s rakouskými dukáty a tolary na krku; Josefa v dlouhém ovčím kožichu, v širokém klobouku na hlavě atp., nad čímž se však diváci naprosto nepozastavovali, aniž se tím sice uráželi." (33).

Ale ještě něco důležitého nám životopisec prozrazuje prostřednictvím Svobodovy biografie. Tehdy byly "také
v některých místech okolních zvláštní - ať tak díme - divadelní spolky, kteréž času podzimního a zimního, obyčejně v neděli a ve svátcích, odpoledne po službách božích v některé větší jizbě sousedské se shromažďovaly a tam zvláštní hry provozovaly, a to tak, že vybrané k tomu osoby mužské a ženské, starší a mladší z paměti odříkávaly úlohy, jež se vztahovaly k příběhům biblickým (Šalamounovi, Tobiášovi, Narození, Zjevení, Umučení Páně) nebo legendám domácím a cizím (o sv. Dorotě, sv. Václavu, Janu Nep.), jsou při tom oblečeny v roucha zvláštní, ovšem ne vždy po biblicku a historickou, anobrž zhusta nemálo křiklavě a nepřiměřeně způsobená. Text ke hrám těmto byl zdělán ve způsob rozmluv, jež zde onde provázeny byly taktéž zpěvem a hudbou, byvše tyto sepsány jazykem dosti správným a jadrným..." (34) Potud A. Rybička a nikoliv V. A. Svoboda.

Hry o svatém Václavu a Janu Nepomuckém jsou v podkrkonošském sousedském repertoáru naprosto neznámé. Nikým zatím nebyly připomínány. Lze s nimi počítat i pro tento repertoár? Rybičkova informátora nelze podceňovat. Musíme je připojit k předpokládané "padesátce" známých či jen připomínaných her či titulů. Zatím ovšem opatrně. Prokázané to není. Ale, byl-li zdramatizován příběh poustevníka Ivana, nelze vyloučit hry o dalších českých světcích.

Uvedené informace určitě nepocházejí z poznámek Svobodovy pozůstalosti. Co z ní A. Rybička získal, předal Národnímu muzeu, i rukopis s jehož pětistránkovým úsekem jsme se zabývali. Leč podstatná část jeho literární pozůstalosti přišla po smrti do cizích rukou a "snad docela nazmar" (35). Kde je tedy Rybička získal? Je možné, že pocházejí ze Svobodova přátelského okruhu, možná je slyšel ze Svobodova vyprávění, nebo mu kdosi sdělil, co Svoboda vyprávěl. Zemřel v roce 1849, Rybičkova biografie o něm vyšla prvně v Osvětě v roce 1879. Vycházíme-li z přísné kritické pozice, musíme počítat s tím, že mnohé zprávy a detaily Svobodova života byly Rybičkou, během dlouholetého zpracovávání postupně se kupícího materiálu, pozapomenuty nebo deformovány. Tak třeba jméno sídla farního úřadu, v jehož matrice narozených je Svoboda zapsán, nacházíme zkomolené. Rybička asi neuvěřil, že se může nějaká obec jmenovat "Držkov", a tak píše o matrice "kroužkovské" a že mu zprávy o rodině sdělil
"s nevšední ochotností důst. p. Jan Kořínek, nynější farář v Krouškově..." (36) - tedy v Držkově. Nesdělil mu více, než pouhá data? Nebo to byl někdo jiný? Nedovedeme svědomitě odpovědět.

Pokusme se však zcela nezávaznou úvahou fabulovat možnost, že přece informátorem mohl být právě P. Kořínek.

Kdo byl P. Jan Kořínek (1825-1899) ? Sympatická svědectví o něm podávají ke kněžím velmi kritičtí, Antonín Zeman (37) a jeho syn Antal Stašek (38). Rozkošně o něm píše Magdalena Matoušková v rodinné kronice Nezhojí všechno čas (39). Kdo se jen trochu seznámil s jeho životem musí povědět - rázovitý kněz, rozumějící lidumil, kněz oblíbený a přítel sousedských herců. Přišel v roce 1868 jako farář do Držkova z prvního působiště ve Zlaté Olešnici, kde byl kaplanem a od roku 1855 farářem (40).

Do držkovské kolatury patří nejen Návarov, ale také Vlastiboř a Zásada, obce v nichž se hrály především pašijové hry. Ve Vlastiboři kdysi působil a tvořil nejpřednější z podkrkonošských dramatiků Josef Havel (1778-1838), současník Vodseďálkúv, dosud opomíjený tvůrce monumentálních sousedských her, inscenovaných po jeho smrti švagrem a synovcem Doležalovými, autor Tragedie o svatém Tobiáši (41), rukopisu chovaného ve vysockém muzeu a mylně pokládaném za text Vodseďálkův či dokonce Vedralův (42).

Z Držkova je připomínána také hra o Josefu Egyptském s inscenací po roce 1830. Zjistil to od neznámého informátora V. S. Táborský. Sotva však tento text bude pocházet od vysockého ochotnického a nikoliv sousedského divadelníka Petrušky, spíše, je-li tato informace pravdivá, od vlastibořského Josefa Havla. Informátor autora ochotnických dějin patrně od starších občanů zjistil i další podrobnosti o kostýmování, které by sotva někdo dokázal vymyslet. "Bratři měli bílá, přepásaná roucha, stejné klobouky a ozdobené hole pastýřské. Nejmladší Benjamin měl krásné modré roucho." (43) Touto připomínkou nechceme vnucovat autorství roztocké inscenace Havlovi. Vždyť každá obec měla svou vlastní verzi a své vlastní dramatiky, jak perfektně dokazuje existence dvou "Tobiášů" - monumentálního od Josefa Havla a kratší, ve zcela odlišné verzi – Vodseďálkově.

Chtěli jsme tímto odstavcem připomenout, že P. Kořínek působil v rozsáhlé farnosti, ve které bylo sousedské divadlo živé až do závěru, do roku 1891.

Farář Kořínek měl pochopení pro sousedské herce a jejich divadlo, na rozdíl od zdejších učitelů. Poslední sousedské představení bylo hráno ve Vlastiboři v roce 1891 "na doporučení farního úřadu" (44). Připomeňme si obrázek 141 v akademických Dějinách českého divadla, který na fotografii zachycuje dodatečně aranžovanou scénku z této inscenace. Na něm jsou zcela patrní dva velekněží oblečení do originálních liturgických rouch. Kdo jiný je mohl zapůjčit, než držkovský farář. O P. Kořínkovi je známo, že se zabýval místní historií, že sbíral doklady z minulosti farního archivu (leč v předsmrtném pomatení smyslů všechno spálil, "prý" včetně kroniky zásadského Jana Šourka, zřizovatele tamějších pašijových her. (46)

Nedovedeme náš předpoklad dokázat. Nabízejí se jednak osobnosti další: bozkovský učitel Stanislav Beránek (narozený 1849, spolupracovník a informátor Ferdinanda Menčíka), nebo jeho držkovský kolega F. V. Kodym (1858-1924, objevitel dvou sousedských her Repsiny a Jenovéfy), či kněz a spisovatel P. Josef Kouble (P. Chvála z Raisových Zapadlých vlastenců, znalec lidové kultury tohoto kraje), nebo někdo neznámý. Nejsme také obeznámeni s Rybičkovými osobními i písemnými styky natolik, abychom mohli prstem ukázat "ten to je". Pokoušeli jsme se jen dopídit se zdroje Rybičkových znalostí o sousedských představeních. Protože ho právem podezříváme, že Svobodův rukopis neluštil - mohl pak biografické studii doplnit více známých podrobností - , je náš postup oprávněný i když vlastně nebylo zjištěno nic určitého. Naznačili jsme alespoň stopy k dalšímu hledání.

Na závěr je třeba konstatovat, že v obou případech, zejména Svobodově, máme k dispozici seriózní a velice vzácné dokumenty. Nyní je třeba zužitkovat je pro další studium stále tajemného sousedského divadla.

* * * * * * * * * *

POZNÁMKY
1 O divadelně historických pramenech: F. Černý: Metodologie výzkumu dějin divadla, Praha 1982, s. 55n.

2 P. Bogatyrev, Souvislost tvorby, výbor uspořádal Jaroslav Kolár za přispění Bohuslava Beneše, Praha 1971, s. 168-169.

3 F. B. Mikovec, Stopy selského či sousedského divadla v Čechách, Lumír 5, 1855, s. 809n.

4 Totéž s. 904.

5 Totéž, s 809 ("hry...obsahu biblického...").

6 J. A. Kouble, Od paty Krkonošů, Květy, 20.3.1845, o tom viz: V. Ron, Opomíjený dramatik - Josef Havel, rukopis 1988; J. Kochánek, Hra o Narození Pána Krista, Světozor 11, 1887, s. 618 n.; J. Krušina ze Švamberka, V české Ammergavě, Česká Thalia 1, 1887, s. 61n.; Ant. Pršala, Vlastibořské Umučení, Sborník okresu železnobrodského 2, 1924-1925, s. 109n, 126n.

7 G. P. (Gustav Pazaurek): Eine Charwoche in Hohenelbe, Beilage zur Bohemia, Bohemia (Praha) 68, 1896, č.106; též V. Ron, Poznámky k vrchlabským pašijím, Strahovská knihovna 18-19

8 Viz pozn. 3.

9 Ant. Rybička, Přední křisitelé národa českého, 2. d., Praha 1884, s.373-417, prvně otištěno: Osvěta 9, 1879 s. 80n.; též A. Boháč, Zapomenuté básně a překlady V.A. Svobody, Literární archiv 5, Praha 1970, s. 274 n; též: J. Hanuš, Václav Alois Svoboda, Literatura česká devatenáctého století, 1.d., Otto Praha 1902, s.733.

10 Viz pozn. 3, s.817n.

11 F.M. (Ferdinand Menčík), O divadle prostonárodním, Národní listy, 1886, č.15.

12 J. Hýbl, Historie českého divadla..., dle prvního vydání z roku 1816 přepsal Viktor Nejedlý, Ptaha 1921,s.5.

13 J. Jungmann, Krátká historie národu, osvícení a jazyka, k vydání připravil Felix Vodička, Praha 1947, s. 149 a 119.

14 J. Hanuš, Muzejní časopisy za redakce Palackého, Časopis Musea království českého 95, 1921, s. 18n.

15 Viz pozn. 9, Rybička, s. 391 a 411 pozn. 57.

16 J. Hanuš, Václav Alois Svoboda, Literatura česká devatenáctého století, 1.d., Otto Praha 1902, s.733.

17 Viz pozn. 9, Rybička, s.374.

18 Totéž, s.374-375.

19 Totéž, s. 375.

20 Totéž.

21 Viz pozn. 3, s. 811. Prvním představením ve staré vsi byl Vodseďálkův Mojžíš v roce 1811.

22 Podle jména postavy mohla by být určena předloha dramatizace, protože "Putifarka" nemá v Bibli jméno.

23 G. Schöne, Ein Passionsspiel in Kohlgrub von 1748 und seine Bühne, Bayerische Heimatschutz 26, 1930, s. 30; též: W. Fleming, Geschichte der Jesuitentheater in den Landen deutschen Zunge. Schriften der Gesellschaft für Theatergeschichte, B. 32.

24 Podobně snil o obecenstvu o několik let později Richard Wagner, viz: J. Honzl, Richard Wagner jako divadelní revolucionář. z r. 1930, K novému významu umění, Praha 1956, s.73n.

25 Svoboda si pohrává s mnohoznačným německým slovem "Natur", což se nedaří v překladu adekvátně zachytit.

26 J. Neruda, Reálnost na jevišti, z r. 1868, J. Neruda, O umění, Praha 1950, s. 188.

27 A. Stašek, Z krčmy horské, Květy 1866, č. 43, s. 508n.

28 Viz pozn. 2, s. 104.

29 Totéž, s. 137.

30 Totéž, s. 137, příklad citován in: P. O. Morozov, Očerki po istorii russkoj dramy XVII - XVIII stoletij, Sankt Petrburg, 1888, s. 66.

31 K. Braun, Druga Reforma Teatru? Wroclaw 1979, s. 113n.

32 Viz pozn. 9, A. Boháč.

33 Viz pozn. 9, Rybička, s. 405.

34 Totéž, s. 375.

35 Totéž s. 401, 405 pozn. 5, 414 pozn.75.

36 Totéž s. 404, pozn. 3.

37 A. Zeman, Stanovské kořeny, Hradec Králové 1984, s. 31. 69n.

38 A. Stašek, Ze vzpomínek, Praha 1964, s. 18,19, 21, 22, 29, 33, 35, 171.

39 M. Matoušková, Nezhojí všechno čas, Praha 1948, s.155n.

40 J. Hrdý, Kronika městyse Držkova, 2. d. s. 376, rukopis Městský úřad Držkov.

41 V. Ron, Opomíjený dramatik - Josef Havel, rukopis 1988.

42 L. Sochorová, Sousedské divadlo doby národního obrození, Praha 1987, s. 25.

43 V. Š. Táborský, Příspěvky k dějinám divadelního ochotnictva českoslovanského, Praha 1931, s. 305.

44 J. Glos ml., Sedmdesát let národní práce, Sedmdesát let ochotnického spolku v Semilech, Semily 1934, s. 14.

45 Dějiny českého divadla, 14. d., red. F. Černý, Praha 1968, s. 309.

46 Viz pozn. 40, s. 535; též J. Hrdý, Ves Zásada u Navarova a její rodové, nákl. vlastním, b.r. s.2.

WWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWWW

PRVNÍ NEKORIGOVANÝ PŘEKLAD (5. IV. 1982) PARTIE O INSCENACI JOSEFA EGYPTSKÉHO V ROZTOKÁCH U SEMIL ZE SVOBODOVA RUKOPISU

Jako přibližně devítiletý chlapec, od té doby uplynulo 29 let (1892), jsem se zúčastnil uvedení jednoho takového divadelního představení, o jehož bližší popis se chci pokusit: Čím vzácnější se v naší jednotvárné době něco podobného zažije, tím vítanější, doufám se stane tato scéna mého života pro diváky, a neměla by zůstat nepovšimnuta literárními dějinami dramatického umění.

Přibližně hodinu od starobylé farní obce Bozkova v mladoboleslavském kraji, kde jsem navštěvoval jako soukromý žák u důstojného pana faráře vyučování v obou nižších třídách gymnázia, uvnitř přifařené obce Roztoky, zřídilo několik vesn ičanů na palouku před vesnicí jeviště a u vedlo v neděli odpoledne hru o Josefovi, synu Jakuba. Sem prodili snad ještě z větších dálek než sem přišel já, obyvatelé sousedních městeček a vesnic. My diváci jsme stáli jako Římané před Aedili Atiliem Servanem a B. Scriptoniem pod širým nebem, hýřili jsme barvami, menší jak se rozumí stáli vpředu. Jeviště na šest kulis hluboké, prostor mezi tím by velmi ůzký. Pozadí zdobil závěs, na kterém bylo vidět Josefův sen o skloněných snopech a hvězdách G 37 kapitoly, verš 7 a 9) namalovaná rukou vesnického truhláře, který mimo to umělecky ozdobil štětcem truhly dívek a ženichů, nebo truhly dospělých. Viděli jsme Jakubovu lásku k Josefovi, slyšeli jsme ho jak vypravuje sen, viděli jsme závist synů Izraele, která ho na začátku nechala sestoupit. Do cisterny a pak ho prodala Ismaelitům, viděli jsme bolest otcovu při vybásněné zprávě o smrti jeho miláčka a účast posluchačů byla živější než umění představitelů, kteří ač lidé přírody, se uměli přiblížit přírodě, ve vzdálení se od přírodního přednesu hledali pravé umění. Na patriarchovi jsem poznal, aniž bych byl v tom nejmenším rušen v mé iluzi, pruhovaný, skoro duhový barevný župan z lesknoucí se vlny, který nosil můj důstojný učitel. Synové Jakuba se objevili obyčejně všichni najednou, každý ze své kulisy, krátké flanelové kabátky, úzké kalhoty, stuhami ovázané klobouky a pastevecké hole nahrazovali antické kostýmy jednajících osob. Jenom mezitím, než byla na scénu přinesena prázdná studna, byl vytažen dopředu závěs, aby mohl šprýmař vyplnit svými žerty nedobrovolné přerušení děje. V tom pokračoval s několika pomocníky na způsob shakespearovského choru po prvním jednání.

V druhém jednání jse viděli Josefa ve vězení s osobním šenkýřem a osobním pekařem z důvodu falešného obvinění Selaichy (samozřejmě neznalo divadelní představení jméno, které dala rabbinova legenda zavržené ženě Putiphara) a viděli jsme těm do nebratrských do cizího do cizího otroctví nevinně do vězení uvržené mladíky (viděli jsme, jak se vyplňuje výklad snů daný mladíkům uvrženým do vězení, viděli jsme Faraona, jak marně předkládá mudrcům a kněžím své sny o tlustých a hubených krávách, o plných a prázdných klasech, viděli jsme Josefa, jak byl na doporučení omilostněného osobního číšníka vyveden z vězení a za za svůj moudrý výklad povýšen na m ísto vedle krále. Nepohoršovali jsme se nad tím, že jsme stále před očima viděli skloněné klasy, že Farao kromě turbanu mě na sobě patriarchální šat Jakubův, že na místě chlapce Josefa nastoupil zcela jiný obličej, že tělesní strážci Faraa měli na sobě Červené ženské sukně sešité uprostřed jako kalhoty, na vysokých typicky slovanských kožešinových čepicích náprsní šátky a korálové šňůry svých dívek, sledovali jsme s citlivou účastí vývoj, často slýchané, odedávna známé, mnohými z nás teprve krátce při vyučování nebo při náboženských hodinách několikráte se opakující vyslechnuté příběhy..Méně příjemné mnohým i přes dvojnásobné veselé šprýmy holomka bylo uintemezzo po druhém jednání při němž tělesní strážci egyptského krále v plných kostýmech mezi řadami diváků v neméně uměle kombinovaných pohybových kráčela jako kdysi vousatí Španělové vévody z Alby ulicemi Bruselu, aby neušel nikdo jejich pozornosti, při sbírání darů na hliněné talíře u ještě rozradostnělých diváků, kteří čekali na smíření Josefa s nebratrskými bratry. Ale musím drsné muže válečné kasty pochválit, že n e zdaleka s takovým násilím dali se do díla, jako jejich věrné obrazy při vybírání Charadže od ubohé ráje.

V posledním jsme viděli Josefovy bratry, rovněž tak přesně zároveň vystoupili, jak to dělali v prvním jednání, slyšeli jsme, že Josef byl v prvním jednání jmenován Benjaminem a nenalezli jsme to nepravděpodobným, že byl tak podobný svým vzdáleným bratrům Jakubovi na přání musel být Faraon vynechán. Že zbožné pozorování, mravní učení znázorněných událostí sloužily jako koření, které také ty nejhrubší šprými holomka nemohly oslabiti, že všichni tak pobožně poslouchali, jako by jim hlava rodiny předčítala z bible tištěné v Dědictví svatého Václava, kterou vydali zbožní otcové pod péčí a dohledem .zbožných jezuitských otců, vydané české bible, z níž si český venkovan tak rád četl.

Budete mií zároveň věřit na slovo, ž jsme my všichni ve vznešené a veselé náladě nastoupili cestu domů, na níž nás doprovázely v tomto jasném srpnové večeru zlaté hvězdičky a jasný měsíc.

o o o o O o o o o