Texty: RON, Vojtěch: Velikonoční divadlo v Libereckém kraji. Ex Xaver, bulletin Divadla F.X.Šaldy, Liberec, č. 2, s. 23 – 25.

RON, Vojtěch: Velikonoční divadlo v Libereckém kraji. Ex Xaver, bulletin Divadla F.X.Šaldy, Liberec, č. 2, s. 23 – 25.

Evropské divadlo má svůj počátek o Velikonocích. Během několika svátečních dnů zpřítomňovalo různými způsoby některé situace mocně dramatického příběhu ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. V oslavě patřící jarnímu období vzdáleně kopírovalo vlastně díl každoročního cyklického údělu vzkříšení mrtvé vegetace.
Hry o velikonočním vzkříšení Ježíše mají původ v 10. století, ale předvedení jeho smrti na kříži se objevilo teprve ve 13. století. U nás jsou zachytitelné jeho stopy až ve 14. století. Jako nikde v Česku byly pěstovány pašijové hry v německé i české verzi právě v našem kraji, v oblasti Jizerských a Lužických hor a Podkrkonoší v 17. až 19. století. Při pohledu do minulosti zjistíme, že zde bylo pěstováno, nejhouževnatěji a nejtvořivěji.
Od třetí pobělohorské generace se divadelně zprostředkované pašijové motivy a ztělesnění pašijových postav včetně postavy Ježíše a Marie objevují v smutných vel-kopátečních procesích, která byla pořádána místními zbožnými bratrstvy. Jejich dospělí členové v nich představovali svaté i nesvaté evangelijní osoby. V Liberci a České Lípě jsou procesí kostýmovaných pašijových postav dosvědčena už v 60. letech 17. století. Předpokládáme je i v dalších místech našeho regionu. Pro divadelní rozvoj významně působilo i zavádění napodobujících scénických děl, božích hrobů, olivetských hor, kalvárií, zpří-tomňujících evangelijní prostředí, které ožívaly o velikonočních dnech divadelní hrou.
Pašijové divadlo našeho kraje bylo bohaté i několika druhy různé náročnosti. Tak třeba v Liberci před kostelem byly pantomimicky, beze slov, předváděny některé tradiční výstupy pašijového děje. Pak se vydal průvod, na tzv. křížovou cestu, v němž kráčel spoutaný a vojáky vedený Ježíš nesoucí na ramenech kříž, Pilát, nejvyšší kněží Annáš a Kaifáš, ženy jeruzalémské, Veronika, Marie Magdalena i Matka Marie a další a další postavy ztělesňované libereckými měšťany a jejich ženami. Průvod směřoval na Kailův vrch, kde bylo představeno závěrečné ukřižování. Františkáni z Hejnic, pověřovaní řízením této kající velkopáteční divadelní pobožnosti, dostávali odměnou i nějaký obnos. Dotací přispíval bratrstvu i magistrát. Velkopáteční zbožná akce se konala za každého počasí, někdy bylo dokonce třeba odklízet pro cestu procesí napadlý sníh od kostela až na Kailův vrch. Hra se rozvíjela na základě pašijové narativ-ní písně, popisující dějové situace, kterou ilustrovali svou napodobivou hrou představitelé jednotlivých rolí. Podobným divadelním způsobem předváděli pašijové události i v Chrastavě. Lotry tam představovali dva muži špatné pověsti. Bývalo běžné, že záporné postavy pašijových dějů dostávali někteří věřící jako pokání. Jen tak si vysvětlujeme, že třeba ve Vrchlabí hrály záporné postavy přední osobnosti města, panský vrchní Piláta, místní děkan Kaifáše, Lakomství důchodní atd., ale Ježíše představoval chudý krejčí a Matku Marii budoucí řeholnice.
Podobně tomu bylo od poloviny 18. století v České Lípě a také Cvikově, odkud se dochovala krásná německá hra, jejíž rukopis se za války ztratil s listinami zabavenými při prohlídce fary Gestapem. V obou místech tedy postavy mluvily. Hra byla postavena na průvodovém principu. Na jevištích rozestavěných po celém Cvikově se hrály soudní scény, přecházelo se k nim v procesí dramatických postav a diváků. Křížová cesta s odsouzeným Ježíšem pokračovala kolem jednotlivých zastavení na vrch zvaný Kalvárie. Už na Zelený čtvrtek byl Ježíš zatčen na blízkém vrchu Ořešníku, který představoval Getsemanskou zahradu na Olivetské hoře. Německy se hrálo kromě zmíněných míst také v Mikulášovicích, v Mimoni, Stráži pod Ralskem, v Hielgersdorfu (dnes Severní), v Jablonci nad Nisou - Novém Světě (Neuwald), ve Sloupu, Lindavě a v Jab-lonném v Podještědí. Mohli bychom jmenovat ještě další předpokládaná místa, ale chybí nám k tomu doklady. Za první republiky uskutečnili několik pašijových inscenací věřící v Hielgersdorfu (Severní) a v Mimoni. Nacisté se jich báli, stejně jako komunisté. První je zakázali v roce 1939 a druzí jejich české provedení režírované salesianem P. Surým v roce 1949.
Snad ještě pozoruhodnější jsou české pašijové hry. Mají jinou podobu a inscenační princip. Jsou veskrze jevištními produkcemi, tedy hrané v jednom velkém scénickém prostoru postaveném venku. Nejlépe dokumentovanou inscenaci a kvalitně divadelně řešenou je železnobrodské Theatrum pas-sionale - Zrcadlo umučení, které z iniciativy brodských „mládenců" sepsal a režíroval tamější kaplan, turnovský rodák P. Václav Jelínek, zemřelý v roce 1758, když předtím posluhoval morem nakaženým sousedům. Hra byla inscenována celkem devětkrát v letech 1752-1791, za účasti asi dvou tisíců diváků. Dochovala se v přepisu a úpravě posledního „vůdce komedie", soukeníka Jana Tepra. Je psána v půvabné češtině. Bozkovská pašijová hra je pozoruhodná svou kompozicí. Unikátem je text nejdelší české divadelní hry s 15 000 verši, kristologické mystérium napsal Václav Havel, chalupník z Vlastiboře. Vzorem všem těmto inscenacím bylo nejspíše nejstarší známé představení v Turnově někdy před polovinou 18. století. Hrálo se též v Zásadě na ochozu před kostelem, postaveném v roce 1750 zdejším mohovitým rychtářem Janem Šourkem, který jako pokání hrával Jidáše. Česky hráli pašije také v Jablonci nad Jizerou, Mšeně, Vysokém nad Jizerou, v Lomnici nad Popelkou, v Haraticích a Jilmě, jistě i jinde, ale nedochovaly se o tom doklady. V českém prostředí se oblíbené pašijové inscenace udržovaly přes všechny zákazy vytrvale až do posledního představení ve Vlastiboři roku 1891. Tehdy vlastně skončilo autentické české středověké divadlo probuzené barokní teatralitou. Dvakrát se jich zastal proti státním úřadům litoměřický biskupský úřad (1859 a 1891), který si uvědomoval jejich duchovní hodnotu a oceňoval jejich tradici. Je ale pravdou, že josefínský stoupenec, litoměřický biskup Kindermann, je likvidoval v 90. letech 18. století. Marně. Objevily se po desetiletí znovu, především v českém prostředí. Ukázalo se, že jsou zakotveny v místní lidové kultuře a zbožnosti. Však také patří k vrcholným dílům starší české předobrozenecké divadelně dramatické tvorby. Nelze nepřípomenout, že í v současné době jsou pěstovány v Mimoni, Oknech, České Lípě. Naše divadlo je nabídlo divákům dvakrát, v roce 1967 a 1998.