Texty: Poniklá, O zlobivém poniklelském publiku

ex http://kolar.ponikla.cz/?page=clanek-publikum-hist

O zlobivém poniklelském publiku
Někteří lidé mívají tendenci považovat chování v dobách dávno minulých za jakýsi vzor mravnosti. Také jste již slyšeli: "To by se dřívávějc nestalo!"? Netvrdím, že na tomto rčení není také něco pravdy. Držím však v ruce důkaz, který na naše prapředky usedající v hledišti sálu "U Holubců" vrhá poněkud plastičtější obraz. Slyšte, jak se pan Ludvík Liška ve své přednášce z roku 1914 na své ponikelské spoluobčany hněvá a nabádá je k slušnosti:
"Vejděte do divadel jiných - nemusíte daleko - jděte jen do Jablonce, do Vysokého, do Branné,do Jilemnice a poznáte hned, jaký je rozdíl mezi obecenstvem naším a jiným. Nenajdete tam výskání, nenajdete tam bujného, nemístného smíchu. Často, pozoruji, vybuchne smích v obecenstvu ve chvíli, kdy hra je nejnapjatější, kdy smích je přímo urážkou hry a nebezpečím pro herce - že přijde do nesnází. Nenajdete tam nikoho tak odvážného, který hru dovolí si rušiti pískáním, neslušným škádlením, nebo dokonce hraním na harmoniku. Nenajdete tam lidí opilých. Či snad pobloudí takový, že stav takový zdá se mu všedním v naší společnosti?
Do divadla přicházejí lidé slušní. Slušný host je nám vítaným, zvláště ve dnech svátečních. Slušný host, vejde-li do slušné místnosti, očistí obuv, neplivá po zemi, neodhazuje papírků, kůry s pomerančů, slupek s oříšků. Hleďte. Pohleďte do divadla po hře. Odešla právě společnost, slušná nedělní společnost. A na podlaze? Jak po výročním trhu. Promiňte mi, že osmělil jsem se příliš - snad ten, kdo chová v sobě takt společenský, uzná, že pravda jest a působiti bude na ty, jichž mravy se musí brousiti."
Na jiném místě pak pan Ludvík Liška dodává:
"Budu na chvilku k vám přímým. Dobři spolu buďme a pravdu sobě mluvme. Pozoruji velmi dobře společnost a neujde mi vada ta nejmenší. Pravil jsem, že divadlo vychovává nejen ochotníky, vychovává i obecenstvo. Prohlédněme trochu to které obecenstvo. Mám zde na mysli hlavně naše mladší posluchače. Tak zdá se mi, že mnoho z nich navštěvuje divadlo spíše pro zábavu, vchází tam, by se pobavilo mezi sebou a tak dále a tak, že mnohý místo aby svůj neobroušený tak společenský takt zjemnil, dává svým jednáním najevo, že nechce nijak přijmouti to, co divadlo ušlechtilého mu podává a naopak, domnívá se takový, že jeho nespolečenskému chování musí se kde kdo, snad i ochotník podrobiti."
Ponikelští diváci však připravovali krušné chvíle i hostujícím souborům. Na jeden takový bezohledný výstup při hře souboru z Jablonce nad Jizerou poukazuje ve svých vzpomínkách i pan Jindřich Holubec (1893 - 1977). píše:
"Jednou, když hráli u nás z Jablonečku ´Děti kapitána Grandta´ a v roli se starší dáma chytala v záchvatu za hlavu a úpěnlivě naříkala na svou migrénu, nemohl to už déle snésti jeden méně ukázněný divák Jan Jon (známý Honza Kulatej), a tak se zapomněl a do ticha zařval: ´Chcípni, mercho!´ Byl vyveden ven, domluveno mu a vyhrazeno místo u venkovních dveří, ale tropil další výtržnosti. Po chvíli si však dal říci a choval se slušně. - Po tomto incidentu bylo sice trochu smíchu, ale více nelibosti. Jablonečtí dali si to pak ale vymluvit, dále uraženi nebyli, s úspěchem dohráli a všeobecným uznáním dostalo se jim zadostiučinění."
Tolik tedy nedobré vysvědčení ochotnického obecenstva roku 1914. Jest mi nevýslovnou radostí, že dnes můžeme konstatovat, že neobroušený společenský takt ponikelského diváka byl (zajisté i svědomitým působením ochotníků) značně zjemněn.
Prameny:
JANDA, Josef: Ochotnictvo na Jilemnicku - II. díl. (přednáška L. Lišky k oslavě 50 let ponikelského divadla, 1914)
HOLUBEC, Jindřich: Vděčné vzpomínky. BOR Liberec, 2004, 92s.