Texty: AS 2006, č. 1: Na návštěvě u Evy Machkové - rozhovor vedla Zuzana Jirsová

NA NÁVŠTĚVĚ U EVY MACHKOVÉ
Myslím, že paní docentku Evu Machkovou zná snad každý, kdo se pohybuje v oblasti amatérského a zejména dětského divadla. Každý, kdo se zajímá o dramatickou výchovu. Setkat se s ní můžeme na přehlídkách, seminářích, na divadelní fakultě DAMU nebo nepřímo - v četných titulech odborné literatury. Já mám to štěstí, že sedím naproti paní Machkové v útulném pokoji, na stole voní čaj, pod stolem leží černá fenka Sally (má krásné hnědé oči a na koncích tlapek bílé ponožky). Za okny je ještě bílo, ale na parapetech se pod fólií už chystají zakořenit mladé pelargonie a i na ostatních květinách je vidět, že se jim ve společnosti knih, videokazet, seminárních a diplomových prací studentů velmi dobře daří. I mně je tu příjemně.
Nejsem tu poprvé. V čase studia na DAMU jsem spolu s několika spolužačkami chodila domů k paní Machkové na konzultace. Kromě podnětů k uvažování o volbě literární předlohy se nám dostalo i dobrého vína v krásných sklenkách. „Ty jsou po mamince", podotkla tenkrát paní Machková. Napadlo mě v tu chvíli, jaká asi byla maminka, jaká byla rodina, ve které vyrostlo děvčátko, z něhož se vyklubala osobnost pro mnohé nepostradatelná. A jaká byla malá Evička? Kde vyrůstala?
Teprve dneska mám příležitost se paní Machkové zeptat.
Ne, nejsem z Prahy, i když jsem se v Praze narodila. Mamince bylo tenkrát sedmadvacet a žili jsme v Mladé Boleslavi. Tatínek tam pracoval jako technik ve Škodovce a maminka byla úřednice v boleslavské průmyslovce. A tam se s tatínkem poznali. Tatínek pocházel z Brna, ze Židenic. Kořeny jeho rodu jsou od Slavkova - Šlapanice, Prace. Převážně rolnické rodiny.
A rodina vaší maminky?
To je složitá historie. To musím začít od dědečka. Vyrostl v Bojenicích, v malé vesničce v oblasti Milevska. Je to zapadlá varta, kam dodnes nejezdí autobus. A protože měl tuberkulózu kostí, kostižer, k práci na statku se nehodil, tak ho poslali na studie do Písku. Ale tam byl přistižen, že chodí do hospody, pije pivo a kouří fajfku. Tak ho vyhodili. Poté zakotvil v Budějovicích na Jirsíkově gymnáziu a tam se potkal s prasynovci dotyčného biskupa Jirsíka a hlavně s jejich sestrou Celestýnou. Po gymnáziu šel jako chudý student pochopitelně na teologii. Do kláštera k premonstrátům. Dědeček si prý vždycky podkasal tu bílou sutanu pod kabát a běžel za Celestýnkou. A plánovali, že ona půjde dělat kuchařku. Jenže pak se stal takový malér. On prostě u těch premonstrátů kádrově neobstál. Do kláštera nastoupila služka, co byla od nich ze vsi, a ta řekla, že se jeho maminka vdávala v devátém měsíci těhotenství. A to neodpovídalo. Fakt je, že ho vyhodili, ale našli mu úřednické místo. Tam začal studovat práva, ale nakonec se oženil a Celestýnka tak přišla o post farské kuchařky. Stala se matkou tří dětí a mou babičkou. Dědeček pak pracoval jako účetní v různých blázincích, a tak se často stěhovali. Maminka se narodila v Opařanech, pak žili v Dobřanech a za války přišli do Prahy, pak bydleli v Říčanech a na důchod si moji prarodiče koupili (z dědečkova úřednického platu!) vilu ve Zruči nad Sázavou, osm plus jedna s velikánskou zahradou. Nakonec, když už byl dědeček sám, vilu prodal a přestěhoval se k nám do Boleslavi. Když se tak ohlédnu zpět na dědečkovu cestu životem, zajímavé na tom je, že dědeček, kdysi adept teologie, v roce 1918 spolu s celou rodinou ostentativně vystoupil z církve. Byl to vzdor - taková byla tehdy doba. Ale když už mu bylo kolem těch pětasedmdesáti, tak sousedky mé mamince donesly, že chodí tajně do kostela.
Takže, odkud je maminka a její rodina? Jak vidíte, odpověď poněkud složitá. A já už léta kontroluji, jak jsme na tom s tím budějovickým biskupem Jirsíkem. V osmašedesátém tam měl ulici, pak o ni zase přišel, teď tam má zase sochu... ono je to opravdu jeho gymnázium, protože on ho založil za své peníze.
Na stole se objevují fotografie. Úplně malá Evička s maminkou, pak s tatínkem, to šli poprvé do ZOO. Na další fotce se děvčátko drží za ruce rodičů, jsou na výletě v Praze.
Zuzko, podívejte, v takovém sboru jsem zpívala!
Jedna postavička vedle druhé a pak hlavičky, hlavičky, hlavičky. To je tedy něco! Paní Machková, která ta hlavička je vaše?
Nevím. Netuším. To se nepozná. Tam je prostě celá dívčí měšťanka (směje se paní Machková). To bylo za války a ten kantor byl vojenský kapelník a sbormistr. Armádu musel pochopitelně opustit, takže učil češtinu a zpěv. Jmenoval se Chvalovský a učil velmi nekonvenčně, právě proto, že nebyl učitel. Navíc, on měl bradku, a to v té době bylo pro nás něco úžasného, úžasného. Pod jeho vedením v době okupace jsme my, dívky, zpívaly Smetanovy mužské sbory! Za hory slunce zapadá... jako kááámen, jako kááámen ... A oblékl nás do modrých sukní, bílých blůz, v hlavě jsme měly červené mašle - a bylo. Statečný člověk. Koncem války se nám ztratil, až později jsme se dověděli, že byl mezi partyzány. Mě například dovedl k tomu, že jsem přečetla tři čtvrtiny Jiráska. Ale potkávala jsem ho ještě, když už byl starý pán a on vždycky říkal: „Jé, Věruško," a nikdy se nezapomněl zeptat na jednu dívku ze sboru a já jsem vždycky odpovídala: „Ta se vdala do Košic a vzala si chirurga jménem Nádor." Moje informace ale neutkvěla a náš příští rozhovor probíhal zase stejně. Ale v době, kdy nás učil, byl pro nás světlem a učitelem, na které se nezapomíná. Jak to říká Vaculík v Sekyře: „...strhne žáky svou posedlostí". On nic nepředstíral, na nic si nehrál. Získával nás pro kulturu, pro umění. A navíc. V momentě, kdy do školy nepřišla holka, o které se vědělo, že je z kolaborantské rodiny, okamžitě nasadil jinou látku, okamžitě vyprávěl o Husovi, o Komenském, o všem, co bylo zakázáno.
Když jste se zmínila o Jiráskovi, napadá mě, jestli jste už v dětství byla takový vášnivý čtenář jako jste teď, a vůbec, s čím, či na co jste si ráda hrála?
Četla jsem hodně. Hodně. A maminka dbala na kvalitu mé četby. Pravda, tu a tam jsem si násilím vydobyla jedno číslo PUNTI, byla to příšernost, růžový pes, který vypadal jak prase a měl manželku Kikinu. Také růžovou. Byly to takové sešity, seriály, které četly všechny děti. Jinak jsem byla věčně mezi dětmi, běhaly jsme si venku, v zahradách kolem činžáků a i u babičky byla v létě spousta vrstevníků. A pak jsme jako děti měly takový hit, když se v kinech hrála Sněhurka. Každou přestávku jsme si hrály na to, jak ona běží tím lesem. Pro každého se našla role. Jedna holka byla vždycky Sněhurka a my ostatní jsme dělali stromy, křoviny, zvířátka...
A hrála jste jako malá divadlo?
Ne, divadlo jsem nehrála, na gymnáziu jsme sice s třídním dělali Lucernu, Naše furianty a I chytrák se spálí, ale já jsem tam fungovala jako asistentka režie, inspicientka. Hodně jsem chodila do divadla, měli jsme takovou partu a chodili jsme vždycky k stání, divadlo mě zajímalo, a proto jsem také šla studovat divadelní vědu.
Ale mezi fotografiemi je také jedna vyloženě divadelní.
Po narození syna jsem nastoupila do mladoboleslasvkého divadla jako archivářka, později jako dramaturgyně. A ta fotka, to je vlastně důsledek Radky Svobodové.
Radky???
No, Šárka Štembergová byla obsazena do role a otěhotněla. A ta postava měla být sedmnáctiletá sestřenice - a ráčkující. Čili pro mne životní role! Byla to inscenace, kde hrál Luděk Munzar a já. A já tak nikdy nezapomenu, kolik je Radce let.
Černá Sally se právě probudila a vyžaduje pohlazení. A protože vím, že paní Machková je mámou zatoulaných pejsků, povídáme si o čtyřnohých přátelích, kteří prošli jejím životem. Nakonec se pozastavujeme u Jimmiho, kterého jsem měla tu čest poznat osobně.
Jimmi? To bylo tak. Jedna studentka se mi zmínila, že našla bílého psa, a protože studovala dvě školy, nemohla se o něho starat. Tak jsem si ho vzala. Strašně si zamiloval Karla Vostárka, protože ten DOBŘE hází. Jimmi mi jednou provedl takovou věc. Byla jsem asi půl roku po infarktu a on se mi venku ztratil. Bloudila jsem sídlištěm, volala, čekala, jestli se neobjeví. Když už jsem se rezignovaně vracela domů, ze vchodu, co bydlí Vostárkovi (neboť jsme sousedé), vyběhla dívka a volala: „Paní Machková, paní Machková, co je s vámi? Paní Vostárková má o vás velký strach!" Ivana, chudák, si myslela, že jsem se snad někde zhroutila a pes hledá pomoc. Ale Jimmi si zašel prostě na návštěvu za Karlem!
A Sally?
Sally mám z útulku. Našli ji opraváři v šachtě výtahu, bylo jí devět měsíců. V tom útulku byla naštěstí asi jenom devět dní. Když jsem si ji přinesla, vážila tři a půl kila. Za tři neděle jsem ji zvážila - a ona měla devět!
Sally poslouchá, jako by rozuměla. Náš hovor se vrací ke knížkám, prohlížíme další fotografie. Na jedné z nich jsou zachyceny tři dámy oboru - Zdena Josková v černých brýlích, Eva Machková s kabelkou a Miládka Mašatová. Hovoří spolu - o čem asi? A moc to všem třem sluší. Vzpomínáme. Pak se ještě pokouším vyfotit Sally, ale ta při pohledu na přístroj, který blýská, zalézá pod křeslo.
Bylo to krásné dopoledne. Loučíme se vzájemným přáním dostatku sil a dobrého zdraví.
A já to přání ještě jednou opakuji a posílám rybičce Evě Machkové k jejím jarním narozeninám.
Rozhovor připravila Zuzana Jirsová