Texty: RICHTER, Luděk: Dětská scéna v Hradci Králové...2006

Dětská scéna v Hradci Králové...2006
...se letos dle mého mínění i mínění účastníků a pamětníků vyvedla. Už úrodou inscenací - sešlo se jich tu ve třech dnech 7.-9. dubna 2006 dvaadvacet a snad žádná z nich nebyla vysloveným fiaskem. Škála žánrů, poetik i divadelních prostředků byla opravdu široká. V rozborových seminářích se dařilo analyzovat základní klady i problémy v přátelském ovzduší a co je nejdůležitější, snad všichni vedoucí skutečně chtěli slyšet i mluvit a přijímali názory jako pomoc své práci.
Početně nejhojnější byl na přehlídce žánr pohádky - a to v širokém spektru od pohádky klasické po pohádku moderní a od pohádky archetypálních příběhů přes pohádku zvířecí po pohádku absurdní. Vztahy a z nich vznikající situace jsou při jevištním projevu, tedy i při přednesu, nezbytností vždy. Při přednesu bývá jejich těžiště mezi vyprávějícím-přednašečem a posluchačem-divákem; jsou-li navíc pomocí přednášených textů vytvářeny a řešeny situace či dokonce celý příběh mezi „přednašeči“, musí se vzájemné vztahy vytvořit i mezi těmito „přednašeči“- postavami. Pohádka, jako typicky epický útvar založený na jednání, činech, příbězích, musí vytvořit především vztahy mezi postavami tohoto příběhu; to, že se touto cestou vytváří i vztah vůči divákovi, je samozřejmostí, která ještě nabývá na významu, jestliže je přítomnost diváka přiznávána - např. jsou-li v inscenaci vypravěči. Obojí, žel bohu, často chybí. U pohádky a příběhů ze života to je cítit dvojnásob. Pohádka má smůlu v tom, že řada tvůrců - spisovatelů i divadelníků - si myslí, že její podstatou je, že je v ní možné cokoli, že nemusí mít ani logický děj, tím méně pak nějaký smysl. Ale ať jde o jakoukoli pohádku, měla by sdělit nejen příběh, ale i jeho smysl. Ne okatě a už vůbec ne didakticky, s poučovatelsky zdviženým prstíkem. Měla by ho sdělit dokonce i tehdy, jde-li o absurditu či nonsens. „Smysl nesmyslu“ - to zní na prvý poslech nesmyslně. Pravdu mají Jiří Hiršal s Bohumilou Grögerovou, znalci i tvůrci nonsensu, když praví: „Nonsensové texty - ty opravdu dobré - neznamenají nedostatek smyslu: jsou to parodie smyslu a v tom je jejich smysl.“ Netušíme-li tedy po skončení pohádky, co se jí vlastně říká, proč se vyprávěla či hrála, říkáme-li si „no dobrá - a co?“, je-li nemožné najít její smysl, téma, něco není v pořádku. A to se stává častěji, než bychom si přáli. A každá pohádka na něčem stojí a s něčím padá, má jakési jádro, místo, bod, který musí být zachován a jevištně uskutečněn: u Princezny na hrášku je to hrášek jako ukazatel pravosti princezen, u Růženky nevyhnutelnost setkání s trnem růže či ostrým vřetenem, u Tří prasátek souvislost mezi jejich povahou, tím, jaký domek si postaví a tím, jak díky tomu dopadnou, u Pošťácké pohádky pak je to naléhavost dodání zamilovaného dopisu, u Slepičky kropenaté samota, do níž upadne vinou své nepřizpůsobivosti a u Zvířátek to, že si je Petrovští spletou s čertem. I to je nejednou opomenuto.

Čtyřlístek z chlumecké ZUŠ vedený Romanou Hlubučkovou zinscenoval Andersenovu pohádku O princezně na hrášku. Jednoduchoučký text rozšířil o hledání té pravé nevěsty tak trochu na principu Čtyř pohádek o jednom drakovi: prvá by jen mlsala, druhá jen spala a třetí je přechytralá. Až na samém konci přijde v dešti ta, o níž se nedovíme vůbec nic - ale princ má jasno. Takže maminčin pokus s hráškem, ač na něm předloha stojí nejen svým názvem, je vlastně zbytečný (snad proto není ani nijak akcentován) a nejde ani o to, která princezna je pravá a podle čeho se to pozná, ani o to jaká princezna je - prostě to musí být „ta pravá“. Což tak v životě bývá - ale možná není nutné brát si k tomu Andersena. Maličké sedmileté děti jsou však roztomilé a přesto, že často namísto jednání slovem a vytváření vztahů jen deklamují, ba i přes všechno pokukování po paní učitelce působí uvolněně. Hezké plošné loutky voděné na špejli shora se k takto malým dětem náramně hodí, hraje se s nimi však pramaličko. Nejvíc je tvořivost dětí patrná v meziobrazech cesty - např. u oné hezké lodi plující po vlnách dětských těl.
Romana Hlubučková není troškařka - a tak jsme od jejích soubůrků viděli ještě další čtyři inscenace. Kyselé rybičky (čtyři kluci a pět děvčat) sehrály inscenaci V zahradě vycházející z poetické pohádky Jiřího Trnky. Jednoduché prostředky, spousta dobrých nápadů i slušných hereckých kreací; zhruba třináctiletí herci se vnímají, vytvářejí situace, jsou vesměs tvární... Příliš logicky ani přesvědčivě však nepůsobí dramaturgicko-režijní uchopení: kluci zahradu zavřou, aby do ní holky nemohly a ty pak přicházejí s loutkami pěti kluků, jimž pak skuteční kluci hrají nejen protivníky bránící vniknutí do zahrady (kocour), ale i postavy neutrální (trpaslík, velryba) a dokonce i přátelsky nakloněné (sloni) - což je v rozporu s jejich deklarovaným zájmem. Druhým problémem, který s touto neujasněností souvisí, je samotná stavba děje pohádky: vidíme totiž několik příhod, z nichž ale vcelku nic nevyplyne - ani oč vlastně jde, ani jak to dopadne. Kocour zpočátku dělá naschvály - ale pak prostě přestane, velryba je přechytralá - tak kluci odejdou, vypuštěním nemoci Trnkových kluků zmizí důvod i smysl toho, že sloni pro ně hrají divadlo...

Nejstarší z Romaniných souborů - Uzel - přivezl pohádkovou dvojinscenaci. Šrutovu Pidipohádku hraje chlapec s dívkou shora vedenými pidiloutečkami na „točně“ klavírní židličky s jednoduchými kulisami z papundeklu. Interpretačně je do absurdní pohádky vložen spor obou herců, takže příběh vyzní tak trochu jako pomsta pidiženušky poté, co se herečky dotklo, že ji pidimužíček nechtěl mít dost „rád“. Nerozumím, proč je pidikost, jíž si pidiženuška přinese domů na vaření pidipolívčičky, větší, než obě postavy, ani proč ji na naléhání hlasu vrátí – do talíře. Smysl Šrutovy pohádky zůstává skryt a smysl rámce není završen.

Individuálka O Růžence používá důvěrně známého principu (např. Vyskočil, Valtová, Kordová a další) v lehké obměně: herečka u dřezu (v apartní blůzce?) nám řekne, že jsme se spletli, tady divadlo není, ale aby nám to nebylo líto, zahraje nám s nádobím - tatínek, maminka, Růženka a princ jsou pánvičky, sudičky jsou šlehací metly a šlehač... Metaforické rozvedení, v němž by se volba loutky zdůvodnila využitím svých vlastností, daností..., žel nepřichází - jen se domýšlím, že sudičky coby šlehací nástroje snad měly zamíchat osudem a ta zlá i vytvořit pěnu, rovnající se růžím, jimiž hrad zaroste; což se bohužel nepodařilo. Ne zcela pochopitelné a nic nepřinášející je to, že všechny loutky jsou vyjímány z pěny, zahrají, opláchnou se a odloží na útěrku. Pedagogicky je to, myslím, záslužný pokus o etudu, který ještě k inscenaci nedozrál i proto, že herečce zatím chybí potřebný nadhled a inscenaci smysluplný výklad pohádky (zejména klíčového bodu píchnutí se) i jejího vztahu k situaci myčky.

Ani pásmo Kahounových drobniček Pohádky se sluníčkem dalšího chlumeckého souboru Pod čepicí netrpí nedostatkem nápadů (co pohádka, to jiné prostředky – od kostýmních znaků přes spodové loutky a manekýny či plošňáky až po stínohru), nýbrž nedostatkem kompozice celku. Ten vyznívá jen jako sklad jednotlivých „čísel“ ležících vedle sebe a souvisejících jen postavou sluníčka. Tentokrát však nejsou vystavěna režijně a herecky ani jednotlivá čísla. Pointy chybí v pohádce o šnečkovi, o berušce, v havráncích... A s pointami absentuje i smysl, poslání droboučkých příběhů. Leccos z toho může jít i na vrub věku dětí - odhaduji jej na zhruba osm let. Je zřejmé, že Romana umí děti vést k uvolněnosti, probouzet v nich nápaditost - ale nezbývá čas či vůle na domýšlení a dotahování souvislostí a konečného tvaru. Není však pochyb, že jako cvičná, školní práce splnily pohádky svůj účel. Jakož je i jasné, že možnost zahrát si na přehlídce před přátelsky nakloněným publikem je završením práce, jež si děti ani jejich vedoucí nechtějí nechat ujít.

Také Jarka Holasová ze ZUŠ Jaroměř zásobila přehlídku svými dílky - byť „jen“ třemi. Její „dítka“ dosáhla věku, v němž člověk má pocit, že svět je jediný blázinec, nesmysl a zhmotnělé absurdno - a tak není divu, že až na drobnou výjimku (lidová verze Tří prasátek) sahají po textech absurdních a nonsensových, v nichž se stav jejich mysli zračí - a které je dráždí i svou „odvázaností“. Ta krajina byla...

souboru Čtyři spolu... je jevištní převyprávění jedné z Jirousových Pohádek pro Františku. Vtipně řešená scéna s průřezem lahve, jednoduché tyčkové berušky a dva maňásci-ježibaby, s nimiž zhruba třináctileté děti pěkně hrají... Jenže dramaturgická úprava je tak razantní, že se ani nedovíme, že jde o ježibaby, ani proč si mocí mermo vaří zelený hrášek a pijí k tomu rum. Zkrátka smysl nesmyslu se netoliko nevyjeví, ale přes všechny přednosti inscenace ještě znejasní.

Inscenace Dvakrát o třech prasátkách (Moje pětka, ZUŠ Jaroměř) začne lidovou verzí, v níž hloupý vlk dostane co proto od prasátek, hraných třemi děvčaty; aby jim tedy ukázal, že vlci - a kluci - nejsou tak hloupí, pustí se do Mikulkovy parafráze s vlkodlakem - ale nedopadne o nic lépe. Děti (starší školní věk) hrají pěkně a svižně s maňásky, výprava je vkusná a funkční. Problémy jsou dva. U lidové pohádky zůstala zcela opominuta její podstata: čím si zasloužilo záchranu až třetí prasátko se zděným domečkem - náhodou? O lenosti či neochotě dojít do světa (o níž mluví jejich pochodová píseň) nemůže být řeč. Všechna tři se zastaví jen proto, že se jim „tady líbí“ - a to, že na prvém místě je ke stavbě domečku jen sláma, na druhém proutí a na třetím cihly (prkenné!) je jen náhoda, která o vlastnostech prasátek neříká nic a těžko tedy může být důvodem toho, že dvě jsou trestána a třetí odměněno. Druhý problém je v rámování. Rámec, jak naznačeno, vytváří další, odlišnou zápletku a téma, pro něž jsou obě pohádky jakoby použitým prostředkem: „boj“ mezi kluky a holkami. Tato zápletka však není na začátku dostatečně sdělena a vyslovena je až v mezihře po prvé pohádce. Na škodu je i to, že skutečně zapojen je jen jeden kluk - další dva pouze asistují coby doprovod a jejich vztah k dění je vcelku neutrální. Navíc toto téma zůstává jen vnějškové i proto, že v žádné z pohádek děvčata nevítězí nějakou extra holčičí chytrostí: v prvé, jak řečeno, jde tak trochu o náhodu (závěrečné nalákání vlka do komína je uděláno tak nemotorně, že je stěží srozumitelné, natož pak účinné), v druhé pak vyhrávají ryze technickou (nechť dámy prominou, tedy spíše mužskému myšlení vlastní) chytrostí zapojením elektrického proudu do dveří a ne specifickou chytrostí ženskou (o níž nepochybuji, že existuje). A hlavně si nejsem jist, zda právě tyto dvě pohádky jsou tím pravým materiálem sporu holek a kluků, neboť jsou obě o tomtéž: o chytrých prasátkách a hloupém vlkovi/vlkodlakovi, a při tomto obsazení pak z obou vyplývá totéž: že holky jsou chytřejší - kterýžto názor ovšem Jarušce nelze brát.

Z klasické lidové pohádky vychází Hrubínovo zpracování Zvířátek a Petrovských, jež přivezl Dramatický kroužek při ZŠ a MŠ Libáň vedený Petrem Stránským. Osm dětí mladšího školního věku hraje pěknými tyčkovými loutkami nošenými před sebou na scéně, kterou dotvářejí ještě dvoje hrábě, sloužící jako stromy i rytmické nástroje. Bohužel, vztahy a z nich situace příliš nevznikají a nevzniká ani to, co je hlavním „fórem“ této pohádky: obraz zvířátek v okně v čele s kozlem, v němž bychom mohli společně s loupežníky spatřit podobu čerta a rozuměli tak tomu, proč loupežníci utíkají. Podobně jako v Princezně na hrášku a ve Třech prasátkách i ve Zvířátkách a Petrovských tedy inscenátoři zápolí s naplněním základního principu, na němž daná pohádka stojí. Viděli jsme však vcelku živé představení, které nikterak neurazilo.

Nepilova zvířecí moralitka O slepičce kropenaté (Dramatický soubor při ZŠ Pavlišovská, Náchod, ved. Markéta Kubečková) patří k moderním pohádkám, které pohádkové příběhy zasazují do našeho současného života. Zhruba desetileté děti jsou kostýmovány křídly na pažích, na hlavě mají hřebínek, na nose špičatý kornout zobáku - ale klauniáda z toho, žel, není. Děti dosud těžko zvládají realizaci vztahů na jevišti, text leckdy spíše odříkávají a režie jim statickým aranžmá do řad příliš nepomáhá zbavit se sevřenosti a najít skutečný úkol, který by mohly a musely v prostoru řešit. Nevznikají-li situace a nevidíme-li skutečnou samotu, jež na slepičku, kterou nikdo nepotřebuje, dolehla, nemůžeme vidět ani vývoj, k němuž v ní došlo a neuvěříme tomu, že měla opravdický důvod změnit se na obrtlíku ve vzornou snášelku.

Také Čapkova Pošťácká pohádka patří mezi moderní pohádky, v nichž se pohádkový prvek zapojuje do civilní, reálné situace. Soubor Horní-Dolní při ZŠ Sloupnice vedený Evou Sychrovou přivezl příjemný tvar, v němž se šestnáct starších dětí uplatňuje ve třech herecky realizovaných hlavních postavách a ostatní především v chóru maňáskových poštovních skřítků. Jednoduché náznakové prostředky slouží svému účelu, byť je škoda, že se víc nevyužívají možnosti loutek a práce s prostorem, a hlavně že v zájmu tématu není výrazněji akcentováno to, co je důležité: hodnota dopisu, naplněného láskou a z ní plynoucí úsilí pošťáka Kolbaby najít adresáta, ústící do závěrečné proměny smutku v radost. Naopak menší prostor by mohly dostat věci pomocné, vedlejší: Kolbabova utrmácenost na začátku, práce skřítků na poště a jejich mariáš.

Lenka Janyšová z Gymnázia v Ústí nad Orlicí je vedoucí zkušená a poučená. Její adaptace satirické pohádky H. Ch. Andersena Je to naprosto jisté se snaží předat téma vzniku drbu pomocí metaforiky slepic a jiného ptactva v lidské podobě - k slepicím se hlásí jen mašličkou evokující hřebínek, k sovám poněkud problematičtějšími škraboškami na očích. Zajímavě pracuje s principem epického, vyprávěného divadla, využívajícího i voicebandovou orchestraci chórů, sól... Snad právě náročnost tohoto postupu spojená s tíhou zodpovědnosti u dosud nezaběhnuté inscenace zapříčinila, že představení zatím působí především svou formální stránkou a hravost s emotivností, s nimiž by jistě přišla i lehkost a humor, ještě chybí. Za přesnější a údernější vypracování by stál i temporytmus celku a především pointa celého příběhu. Porota navrhla inscenaci do širšího výběru celostátní Dětské scény na druhém místě.

Třetí největší skupinu na přehlídce tvořily fantastické příběhy ze života. Vedle nutnosti vytvářet jevištní vztahy a z nich budovat situace bylo i zde opakujícím se problémem nalezení a vyjádření tématu, smyslu sdělení (oč jde) a vývoje, který toto téma, smysl utváří (odkud a kam to dojde). A také kompozice - stavba, která téma postupně srozumitelně a poutavě rozvíjí a předává v proměnlivém temporytmu s příslušnými akcenty na věci důležité a s odlehčeními v okamžicích méně významných.

Do této skupiny počítám i Kumburskou pohádku souboru ZUŠ Semily a jeho vedoucího Míly Sůvy. Ta se názvem i některými prvky hlásí k pohádce, ale dominantní je v ní zásah tří současných dětí, jež řeší hlavní zápletku: při výletu na hrad Kumburk potkají zakletou bílou paní, kterou hradní duch za pomoci čarodějnice potrestal za lásku, jež je na hradě zakázána. Příběh je dramaturgicky poněkud kostrbatý a nepříliš účinný, což herecké provedení ještě umocňuje: děti vytvářejí aranžmá a deklamují slova s odzbrojující naivitou nechtěné cimrmanovské komiky. Míla Sůva je prostě samorost, tvořící jednu z barev dětského divadla východních Čech, ať si o její kvalitě myslíme, co chceme; k zdejší praxi dětského divadla zkrátka neoddělitelně patří.
Jurkův park souboru Stela, ZUŠ Na Střezině, Hradec Králové (ved. Jiří Polehňa) trpí především dramaturgickými a následně režijními neujasněnostmi. Není tak úplně zřejmé, proč dvě z členek pěstitelského kroužku Jurkovi škodí, zda jedna z dívek o něj opravdu usiluje, jaký vztah k němu mají zbylé dvě dívky a co si o tom všem myslí sám Jurka. Hlavní zádrhel je pak v tom, že nedojde k žádnému vývoji: vinou zásahu zmíněných dvou dívek se z pakobylek stanou zvětšení mutanti, chvíli prskají na děti a pak zemřou, takže děti mohou jít domů, aniž pro to musely cokoli udělat, aniž se mezi nimi jakkoli změnily vztahy, aniž kdokoli z nich pochopil, zda a v čem chyboval. Děti úměrně neujasněnosti situací spíše deklamují než jednají slovem a staví se do nic nevyjadřujících aranžmá, namísto aby vytvářely situace.

S podobnými problémy se potýká i další sci-fi , Pán Čtyřlístků (LDO ZUŠ Ústí nad Orlicí, ved. Markéta Světlíková). Sám příběh zlovolného vědce, který se rozhodne
genetickou mutací udělat ze čtyř různých lidí ideální zvířata populárního Čtyřlístku, je poněkud zamotaný: k čemu potřebuje genetik, aby profesor nejprve vytvořil robota, který následně čtveřici ovládá? jaké místo v jeho pokusech měl Kvakoň? a je Kvakoňova potřeba najít někoho, kdo si s ním bude hrát, hlavním tématem?... Ani jevištní provedení srozumitelnosti a účinnosti inscenace nepomáhá: namísto hraní vztahů a vytváření situací se střídají deklamace textu s hereckými šaržičkami, čtveřice proměněná (oblečením triček) na zvířata se nadále chová tak, že žádné genetické změny na nich nejsou patrné... Není pak ani divu, že celku schází temporytmická stavba i tématické sdělení.

Piknik je další z inscenací chlumeckého Uzlu, vedeného Romanou Hlubučkovou. Fantastický příběh na hranici pohádky je natolik civilně současný, že jej neváhám zařadit mezi příběhy ze života. Ze tmy slyšíme, že dívce upadla kostka cukru, již nabízela milému, a když se rozsvítí, vidíme na scéně mravence-hnědou rukavici, který volá o pomoc zavalen onou (příslušně zvětšenou) kostkou. Přichází jeho manželka, vyčte mu, že se jen válí a opouští ho. Následuje více než deset dalších tvorů-rukavic - a žádný nepomůže, byť jejich „důvody“ jsou různé. Rukavice jsou někdy voleny jako zábavné metafory toho, jehož představují (třeba hned uklízečka-gumová rukavice), někdy jsou výborně animovány (např. koketní slečinka) - ale problém je v tom, že to, oč jde, víme po třetí z nich a pak už jen sledujeme výčet nepříliš odlišných variací, jenž začíná být zdlouhavý. Chybí strukturovaná kompozice, jež by účinně rozvíjela a předala sdělení. Přehlídka nápadů ji nenahradí, stejně jako to nemůže učinit formální uzavření rámce, v němž dívka z úvodu kostku najde a mravence sfoukne. Pochvalu ale rozhodně zasluhuje úsilí o autorskou výpověď vyjadřující se k současnosti.

Františkovy Vánoce, jež zahrál soubor ZUŠ Na Střezině z Hradce Králové, jsou původním textem vedoucího souboru Josefa Tejkla. Dorůstající František prohlásí, že zamala byl pěkný rošťák, a aby to předvedl, obsadí nejprve role členů rodiny (zvlášť velký zájem je o maminku - neboť, jak už to bývá, v souboru je adeptek na tuto roli snad deset) a začíná rekapitulace oněch Vánoc, během nichž si malý František usmyslel dozvědět se, jak to doopravdy bylo s jeho početím a narozením. Vše je předváděno v náznakovém herectví s řadou zcizení - herci jakoby hrou vyprávěli, v lehce groteskní stylizaci umocněné nejen tím, že některé z „nadbytečných“ hereček hrají i vánoční stromek či perníčky, ale také tím, že v žádoucí roli maminky se střídají; nejdřív proto, že se „vyfaulovaly“ nějakou chybou, později již jen tak. Běžná, banální problematika řešení choulostivých otázek dává samozřejmě mnoho příležitostí k humorným dvojznačnostem - a je pravda, že jako divák si dlouho kladu otázku, zda vskutku jediným, trochu laciným cílem toho všeho bude pošpásovat si na ožehavé téma a zatančit si mezi vejci. Naštěstí se však ukáže, že opravdu nejde o technologii sexu a porodnictví (jíž ostatně znají dnešní děti z tzv. dětských časopisů snad lépe než my), nýbrž že jde o něco mnohem hlubšího a křehčího: o to, co je před tím a za tím, o tom, co je láska a zda přichází na zavolání... A tento na povrchu téměř drsný, ve skutečnosti však citlivý obsah je hlavní hodnotou inscenace. Ta, pravda, potřebuje ještě v lecčems pročistit a zpřesnit. Úvodní vyprávění o rošťáctví navozuje příliš široké (a zavádějící) téma, v čemž pokračují ještě prvé epizody s užíráním perníčků. U motivu sestřičky, která by mohla přijít na svět, není jasné, zda je vskutku aktuální či jen teoretický. A zavádějící je i maminčino bránění se tatínkovým projevům citu, neboť není přesně svázáno se zmiňovaným hlavním tématem. K prvoplánovým výkladům či dvojsmyslům svádí i finále, v němž František po rozhovoru s tátou „jako chlap s chlapem“ požádá maminku, ať si lehne pod stromeček, aby ji mohl tatínek rozbalit. Některé příměry z antické či indické mytologie znějí z dětských úst poněkud nevěrohodně. Nahodilé je zmiňované střídání hereček v roli maminky, neboť jejich individuální vlastnosti nejsou tematizovány, nijak nesouvisí s tématem či vlastnostmi maminky v té které epizodě. Žádoucí by bylo i přesnější vypracování vývoje tématu v ději a s tím i kompozice; zatím jsou jednotlivé obrazy řazeny vedle sebe dosti souřadně, bez výraznějších akcentů, vrcholů a peripetií. Větší přesnost si žádá i uzavření tématu - pointa, která by důrazněji sdělila, k čemu vývoj malého Františka dospěl a tedy také jak to dopadlo s oním rošťáctvím avizovaným v prologu. To vše však nic nemění na tom, že Františkovy Vánoce jsou textově i inscenačně pozoruhodným dílkem, jež dokáže mladého diváka převést od každodenního vulgarizujícího pohledu na sex a věci kolem něj k jejich hlubšímu a citlivějšímu vnímání. Proto je porota nominovala na celostátní Dětskou scénu.
Více než čtvrtinu inscenací tvořila tak či onak strukturovaná a fabulačně provazovaná pásma jejichž východiskem byla poezie, namnoze absurdního či nonsensového charakteru. V takových inscenacích vždy vystupují do popředí především dvě otázky: 1. co k hotovému a uzavřenému sdělení veršů jevištně dodat? 2. jak jednotlivá „čísla“ skloubit, aby se vlastně stala jednáním slovy básní, vycházela z motivací toho, co předcházelo a sama vytvářela motivaci pro to, co bude následovat - a tím tvarovala jevištní dění do sdělného a smysluplného „příběhu“.

Z nonsensové, nadto zpívané poezie vychází inscenace Vítáme vás v Jazonii ZUŠ Na Střezině, Hradec Králové. Čtyři jedenáctileté dívky se tu pod vedením Jolany Brannyové
v pásmu pěti zajímavých etud s nonsensovými texty jazzové zpěvačky Jany Koubkové naučily hudebnímu i tanečnímu cítění a vyjádření, jehož náboj se přenáší i na diváky. A ti jsou pak ochotni odpustit i to, že jde o pásmo bez zřetelnějšího vývoje, směřování a završení. Pro nekonvenčnost postupů navrhla porota Jazonii do širšího výběru celostátní Dětské scény na prvním místě.

28 způsobů, jak se zasmát anebo najíst? nabídl soubor Spolu, ale každý sám ze ZUŠ v Jaroměři, vedený Jarkou Holasovou. Samo provedení básniček Edwarda Leara a
Jiřího Žáčka kolísá mezi metaforickým obrazem, v němž použité prostředky a způsob, jak se s nimi zachází, k básni něco přidávají, posouvají pohled na ni či dokonce její význam (např. dědeček rohlík rozpadlý podélně ve dví a slepený pevným lepem-máslem) a pouhou ilustrací, nový pohled, nový výklad, nové významy nepřinášející (např. báseň o zlomeném dědečkovi-rohlíku na voru, který je skutečně jen přelomen). Learovy a Žáčkovy limmericky však nejsou jediným obsahem inscenace. Soubor je používá jako materiál či „zástupnou řeč“ ne zcela srozumitelného příběhu. Na scéně sedí nevrle se tvářící chlapec, jakási služebná mu nosí jídlo a pití, přijdou další návštěvníci a pomocí jídla přehrávají nonsensové básničky, jimiž zřejmě chtějí něco docílit. Ale co, jsme se dozvěděli až od vedoucí. Má-li vskutku jít o dealera, který příchozím zkazil plánovaný večírek, pročež se ho snaží vypudit, musí nám své dealerství něčím alespoň naznačit (dealer tvářící se jako kakabus a nic nenabízející by toho asi nejen moc neprodal, ale je neidentifikovatelný; nemluvě o tom, že domácí paní nemá důvod ho hostit), stejně jako potřebujeme zvědět, že mohlo jít o pěkný večírek (snad by tedy stálo za to nejdřív onen večírek naznačit a pak teprve vpustit dealera). Není také jasné, zda potraviny je inspirují k básním či jsou naopak tím, co k sdělení básně použijí. Leč práce je to bezpochyby pokročilá a ambiciózní.

Inscenace nonsensových veršů Když strašidla se rojí v podání Studia Šrámkova domu Sobotka, vedeného Ladou Blažejovou, spoléhá spíše na hru - hraní si pomocí veršů. Ale i hra potřebuje určitý řád, smysl, cíl a vývoj. Je škoda, že princip vzájemného škádlení mezi malými (snad od šesti let) a velkými (zhruba do patnácti let) dětmi nefunguje od začátku a nestal se řídícím obsahovým i formovým principem. Pak by mohl vzniknout i sdělný tvar, který by umožnil i sdělení jednotlivých básní a vytvoření jejich point, které většinou chybí.

Pásmo veršů Ljuby Štíplové pod názvem Povídám, povídám neplechy zahrál Dramaťáček při ZŠ Komenského Náchod, vedený Alenou Adámkovou. Pro odpověď na základní otázku každého jevištního projevu, vycházejícího z poezie, jež to, co chce říci, už má v pevném tvaru obsaženo ve slovech - tedy na otázku co k veršům dodat jevištně - si třída zhruba desíti jedenáctiletých dětí vzala na pomoc velké vystřihované rekvizity. Jestliže je ale jen ukazují jako ilustrace k vyslovenému a jestliže chybí vztah přednášejícího k posluchači-divákovi i vztah jednajícího k partnerovi na jevišti, těžko vzniká živý zážitek. A o co víc je téma neplech slibné, o to víc mrzí, že se žádná neobjeví.

Bláznivá melodie Dramatického kroužku při ZŠ Pouchov (ved. Lukáš Kobrle) je pásmo textů z knížek Nahej v trní a Tulikráska, jakož i textů vlastních. Na začátku kdosi vypne magnetofon, což vyvolá nevoli, a pak se střídají výpovědi jednotlivých dětí, zakončené opětovným zapnutím hudby. Sympatickému pokusu školního souboru chybí větší vybavenost včetně té mluvní, znalost jevištních možností a také větší autenticita ve vztazích k divákům i partnerům na jevišti. A také umění vyprávět veršem jevištně tak, aby se přitom nerozpadla jeho rytmická stavba. Ani zde se, bohužel nepodařilo vybudovat kompozici směřující odněkud někam, nesoucí nějaký vývoj a sdělující konečný smysl součtu či závěru všech výpovědí.

Dvě balady o tom, na co myslely holky v dobách dávno minulých, jež přivezla Korálka Dětenice pod vedením Ivety Vališkové, vycházejí rovněž z poezie - ale svébytného druhu. Nerudova Balada májová je krátký dialog dvou postav a Suchého adaptace Erbenova Štědrého večera je dílko výrazně epické. Obě tedy nabízejí k divadelní realizaci jakýsi základní příběh. V inscenaci Balady májové, žel, není dobře vybudováno to, na čem stojí a s čím padá: pointa, v níž žadatelka popře sama sebe a když není jiný, vezme ráda i zrzavého. Problémem je též žánrová nesourodost obou básní - prvá je přes svůj název spíše romancí a ve skutečnosti především anekdotou, druhá, původně meditativní balada, je Jiřím Suchým proměněna v poetickou parodii, u níž je nadto otázkou, nakolik obstojí po vypuštění hudby. A obě dohromady těžko potvrdí či vyvrátí nastolenou tezi, že dnes je pryč doba, kdy holky honily kluky. Zvlášť když jsou děvčata ustrojena do venkovských šatů konce 19. století. Ale pochválit je třeba vkusnou jednoduchou výpravu a uvolněnost čtyř hrajících starších děvčat.

Z poezie vychází i Žirafí opera souboru ZUŠ Na Střezině, Hradec Králové (ved. Eva Černíková), pozoruhodný pokus o uchopení Prévertovy básně zhruba jedenáctiletými dětmi. Ač je to poezie dospělá, ba mužná, není to beznadějný pokus - byť místy dochází k zbytečnému zploštění snad až pod věk dětí (úvodní „Máme rádi zvířata / protože jsou chlupatá / a mají hebkou srst“) a zaskřípání pocítíme také v takových momentech jako je klučíkovo povzdychnutí „Kdepak žirafí časy jsou /Ty zlaté staré časy/ V maličkém pokojíku /My měli se tak rádi/ S velikou žirafou / V blažené době mládí“. Inscenátoři si vše zbytečně zkomplikovali přidáním plánu falešného vědce, ve skutečnosti obchodníka s žirafami, jakož i promítáním diapozitivů s
naivistickými kresbami a reálnými fotografi emi zvířat. To už je trochu moc různorodých prostředků, jež ději nesenému básní v drtivé většině případů nepomáhají a jen ho paralelně „zmnožují“ a zamlžují. Nejsilnější je inscenace naopak v slovním a zpěvním partu.
Luděk Richter