Texty: TOTHOVÁ, Martina: Dětská scéna Trutnov, AS 2006, č. 4

DĚTSKÁ SCÉNA TRUTNOV
17. – 22.6.2006

S přehlídkou Dětská scéna v Trutnově je můj život spjatý již několik let. Za dobu, co do Trutnova jezdím, jsem si vyzkoušela několik různých rolí, které mi nabídly pokaždé trochu jiný pohled na přehlídkové dění. Snad proto, že jsem měla možnost vidět a prožít Dětskou scénu z různých stran, rozhodla jsem se podívat se na letošní ročník přehlídky trochu jinak. Kromě přehlídkového jeviště bych chtěla také trochu zabrousit do hlediště – tedy do přehlídkových aktivit těch, kteří v hledišti sedí – a podívat se trochu blíž na semináře, dílny pro děti, přehlídku recitátorů, dětský diskuzní klub a další akce, které k Dětské scéně v Trutnově neodmyslitelně patří. Každému bloku představení tedy předchází část mapující mimojevištní dění Dětské scény. Popisovaná představení uvádím tak, jak jsme je na přehlídce viděli, protože jejich řazení bylo záměrné a promyšlené a nabízelo zajímavá srovnání a někdy i odpovědi na otázky kladené ve večerním semináři.
SEMINÁŘE PRO DOSPĚLÉ
Každoročně jezdí na Dětskou scénu mnoho učitelů, studentů i jiných příznivců dětského divadla. Jejich program je celý přehlídkový týden naplněn dobrovolným vzděláváním se v některém z oborů souvisejících s divadlem. Seminaristé se mohou rozvíjet v divadelní režii, dramaturgii, pantomimě, improvizaci, přednesu, recitaci atd. Bývá také zvykem, že alespoň jeden lektor semináře je ze zahraničí, a tak dochází k předávání zkušeností odjinud, ke srovnání, jak dramatiku a divadlo dělají jinde. V letošním roce byly v nabídce celkem tři seminární třídy. Seminář Drama a improvizace – kouzlo a fantazie vedl rakouský pedagog dramatické výchovy, improvizace a divadelní tvorby Herwig Greschonig (tlumočila skvělá Petra Kunčíková). Do obsahu dílny se vešly známé i neznámé hry a cvičení (které se vždycky hodí do učitelských zásobníků), hodně velká dávka improvizace a neustálá změna situace, příběhu, souvislostí. Poněkud klidnější a přemýšlivější byl dramaturgický seminář přesahující i do režie divadelní inscenace s dětmi Abeceda praktické dramaturgie vedený pedagožkou katedry výchovné dramatiky DAMU a LDO ZUŠ Brandýs nad Labem Irinou Ulrychovou. Seminaristé se zde učili dramatizovat text, hledat nový kontext, který s sebou dramatizace ponese, škrtat i rozšiřovat, měnit kompozici, propojovat i rozdělovat situace, stylizovat jazyk a mnohé další důležité dovednosti, o kterých je třeba popřemýšlet při přípravě textu pro jeviště divadla nejen dětského. Třetí z nabídky seminářů s podtitulem Praktická dílna neverbální komunikace, pantomimy a pohybového divadla upoutal názvem Ticho léčí. Seminář vedl mim, herec, pedagog a režisér, autor a protagonista divadelních i televizních projektů Michal Hecht. Přestože se v pantomimě nemluví, učí-li někdo pantomimu, slovy nešetří. Je třeba přesně instruovat těla seminaristů, naučit je přemýšlet o tom, co chtějí pohybem sdělit a jakými technikami pantomimy toho dosáhnou. Spolu s objevováním známých i neznámých svalů se seminaristé učili tvořit a myslet beze slov, chápat práci s gestem i využívat hudbu ve vytváření vlastního příběhu.
Kromě dopolední práce v semináři se seminaristé večer zabývají diskuzí o viděných představeních. Těmto diskuzím je vyhrazen tzv. večerní seminář. Letos nově se inscenace pouze nehodnotily (což v minulosti vedlo často k hledání „blech“, aby bylo o čem mluvit), ale z připraveného bloku viděných představení vyplývala otázka obecnější, a přemýšlelo se tedy o obecněji platných zákonitostech divadelní tvorby s dětmi.

1. BLOK VYSTOUPENÍ SOUBORŮ, SOBOTA 17. ČERVNA
První blok bývá tradičně nazýván jako blok recitační. Také letos byla představení nejčastěji tvořena jednotlivými texty, které byly vybrány a poskládány do jednoho celku.
Na poslední chvíli ZUŠ Ostrov: Neschovávejte se, když prší – vedoucí Lucie Veličková
Hned první představení přehlídky bylo příjemným překvapením. Sledovali jsme vybavený soubor s kvalitním mluvním a pohybovým projevem, který nám předvedl, jak se dokáže dobře potýkat s rytmem i skupinovou souhrou. Zajímavě pojatá byla také výtvarná stránka představení – barevné deštníky, často nápaditě využité. Otázky vyvolala stránka dramaturgická. Po lyrické části, zachycující komplikovaný a proměnlivý svět dospívání, vidíme drobné příběhy, které na předchozí díl nenavazují. Také vybrané texty různých autorů i žánrů jsou příliš různorodé a nesourodé. Jejich propojení se dalo očekávat od využití deštníků, které jsou významnou rekvizitou i scénografickým prvkem zároveň a prostupují celým představením. Takové propojení se ale neodehrálo, použití deštníků je bohužel někdy i prvoplánové a popisné. Díky negradujícímu řazení se pak zdá představení dlouhé. Cesta souboru ale vede dobrým směrem, je potřeba trocha dramaturgického zamyšlení, a hlavně nemilosrdného škrtání.
Jazzinky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové: Vítáme vás v Jazzonii – vedoucí Jolana Brannyová
Jazzinky svou živou a hravou inscenací, zpracovávající některé texty Jany Koubkové, na chvíli rozproudily atmosféru v trutnovském kině. Dovedly se bez problémů vypořádat s rytmem, pohybem, temporytmem i prostorem. Vyrovnané herecké výkony čtyř asi jedenáctiletých aktérek nabízí fungující skupinovou citlivost, nadšení pro věc a nadhled. Inscenace prozrazuje pevnou strukturu režisérky Jolany Brannyové, která tak ale zajišťuje divokým jazzinkám dostatečný a bezpečný prostor pro vlastní vyjádření. Ke zvážení bylo, zda viděné vychází skutečně z dívek samotných, nebo je vedoucí do daného tvaru „dostala“. Také se zvažovala rizika zvoleného inscenačního přístupu – neupadnout do suchého automatismu spartakiádního cvičení nebo nepodlehnout efektnosti představení na úkor přirozenosti hereček. Alespoň v sobotním odpoledním představení se však ani jedno z rizik nepotvrdilo a představení bylo nadšeně přijato diváky všech věkových skupin.
Rousíci ZŠ Rousínov: Jak ruce nechtěly pracovat – vedoucí Michaela Kyjovská
Pro téma dospívání, tentokrát pro boj mezi kluky a holkami byla použita předloha Oldřicha Syrovátky. Čitelný příběh s motivy Dívčí války je předveden jednoduchými prostředky – sborová recitace, výrazná rytmizace slovního i pohybového projevu. Tvar umožňuje i velmi nezkušeným hercům poměrně bez obav vystoupit na jeviště, inscenace je ušita na míru schopnostem a vybavenosti dětí. Vedle roviny boje kluci versus holky sledujeme také vzpouru rukou a nohou proti nic nedělajícímu žravému žaludku. Vzpoura končí smírem, protože ať chceme nebo ne, jídlo, a tedy žaludek, je prostě potřeba. Dvě tematické roviny (ruce, nohy – kluci, holky) se nepodařilo úplně propojit, divákovi není nabídnut klíč, jak se s uvedením dvou témat vypořádat. Chvályhodná je ale schopnostem souboru přiměřená výstavba inscenace.
HOP – HOP ZUŠ Ostrov: Bylo nás pět – vedoucí Irena Konývková
Realizace této inscenace na přehlídce byla vážně ohrožena, když náhle onemocněli dva z pěti herců. Je až neuvěřitelné, že ostrovští recitátoři dokázali své nemocné kamarády zastoupit a že Irena Konývková dokázala tuto svízelnou situaci vyřešit tak rychle a dobře.
Představení se vypořádává s velmi známou předlohou, což většinou bývá na škodu věci. Zde se ale k novele Karla Poláčka přistupuje specificky. Dramatizace zpracovává dva jednotlivé příběhy, každý odlišným způsobem. Zajímavé je spojení těchto příběhů rámcovým tématem – hra Petra Bajzy na housle. Rámec ale bohužel nefunguje zcela přesvědčivě, na konci je ještě oslaben pouhým slovním dořečením. Jako bychom čekali ještě třetí příběh, který předchozí dva propojí a rámec uzavře. Přesto toto představení nabízí více pozitiv. Velmi výrazně vyniká hereckými kvalitami představitelů kluků, herci jsou v projevu přirození, technicky vybavení. Krásně fungují kostýmy, které příběh zařazují dobově, ale napomáhají rozlišit také sociální i charakterové zvláštnosti chlapců v partě. Inscenace je ukázkou velmi zajímavého a nový pohled přinášejícího zpracování klasické předlohy i ukázkou kvality divadelních dovedností malých herců.
CO JE TO PÁSMO A CO MONTÁŽ? JE MEZI NIMI ROZDÍL? JAKÝ?
Otázka vyplývající ze sobotního bloku představení se večernímu semináři zodpovídala velmi těžko. Mnohé názory nakonec vyústily v pracovní rozlišení nabídnutých pojmů: Pásmo je určitý typ montáže (montáž je tedy pojem pásmu nadřazený). Pásmo je nejjednodušší forma montáže, protože je to celek spojený ze svébytných prvků, které obstojí samy o sobě. Montáž je více prorostlá souvislostmi jednotlivých úryvků, samotné úryvky nedávají smysl nebo je jejich smysl jiný než v propojení v montáži.
PŘEHLÍDKA A DÍLNA DĚTSKÝCH RECITÁTORŮ
Dětskými diváky v hledišti nejsou pouze herci z právě nehrajících souborů, ale do neděle i recitátoři, kteří prošli mnoha oblastními recitačními soutěžemi, až nakonec přijeli do Trutnova. Celkově se myslím daří naplnit myšlenku této části Dětské scény, že tady již nejde o soutěž, ale o přátelství a radost z poctivého překonávání pralesa překážek na cestě od výběru textu až po jeho interpretaci před veřejností. Atmosféra je velmi otevřená a vznikají i dlouhodobá přátelství nejen mezi lektory, ale hlavně mezi doprovodem recitátorů a mezi recitátory samotnými.
Kromě svého vystoupení se recitátor účastní dílen, které mají za úkol jednak nabídnout společnými zážitky nová přátelství i výměnu zkušeností, ale také připravit děti na jejich vystoupení, rozmluvit je ap. Po vystoupení čeká recitátory a jejich doprovod příjemná beseda s lektory z lektorského sboru, kde se probírají věci odborné (frázování, přesahy, intonace, gestikulace…), věci běžné (vyschnutí v krku, rozmluvení, tréma…) i věci legrační (příhody, jak jsem k textu přišel). Tato setkání jsou inspirací, radami pro další recitaci i všeobecným učením se o literatuře, poezii, próze, autorovi a přednesu vůbec. Zatímco ostatní nebesedující kategorie recitátorů jsou zaměstnány v dílně vedené studenty DAMU, jejich doprovod diskutuje s odborníky na dětský přednes o výkonech kategorie, která právě vystupovala (a kde se tedy jejich svěřenci neprezentovali). Tato diskuze pomáhá vedoucím odhalovat chyby a úskalí, která se mohou na cestě k recitaci objevit, učit se, jak se takovým úskalím vyvarovat a inspirovat se do budoucí práce od druhých.

2. BLOK VYSTOUPENÍ SOUBORŮ, NEDĚLE 18. ČERVNA
Spojujícím tématem bloku byl vztah reality na jevišti a reality v životě. Celkově byl asi nejrozporuplnější a nejdiskutovanější částí celé přehlídky.
Q–Kerni, rodinné divadlo: Takové normální Q–Kerní ráno – vedoucí Veronika Kernová
Viděli jsme asi nejpozoruhodnější a také nejproblematičtější představení letošního ročníku. Rodinné divadlo v režii matky vzniklo v podhůří Jeseníků v chalupě daleko od lidí, kde rodina Kernových žije. Důvodem vzniku představení bylo hraní pro sebe a pro radost. Ukázalo se ale, že bez alespoň minimálních divadelních zkušeností hravost a spontaneita, která fungovala dříve a oslovila porotu krajského kola, rychle mizí, a pakliže celé představení nemá nějaký jiný základ, je po všem. Zbývají rozpaky, nejistota na straně jeviště, které se přenáší i do hlediště a nakonec musí odvážný divák „zasáhnout“, aby potleskem ukončil neúnosné „nedění“ na jevišti a vysvobodil tak herce i publikum. Ocenit lze netradiční přístup k divadlu blízký žánru bytového divadla, který není na přehlídkových jevištích často k vidění.
Ukázala se zde i další stránka nezkušenosti účastníků. I pro připravený soubor bývá náročné udržet energii a soustředění pro dvojí reprízování svého kusu během dne, což je na celostátních přehlídkách poměrně běžný postup. Nejsou-li účastníci na něco podobného připraveni, nutně se to na podobě představení projeví.
Haxna Brno: A co jako? – vedoucí Jana Haková, Eva Anna Koberová
Inscenace pokoušející se zachytit skutečný svět dospívajících na základě autorského textu souboru a vymezit se tak proti nepravdivému zobrazení „mejdanů“ náctiletých, které nám vnucuje televize. Problémy, které s sebou tento přístup přináší, se nevyhnuly ani této inscenaci. Diskutovalo se o tom, zda jde o herectví, nebo jsou aktéři na jevišti sami za sebe. Patří na jeviště civilní poloha? Nepřináší s sebou civilní pojetí herectví určitou televiznost? Je-li to herectví, jaké jsou tedy postavy, které hrají? Nejlépe vyznělo pojetí postavy Evičky, která tím, že směřuje k určitému typu a vymezuje se vůči ostatním, přesahuje přibližnost ostatních postav. Zajímavý a souboru nápomocný je podle mě postřeh dětského diskuzního klubu: „Mělo by se vyjasnit, jestli jde o realitu, parodii nebo nadsázku.“ Já osobně si ale přes problémy, které s sebou tato inscenace přinesla, velmi cením zájmu sdělit divákovi svůj postoj a upřímnou energii věnovanou přemýšlení a zkoušení, jak toto sdělení bude fungovat na jevišti. Generační výpověď o tom, jak to chodí ve skutečném světě dospívajících, která se touží vymezit proti vnucované a stupidní šabloně televizních mejdanů, je rozhodně platná a smysluplná.
Štěk, loutkové divadlo SVČ Opava: Otesánek – vedoucí Daniel Kollmann
Představení, které vedoucí opavského souboru nazval pohádka s písničkami, si vybralo obtížně znázornitelnou předlohu ze sbírky K.J. Erbena. Děti ze souboru jsou velmi dobře pohybově vybaveny, jsou zpěvné, mají smysl pro rytmus i tanec. Inscenace ale vyvolává mnoho otázek: Proč se vypravěč, který stojí po celou dobu na straně Otesánka a dokonce za něj mluví, má stát další obětí obludy? Proč se zpracování pohádky blíží televizní taškařici, kde na nás děti „valí“ humor a nezdráhají se využít šarží, pošklebků a nemístných grimas? Jaký je žánr představení – je to horor, parodie, muzikál, nebo estráda? Ani opavské inscenaci se bohužel nevyhnul věčný problém při ztvárnění Otesánka, tedy jak divadelně vyřešit postavu Otesánka a jeho žravost? V představení Štěku jsme svědky toho, jak jsou jednotliví herci postupně nastrkáni do „úst“ velké molitanové ploché loutky realisticky pojatého Otesánka – pařízku (v některých případech herci dokonce sami skočí do tlamy). Tento způsob řešení ale na jevišti nefunguje a působí až děsivě. Soubor Štěk je zatím na začátku své divadelní cesty a má co vylepšovat. I tak se ale v jeho inscenaci tu a tam objevily zajímavé nápady a velmi pozitivní je přístup vedoucího, který chce sbírat zkušenosti a uplatnit je v dalším divadelním směřování.
JAKÝ JE VZTAH REALITY NA JEVIŠTI A REALITY V ŽIVOTĚ?
Večerní seminář se nakonec shodl na těchto závěrech: Realita je pro divadlo látka ke zpracování. Divadlo je nápodobou reality. Realitu nelze zkopírovat na jeviště, musí se nějak tvarovat. Divadelní čas je odlišný od toho reálného, divadelní čas je nápodoba času reálného a je kratší i delší, podle logiky představení. Až promyšleným a stylizovaným tvarem mohu na jevišti o realitě hodnověrně vypovídat.
DĚTSKÝ DISKUZNÍ KLUB
Nejen dospělí mají právo na Dětské scéně diskutovat. Také děti ze souborů dělají divadlo a leccos už o něm vědí, a tak také mají prostor pro vyjádření svých názorů, návrhů i rad k viděným představením. Tento prostor jim nabízí Dětský diskuzní klub, který se již několik let koná pod vedením studentů ateliéru dramatické výchovy DIFA JAMU (letos Tomáše Machka a Jany Kučerové). Každé odpoledne se k diskuzi sejdou děti ze souborů, které hrají v daný den. Dětský diskuzní klub je vždy obdařen styčným lektorem z lektorského sboru přehlídky, letos jím byl Miloš Maxa (taktéž z ateliéru dramatické výchovy). Styčný lektor má možnost srovnávat, jak o představeních diskutují dospělí lektoři a jak je vnímají děti. Může informovat dětské kruhy o tom, jaké otázky k představením měli odborníci a jak některé věci pojmenovali. V dětském diskuzním klubu se nejen diskutuje, na programu jsou také hry a tvůrčí úkoly směřující k vyjádření vlastních názorů, ke snaze pojmenovat konkrétní přednosti a eventuální nedostatky představení, ale také k prohloubení vztahů, vytvoření nových přátelství a radosti z dělání divadla. Diskuze je řízená, takže každý má možnost dostat se ke slovu a prezentovat svůj názor. Zároveň jsou také hlídány některé slovní fauly (např.: věty typu „bylo to úplně blbý“ se tu nenosí). Informace nasbírané z dětských postřehů pomáhají lektoři klubu třídit, zpřesnit a konkrétněji a výstižněji formulovat. A nenechte se mýlit. Děti velmi často přesně odhalí, kde má které představení největší slabinu, nebo co je to, co v dané inscenaci funguje a zajímá diváky. Dětská diskuse je přátelská, zajímavá a podnětná, naplněná konkrétními radami, co s tím. Vlastně by se někdy dospělí diskutující mohli i leccos přiučit.

3. BLOK VYSTOUPENÍ SOUBORŮ, PONDĚLÍ 19. ČERVNA
Třetí blok představení byl věnován pohybovému a tanečnímu divadlu, na programu bylo však také loutkové představení. Tento blok vyvolal mnoho otázek o přístupu k tanci i divadlu, o tom, co je pohyb a co tanec, a jak to vše nakonec souvisí s divadlem.
BUBU, klub dětské kultury Vsetín Béla Horgas: O zeleném prasátku – vedoucí Barbora Dohnálková
Představení bylo barevnou přehlídkou různých druhů loutek i nápadů, co se s nimi dá dělat. Herci souboru prokázali vybavenost hlasovou i muzikální. Příjemně ironizovaný příběh zeleného prasátka je vsazen do rámce televizního zpravodajství TV Luna. Do děje nás uvádějí dvě televizní hlasatelky představené velkými kašírovanými hlavami, jejichž výraz doplňují živé ruce herců. Je jasné, že televize Luna tvoří rámec, není ale jasná funkce tohoto rámce, důvod proč je použitý a proč právě formou televizní reportáže. Stejně neplánovaně působí také použití tří různých typů loutek – ploché prasátko, maňáskoví loupežníci a kašírované hlavy redaktorek. Příběh o prasátku je sám o sobě jasný, jednoduchý, divák fandí prasátku, baví se. Jako by ale nějak scházelo téma představení, něco, co by zbylo po odeznění televizní znělky. Některé loutkářské nápady byly inspirativní (rvačka loupežníků, ježek), celkově by se ale dalo důsledněji využít toho, co loutky nabízejí.
Tři boty ZŠ a MŠ Třebotov: Tu To máš! – vedoucí Václava Makovcová, Jana Barnová
Třebotovským školákům a předškolákům se už déle daří vnášet na jeviště radost, dětskou roztomilost, kolektivní souhru, zvládání prostoru i schopnost komunikovat jak mezi herci na jevišti, tak přes forbínu s divákem. Také představení, zpracovávající celkem tři z nabídky pohádek z Kočičího krále Pavla Šruta, je živé a zábavné. Vedoucí dětem připravily pevný tvar, který dokáže podržet i malé a nezkušené herce. Úspěchu napomáhá také živý hudební doprovod na violu, který reaguje na to, co se děje na jevišti. Trochu problematická byla sestupnost v gradaci řazení pohádek (nejživější myška Kyška a myška Hryžka na začátku a nejméně akční, na vypravěči postavený, Kočičí král na konci).Velkou debatu ve večerním semináři vyvolal výběr předlohy vzhledem k věku dětí. Jsou Šrutovy pohádky postavené na nonsensu a slovní hříčce skutečně pro děti pochopitelné? Co z nich chtějí a co dokáží malé děti předat? Otázky vyvstaly hlavně u poslední ze tří vybraných pohádek Kočičí král, která je celá založená na slovní hříčce, což by obtížně předával i dospělý herec. A je skutečně vhodné a únosné, aby žák 1. třídy základní školy utáhl vyprávění celého příběhu, tj. vyrovnal se s dosti dlouhým textem i se slovní hříčkou v textu obsaženou? A vychází viděné skutečně z dětí? Zkrátka, i pěkné představení může vyvolat mnohé otázky.
Taneční a pohybové studio Magdaléna Soukromé umělecké školy Rychnov u Jablonce nad Nisou: Ztráty a nálezy – vedoucí Magdaléna Rellichová
Klaunské představení nabídlo některé gagy, pohybovou práci s rekvizitou, práci s červeným nosem a mnoho otázek. Velmi dobře pohybově vybavené „klaunky“ postupně objevují jeden předmět za druhým. Etudu s lavorem střídá etuda s židlí, s míčem, stuhou. Jedna akce navazuje na druhou, ale chybí tu propojení, směřování, gradace, téma. Postupně se mísí i použité prostředky – pantomimu střídá zástupná řeč, nakonec přicházejí na řadu i slova. Dívky sice mají klaunské nosy, ale přestože některé okamžiky klauniádu připomínají, není to klaunské číslo, spíš jakýsi nácvik pohybových dovedností převedený na jeviště. Soubor má určitě tvůrčí potenciál, významné pohybové možnosti i snahu pracovat s výrazem (hra s klaunským nosem je poměrně obtížná a soubor ji více méně zvládá). Cesta k dalšímu představení vede přes fázi tematizace použitých prostředků, promyšlené sestavování a důkladné třídění jinak pěkných a zajímavých nápadů.
Taneční studio Light při ZUŠ Na Popelce, Praha 5: Francínek a Evelínka - vedoucí Lenka Tretiagová
Zpracování předlohy pohádkového vyprávění Františka Nepila Polní žínka Evelínka je velmi neobvyklé a inspirativní. Hlavní složkou inscenace je rozhodně pohyb a tanec laděný ve folklornímu duchu, doprovázený hudbou Hradišťanu a Čechomoru. Je na co se dívat - taneční čísla srší energií, radost z tance je evidentní a upřímná. Sledujeme velmi náročné pohybové prvky provedené s lehkostí i šarmem mladých tanečníků a tanečnic. Někde je však zvládnutí technické náročnosti na úkor výrazu. Obdivuhodná je fyzická kondice aktérů a v neposlední řadě i to, že se v představení uplatní děti ve věkovém rozvrstvení od 7 do 17 let. Inscenace nabízí spoustu zajímavých a působivých momentů – stylizace jarmarku, hospody, pole, jedoucího vozu. Ve srovnání s taneční a pohybovou stránkou jsou však herecké a divadelní pasáže problematické. Schází dostatečná vybavenost ve výrazu i v mluvním projevu. Také příběh pohádky není sdělen jasně a jen obtížně se hledá v záplavě tance. Taneční pasáže bohužel zůstávají s příběhovou linkou nepropojené, nejsou součástí děje, a tak vyznívají pouze jako taneční čísla. Obecně by měl soubor více času věnovat samotnému příběhu a jeho tématu, který zkrátka nevyplyne sám o sobě, je třeba promyslet, jaký význam mají tance, jak s příběhem souvisejí a jak se stanou jeho součástí. Osobně doufám, že soubor po své zkušenosti divadlo neodloží, protože se přes některé problémy rozhodně bylo na co dívat a čím se inspirovat.
JAKÉ JSOU MOŽNOSTI A LIMITY REŽIE DĚTSKÉHO DIVADLA?
Velmi komplikovaná otázka režie dětského divadla nakonec uspokojivě vyřešena nebyla. Vybírám některé teze, které se na večerním semináři objevily: Je třeba mít předem jasné téma a v průběhu práce na ně nezapomínat, nebát se škrtat a třídit. Téma ale samo o sobě neznamená režii, je potřeba pečlivě promýšlet a zdůvodnit všechno, co se má na jevišti objevit. To, co děti hrají by mělo být úměrné jejich schopnostem a věku.
OCENĚNÍ ZA CELOŽIVOTNÍ PŘÍNOS V OBLASTI DĚTSKÝCH ESTETICKÝCH AKTIVIT
Součástí Dětské scény v Trutnově je již několik let ocenění významných osobností dramatické výchovy a dětského divadla. Je také zvykem, že se tyto významné osobnosti na přehlídce objevují a nenápadně se přidružují k přehlídkovým zástupům. Letos jsme například mohli potkat Janu Vobrubovou, Libuši Novákovou nebo Jiřího Oudese, osobnosti spojené s obdobím, kdy se dramatická výchova konstituovala jako svébytný obor. Nejvýznamnějším hostem ale tentokrát byla paní Hana Budínská, která významně ovlivnila podobu dramatické výchovy u nás a bez níž bychom pravděpodobně dnes byli trochu jinde. Právě Hana Budínská letos převzala z rukou zástupkyně Ministerstva kultury Cenu ministra kultury za celoživotní přínos v oblasti dětských estetických aktivit. Gratuluji a přeji této krásné a vitální dámě ještě mnoho tvořivých a radostných let.

4. BLOK VYSTOUPENÍ SOUBORŮ, ÚTERÝ 20. ČERVNA
Spojujícím prvkem představení tohoto bloku byl vztah textového východiska a režijní koncepce. Nakolik podmiňuje volba určité předlohy výběr hereckých prostředků? Jak ovlivňuje jazyk a styl autora předlohy přístup k dramatizaci i výsledný divadelní tvar?
Divadýlko Strašidílko ZŠ Západní Plzeň: Malá prodavačka zápalek – vedoucí Anna Červená
Jevištní zpracování známé pohádky Hanse Christiana Andersena se stejně jako předloha vyrovnává se závažnými tématy – chudoba, lhostejnost lidí, smrt. Plzeňský soubor se poměrně zdatně vypořádal s úskalími, která souvisí se zpracováním předlohy pro jeviště. Inscenace nesklouzává k sentimentu, příběh je čitelný, jasný. Představení velmi napomáhá použití světel a hudby – je jasně rozlišeno, co je sen a co je skutečnost, použité prostředky dotvářejí atmosféru příběhu. Přestože se inscenace od předlohy někde liší, sledujeme v podstatě pouze převyprávění příběhu, mírný důraz je kladen na nevšímavost lidí na ulici. Herecký projev je málo přesvědčivý, stálo by za to přesněji vystavit situace tak, aby se dalo v roli jednat, ne jen znázorňovat děj. Přesto však představení působilo příjemně a čistě, byla z něj znát poctivá snaha převést pomocí divadelních prostředků text srozumitelně na jeviště.
Koukej! ZUŠ Klecany: Máj! Máj? Máj… - vedoucí Ivana Sobková
Netradiční název pod sebou skrýval také netradiční představení. Není běžné, aby se zhruba patnáctileté dívky zabývaly Májem Karla Hynka Máchy, a není běžné zpracovat na jevišti Máj formou divadelní zkoušky dívčího souboru. Dívky na zkoušce se mají bez vedoucí vypořádat s obtížným a patrně jim někým vnuceným Májem. Sledujeme různé nápady, jak se dá text zpracovat, přičemž je respektován původní sled básně. Příběh Máje se mísí s pubertální realitou vztahů v dívčím souboru. Dívky jsou vybavené, propracovaná je technika řeči (v civilních částech někdy bohužel trochu zanedbaná), intonace, frázování, práce s veršem, respektování rytmu básně. Velmi silnou stránkou představení je skupinová a sborová recitace. Stejně jako u brněnského představení A co jako? se ale v civilním herectví vyskytují problémy. Jaké jsou vztahy a charakteristiky jednotlivých členek souboru, který na jevišti vidíme? Je to o Máji, nebo o našich vztazích? Je to pohled náctiletých na Máj? Jak se na něj tedy dívají? Jaké je ústřední téma? Báseň, nebo zkouška?
Inscenace souboru Koukej! je bezpochyby inspirující, nabízí velmi zajímavé a nosné pojetí klasického textu, slibný je také herecký potenciál souboru spolu s nadšením a zřejmým přátelstvím mladých aktérek. Představení je však třeba zpřesnit a dotáhnout.
Bagr a traktor ZUŠ Liberec: Mlýnek – vedoucí Lukáš Horáček
Zpracování Werichovy pohádky Strýčku, moře, proč je slané? je poměrně životaschopné a funkční. Příjemně působí nadhled nad textem i příběhem a druhoplánové pošťuchování se herců na jevišti. Sledujeme plejádu výborných nápadů, které publikum baví (propojení rekvizity mlýnku s hereckou rolí, zmizení čerta pomocí klobouku, slovní hry a humor). Škoda, že vtipných okamžiků v průběhu představení ubývá. Jakoby docházel dech, a tak se sahá k pouhému ilustrování dalších částí textu; ty se jen obtížně propojují v celistvý příběh, inscenace začíná působit nesourodě. Celistvost je také narušována nejednotnými scénografickými a kostýmními prvky (imaginární jídlo z mlýnku je najednou vystřídáno kaší vytvořenou pomocí padákoviny, čert je bez klobouku stále čert, protože má zelenou kamizolu). Velmi rušivě a zbytečně působí televizní reportáž o závodu čerta a Kouby, který utíká z pekla s kouzelným mlýnkem. Představení chybí ještě poslední proškrtání, vymezení tématu inscenace a spojení jednotlivých velmi zdařilých střípků do sourodého fungujícího celku.
Divadlo před tabulí Mladá Boleslav: Čarodějné jaro – vedoucí Libuše Hanibalová
Inscenace nám předkládá celkem čitelný příběh podle předlohy povídky Raye Bradburyho. Představení však přináší pouze lehce naznačené vztahy. Chybí motivace postav (proč se víla musí převtělit do Ann?, proč Ann Toma nechce?, jak se Tom staví ke změně v chování Ann?). Zároveň divák neví, kdo jsou bílé postavy doprovázející vílu, koho představují? (Sílu jara? Víly?) Díky nepoměru expozice a konce příběhu mohlo některým uniknout, jak to vlastně dopadlo. Rozhodně ocenitelná, jarně svěží a příjemná byla živá hudba (klavír a housle). Jinak je ale potřeba ještě mnoho odpovědí na mnoho otázek, které představení v divácích vzbudilo.
JAK OVLIVŇUJE TEXTOVÉ VÝCHODISKO REŽIJNÍ KONCEPCI INSCENACE?
Text a režie jsou úzce propojené. Je ale možné zacházet s textem jako se shlukem slov a písmen? Lze proškrtat, měnit cokoli? Večerní seminář se shodl na tom, že vedoucí by se měl při úpravě textu snažit předat divákovi ucelenou zprávu. Měl by tedy vybírat z textu místa, která ucelenost tvoří. Když se dramatizace příliš odchyluje od původního textu, musí být naplněna něčím jiným, srovnatelně zajímavým.
DÍLNY PRO DĚTI ZE SOUBORŮ
Nejen dospělí účastníci přehlídky, ale také děti ze souborů mohou rozšiřovat své divadelní dovednosti a schopnosti v dětských dílnách. Celkem pět dílen nabízí skutečně širokou nabídku s divadlem souvisejících oborů, které si děti mohou vyzkoušet. V letošním roce bylo spojujícím tématem všech dětských dílen objevování města Trutnova. Mnozí lektoři proto neváhali vyrazit s dětmi do terénu a pracovat přímo ve městě.
S lektorkou Janou Štrbovou se děti věnovaly hudbě – zpíváním, hrou na tělo a i jinak ozvučovaly rozličná místa v Trutnově. Židovskou písní se rozeznělo místo kolem bývalé synagogy, latinsky se zpívalo v kapli, na louce dostala prostor lidová pastýřská halekačka. Kromě různých míst se také rozezvučely různé materiály a hlavně bříška, plíce a hlasivky mladých divadelníků. Další nabídkou byla pohybová a taneční dílna Anny Caunerové. V této dílně však nešlo „jen“ o pohyb a tanec, šlo o objevování těla vůbec. Pracovalo se s těžištěm, dechem, pohybem, postoji, kroky atd. Děti objevovaly město pomocí svého těla, které se proměňovalo v osoby i předměty, cesty i domy. Hereckou dílnu vedl Honza Hnilička a děti se v ní učily jednat v improvizované situaci, pracovat s představovým filmem, který je motivací k pohybu, hledat si charakter postavy a hrát si s ním. Pokud někoho ta mnohost pohybu unavila, mohl se věnovat divadlu z pohledu výtvarného v dílně Martiny Vandasové, které se dařilo rozvíjet divadelní schopnosti dětí pomocí smyslového vnímání a netradičního pohledu na věci kolem nás. Ve výtvarné dílně se tedy nejen malovalo a tvořilo výtvarně, ale hlavně se tu dalo naučit, jak se dá na věci dívat opravdu otevřenýma očima. Poslední dílnou, která byla nejblíže klasické hodině „dramaťáku“ a spojovala tak všechno, co děti v různých oblastech nasbíraly, byla dílna Martiny Tothové. Děti se staly výzkumníky a hledaly příběhy spojené s různými místy v Trutnově, přemýšlely a hrály, co se stalo s lidmi i draky, kteří s městem souvisejí.

5. BLOK VYSTOUPENÍ SOUBORŮ, STŘEDA 21. ČERVNA
Tento blok neměl jednotné tématické východisko. Představení spolu souvisela vždy podle určitého kritéria – Hrdá Ajše a Stařičké pověsti české vycházely ze starých legend, Hrdá Ajše a Františkovy Vánoce vynikaly hudebností inscenace, Stařičké pověsti české a Františkovy Vánoce volily komediální přístup.
ZUŠ Žerotín Olomouc: Hrdá Ajše – vedoucí Ivana Němečková
Už při vstupu do sálu byl divák naplněn očekáváním, které v něm vzbuzovaly působivé objekty z dřevěných rámů a bílé látky. Hudba a zpěv na začátku zněly také slibně. Se vstupem chóru a vypravěček však divák své zaujetí začal ztrácet – hercům chyběly potřebné nasazení, koncentrovanost, tělesné napětí. Herecká práce nesměřovala k jednání, a tak se zajímavé výtvarné řešení i cenná hudební stránka představení stávaly bohužel jen dalšími efekty vedle stínohry, stroboskopu a rytmizace slov. Výtvarně zajímavé, ale nestabilní kulisy s příběhem nijak nesouvisely, a tak to hercům spíše komplikovaly. Ocenit lze neilustrativní přístup k textu i to, že soubor byl s významy v textu dobře seznámen a zabýval se s ním dlouho a intenzivně. Na jeviště se však znalost hloubky textu nedostala.
Dárečci ZUŠ Na Střezině Hradec Králové: Františkovy Vánoce – vedoucí Josef Tejkl
Představení důsledně vychází z autorského textu vedoucího souboru a režiséra Josefa Tejkla. Je laděno v komediálním duchu s využitím maxima vtípků a bonmotů k pobavení diváka. Snaha o humor ale převálcuje cokoli ostatního (např. ve scéně rozbalování dárků, kde se z naivního a zvídavého Františka stává naráz drzý fracek, jen aby byl vyroben humor v této scéně). Vtip je navíc uplatňován více ve slově než v situaci, postavy mají minimum příležitostí k jednání. Zajímavě působí nápad se střídáním hereček v postavě maminky, kde každá herečka tuto postavu trochu obměňuje a posunuje jinam. Tento záměr však není propracován důsledně, aby se jej podařilo zcela naplnit. Velmi silnou stránkou souboru je jeho hudebnost, písně jsou samy o sobě velice zdařilé, bohužel však nezapadají do příběhu, a tak působí nesourodě. Potenciál souboru v hereckém i hudebním výrazu je poměrně dobrý, ještě by chtělo nabídnout hercům vystavěnou situaci s možností skutečně jednat za postavy, které hrají.
ZŠ Havlíčkova Jihlava: Stařičké pověsti české - vedoucí Alena Hromádková, Jana Krásenská
Inscenaci jihlavského souboru bychom snad mohli popsat jako humorné zpracování literární klasiky. Na začátku je divák nalákán na slibně působící živé obrazy s motivy z českých pověstí. Mezi obrazy vchází „hysterická historička“ a nabízí nám svůj suchý výklad. Obrazy ožívají. Jsme v očekávání, co se bude dít. Sledujeme ale jen vrstvení fórků a gagů (mnohdy bohužel i prvoplánových a laciných), které si berou na paškál klasika Jiráska. Jaký vztah zaujímají herci k pověstem a k autorovi? Co herce na předloze zajímá? Představení působí nevyváženě a nesourodě, tento dojem podporuje neorganicky včleněná televizní reportáž o pohřbu Praotce Čecha. Problematický je i hudební doprovod, neboť vedle sebe bez vysvětlení staví dílo Smetany a Dvořáka s Bizetovou Carmen, která zcela nepochopitelně doprovází Bivojovo zdolání kance. Inscenace souboru z Jihlavy je vystavěna nekoncepčně, což s sebou přináší mnoho problémů.
CO PŘINESLA LETOŠNÍ DĚTSKÁ SCÉNA?
Letošní Dětská scéna nabídla zajímavou sondu do světa dospívajících. Velmi často bylo tématem představení znázornění problémů, vztahů i radostí života teenagerů. Přinesla také zamyšlení nad tím, co je mladé generaci dnes blízké, o čem chtějí hrát. A přestože o čem hrát vyplývá z odpovědí mladých herců jasně – o tom, co nás trápí, o lásce, vztazích, kamarádství, o sobě – způsob, jak tuto tématiku převést na jeviště, je otázkou hledání.
Je příjemné a zajímavé (a v kontextu letošních představení o životě mládeže ještě zajímavější), že se oproti minulým ročníkům zmírnil výskyt „specifické“ mluvy dospívajících na jevišti. Projevil se také zřetelný vliv televize na mladou generaci. Televizní reportáž byla velmi výrazným prvkem nebo principem několika letošních inscenací. Televizní svět se stal dokonce dílčím tématem představení A co jako? Prostředky využívané v televizi – zejména civilní herectví a estrádní humor – jsme mohli sledovat v mnoha představeních letošní přehlídky.
Jasně se projevily rozdíly v přístupu ke vzniku inscenace. Dětská scéna nabídla přísné režisérské divadlo (Františkovy Vánoce), pevné zadání tvaru inscenace (Tu To máš!, Vítejte v Jazzonii), ale na druhé straně také inscenace vzešlé z improvizací na podkladě textu (Malá prodavačka zápalek) i z improvizací bez textového východiska (A co jako?). Ukázalo se, že živá hudba má na jevišti rozhodně své místo a je většinou přesnější a lepší než reprodukovaná.
Poděkování lektorskému sboru a redaktorům Deníku Dětské scény
Mnohokrát děkuji lektorům letošní přehlídky, bez jejichž moudrých slov, která jsem nasbírala ve večerních seminářích a v recenzích uvedených v Deníku Dětské scény, by tento článek nevzniknul. Hodnocení představení uvedená v tomto textu čerpají z informací ze seminářů, z dětského diskusního klubu a z recenzí lektorů. Lektorský sbor pracoval ve složení: Jaroslav Provazník (předseda), Karel Vostárek, Ladislava Košíková, Václav Klemens, Roman Černík, Dominika Špalková, Miloš Maxa, Jakub Hulák (tajemník). Redaktorům Deníku dětské scény děkuji, že jsem se při psaní tohoto článku mohla o jejich práci opřít.
Martina Tothová