Texty: Poříčí u Litomyšle, BOŠTÍK, Václav , Tisková zpráva k otevření výstavy Boštíkovy opony pro orlovnu v Poříčí u Litomyšle, 2006

Tisková zpráva k otevření výstavy Boštíkovy opony pro orlovnu v Poříčí u Litomyšle z r. 1937
Václav Boštík / Opona, 1937
(Orlovna, Poříčí u Litomyšle)

Galerie hlavního města Prahy
– 2. patro Staroměstské radnice
Staroměstské náměstí 1, Praha
17. 11. – 31. 12. 2006

Pořadatelé výstavy: Galerie hlavního města Prahy a Galerie Zdeněk Sklenář
Generální partner výstavy: VÍTKOVICE, a. s.




• prezentace nově objevené opony Václava Boštíka z roku 1937
(Orlovna v Poříčí u Litomyšle)

• zrestaurovaná opona jako nová akvizice sbírky Galerie Zdeněk Sklenář

• objevné dílo Václava Boštíka, které obohacuje pohled na celé autorovo dílo

• zařazení Boštíkovy opony do dobového kontextu bohatého na vznik opon k výjimečným příležitostem v druhé polovině třicátých let minulého století

• nový pohled na české malířství třicátých let 20. století



Galerie hlavního města Prahy společně s Galerii Zdeněk Sklenář připravuje monografickou výstavu Václava Boštíka v sezoně 2008-2009 v Městské knihovně - 2. patro společně s katalogem výstavy, jehož autorem bude Karel Srp.


Společný svátek
I ti nejbližší přátelé Václava Boštíka (1913–2005), kteří se desetiletí zabývali jeho dílem a dlouho se s ním osobně znali, nevěděli, že ještě za studia na pražské Akademii výtvarných umění, kde pobýval v letech 1937–1939 u profesora Willyho Nowaka, uskutečnil rozměrnou oponu. Boštík se o své rané tvorbě, vznikající před druhou světovou válkou, zmiňoval zřídka, často až na opakované naléhání. Z mnoha hledisek se nalezená opona stala důležitým objevem, výrazně rozšiřujícím a obohacujícím poznání nejen jeho díla, ale i českého malířství druhé poloviny třicátých let 20. století. Opona je příležitostnou prací, provedenou – když autorovi bylo kolem dvaceti čtyř let – pro novostavbu místní budovy. (Starostou Orla byl divadelní ochotník Jan Boštík, jenž zřejmě Václava Boštíka přiměl, aby oponu namaloval.) Její význam však daleko překračuje krajský rámec. I když o námětu opony není téměř nic známé, pouze se předpokládá, že s ohledem na účel stavby by mohla být ústřední postavou Thálie.
Opona mnohé napovídá o tehdejší Boštíkově výtvarné orientaci. Nevzdalovala se totiž příliš od jeho vlastního malířského díla, ubírajícího se následně jiným směrem. Ve velkém měřítku se na ní Boštík zabýval přístupy, které v mnohem menším formátu rozvíjel v současně vznikajících závěsných obrazech, představujících vlastní zárodek pozdějšího díla.
Opona je široce pojatou figurální scénou s výhledem do krajiny, kde se ve stínu lesního porostu shromáždila skupina obyvatel kolem sedící ženy, jež měla na kolenou knihu a předčítala text. Boštík, jenž byl spíše samotář, jak k tomu poukazují některé rané drobné, silně soustředěné obrazy s jedinou jdoucí postavou (např. Jitřní světlo, 1937), se v oponě vyrovnával se znázorněním společnosti, oddávající se poslechu mluveného slova. Lze pouze předpokládat, že mu za modely stáli místní občané.
Kompoziční rozvržení opony ovládala výrazná světelná režie, ponechávající volně rozvinutý prázdný střed obsazený žlutým polem, zakončeným nakloněným obzorem, do kterého po pravé a levé straně zasahuje výrazný stín, pohlcující rozmístěné postavy. Zatímco na levé straně se nacházejí pouze muži – někteří významnější posluchači sedí dokonce na lavičce –, v pravé stojí ženy s dětmi mezi květinami, pod nimiž jsou dva uvolněně namalovaní chlapci. Zvolené figurální postoje jednotlivých účastníků představují oblíbené ikonografické typy. Jako příklad lze uvést ten nejnázornější, mužskou postavu v bílé košili a černých kalhotách, sedící na lavičce a podpírající si hlavu, ztotožněnou s melancholií. Kompozičně sevřená a stranově vyvážená opona, při jejímž uskutečnění zohlednil Boštík rovněž společenské rozvrstvení místních obyvatel, prozrazuje některé jeho tehdejší umělecké inspirace. Zjevné je zejména působení Jana Preislera, a jako vzdálený ohlas se zřejmě objevuje vzpomínka na obrazy Paula Gauguina, jehož Preisler obdivoval. Civilní setkání významně přesahuje vztah světla a barvy, vtiskující mu slavnostní ráz. Přestože Boštík namaloval svou oponu pro pohled z větší dálky, tak, aby uvolněné gestické tahy vyvolávaly dojem pevného tvaru, dnes ji lze pozorovat zblízka, takže zrak pohlcují abstraktní světelné trsy nejrůznějších květin, připomínajících tehdejší styl Willyho Nowaka, který se projevil v těchto detailech, ovlivňujících souhrnné vyznění opony jako provrstvené, vnitřně se prorůstající skladby. Při vnímání opony lze postupovat od celku k detailu, aniž by jedna z možností převládala. Zůstávají ve vzájemném vyrovnaném sepětí. Již zde se objevují zásady pozdějšího harmonického slučování a překračování možných protikladů, které napovídají autorův smysl pro vyšší řád, než byl jen ten, jenž mu zprostředkoval rozum.
V oponě, vytvořené pro spolek místních divadelních ochotníků, se Boštík soustředil na výjimečný okamžik, ve kterém všichni naslouchají sdělení, jehož se jim dostává od Thálie sedící vpravo uprostřed, zatímco za ní stojí postava, jež jako by mezi posluchače nepatřila a týkala se pouze předčítající. Mohlo by jít o Mnemnosynu, matku Thálie, která vypadá jako nejvíce ze všech rozmalovaná, a tím zároveň objasňuje nadcházející průběh další Boštíkovy práce. Boštík měl totiž jiný vztah ke způsobu promodelování tvaru, než se ve třicátých letech v malířství ustálil. Významnou roli kladl na otevřenost, umožňující mu osvojit si objem zevnitř, a případně tím zdůraznit i jeho průhlednost. Oponu dokončil. Nepokryl ji pouze jednotícím krycím lakem z důvodu začátku druhé světové války.
V poříčské oponě vyjádřil Boštík svůj vztah k obci a pospolitosti, svoji představu celku a neopakovatelné chvíle duchovní rozvahy, i když ještě figurální malbou, aniž by se přitom uchýlil k osvědčeným alegoriím lidského rodu či k vyobrazení příběhu či dramatického děje, jenž se následně odehrával na scéně po vytažení opony. Výrazným jednotitelem postav bylo barevné odstínění, provedené s ohledem na rozpínající se světlo, vycházející ze středu plátna a přecházející do stinných částí při jeho krajích. Přestože se Boštík soustřeďoval na plastické promodelování postav, v jejich odlišení se projevilo jeho výrazné koloristické nadání, které jednotlivé typy zdůrazňovalo, jiné odsouvalo do pozadí. Z tohoto hlediska oponě dominuje trojakord bílé, růžové a žluté.
Namalování opony jako výjimečného činu pro zvláštní příležitost bylo ve druhé polovině třicátých let časté. Významně vznik opon podnítil E. F. Burian, pro jehož divadelní večery spojené s recitací je prováděli zástupci starší generace jako Emil Filla, meziválečné avantgardy jako Alois Wachsman či mladí malíři jako Václav Sychra, František Gross a František Hudeček. Na rozdíl od těchto opon však Boštík zůstával stranou avantgardních cílů a osobitě rozvíjel figurální názor třicátých let, rozcházející se s převládajícím akademismem i převládajícím modernismem. Opona byla významným dílem na cestě Václava Boštíka k sobě samému.

Autor výstavy: Karel Srp

Pozn. redakce databáze: Malované opony pro ochotnické spolky mají u nás silnou tradici od poloviny 19. století.