Texty: Ostrov, GUDRUN ZILLEROVÁ: DIVADLO S DĚTMI V PRAZE

Tvořivá dramatika 1999, č. 1

DIVADLO S DĚTMI V PRAZE
Dojmy ze studijní cesty

Zelená čtvrť na obvodu Prahy, na rozlehlém pozemku nádherná továrnická vila z přelomu století. Ve velkých světlých místnostech budovy sídlí Základní umělecká škola. Tady tráví děti od 6 do 15 let svůj volný odpolední čas v kurzech malování, tance a divadla. Za 14 hodin měsíčně platí rodiče 150 korun (přibližně 8 DM), obnos únosný pro každou rodinu. Samy školy jsou financovány státem, právě tak jako učitelé. V současné době tuto školu navštěvuje cca 600 žáků, ve sboru je 20 - 25 učitelů. (Jde o ZUŠ Na Popelce 18, Praha 5 - pozn. překl.) Děti si mohou v jednotlivých uměleckých oborech vyzkoušet své schopnosti a sklony, aniž na ně tlačí nutnost mít úspěch. Pracuje se v pevných skupinách, pro zvláštní talenty je možná i individuální výuka.

Divadlo v ZUŠ
Dvanáct dětí mezi 9 a 14 lety se setkalo to odpoledne (čtyři týdny před Vánocemi) v divadelním kurzu, aby hledali " betlémskou hvězdu" s Radkou Svobodovou, pedagogem dramatické výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Na zemi leží pohlednice a fotografie z ilustrovaných časopisů s vánočními motivy. Děti mluví o představách, které spojují s obrázky a zaznamenávají si je. Po přečtení textu o třech mudrcích, kteří se vydali na cestu, aby viděli betlémskou hvězdu, zaznamenávají děti na velkou roli papíru pojmy, které spojují s hvězdou - např. láska, domov, osvětlení... (Šlo o text Ljuby Štíplové Prosinec - pozn. překl.)
Tři mudrci se označí jako jednající osoby tím, že dostanou jména a části kostýmů, jako vestu, kravatu, fez. Představitelé se vylosují znamením na ruku. Společně se nacházejí životopisy postav. Jeden mudrc nejprve vypráví o svém životě, ostatní dva pak odpovídají na dotazy skupiny na své stáří, povolání a okolnosti svého života.
Na novou roli papíru malují děti, co potká mudrce na jejich cestě do Betléma. Cesta vede přes hory, řeky, haldy smetí, hřbitovy. Děti ze skupiny improvizují konfliktní situace pro mudrce (např. loupežné přepadení). Pak znovu zaznamenávají a kreslí překážky, ale i zkušenosti z cesty, jako násilí, nenávist, stesk po domově, naději. K tomu vytvářejí odlišné scény a chování. Příchodu mudrců do Betléma dodává váhy pozdravný ceremoniál (tanec, pokleknutí, přípitek). Konečně se porovnávají a hodnotí poznámky ze začátku hry a z cesty. Všichni sedí v kruhu a vyměňují si názory, kde by mohla být betlémská hvězda k nalezení a jak jí dosáhnout.
Odpovědi dětí jsou velmi rozdílné: Třeba hvězda vůbec neexistuje. Musí se znova na cestu. Chci najít sebe sama. Chci domů, abych se dozvěděla, co se mezitím stalo.
Na závěr hry jsou přečteny závěrečné řádky textu ("[...] betlémskou hvězdu našli nad domovem" - pozn. překl.) spolu s poselstvím, že můžeme hvězdu najít všude, kde ji poznáme. Na závěr odpoledne stavějí děti betlémskou hvězdu jako živý obraz.
Přes tři hodiny pracovaly děti soustředěně a s nejvyšším potěšením na tomto tématu. Uvnitř rámce, který vedoucí předložila a vždycky znova šikovně ohraničovala, děti nápaditě improvizovaly a rozvíjely své myšlenky. Díky tomu, že ve hře bylo důmyslně využito mnoha tvořivých prostředků, obohatilo se poznání dětí hravě a lehce. Bylo patrné, že pedagogický cíl měl tentokrát přednost před divadlem, což ukazuje na metodickou orientaci podle anglického a amerického drama in education.

Dramatická výchova jako učební předmět
Dojem se ještě zesílil během návštěvy v hodině dramatické výchovy na PdF UK s 15 účastnicemi z prvního ročníku studia. K náplni výuky patří mimo hlasovou výchovu především hry a cvičení a didakticky postavená hra v rolích. Odborné znalosti o divadle jsou zprostředkovány natolik, aby sloužily pedagogickým cílům. Totiž tvořivé realizaci výchovného konceptu.
Obor dramatická výchova se vyučuje od roku 1992 ve čtyřletém studiu na DAMU v Praze a na JAMU v Brně. Studující pedagogických fakult mohou přibrat tento obor buď fakultativně, nebo jako speciální kurz. To je možné mimo Prahu také v Ostravě, Českých Budějovicích v Brně a jinde. V základních školách je obor dramatická výchova od roku 1993 částí alternativního učebního plánu, který si mohíu vybrat ředitelé. Zároveň může sloužit jako vyučovací metoda v ostatních předmětech (občanská výchova, dějepis, jazyky). Pro starší žáky, od 11 do 15 let, kteří jsou v Česku ještě žáky základní školy, je dramatická výuka od roku 1994. Zájem pedagogů je obrovský. Proto se pravidelně konají roční kurzy dalšího vzdělávání a četné mezikrajové dílny, které organizuje Ministerstvo školství spolu s Centrem dětských aktivit ARTAMA, institucí Ministerstva kultury. Vedoucí tohoto centra je Jaroslav Provazník, specialista na drama ve výchově a zároveň šéfredaktor odborného časopisu Tvořivá dramatika.

Pohádky jako pramen inspirace
Za to, že jsme během třídenního pobytu v Praze mohli poznat některé z nejlepších dětských a mládežnických skupin děkujeme Jaroslavu Provazníkovi a Radce Svobodové, kteří v Centru tvořivé dramatiky, umístěném v nové zástavbě na předměstí (CTD v Praze 6 na Červeném vrchu - pozn. překl.), zorganizovali pro mladé diváky a pro nás malý festival.
Skupiny HOP-HOP z LDO ZUŠ z Ostrova se představily Obrazy ze života acylpirinů zahrané hochy mezi 12 a 16 roky a inscenací Kde bydlí čas zahrané děvčaty a chlapci mezi 8 a 12 lety. Představení jsou založena na literárních předlohách, které zdramatizovala a inscenovala Irena Konývková. V představení Kde bydlí čas silně zapůsobí na diváka zejména využití hudby, kterou hrály děti na orffovské nástroje. Píseň o čase, zpívaná na začátku a na konci, tvoří hudební rámec. Děti jsou oblečené v základním kostýmu: kalhoty a haleny přírodní barvy a k tomu děvčata červenou a hoši zelenou rádiovku, která během děje slouží také jako rekvizita, např. jako hodiny.
Jedno dítě nosí béžovou rádiovku. Chce si doma hrát s rodinou, ale rodiče nemají čas. Dítě se ptá, čas běží. Dovídá se - hrou se skupinou -, že je možné dělat spoustu věcí, když najdeme čas. Dítě přijde k hodináři a na hodinách - rádiovkách, kterými děti ve skupině pohybují - zjistí, že čas neustále běží. Z obavy, že by se rodiče mohli zlobit, se vrací zpátky domů.
Obě inscenace přesvědčily zaujatým a přirozeným projevem představitelů. Nic nepůsobilo secvičeně nebo inscenovaně. Výpravy se úplně vzdali, okamžitý hrací prostor vytvářelo aranžmá, jednoduché jednotné kostýmy podporovaly představitele v jejich společné hře. Minimálními prostředky, které vycházely z chtění a umění dětí, vznikla dvě půlhodinová, přesně a precizně vypracovaná a velice živá představení.
Se dvěma představeními přijela také skupina ze Zlivi divadlo HUDRADLO, studio tvořivé dramatiky vedené Mirkem Slavíkem, který v obou představeních zodpovídal za režii, dramaturgii a hudbu, a zároveň skupinu doprovázel zpěvem a hrou na kytaru. Soubor se skládal z 19 členů ve věku přibližně 10 až 18 let. O černém beránku a bílém vlkovi byl jejich první příspěvek, který vznikl na základě předlohy Bernarda Clavela a který hráli mladší členové souboru. Ve stádu ovcí je jediná, osamocená černá ovce. ostatní se jí vyhýbají a vylučují ji. Jednou, když stádo obklíčí lidé a provazy je spoutají, unikne černá ovce, ale na útěku se setká s bílým vlkem. Strach z přirozeného nepřítele zmizí, když se ukáže, že vlk je bezzubý. Oba se spolu spřátelí. S pomocí vlka, který ještě umí pořádně výt, se ovečce podaří zahnat řezníky na útěk, své družky osvobodit a za záchranu stáda je přijatá mezi ně.
Píšťalka, napsaná na motivy českých pohádek, písniček a veršů a hraná staršími členy souboru, je milý a harmonicky zakončený příběh z dávných let. Hrdinu - v inscenaci je to zdravý, asi čtrnáctiletý baculatý, trochu těžkopádný chlapec - pošle máma do světa hledat štěstí. Postupně potká tři dobré víly. Protože je to dobrosrdečný člověk, který je ochoten se s nimi podělit o svůj chléb, dostane od první z nich váček se zlaťáky, od druhé brokovnici a od třetí píšťalku. Na své cestě přijde naivní Janek do města, kde nebydlí jenom lidé hodní lásky. Zloději mu vezmou zlato a brokovnici, ale nechají mu píšťalku, protože vypadá bezcenně. Píšťalka však zachrání Jankovi život, protože je kouzelná. Janek může svým nástrojem nejenom přimět lidi k tanci, ale i k tomu, aby poslouchali jeho rozhodnutí.
Obě představení sázejí na angažovanou a živou hru dětí. Hudba a zpěv vytvářely jednak základní atmosféru, jednak propojovaly navzájem jednotlivé roviny děje. Soubor vystoupil s těmito inscenacemi také na letošním světovém festivalu dětského divadla v Lingenu.
Duch Martina McDonalda bylo poslední představení informativního odpoledne. Hráli ho členky souboru Vavřinec. Tento kus zprostředkovává v pohádkové rovině nesmyslnost válečných střetů. Inscenace vystačí s málo prostředky. Loutky jsou vytvořeny z hrubých kulatých špalků s pohyblivýma nohama a rukama. Detailů se tvůrci úplně vzdali. Ale právě toto podstatné omezení uvolnilo divákovu fantazii.
Je nápadné, jak velmi živý vztah k pohádkovým látkám mají hrající děti a mládež. Používají jich jako prostředku k ironickému vyslovení vlastních problémů.
Tři dny v Praze jsou příliš krátké na to, aby člověk nemohl propadnout omylu. Přesto zůstává dojem, že možnost dětí obohatit svůj volný čas ještě není ohraničená rozpočtem rodičů, že ještě jsou fungující kulturní střediska se spolupracovníky, kteří se nemusí bát o své pracovní místo. Zároveň je výborné vyměnit si s divadelními pedagogy sousední země zkušenosti, konfrontovat rozdílné metody a nalézat možnosti spolupráce.

GUDRUN ZILLEROVÁ

Vyšlo v německém časopise Kindertheater aktuell in Grundschule und Praxis Grundschule, November 1998

Přeložila Šárka Štembergová-Kratochvílová