Texty: Jan Císař: DIVADELNÍ HISTORIK Z JAROMĚŘE. AS 2006, č. 1, s. 26.

DIVADELNÍ HISTORIK Z JAROMĚŘE
K osmdesátinám profesora Františka Černého
Možná ten název vypadá poněkud nezvykle. Ale mám-li psát o vztazích profesora Františka Černého k amatérskému divadlu, pak nemohu začít jinde než v Jaroměři, severovýchodočeském městě na soutoku řek Úpy a Metuje, které bývalo v 19. století jedním z obchodních a průmyslových středisek této části Čech. A tím také přirozeně, jak to právě v Čechách bývalo zvykem, i místem živého a čilého divadelního ruchu; samozřejmě i ochotnického. Nemíním psát o tradici ochotnického divadla v Jaroměři, která je dlouhá a bohatá. Jde mně o něco zcela jiného. V roce 2004 vyšla Františku Černému knížka, která se jmenuje Divadelní život v Jaroměři v letech 1819-1918: čtení o tom, co dávalo divadlo občanům středně velkých českých měst. Ten pojem divadelní život má svou, řekněme to tak, i „odbornou“ hodnotu. Znamená totiž něco víc než divadlo. Je to výraz pro veškeré dění, které se odehrává v souvislosti se vznikem, rozvojem a působením divadla a patří do něj nejenom představení, která se hrála, ale i činnost všech, kteří se nějak podíleli na tom, že divadlo, v tomto případě v Jaroměři, existovalo a podílelo se na kulturním a společenském životě tohoto města v té které době.
Myslím si, že podoba té knihy přesně vyjadřuje vztah Františka Černého k amatérskému divadlu. Je pro něho naprosto organickou součástí nejen divadelní kultury, ale právě i kulturního a společenského života určité komunity – v rámci celé jeho práce historika divadla je to potom komunita nejen jaroměřská, ale i národní. To slovo organický znamená, že amatérské divadlo je pro Františka Černého stejně důležitá, stejně podstatná složka divadelního života jako divadlo profesionální. Tohle vědomí spolutvořilo a spolutvoří i zázemí divadelního historika Františka Černého, zázemí celé jeho rozsáhlé vědecké práce. Když jsem se před lety dozvěděl, že se rodí projekt napsání jistého souvislejšího přehledu dějin českého amatérského divadla, jenž pak vyšel pod názvem Cesty českého amatérského divadla, věděl jsem, že je tu, kromě důvodů jiných, pro tento pokus i ten důvod, že existuje skupina historiků „z profese“, která napsala „akademické“ Dějiny českého divadla, jichž byl profesor Černý hlavním redaktorem. V nich se zevrubně zabývala seriózně a systematicky i dějinami amatérského divadla. Předpokládal jsem, že tato skupina může být velkou oporou pro tuto práci. Jistě především autorskou; ale také lektorskou, konzultační. Přiznám se, že jsem spoléhal především na profesora Františka Černého, na jeho bohaté znalosti o českém amatérském divadle i na jeho Jaroměří „odkojený“ přístup k amatérskému divadlu. Že se ve spolupráci na tomto projektu znovu projeví jeho hluboké přesvědčení o zásadní účasti amatérského divadla na vzniku a existenci českého divadelního života. Potvrdilo se to bohatě a mnohokrát. A nejenom v práci na tom dílu, jímž jsme začínali, který se snažil zachytit hlavní vývojové tendence neprofesionálního divadla. Po celou dobu práce na tom úctyhodném a pozoruhodném čtyřsvazkovém projektu Dějiny českého amatérského divadla patřil František Černý k lektorům a konzultantům nejvěrnějším a nejpoučenějším.
Černého kniha Divadelní život v Jaroměři je pro mne souhrnem, součtem i jakýmsi vyvrcholením tohoto jubilantova postoje k amatérskému divadlu. A dokonce i východiskem k tomu ne tak častému a neběžnému přístupu k divadelnímu dějepisectví. Lze se s ním jistě do určité míry vždycky setkat v nejrůznějších publikacích, jež jsou věnovány amatérskému divadlu v nějakém konkrétním místě. Neboť o tom nelze psát jinak než s bytostným ponořením do činnosti, již amatéři v tom nebo onom místě v té nebo oné době vyvíjeli a pro to nebo ono místo znamenali. Ale to je postup daný samotnou látkou. Zatímco v případě Černého jaroměřského divadelního života je to důsledek pevné a jasné odborné koncepce, celoživotního přesvědčení, v němž nechybí chápající porozumění pro snažení a konání všech amatérů, kteří se byť nejdrobnější a nepatrnou aktivitou účastnili na divadelním životě „středně velkých měst“, na tom, co jejich „občanům dávalo divadlo“.
Přiznám se, že mám pro tento pohled na divadelní dění čím dále větší pochopení. Myslím si totiž, že přišel čas, abychom se i takto, zespodu a ve velké šíři ukotvení v nějaké zcela konkrétně vymezené prostorové a časové dimenzi začali dívat na smysl a funkci divadla. Myslím si ostatně, že Jaroměř znamenala v tomto směru pro profesora Černého a celou jeho práci nesmírně mnoho; formovala jeho pojetí „divadelního života“ a s tím i jeho vztah k amatérům – nejen v Jaroměři. Jubilant je bytostný „severovýchodočech“; i na tomto „širším“ divadelním - a zase také, ne-li hlavně amatérském – poli vnímá všechny nuance „divadelního života“ utvářeného krajinou i tradicí tohoto kraje a věnuje mu trvale svou poučenou pozornost.
Toto jsou ty kořeny Černého díla, které jej zcela spontánně, přirozeně a samozřejmě vedly k tomu, že začlenil amatérské divadlo jako celek ve všech jeho podobách i projevech do svého pohledu na dějiny českého divadla. Ve své knize o divadelním životě v Jaroměři o tom podal důkaz nad jiné přesvědčivý. Myslím, že odtud lze důsledně a zásadně pochopit nejsilnější i nejjemnější vazby profesora Františka Černého k amatérům: jako divadelního historika, jenž v Jaroměři prožil amatérské divadlo jako nedílnou živou součást života rodného města, tuto hodnotu uložil do svého pohledu na české divadelní dějiny a posléze se vrátil, aby svou knihou pečlivě a přesvědčivě potvrdil, že tomu tak vskutku je. Divadelní život Jaroměře v ní v čase, jímž ji ohraničil, vystupuje skutečně jako jednota profesionálního a amatérského divadla, které takto – jenom takto – ve své době vstupovalo do utváření života celého města. Tímto svým dílem s velkou váhou předvedl své chápání divadelního dění, do něhož patří v celém rozsahu i amatérská činnost, pro jejíž váhu i důležitost v nějaké pospolitosti měl vždycky plné uznání a nikdy ji neztratil ze zřetele.
Jan Císař