Texty: NAD ŠÁLKEM KÁVY , V. Šrámková, AS 2006, č. 1, s. 27.

NAD ŠÁLKEM KÁVY

Když jsem před panem profesorem Františkem Černým poprvé vyslovila slovo „Místopis“, bylo to v polovině 90. let, téměř na počátku práce na Cestách českého amatérského divadla, podíval se na mne až trochu káravě: „To je snad trochu megalomanský nápad, nemyslíte?“ S pocitem vlastního bláznovství jsem nesměle argumentovala tím, že když jsme vyzvali divadelní soubory, aby nám posílaly zprávy a dokumenty či brožury o své historii, vyplývalo z jejich reakcí přesvědčení, že se v připravovaných dějinách najdou. A my můžeme vydat pouze něco jako „vývojové tendence“, takže je zklameme a budou nás mít za podvodníky. Ještě chvíli jsem něco povídala, možná trochu emocionálně, nejsem si po těch téměř deseti letech moc jista, ale pojednou jsem viděla, že ty před chvílí nedůvěřivé oči prozrazují něco jako pobavený zájem.
Pan profesor Černý se stal spolu s profesorem Císařem a dr. Scherlem naším nejvěrnějším a nejzasvěcenějším spolupracovníkem a lektorem. Když byly Cesty hotovy a příprava Místopisu českého amatérského divadla byla v plném proudu, předávali jsme lektorům první verzi zpracovaných stránek po písmenech. S každým pak hodnocení probíhalo jinak.
K Černým jsme byli zváni na kávu těsně po obědě a časem se z našich návštěv stal tak trochu rituál. Chodívali jsme tam s kolegou Jiřím Valentou s trochou trémy a umiňovali si, že tentokrát nesmíme pana profesora tolik zdržovat. Jenže nad šálkem kávy a s perfektně připraveným panem profesorem čas asi ubíhal nějak rychleji. „Mám jen pár poznámek,“ začínal pan profesor pokaždé. Znamenalo to, že je nejen hotova detailní korektura většinou více než stostránkového fasciklu, ale ke každé stránce byl přilepen jeden či více papírků s doplňky, které pan profesor vyhledal ve svém nejspíše bezedném poznámkovém archivu, v záznamech z časopisů, jejichž jména jsme sotva slyšeli – kromě těch odborných, celostátních všech dob totiž mezi nimi byly desítky různých krajových vlastivědných a jiných, i místních, titulů. A další „vsuvky“ našel ve svazcích své bohaté knihovny. A nešlo jen o texty, ale i o dokumenty, fotografie, obrázky, bibliografii… Ano, pan profesor nám vyprávěl, jak pro knihu o jaroměřském divadle začal sbírat materiál už ve svých patnácti letech (vydal ji před třemi lety), ale Jaroměř je jeho rodiště a jde o jedno místo. Jenže ve dvou svazcích místopisu bylo zaznamenáno přes šest tisíc obcí a neodvažuji se odhadnout, ke kolika z nich něco „přidal“ – bylo jich přes sto padesát, přes dvěstě, nebo ještě víc ? Už jen vědět, že k tolika místům si kdysi kdesi udělal poznámku, že o nich něco četl, a vědět jak to najít! Na to se musí asi člověk historikem narodit, ne pouze se jím stát. To není jen volba a dlouhá léta bádání, to je talent.
Skoro pokaždé jsme odcházeli až za tmy (poděkování za trpělivost laskavé paní Černé), vědomi si toho, že jsme právě zažili lekci, co to je hloubka odborných znalostí, poctivé přípravy a vztahu k divadlu...
Byly to nezapomenutelné schůzky, díky, pane profesore Černý!
Vítězslava Šrámková