Texty: Úryvky z publikace Zd. Hoffmanna Soubor mladých

V nejtěžších dobách nacistické okupace, kdy český kulturní a společenský život bezmála skomíral, sehrálo v městečku Bělá pod Bezdězem, ležícím na samých hranicích protektorátu - k hraniční závoře jsi došel za slabou čtvrthodinku - významnou úlohu ochotnické divadlo. Bylo to zásluhou mladičkých nadšenců, soustředěných v Souboru mladých. Soubor se zrodil v r. 1942, v době, kdy jej Bělá jako výspa češství, zvláště vystavená germanizačnímu tlaku, nejvíce potřebovala. Navázal na více než stoletou, tehdy však málo živou tradici staré bělské ochotnické jednoty; především na onu dobu v polovině 19. století, kdy zdejší ochotnické divadlo pomáhalo ve zpola zněmčelém městě k udržení národního jazyka a k postupnému vítězství českého živlu.
Možná, že mladí, zejména zpočátku, za svými předchůdci v lecčem zaostávali - chyběly jim divadelní a životní zkušenosti, žádnému z nich nebylo tenkrát o mnoho více než dvacet let. Rozhodně však nebyli pozadu v nadšení pro věc a píli. Za pouhých pět let působení, v nichž byla navíc roční přestávka v důsledku zákazu divadla, tj. od r. 1942 do r. 1947, kdy činnost SM vyvrcholila účastí na XVII. Jiráskově Hronově, nastudovali a uskutečnili 27 premiér s 30 reprízami, z toho 19 na zájezdech.
Zvláště charakteristická byla pro Soubor mladých snaha nedělat pouhé "ochotnické" divadlo; vnést do své divadelní činnosti prvky moderní scény, přiblížit se pojetím svých inscenací i hereckými výkony profesionálním kumštýřům. Vzorem souboru byly pražské scény, především tehdy oblíbené Intimní divadlo. Jeho členové, mezi nimi i bělský rodák a kdysi také zdejší ochotník Václav Trégl, v Bělé hostovali, oceňovali snahy mladých divadelních nadšenců a poskytli jim nejednu cennou radu.
V neposlední řadě přispívali k naplnění úsilí SM o dobré české divadlo sami diváci. Po počátečních rozpacích - lidé byli zvyklí na své známé staré ochotníky, jejich způsob hry a ustálený, líbivý repertoár - většina publika pochopila cíl obětavé práce mladých a oceňovala ji. I když hlediště sokolovny, kde se divadlo tradičně hrálo, pokaždé "nepraskalo ve švech", bylo vždy uspokojivě naplněno. Ve válečných poměrech, kdy se jedni lidé před tíhou doby uzavírali do ulit svých bytů, jiní, příliš znavení dlouhými hodinami vynucené práce, neměli jiný zájem než přežít, to byl rozhodně úspěch. Cenné a povzbuzující pro mladé ochotníky bylo i to, že mnozí z diváků projevovali o jejich činnost zájem i mimo hlediště. Sledovali, co se v souboru děje, jakou hru připravuje, a nejednou nabízeli svou pomoc.

První zvonění.
Jako každou historii nelze ani naši malou kroniku začít jinak než otázkou: Proč a jak Soubor mladých vznikl? A odpověď? Vyžádala si to doba. Zrodil se nejen z potřeby skupiny mladých lidí společensky se vyžít, ale. i ze snahy - což si sami začínající ochotníci zpočátku dost málo uvědomovali - dát veřejně na prknech jeviště zaznít nezkomolenému českému jazyku, připomenout bohatství národní kultury a koneckonců přivést diváky na jiné, než chmurné myšlenky, posílit jejich naděje do budoucna.
Dnes, po padesáti letech, lze těžko říci, kdo stál u samého zrodu souboru, přišel první s oním nápadem. Zdá se však, že vznikl spontánně, z myšlenky hned několika mladých. Bezpochyby však byla v popředí, jako první organizátorka a také režisérka, Libuše Hakenová. Měla k tomu také jako pracovnice sekretariátu - v Bělé nepříliš aktivního Národního souručenství - nejvíce času a možností. Neznamená to ovšem, že by tato aktivistická organizace vznik a činnost SM nějak ovlivnila nebo se na ní podílela. Ostatně sama Hakenová se k její oficiální ideologii nehlásila. Jak byl soubor Národnímu souručenství vzdálen, svědčí nejlépe to, že mezi jeho přední členy patřili i příslušníci nacisty těžce postižených rodin Ota Lauerman a bratři Křivánkové, že např. Ráďa Křivánek byl přímo zapojen do odbojového hnutí a tragickému osudu ušel jen dík rychlému konci války a Josef Kolář - kterého nikdo neznal jinak než pod přezdívkou Zajíček - odešel v r. 1945 k partyzánům a aktivně se s nimi zúčastnil květnových bojů v povstalé Praze.
Pod hlavičkou Národního souručenství soubor nikdy nevystoupil. Hned od počátku mu poskytovala záštitu dosud formálně existující Ochotnická jednota. Jiné pomoci, krom používání jejího jevištního zařízení, se mladým od jednoty nedostalo. Určitě ne ze žárlivosti, ale prostě proto, že k tomu neměla síly.
A ještě něco bylo pro Soubor mladých charakteristické. Nikdy se nestal spolkem. Nekonal velké schůze, neměl funkcionáře. Vše se rozhodovalo a řídilo společně. v celém kolektivu. Slova a sluchu se doslalo každému, kdo projevil zájem, pracoval a přicházel s dobrým nápadem.

...
První host Z Prahy
Následovala další konverzačka, rozpustilá veselohra G. Glaroseho "MANŽEL MILENCEM SVÉ ŽENY". Pro hlavní roli získal M. Disman, poprvé v historii SM, vzácného hosta, již tehdy známého Soběslava Sejka, herce Intimního divadla a později, po válce, člena činoherního souboru Národního divadla. Při uvítání na bělském nádraží se ukázalo, že není v městě poprvé. Kdysi v Bělé strávil prázdniny, na které dosud rád vzpomínal I nyní se mu v městečku líbilo a oceňoval snahu mladých o dobré ochotnické divadlo. Jeho hostování v souboru proto přerostlo v přátelství. Spolu s M. Dismanem se zasloužil o to, že mezi bělskými ochotníky a Intimním divadlem se postupně vytvořil vztah, který bylo možno - vyjádřeno v slangu nové doby - označit jako družbu. Zvláště se Sejk sblížil s V. Šafránkem. Snad proto, že Vašek hrál podobné role jako on, viděl v něm vzor a učitele. Dlouho si vzájemně dopisovali. ...
----------------------------
... Po osvobození
Bělská Thálie na cestách
...
Vůbec první zájezd v nové éře SM se uskutečnil v březnu do tehdy okresního města Mnichova Hradiště s "Oblaky". Pak následoval, také ještě v březnu, s toutéž hrou Loukovec a v květnu, v rámci I. Máchova ochotnického festivalu, Doksy. S "Peg mého srdce" byl soubor po úspěchu s "Oblaky" znovu pozván do Loukovce, "Aktovky" se hrály v České Úpě, Mimoni a Doksech, s "Vrahem" byli mladí opět v Lípě a Mimoni. Zvláště srdečně přijímali soubor Českolipští, ač měli vlastní výbornou ochotnickou scénu. Bylo to zásluhou relativně početné kolonie bývalých Běláků, kteří nemohli na "své" divadlo zapomenout.

Inscenace s velkým "I"
Úspěchy doma i na zájezdech dodaly mladým velkou kuráž. Hned po "Vrahovi" se začalo s nacvičováním herecky náročné Hilbertovy hry "VINA", a to s novým, takřka profesionálním přístupem. Zásluhu o to měl především režisér Mirek Hrubý -Sejra. Skončilo se s příliš demokratickými způsoby studia, vše se muselo podřizovat vůli režiséra. Prvním požadavkem na herce se stalo znát bezvadně jak vlastní roli, tak text partnerů. K tomu si Sejra vymyslel zvláštní metodu. Zkoušelo se potmě, aby nebylo možno úlohy tajně číst; herci byli rozsazeni daleko od sebe, nejednou i v sále na tělocvičném nářadí, nemohli si napovídat. Větší péče byla věnována jevištní řeči i mimice a hlavně tomu, aby se každý plně vžil do své úlohy. Sejra se dokonce pokoušel, prý po konzultaci s kterýmsi pražským odborníkem, působit na herce psychologicky, využít jejich individuálních charakterových vlastností. Jarču Šulcovou donutil, aby se pro inscenaci "Viny" naučila kouřit, což předtím, i když to bylo ve hře předepsáno, odmítala a jen předstírala.
Výsledek se projevil. Již zahajovací představení 8. prosince v Mnichově Hradišti - tedy první premiéra, která se nekonala v Bělé - proběhlo zcela hladce, jak se Šanda později vyjádřil, "jako po másle". Na scéně se nevyskytla ani jediná větší chybička, žádný zádrhel, žádné zaváhání. Přísného režiséra Sejry se patrně zalekl i bělský divadelní šotek.
Již předtím se mladí, jisti si svou věcí, přihlásili do jubilejní soutěže ÚMDOČ - k 60. výročí jejího založení. První soutěžní představení bylo sehráno v rámci okresního kola týden po Hradišti na domácí scéně. SM z něj vyšel vítězně. Postoupil do krajské soutěže, nejprve na první, pak i druhý stupeň - v Dobrovici a v Mladé Boleslavi - a opět plně obstál. Nejinak tomu bylo i v soutěži zemského kola v Železném Brodě. Mladí si tak otevřeli, jak dosud ani v nejsmělejších představách nedoufali, cestu na celostátní ochotnický festival - populární Jiráskův Hronov.

Tleskali jim i v Hronově
V povídce by se řeklo, že ode dne, kdy se ochotníci dověděli o svém postupu na Jiráskův festival, proběhl čas jako ve snu. Ve skutečnosti tomu bylo jinak. Celou onu dobu vyplnilo stále opakované studium s cílem zdánlivě dokonalou inscenaci ještě vylepšit. Navíc si soubor dovolil, nezapomínaje na vlastní publikum, uskutečnit novou inscenaci, Vrchlického "NOC NA KARLŠTEJNĚ". Součástí přípravy na Hronov byla také dvě další představení "Viny", druhá repríza v Bělé a vystoupení na Máchově festivalu v Doksech. Přispěla k tomu, že do Hronova vyjel soubor s jistotou a v nejlepší náladě.
Příjemným překvapením pro mladé bělské ochotníky bylo dobrosrdečné přijetí a pozornost, které se těšili po celou dobu svého pobytu v Jiráskově rodišti. Nepochybně za to vděčili skutečnosti, že mezi ostatními ochotníky byli benjamínky, ale i svému nenucenému vystupování a stálému optimismu. Bezděky si získali řadu přátel, všude byli vítáni. Postupně se pro ně dokonce vžilo bělské familiérní pojmenování "pára". Zvláště se spřátelili s věkem jim blízkými herci ze slovenského Martina. Nemalou přízeň "páře" věnoval, alespoň v soukromí, známý divadelní a filmový kritikA M. Brousil, po tehdejším ministru školství "dědovi" Nejedlém druhá hlavní osoba festivalu. Strávil s Běláky nejeden večer při víně.
K mimodivadelním hronovským zážitkům patřilo i malé dobrodružství Milouška, které mu ve zkresleném podání páry vyneslo pověst přítele žen, málem sukničkáře. Pro nedostatek místa v mužské ložnici přijel za souborem dodatečně - byl nucen spát několik nocí mezi děvčaty.
Soutěžní představení SM bylo hronovským publikem přijato nesporně příznivě. Proto bylo pro Bělské zklamáním, když festivalová porota při neoficiálním stanovení pořadí zařadila mezi deseti účastníky jejich inscenaci "Viny" až na 7. místo. Veřejně se však žádný žebříček nevyhlašoval.
Všechny zúčastněné soubory obdržely titul "Člen kruhu vítězných souborů ÚMDOČ".