Texty: Olomouc, SKUMAFKA - OD KABARETNÍ MONTÁŽE K POLITICKÉ SATIŘE, T. Lazorčáková

Pódia z krabičky. Praha, NIPOS 2005, s. 68-79.

SKUMAFKA
- OD KABARETNÍ MONTÁŽE K POLITICKÉ SATIŘE

Tatjana Lazorčáková


Na severu Moravy se na podzim 1961 objevují hned dva soubory, označované v následujících několika sezonách za osobité a výrazně profilované malé scény, přinášející spontánní podobu divadla-dialogu. Zatímco studenti ostravského Pedagogického institutu zakládají Divadélko pod okapem, nový typ autorského kabaretu (v čele s Luďkem Nekudou a Pavlem Veselým), ve stejné době se zrodila z iniciativy příznivců malého divadla a pod hlavičkou Okresního domu osvěty /ODO/ SKUMAFKA - první olomoucký soubor, který můžeme označit za divadlo malých jevištních forem. Hlásil se ke kabaretnímu typu divadla, které vyrůstalo na přelomu padesátých a šedesátých let z text-appealů, bralo inspiraci z literárního a hudebního dění doby a postupně přecházelo od literárně-hudební či revuální montáže k satirickému kabaretu nebo muzikálu. Svým názvem SKUMAFKA - SKUpina MAlých Forem KAbaretu nezapřela impulz tehdejšího hnutí kabaretních divadel v čele s Divadlem Na zábradlí a zejména Semaforem.
Výzva v náborovém letáku neslibovala úspěchy ani slávu, ale s humornou nadsázkou líčila náročnost podmínek v budoucím divadle: "Můžete se s námi zúčastnit žňových brigád, přešívat garderóbu z vlastních šatníků, rozepisovat texty, ladit a přenášet na zájezdech beznohé klavíry, vyrábět výpravu a při té příležitosti si ničit šaty barvou, neztratit dobrou náladu při obětování večerů všedních dní, sobot i nedělí."
Na talentových zkouškách, tzv. "audičkách", se sešly přes čtyři desítky zájemců, jejichž recitační, pěvecké a taneční schopnosti prověřovala čtyřčlenná porota - Radek Hlavsa (metodik ODO a autor nápadu), Václav Čapek (pracovník KPFKE a autor názvu), Pavel Dostál (zakládající člen souboru) a Libuše Gabajová (metodička ODO). Do přípravy první premiéry se zapojilo více jak třicet lidí, jejichž věk se pohyboval od sedmnácti do čtyřiceti let. V profesním zastoupení se zde sešli prodavačky, úředníci, studenti, holička, důstojník - a pro všechny se na další čtyři roky ztotožnil pojem volného času s divadlem.
V porovnání s jinými soubory stejného typu měla SKUMAFKA určité výhody, vyplývající z faktu, že při vší spontánnosti svého vzniku byla od počátku prototypem oficiálně podporovaného a organizačně zabezpečeného souboru. SKUMAFKA dostala k dispozici sál s malým komorním pódiem v Okresním domě osvěty (na Kollárově náměstí 7) a navázala kontakty s olomouckou profesionální scénou - vedle režiséra Vratislava Spilky se na přípravě prvního pořadu podílel výtvarník tehdejšího Divadla Oldřicha Stibora Slavoj Kovařík. Soubor začal také spolupracovat s hudební skupinou OPUS, jejíž klavírista Milan Škuca se hned v první inscenaci osvědčil jako pohotový skladatel. Přičteme-li vlastní autorský tým - Hlavsa, Dostál - měla SKUMAFKA optimální podmínky pro vznik první inscenace. Představila se v dubnu 1962 pořadem Kaleidoskop 61, v němž vysledujeme společné znaky s linií pražských malých divadel a s hnutím malých jevištních forem vůbec - autorský prvek společný s literární a hudební inspirací šedesátých let, snahu vyslovit nahlas své pocity, pochybnosti i kritiku a ryzí amatérismus, s nímž interpreti vstupovali na jeviště naplněni tvůrčí invencí a chutí hrát a hrát si. Kaleidoskop 61 představoval nový typ autorského kabaretu, sestaveného ze čtyř samostatných oddílů, žánrově odlišných, spojených jen volně „procházejícími“ postavami autora a novinářky. Členové souboru se postupně představili v půlhodince veršů Vítězslava Nezvala, v bloku kabaretních skečů a monologů na aktuální téma, v části sestavené z šansonů a v taneční revue. Hrálo se o tom, co mladé lidi zajímá, a tak se zákonitě prosadila vedle věčného tématu lásky i tendence strefovat se do lidského pokrytectví, závisti, neupřímnosti, prospěchářství. SKUMAFKA dala svou první premiérou zřetelně najevo, že v jejím programu bude převažovat nesmiřitelnost s některými společenskými jevy a nechuť ke kompromisu. Nejen texty písniček (autorů Hlavsa - Spilka), ale už jejich názvy dokumentují, že názory byly formulovány otevřeně, že autoři nezvolili cestu básnických příměrů či metafor - Písnička o lži, Foxtrot mnoha tváří, píseň věnovaná Pánovi s dodatečnou morálkou. Vedle odsouzení negativních vlastností a poměrů se v nich setkáme s poezií všedního dne, se sympatickou civilností a ležérností veršů:
Kdo si klepy střádá do diáře
zapomněl už lidsky žít.
Dobře mu tak: Zapřažen je v káře,
kterou nelze zabrzdit.
/Foxtrot mnoha tváří/
Dobové ohlasy mluví po premiéře o překvapivém úspěchu, o působivém vyznění i o nebývalé (na amatéry) kvalitě písní, o nápadité režii Vratislava Spilky a o hercích, kteří na jevišti „překvapili pohotovostí a vtipným navazováním atmosféry jednotlivých scén“. Výraznějším hereckým projevem se prosadili především Pavel Dostál, František Žák, Aťka Petrželková, Alena Balajová, Jana Ovčáčková.
Většina hodnotících reflexí reagovala v prvé řadě na samotný vznik nové a v olomouckém kontextu vůbec první scény zastupující progresivní divadelní vlnu a na stylově vyhraněnou úroveň představení. Recenzenti sice registrují začátečnické neobratnosti, ale jako důležitější rys vyzdvihují nadšení, obětavost a tvůrčí energii vloženou do inscenace. Znaky amatérismu v tomto typu divadla nebyly, zejména v počátečním stadiu hnutí, chápány jako nedostatky, ale naopak zesilovaly pocit autentičnosti a autorství výpovědi.
Jevištní realizací Kaleidoskopu 61 (s podtitulem kabaretní montáž) překonala SKUMAFKA podobu tradiční estrády či kabaretu, chápanou do té doby jako tematicky libovolné seskupení čísel a výstupů, a nabídla divákům specifický tvar, v němž se postupy text-appealové a kabaretní spojují ve formálně i myšlenkově ucelený tvar. Představila publiku divadlo, které nepotřebovalo kostýmy ani nákladné dekorace, divadlo, ve stavu zrodu, s orientací na periferní žánry, s důrazem na text-appealovou antidivadelnost ve smyslu přímého oslovení - apelu, jenž se stal názorem i způsobem argumentace.
Inscenace znamenala pro SKUMAFKU doslova bleskový start - zájem publika, pozornost kritiky, vítězství v okresním a krajském kole STM (soutěže tvořivosti mládeže), druhé místo v ústředním kole soutěže v Plzni (první místo nebylo uděleno a o třetí se dělilo Divadélko pod okapem společně s Kladivadlem a ostravským Tempem). Pro začínající soubor to byl úspěch, který mu dodal chuť do další tvorby a současně potvrdil přitažlivost, aktuálnost a oprávněnost jeho temperamentního útoku proti všemu „zvetšelému a zatuchlému, co kalí vztahy mezi lidmi“.
Povzbuzeni úspěchem se ve SKUMAFCE pustili do přípravy další premiéry - satirického kabaretu Čtyři karty ve hře (premiéra 5. prosince 1962). K autorovi scénáře Radku Hlavsovi se přidali tehdejší dramaturg olomoucké činohry Jiří Flíček, který měl i režii, a Pavel Dostál. V libretu se objevily texty dalších „domácích“ autorů - Míly Maříka, Zdeňka Kokty, Jaroslava Černého, na písničkách se podíleli vedle Milana Škucy také Vladimír Ditrich a Miroslav Zikmund. SKUMAFKA zůstala u osvědčené čtyřdílné kompozice, která vypovídala o životě současného mladého člověka, o jeho problémech, konfliktech, trablech a těžkostech při naplňování „socialistického ideálu“. Rozpor mezi proklamovanými hesly a realitou byl hlavním tématem scének i písniček, z nichž místo výrazu spokojenosti či poslušnosti zazníval tón vzpoury, ospravedlněný příměrem o „kůlu, k němuž moudří přivazují mladé lidi, aby měli možnost růst hezky rovně“. Právě nebývalá otevřenost způsobila, že kolem nového titulu zavládly rozpaky. Podle některých dobových hodnocení soubor překročil obecně povolené hranice kritičnosti, podle jiných zase hranice vkusu a stylu /Blahynka/, jiní naopak oceňovali především osobní názorový vklad, hodnotili dobrou hudbu a odvahu „nemluvit jen tak do větru“.
Naznačená situace měla ještě další, zákulisní dimenzi. Podle svědectví Radka Hlavsy a Pavla Dostála si spoluautor a režisér Jiří Flíček neodpustil v jedné ze scének lehce rozpoznatelné narážky a parodizující „špílce“ na adresu tehdejšího ředitele olomouckého divadla Svetozára Vítka, a ten si po představení stěžoval na „vyšších“ místech. Konečným důsledkem byl zájem ideologického oddělení okresního výboru KSČ o tvorbu SKUMAFKY a následné konflikty s cenzurou i s nadřízenými orgány - mezi jinými i zásah proti inscenaci, která musela být po několika reprízách stažena. Soubor sváděl pravidelné „bitvy“ s Hlavní správou tiskového dozoru, kam musely být předkládány všechny texty ke schválení, a současně se vyrovnával s narůstající nepřízní ze strany zřizovatele, který sice vykazoval úspěšný, vítězící kolektiv, ale současně si nepřál politické problémy.
Mezitím se SKUMAFKA stala pojmem - vedle olomouckých regionálních novin Stráže lidu o ní psaly i další deníky a odborný tisk: Mladá fronta, Lidová demokracie, Mladý svět, Červený květ, Divadelní noviny, Ochotnické divadlo, Literární noviny. První vážnější střet s ideologickým dohledem nad kulturou SKUMAFKU nezastavil, naopak. Soubor vyvíjel iniciativu hned na několika stranách. Rozrostl se téměř na dvojnásobek členů a prostřednictvím jednotlivců i menších skupin se velmi výrazně - autorsky i interpretačně - podílel na programové nabídce ODO. Pořádal nedělní matiné, na která zval spřízněné soubory jako studentskou Zápalku, soubor Abeceda z pedagogického institutu nebo středoškolský soubor hejčínského gymnázia HEJ RUP. SKUMAFKA sama vystupovala v průměru šestkrát do měsíce, vedle celovečerních titulů Kaleidoskop 61 a Čtyři karty ve hře nabízela Skumafku-revue, pořad sestavený z nejúspěšnějších písní, skečů, monologů z dosavadních dvou pořadů, volné pásmo Živé noviny, montáž z polské satiry a humoru Step-show (v režii Romana Tomečka), Malou pouť pantomimy (hostujícího souboru Pantomima). Od poslední premiéry k novému titulu dělí SKUMAFKU několik měsíců, vyplněných vedle pravidelných repríz a vzpomínaných matiné zkouškami a také organizací divácky úspěšné komorní revue Setkání melodií (premiéra 23. ledna 1963), s hosty Hanou Vítovou a R. A. Dvorským. Tato poněkud „oddechová záležitost“, uvedená jednorázově v režii Václava Čapka a Vratislava Spilky, připomněla SKUMAFKU olomouckému publiku a současně znamenala i ověření provozní soběstačnosti - uskutečnila se totiž bez technického zabezpečení ze strany zřizovatele.
V květnu 1963 uvedla SKUMAFKA autorskou novinku Polibek z Olympu - kabaret „o muži na soklu a sebevraždě na jevišti“. Inscenace vznikala již v ryze amatérských podmínkách, bez potřebných finančních prostředků - vše od hudby až po výpravu šlo na náklady členů souboru, stejně tak režie byla kolektivním dílem (z počátečních slabik čtyř jmen vznikl pseudonym Zd. Rapamil). Literárně hudební kabaret Polibek z Olympu, označený Jiřím Flíčkem opět za kabaretní montáž, si v satirické nadsázce vzal na „mušku“ téma kultu. Vedle textů kmenových autorů - Hlavsy (stále známějšího pod jménem Jan Ratkin) a Dostála - byla zařazena tvorba Gabriela Lauba, Karla Michala a Slawomira Mrožka. Kritické narážky a satirické výpady se týkaly „kultovní“ zařazenosti, nevztahovaly se však ani tak k obyvatelům bájného antického vrcholu, jako spíš k aktuálním dobovým praktikám a zvyklostem, zejména k nové formě rozmáhajícího se kultu osobnosti. Svědčí o tom nejlépe názvy scének (např. Poprvé na soklu - o zrození kultu neosobnosti nebo Doporučení hry), stejně jako zařazení básně Jevgenije Jevtušenka Stalinovi dědici. V textech písniček byli napadnuti ideologičtí prospěcháři i malí „přizpůsobiví“ občané:
Máš svůj klid, jsou obsazena křesla.
Můžeš žít a nestarat se o sebe.
Vytesáš jen hesla na rub vesla
k soklu, který bude myslet za tebe.
Historie musí nám být vděčná.
Dali jsme jí nerozbitný pevný pult.
Světem půjde radost nekonečná:
Jeden sokl zato vždycky jiný kult.
/O jednu parádu víc/
Flíčkova recenze v Ochotnickém divadle oceňuje původní hudbu (hrálo Skumafka-trio), doprovázející působivě obsah textů, a podrobně se zabývá podílem Jana Ratkina - Radka Hlavsy, jehož autorská invence byla podle něj pro SKUMAFKU určující. Vedle výtky k nefunkčnímu zařazení tanečních čísel a nesjednocenému hereckému výrazu objevíme v recenzi i otevřené upozornění na riziko sklouznutí k podbízivosti a stagnaci. Polibek z Olympu ukázal, že to, co byla kritika ochotná přehlédnout při hvězdném nástupu SKUMAFKY v roce 1962, případně ještě při druhé autorské inscenaci Čtyři karty ve hře, se stalo ostře sledovaným problémem v období jejího vzestupu a publicity - nevyrovnanost hereckých výkonů, retardující zařazování tanečních čísel, nedodržení rytmu. Na přípravě premiéry se zřejmě odrazila atmosféra existenční nejistoty a spory o bytí či nebytí, stejně jako jistě odlišné přístupy členů režijního týmu, nepříznivé provozní podmínky.
Důležitým faktem však zůstává, že SKUMAFKA zastupovala na počátku šedesátých let obecný proud tvorby malých divadel, která nechtěla vytvářet na jevišti modelový, iluzivní svět, ale chtěla otevřeně sdělit generační pocity nespokojenosti, a proto sáhla po montáži, kabaretu, kaleidoskopu, mozaice - formách, které reflektují realitu v její mnohostrannosti, složitosti, rozpornosti, relativnosti a proměnlivosti. Ty umožnily amatérským divadelníkům uplatnit autorský postoj, ve smyslu autorsko-občanském, naplňující potřebu vyslovovat se sám za sebe. Montáž, označovaná za předstupeň kabaretní hry, nabízela prostor pro autorskou invenci nejen v rovině literární tvorby, ale především v rovině rozvíjející schopnosti kompoziční a asociativní, které jsou nezbytné k vytvoření tematicky propojeného celku. U SKUMAFKY se pravidla montáže realizovala v podobě satiry, v níž nechyběl intelektuální tón, smysl pro humor, poezii a kvalitní hudbu. Moralizujícím tendencím se autoři vyhýbali písničkami, o kterých v žádném případě nelze tvrdit, že by měly ryze oddechový charakter. Stačí se začíst do textů, které mnohdy v poetické zkratce vyslovovaly adresně kritické názory, vysmívaly se jevům zamlčovaným, ale obecně známým, a vytvářely východiska k rozehrání satiricky vyhrocených akcí:
Z kolika stromů, z hran spících zvonů
ticho se přikrčí ke dveřím
Kolika slovům znovu a znovu
dá přednost kdo jim sám nevěří...
/Kolikrát ještě.../
Já nemám ráda, já nemám ráda,
já nemám ráda prázdná slova ve větru
Široká záda, bezhlavá stáda.
Já nemám ráda zlatou bróži ve svetru.
Nesnáším vaše sluhy. Všelijaké poradce,
jimž ve všech uvozovkách vykřičník se fláká!
Já nemám ráda, vás nemám ráda.
Jste cítit naftalínem starých věšáků.
Hrbte si záda, široká záda.
A lokty trénujte dál, vzácný fešáku.
/Já nemám ráda/
Texty písní byly nejčastěji spojeny s osobností iniciátora a autora Jana Ratkina - Radka Hlavsy, v jehož scénářích a režiích se uplatnily i podstatné znaky satiry - kritičnost, vzrůstající břitkost a adresnost, vyrůstající z pocitu protestu, vzpoury, a především nezbytný humor okořeněný parodickým zlehčením platných hesel a smyslem pro recesi.
Satirická SKUMAFKA se ovšem stala pro Okresní dům osvěty v jistém smyslu zátěží - důvodem byly nepříjemnosti s cenzurou (Polibek z Olympu byl hned po premiéře zakázán), a nutnost neustálého obhajování existence revoltujícího souboru, který se stal nepřijatelným především pro stranické úředníky na okresní úrovni. Inscenace Polibku z Olympu byla posledním impulzem k útoku na SKUMAFKU a jejího kmenového autora z ideologických pozic. Prostřednictvím ředitele ODO Svatopluka Ščudlíka byl Radek Hlavsa požádán, aby SKUMAFKU změnil na „společensky užitečnou organizaci“ (rozumějme nebouřící se, neprovokující a nekritizující kolektiv), nebo aby se soubor rozešel. Žádost byla vyslovena při rozhovoru na ideologickém oddělení OV KSČ - měla tedy charakter nejen pracovního úkolu pro metodika ODO Radka Hlavsu, ale i politicky argumentovaného příkazu vůdčí osobnosti divadla. Následující události měly rychlý spád a lze je chápat jako jednoznačný odraz tehdejší praxe mocensky uplatňovaného administrativního dohledu nad oblastí kultury, nejen ve sféře amatérské tvorby. Hlavsa odmítl žádosti vyhovět a vzápětí byl ze své pozice metodika ODO propuštěn. Na podzim 1963 odchází do Přerova, kde v Letištním klubu vojenského učiliště založil soubor, známý v dalších letech pod názvem INTARSIE. Olomoucká SKUMAFKA ztratila renomovaného autora, ale i střechu nad hlavou, protože zbytek souboru se ze solidarity k Hlavsovi rozešel s dosavadním zřizovatelem. Co je však důležitější, jeho členové neztratili chuť dělat dál divadlo. Ve velmi krátkém čase našel soubor zázemí v ZK ROH Železáren Petra Bezruče a přestěhoval se z centra Olomouce na hodolanské předměstí, do sálu za hostincem U Mačáků, kde zkoušel a hrál dál, vedení souboru převzal Pavel Dostál.
SKUMAFKA sice změnila zřizovatele a sál, ale nezměnila svůj program. Naopak, ideologicky vyhraněný konflikt jako by dodal jejím tvůrcům odhodlání neustoupit a mířit ještě přesněji. V programovém letáku, který vyšel v listopadu 1963, si jasně vytyčili svůj cíl: „Myslíte si, že je možné otevřeně říkat svůj názor, domníváte-li se, že je ku prospěchu věci? My věříme, že ano.“
Z hlediska dobového kontextu zní vyslovené krédo značně idealizovaně, ale je v něm příznačně pro soubor i velká dávka odvahy a provokace. Nejpřesvědčivěji vyznívá programové provolání tam, kde si autoři neberou na pomoc žádná ideologicky prověřená hesla a blíží se k historicky vzdálené, zákonitě však inspirativní ideové koncepci Osvobozeného divadla ve Voskovcově a Werichově éře: „Hlásíme se k programu, který byl vyhlášen moudrými tohoto světa už dávno. Usiloval, usiluje a bude usilovat tak dlouho, dokud se blbost lidská nestane pojmovým označením pro úkaz překonané historické etapy vývoje polidštění opice. Náš společný program je - stručně vymyšleno - FURTABILN ANTIBLBISMUS. A my se k němu hlásíme /jak je v našem kraji zvykem/ hrdě.“
Vytvořená situace iniciovala zvýšenou aktivitu souboru - v říjnu 1963 ohlásil hned několik připravovaných titulů. Novou kabaretní premiéru Zlý chlapeček, matiné na motivy lidové poezie Láska a boj, připravované olomouckým autorem Aloisem Rečkou, na prosinec další premiéru, tentokrát „kapesní poetique-fiction-revue“ Skumafka je jinde doma, a na počátek příštího roku celovečerní kabaret z textů uveřejněných v měsíčníku Plamen (měl být spojen s účastí redaktorů tohoto literárně zaměřeného časopisu).
První z ohlášených premiér - Zlý chlapeček - se uskutečnila 20. listopadu 1963 v sále ZK ROH ŽPB (Železáren Petra Bezruče). Plné hlediště, výborná atmosféra, kontakt s mladým publikem, bezprostřednost výkonů v tradiční „skumafkovské“ kabaretní kompozici - tolik vyčteme z reakcí v tisku. Je tu však i jeden nezvyklý prvek. Soubor, kterému stěhování a změny neposkytly dostatek klidu k autorsky koncipovanému pořadu, navíc oslaben o pravidelnou spolupráci s Radkem Hlavsou, sáhl tentokrát po hotovém titulu z repertoáru plzeňského divadélka Alfa. Nemůžeme mluvit o odklonu od dosavadní poetiky, protože i Alfa, představující další z četných scén malých jevištních forem šedesátých let, vyšla z text-appealové inspirace a autoři Zlého chlapečka Josef Koenigsmark a Ivan Rehák využili ve své montáži textů autorů Suchého, Vyskočila, Černého, Gruse a dalších. SKUMAFKA navíc nepřejala hotový pořad zcela bez úprav, ale přizpůsobila jej vlastní poetice kabaretní revue (autorem úprav byl opět Radek Hlavsa) a doplnila jej vlastními písničkami (textaři Jiří Flíček, Vratislav Spilka a Radek Hlavsa), režii převzal dosud úspěšný autor a herec Pavel Dostál. Přesto je podle reakcí v tisku zřejmé, že tentokrát výsledek nesplnil očekávání. Svůj podíl na vyznění inscenace měl jak přechod do jiného prostoru, tak omezené finanční podmínky, projevující se zejména ve výpravě. Pro soubor znamenal Zlý chlapeček nutnost vyrovnat se s odlišnou kompozicí - po variantách tematicky různorodé mozaiky, v nichž se zpovídal z pocitů vlastní generace v Kaleidoskopu 61 a v autorských kabaretních revue Čtyři karty ve hře a Polibek z Olympu, se nyní poprvé musel vyrovnat s dějově rozvinutým tématem v celistvém divadelním tvaru. Hodnocení Zdeňka Kokty v Amatérské scéně mluví o ztrátě názorové kontinuity a osobní angažovanosti interpretů i o režijním řešení, které vycházelo z principů volnější montáže či revue. Zlý chlapeček byl nicméně označen jako cesta „za novým poznáním, k němuž má být divák provokován“. Důležitý byl fakt, že kritikou i publikem byl nadále oceňován především „nenapodobitelný mladý elán, s nímž Skumafka vyhrává“.
Hned následující premiérou (11. prosince 1963) Skumafka je jinde doma se soubor vrátil k uvolněné podobě revuálního kabaretu. Už sám název napovídá, ke které inspiraci se SKUMAFKA hlásí (pořady Semaforu Zuzana je sama doma, Zuzana je zase sama doma měly premiéru v letech 1960 a 1962 a vyznačovaly se volným dějovým spojením řady písniček), a současně vtipně komentuje existenční proměnu souboru v olomouckém kontextu. Na libretu se podíleli jak kmenoví autoři, tak „vybrané“ osobnosti. Rohlenovy, Gottliebovy, Růžičkovy, Grymovy a Laubovy aforismy i jiné texty doplnila Flíčkova pohádka Proč kohout kokrhal o hodinu dříve a pod konečnou verzi libreta se podepsal opět Radek Hlavsa, který tuto „kapesní poétique-fiction-revui“ i režijně nastudoval. Vznikla inscenace, dokumentující právo satiry na nekonvenční kritiku všeho, co se příčilo představám mladé generace o svobodě, o etických či estetických hodnotách. Směs poezie a satirické břitkosti je čitelná z použitých aforismů i z písniček a vycítíme z ní spíš intelektuálský tón než podbízivou komunální satiru:
Nikdo NAHLAS nevyčítá kruhu,
že není hranatý.
(Udivil by své okolí):
Kdekdo napotkání vyčítá mládeži
mládí.
(A nikoho TÍM NEUDIVÍ).
Pokud možno se MU vyhýbej
a raději ho ani nezdrav.
Je to intelektuál.
Zavinil si to sám.
Přemýšlí, BLBEC.
/Aforismy - Náš program - leták č. 2/
Životní pocity vyjadřovala generace šedesátých let nejpřesněji a nejpřesvědčivěji v písničkách a k těm nejoblíbenějším patřily nesporně „šlágry“ ze Semaforu, které se prostřednictvím rozhlasu dostávaly stále k širšímu okruhu posluchačů. Neudiví nás proto, že jejich inspiraci objevíme i v textech písní pro nový pořad SKUMAFKY - lyrický tón zpochybněný vzápětí suchou věcností či ryze racionálním konstatováním, propojení poetických obrazů a metafor s civilní každodenností, v jazykové rovině pak s hovorovými výrazy nebo slangem.
Mohu vám nabídnout
kousek svý samoty
K přípitku na trable
studenej čaj
Mohu vám nabídnout
pět linek na noty
Děravý paraple
Deštivej máj
/úryvek písně Nabídka z pořadu Skumafka je jinde doma/
Koncem roku 1963 byl do kin uveden krátký snímek režiséra Ivana Soeldnera Týžden vo filme (od 27. prosince 1963), ve kterém SKUMAFKA vystupovala s recesní silvestrovskou zdravicí. Z dnešního hlediska je snímek, v němž olomoučtí amatéři vytvářeli partnerské „zázemí“ hercům z pražského Rokoka, důležitý především jako dokument, zachycující poetiku hravosti, humorné nadsázky a improvizace a jednu z typických „skumafkovských“ písniček v doprovodu beatově laděného Skumafky-tria ( píseň Všichni jsme někde doma).
Svou poslední sezonu uzavírá soubor premiérou pořadu Mám právo pít blues, kterou uvedl 11. března 1964 v sále Domu pionýrů v Olomouci. V podtitulu je pořad označen jako „mumrajový striptýz o jednom fantasmagorickém celku a 55 /náhradních/ dílech“, jehož libreto sestavil Pavel Dostál z textů spřízněných autorů (Hlavsa, Flíček, Göbl, Pohorský, Gabzdyl patří k těm frekventovanějším, vedle nich se objevují Kundera, Škvorecký, Kramář, Fiala a další). Kompozičně jde opět o kabaretní montáž, vyrůstající z text-appealového základu, v níž se střídají písně, monology, povídky, mikropovídky, dialogy, orchestrálky. Jestliže inscenaci Zlý chlapeček byla vytýkána ztráta názorové kontinuity stejně jako interpretační nedokonalost, pak v této premiéře SKUMAFKA dokázala, že v oblasti kabaretního žánru není žádným začátečníkem, ale souborem s vytvořenou a ujasněnou poetikou a názorem. Autor recenze, uveřejněné ve studentském časopisu FLP revue, přesně vystihl, v čem byla jedinečnost a silná stránka inscenace: „Nevinný, téměř melancholický název. Sotva nás napadne, že jde o nejútočnější kabaret, jaký kdy tento soubor hrál. Vkus, vtip, pohyb, rytmus, zápal, snaha po stručném, sdělném vyjádření myšlenky - to jsou výrazné znaky pořadu Mám právo pít blues. Sedíš spokojen v hledišti a tleskáš tomu, ale tu a tam si s hrůzou uvědomíš, že je na jevišti řeč o tobě, že tleskáš své vlastní hlouposti a těm, kdo se jí štítí, kdo ji nenávidí a nehorázně se jí vysmívají.“
SKUMAFKA se dostala tímto pořadem ke kořenům kabaretu, k jevištnímu oživení jeho základních principů a dosáhla „jisté myšlenkové i formální úrovně, ... profilu, který je charakteristický jen pro ni“. Ve své vrcholné formě - s pořadem Mám právo pít blues vystupuje soubor na přehlídce v pražském Divadle Na zábradlí (17.-25. 5. 1964), během níž se představily nejzajímavější ze souborů malých jevištních forem - Docela malé divadlo z Litvínova, Divadlo v podloubí, Divadlo poezie X 65 z Brna, ostravské Divadélko pod okapem, pražské Inklemo, kadaňské Kladivadlo, olomoucká Zápalka a Vašinkovo Tak zvané divadlo poezie - soubory, jejichž názvy představují tehdejší špičku v amatérském divadelním světě a v řadě případů se právě v nich objevují výrazné osobnosti ovlivňující linii studiových divadel v sedmdesátých letech. Dosažený vrchol však byl pro SKUMAFKU současně posledním vzepětím. Pražským vystoupením aktivita olomouckého nestora kabaretních souborů končí a všechny další stopy jsou už jen důkazem „případu“ SKUMAFKA, který příznačně vypovídá o širším společenském kontextu i o funkci a možnostech malých divadel v podmínkách politicky řízené a „usměrňované“ tvorby. Za všechny kontroverzní střety s mocenským aparátem zaznamenejme jeden, pro existenci souboru podstatný. V běžné praxi, kdy před každou premiérou musel soubor předkládat texty písní i libreto nového pořadu pracovníkovi Hlavní správy tiskového dozoru a inspektorátu kultury ONV, byly „závadné“, tedy kritičtější a otevřenější texty ze scénáře vyškrtávány. Kromě domácích autorů (především Dostála a Hlavsy) postihl v jednom případě tento zásah i Nebajku Pavla Gryma. Čteme-li důvody, proč byla označena za nežádoucí, mohou se nám zdát i na polovinu šedesátých let už poněkud absurdní, svědčí však o těžkopádnosti a omezenosti byrokratického aparátu v regionu.
„l. Text se zabývá problémem kultu osobnosti, což je problematika již dávno odbytá a nemá proto cenu se jí zabývat. 2. Text znevažuje vedoucí úlohu strany. 3. Text byl aktuální ještě v prosinci 1963, ale dnes už ne. 4. V Praze ať si autor píše co chce, ale v Olomouci se to hrát nebude.“ (Poslední dva argumenty se vztahují k faktu, že prověřovaná povídka pražského autora byla na sklonku roku 1963 uváděna v Rokoku a byla publikována v oficiálním tisku, dokonce v periodiku zaměřeném na metodickou pomoc amatérským souborům, v Repertoáru malé scény.)
Adresností satirických textů se okresní funkcionáři cítili napadeni, a tak dali jasně najevo, že hranice kritičnosti jsou vymezeny a jejich překročení není beztrestné. Mocensky uplatněná argumentace byla důkazem, že smích dodávaný olomouckou SKUMAFKOU se dotkl citlivých míst a humor souboru přestal být chápán jako ozdravně kritický prvek. Požadavek odstranění závadných textů byl jen prvním krokem, tím zásadnějším bylo rozhodnutí činnost souboru zastavit. Při tehdejší popularitě SKUMAFKY u veřejnosti a vysoké publicitě nebylo možné použít úředního zákazu, a tak přebírá tento úkol tisk. Odsuzující reakce se objevila v lednu 1965 v Mírové směně, listu pracujících Železáren Petra Bezruče (tedy zřizovatelské instituce). Článek nazvaný „Skumafka je jinde doma“ byl prezentovaný jako kolektivní hodnocení skupiny funkcionářů a pracujících, která navštívila těsně před vánocemi 1964 stejnojmenné představení, a přinesl jednoznačné odsouzení: „Autoři - Hlavsa, Dostál a Pohorský si zřejmě vytkli za cíl - kritizovat různé nešvary a nedostatky, které se ještě kolem nás vyskytují jak v životě, tak i v práci... Jednotlivé scénky tak jak za sebou šly, představovaly globálně všeobecnou satiru, která absolutizovala jen negativní jevy, které jsou víceméně dnes již jevy nahodilé, necharakteristické.“ V závěru autoři nekompromisně vymezují chápání satiry v mezích povolené tzv. optimistické kritiky: „Kabaret pochopitelně musí být veselý, musí být satirický, ale musí být živý a hlavně velmi odpovědně promyšlený... Bez političnosti a jasného ideologického cíle - nelze ´dělat ani kabaret´. A o to musí nám i Skumafce jít. Jiné cesty není.“
Poslední výzva byla vlastně konečným rozhodnutím o další existenci souboru. Další premiéra se nekonala ani nebyla připravována, zřizovatelská instituce neměla dál zájem na trvání divadla. V červnu (4.-6. 6. 1965) se SKUMAFKA ještě zúčastnila krajského kola STMP v Přerově (s inscenací Skumafka je jinde doma) a soubor byl označen v krajském kontextu malých scén za špičkový. Získal ocenění zároveň s pořadem Nedohraná partie přerovského souboru Intarsie (INTer ARma SIlent musaE - vedeným Radkem Hlavsou). Zcela kuriózně se tehdy na pódiu setkala dvě divadla se stejnou poetikou a dokonce s několika stejnými písničkami, protože Hlavsa využil v přerovském pořadu i pár písniček ze SKUMAFKY.
Tímto setkáním se - tak trochu symbolicky - činnost SKUMAFKY uzavírá. Další stopy v olomouckém divadelním kontextu šedesátých let nenajdeme, i když se můžeme v jiných divadelních souvislostech setkat s osobnostmi, které vytvářely její „legendu“ - s Radkem Hlavsou v již zmiňované přerovské Intarsii, s Pavlem Dostálem v olomouckém DEX klubu, v Radionce, HEJ RUPu a v Amatérském studiu DOS, s mnohými členy souboru v jiných amatérských kolektivech (Jana Ovčáčková-Zikmundová, Čenda Švec, Roman Tomeček).
Svou čtyřletou existencí SKUMAFKA reprezentovala divadelní hnutí, v němž se odrážel a „ventiloval“ myšlenkový a citový trend jedné generace. Její úsilí bylo přijímáno s nadšením pro experiment - ve smyslu vytvoření nového typu pořadu, formy kabaretní montáže, i ve smyslu autorské odvahy, která směřovala od poetistické literární montáže k revuálnímu typu satirického kabaretu a vykrystalizovala v nezastřené podobě politického kabaretu.

ŘEKLI KE SKUMAFCE …

Radek Hlavsa, vůdčí osobnost SKUMAFKY od roku 1961 do roku 1963:

Jak se na zrodu a existenci SKUMAFKY „podepsala“ atmosféra šedesátých let, hlavně tehdejší olomoucký kontext?
R. H.: Olomouc byla jednou ze spolehlivých bašt komunistického režimu po celou dobu jeho zločinného trvání. Šedesátá léta přinášela střídavé „uvolňování a utahování šroubů“, čemuž jsme říkali „dynamický stereotyp“, a tak se nabízelo - ve vhodné chvíli - pokusit se tu beznadějnou olomouckou šeď trochu osvěžit. Po patnácti letech života v demokracii a svobodě je těžké - ne-li nemožné - přiblížit nezúčastněným tu zastrašenou, závistí a udavačstvím zamořenou společenskou atmosféru, v níž bylo riskantní vyčuhovat nějakou iniciativou z anonymního davu. Naštěstí se občas pár bláznů našlo. Nicméně „atmosféra šedesátých let a olomoucký kontext“ se podepsaly nejen na vzniku a existenci Skumafky, ale také - plnou měrou - na jejím zániku a neexistenci.

Měla SKUMAFKA svůj vzor? Čím byla výjimečná, čím se naopak lišila od ostatních souborů té doby?
R. H.: Přímý vzor neměla žádný. Myslím, že každý angažovaný soubor malých jevištních forem té doby byl svým způsobem výjimečný. Odlišné byly jen styl práce, zřizovatelské vazby, převažující žánr, divácké zázemí, autorská a interpretační potence...

Co pro Vás osobně znamenalo působení ve SKUMAFCE? Čím Vás obohatilo?
R. H.: Byl to pro mne pocit štěstí z poznání, že se na poměrně dlouhý čas našla fůra spřízněných duší na jevišti i v hledišti a že se - aspoň chvílemi - dýchalo volněji, dokonce s pocitem zadostiučinění. A to k duševnímu obohacení v té době stačilo vrchovatě. Jak dnes konstatuje další člen Skumafky, Pavel Dostál: „Přece jen jsme nežili nadarmo.“ Potichu dodávám: Aniž bychom se nechali zavřít...

Souborem prošla řada výrazných osobností, zpěváci, hudebníci, autoři, herci...
R. H.: Bylo jich sice mnohem víc, ale v paměti mi zůstala například Jana Ovčáčková (později provdaná za jednoho z klavíristů Skumafky Míťu Zikmunda) s nádherným altem a perfektním přednesem, kterého si všimnul i státní rozhlas s nabídkou na speakrování. Obdobný altový poklad přinesla do souboru Hana (Johana) Tesařová, výborná herečka a báječná šansoniérka, - dnes členka činohry Národního divadla v Praze. Taky rád vzpomínám na Romana Tomečka, který při audičkách postrašil povoláním „státní zaměstnanec“, ale místo obávaného fízla se z něho vyklubal důstojník armády, nevlastnící khaki-mozek, ale na naší vlně naladěné mozkové závity + organizační talent + obětavost (včetně dojíždění z mimoolomoucké posádky) + herecké vlohy (později, coby člen Amatérského studia olomouckého divadla, byl na Jiráskově Hronovu vyhlášen nejlepším hercem). Z dalších Milan Škuca, skvělý kamarád, báječný pianista a skladatel (po seznámení se s ním mu nabídl zprostředkování profesionální kariéry R. A. Dvorský), a Pavel Dostál, ve svých sedmnácti letech zakládající člen Skumafky, pomáhající v souboru i místo odpočinku po noční směně, nesmírně poctivý pracant, talentovaný autor, herec, režisér a už 45. rok můj přítel, o němž tvrdím, že je t.č. nejlepším „šéfem přes kulturu“ od smrti Karla IV.


Pavel Dostál, vůdčí osobnosti SKUMAFKY od roku 1963 do roku 1965:

Jak jsi vnímal Skumafku v kontextu ostatních malých divadel a jak se na jejím vzniku a existenci podepsala atmosféra šedesátých let v Olomouci?
P. D.: Jako součást kulturní rebelie v Olomouci. Vždyť přece počátek šedesátých let byl ve znamení jakési „nové vlny“ a nových podnětů v kultuře vůbec. Navíc v Olomouci bylo vždycky vnímavé publikum - to tvrdil už Jan Werich i s Jiřím Voskovcem (mimochodem: porovnávali to se sousedním Prostějovem, kde také hostovali, a když se vraceli do Prahy, tak údajně J. Voskovec řekl : „Teď se v Prostějově smějou...“). A že byla v Olomouci rebelie zapotřebí, dokládají mimo jiné i Divadelní noviny, které po zákazu premiéry Skumafky, přinesly na titulní straně článek „Satira ve státě Olomouc“, což byl na tu dobu průšvih, kterým se nemohl pochlubit jiný soubor.

Hudební scéna šedesátých let a malá divadla - to byly spojité nádoby? Čím jste se nejvíc inspirovali po hudební stránce a v textech?
P. D.: Malá divadla byla opravdu spojitými nádobami. Vzájemně se ovlivňovala a také si „půjčovala“ interprety, některé nápady, ale i textaře a skladatele. A tak se stalo, že ačkoli jsem byl členem Skumafky, autorsky a režijně jsem spolupracoval s HEJ-RUP anebo jako textař se Studiem Divadla Oldřicha Stibora. Stejně tak Jiří Flíček byl duchovní otec Zápalky, ale autorsky a režijně spolupracoval se Skumafkou.

Prošel jsi řadou dalších divadelních souboru, co pro tebe znamenalo působení působení právě ve Skumafce, čím tě obohatilo?
P. D.: Opravdu jsem prošel mnoha soubory, ale Skumafka byla základní „dílnou“, kde jsme si mohli vyzkoušet nejrůznější nápady a představy, někdy i „pošetilé“ a „nerealizovatelné“, a ta „dílna“ byla především založena na velmi upřímných a kamarádských vztazích, kde úspěch jednotlivce byl vnímán jako úspěch celého ansámblu.

Co bylo příčinou zániku divácky úspěšné Skumafky?
P. D.: HSTD po čase už v každé větě našich textů „objevovala“ cosi protistátního a Skumafka začala velmi vadit nejen okresním, ale po čase i krajským politikům, a tak se usilovně pracovalo na jejím zániku. Začalo to např. tím, že už nemohla vystupovat s prostorách Domu osvěty a musela přesídlit na periferii, každé její vystoupení sledovali cenzoři s textem v rukou a jakákoliv odchylka od textu byla tvrdě postihována...


POZNÁMKY

1) Soeldner, Ivan: Skumafka tvrdohlavá z rodu Nezmarů. Mladý svět 5, 1963, č. 26, s. 12.
2) KPFKE – Krajský podnik pro film, koncerty a estrády.
3) Jedlička, Jaromír: Skumafka se představila. Stráž lidu, 13. 4. 1962, s. 3.
4) -vr-: 7200 vteřin dobré nálady včetně přestávky. Osvětová práce 16, 1962,
č. 11, s. 213.
5) soe: Mladí z Olomouce. Lidová demokracie, 22. 1. 1963, s. 3.
6) Ibid.
7) Na plakátu je titul uveden pod názvem Polibek s Olympu, všechny dobové
recenze důsledně používaly Polibek z Olympu. Druhá verze přejata v textu.
8) Náš program – leták č. 1, vydaný k pořadu Zlý chlapeček, listopad 1963.
9) Ibid.
10) Soeldner, Ivan: Užitečné večery v Olomouci. Divadelní noviny 7, 1964,
č. 13, s. 4-5.
11) Program k pořadu Mám právo pít blues.
12) bm: Mám právo pít blues. FLP revue, 1964, č. 4.
13) Ibid.
14) Grym, Pavel: Satira ve státě Olomouc. Divadelní noviny 8, 1964, č. 2, s. 2.
15) Novotný, Ludvík: Skumafka je jinde doma. Mírová směna, 9. 1. 1965.
16) Ibid.