Texty: Libochovice, TLUSTÝ, Jaromír: o účasti na přehlídkách 2004/2005

článek ze dne: 27.2.2005 autor článku: Jaromír Tlustý
--------------------------------------------------------------------------------

Os Sázavy po Sázavu a ještě kousek dál ...
--------------------------------------------------------------------------------



Nevím, zda někoho překvapí, že divadelní spolek Scéna Libochovice začíná se svou hrou Naši furianti již třetí desítku repríz. Mne ano. O to víc, že mohu jako jeden z přímých aktérů pozorovat to neskutečné hemžení a klokotání vždy, když se svolá dohromady více než čtyřicet herců, kulisáků, techniků a ostatních pomocníků, kteří v určený čas všechny potřebné kulisy, rekvizity a nakonec sami sebe naskládají do autobusu s vlekem, přepraví se o mnoho desítek kilometrů dál, opět vše vyloží, postaví scénu, připraví rekvizity, hrají... A po náročném představení zase vše složí, uklidí, naloží, odvezou, vyloží, uklidí... Jsou rádi, dostanou-li se do postele v jednu po půlnoci. Je to mnohdy nad lidské síly a pro nezasvěcené zcela nepochopitelné: proč to děláte, co za to máte?
Přesně podle tohoto scénáře probíhala i cesta na přehlídku hudebního divadla, která se konala v rodišti Jiřího Voskovce, v Sázavě (1. 10. 2004). Navíc přibyly zdravotní komplikace jednoho herce a dopravní kolaps na dálnici za Prahou (byl pátek). Pořadatelé nás bombardovali, nervozita stoupala, nakonec se vše povedlo a dojeli jsme včas. Horší situace byla s muzikanty, členy kapely Vinšovanka, kteří dokonce dojeli do úplně jiné Sázavy a na správnou adresu se dostavili přesně pět minut před začátkem představení.
Již uvítání v Sázavě bylo milé a dojemné. Na schodech divadla nás uvítali jak zástupci města, tak místní ochotníci, pořadatelé přehlídky. Jeden z nejstarších zde zavzpomínal na tatínka naší prezidentky Alenky Burdové, Josefa Böhma, který před lety hýbal divadelním světem v Sázavě, tak, jako to dnes činí Alenka v Libochovicích.
Myslím si, že přes všechny komplikace jsme se sázavským divákům ukázali v tom nejlepším světle. Představení běželo od začátku do konce úžasným tempem a diváci nás mnohokrát odměnili „potleskem na otevřené scéně". Podle slov jednoho z pořadatelů to bylo za dlouhou dobu poprvé, kdy diváci takto reagovali. A aby se potlesk ozval po přestávce ihned po otevření opony s příchodem prvních herců na scénu, to prý za dobu svého působení u divadla nepamatuje!
Ve stejně pochvalném a nadšeném duchu se neslo i hodnocení odborné poroty. Malá připomínka byla pouze od hudebního kritika - p. Jakuba Zahradníka. No pravda, bylo znát, že muzikanti se nestačili dostatečně rozehrát... A to byl konec představení, na které mnozí z nás hned tak nezapomenou. Určitě patřilo mezi ta nejlepší, která jsme kdy sehráli. Ovšem na vyhlášení celkových výsledků „Voskovcovy Sázavy" jsme si museli ještě pár týdnů počkat. Zatím nás čekalo další představení v Lounech.
Do Divadla Jaroslava Vrchlického v Lounech (4.10.2004) jsme se s „Furianty" vraceli již podruhé. Toto představení však bylo poněkud odlišné: měli jsme totiž tu čest předvést benefiční představení, jehož výtěžek byl určen speciální mateřské škole v Lounech. Celý večer včetně finanční sbírky pořádal SDŽ a OVV ČSSD. Po zahajovacích projevech představitelů ČSSD bylo představení zprvu poznamenáno chladem, který na nás padal z hlediště. Během představení se však diváci nechali strhnout dějem, smáli se a tleskali. Při závěrečných písničkách již aplaudovalo celé hlediště a diváci zpívali s námi. Lze říci: zase se s námi lidé bavili a to je moc dobře! Také výtěžek celé akce byl příjemný, vybralo se více než 15 tisíc korun. A každý z nás dostal jako odměnu keramického ježečka, kterého pro nás vyrobily děti z mateřské školy.
Další štací, na kterou jsme se moc těšili, byla účast na národní přehlídce venkovských divadel, která se konala v polovině října v malebném městečku Vysoké n. Jizerou a na kterou jsme byli nominováni na regionální přehlídce v Sadské v dubnu t.r. Těžko lze několika větami popsat atmosféru, která panuje v malém městě na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš v době národní přehlídky. Touto událostí žije doslova celé město a široké okolí. Každý den, ať je zima, déšť, či svítí slunce, sejde se vždy v určenou dobu mnoho diváků a místních obyvatel před místním divadlem a spolu s říznou dechovkou, mažoretkami a opravdovým Krakonošem zde vítají nově přijíždějící soubory. A tak i nás přišlo přivítat ve studeném a větrném odpoledni mnoho diváků. Na milé přivítání jsme odpověděli písničkou a veršovanou zdravicí. Nakonec jsme Vysockým rozdávali plody ze Zahrady Čech - nádherná červená jablka. První bylo určeno pro Krakonoše, který nás vzletnou řečí vítal z balkonu divadla - nezbývalo tedy, než mu jablko hodit. Byli jsme odměněni potleskem a titulkem v místním tisku: Hod jablkem na Krakonoše. K oficiální části prvního dne patřilo i přijetí panem starostou na místní radnici. Zkrátka - divadlem žije po dobu 14 dnů celé město a všechna představení (je jich cca 12 a každé se hraje 2x) jsou dlouhou dobu dopředu beznadějně vyprodána.
Konečně nastal dlouho očekávaný den - 11. říjen. Od časného rána jsme připravovali scénu a pilně zkoušeli, režisér J. Kodeš nechtěl nic ponechat náhodě. A pak se hrálo: jedno představení odpoledne, druhé večer - takový maratón byl značně vyčerpávající. Vědomí, že jde o představení soutěžní nás svazovalo, ale zároveň nutilo k maximálnímu výkonu. Před zcela vyprodaným hledištěm se hrálo dobře a diváci nás odměnili dlouhotrvajícím potleskem. Večer v místní Hasičovně patřil jen nám. Za zvuků fanfáry nás uvítali a pak už
jsme jen jedli, pili, tancovali a zaslouženě se veselili.
Další den byl ve znamení hodnocení. V ranním rozborovém semináři, vedeném odbornými porotci v čele s prof. PhDr. J. Císařem, CSc., prof. Fr. Laurinem a dalšími kapacitami, jsme se však příliš konkrétních připomínek nedočkali. A tak jsme si ještě poslechli kerkonošskou poudačku a tklivou písničku na rozloučenou, u místního pěstitele nakoupili červené špičaté zelí, typické právě pro tento kraj, nasedli do autobusu a jak velí tradice, za mohutného troubení třikrát objeli místní kostelík. To proto, abychom se do Vysokého zase vrátili... Doma jsme pak netrpělivě očekávali oficiální výsledky. Tentokrát jsme však byli poněkud zklamáni: pouze jedna cena za herecký výkon Markýtky ( L. Štěpánová) a cena pro soubor „Za temperament". V hodnocení se praví: „Naši furianti DS Scéna Libochovice se nepokoušeli o nějakou interpretaci, neusilovali o rozvíjení některých charakterů a situací. Jejich cílem bylo využít jeviště k tomu, aby s jistou společnou radostnou náladou představení oslovilo diváky a vytvořilo tak společné sdílení tohoto textu, hraného souborem s chutí a zápalem". A řekněte sami, není to krásné, sdílet s diváky radost z hraní divadla? Vždyť o tom divadlo je už od svého vzniku. Porotě to ovšem bylo málo. Byli jsme příliš konzervativní, neobjevovali jsme ve Stroupežnického textu nic nového, hráli jsme bez úprav a doplňků. Bez reflexe na dnešní uspěchanou dobu. Ale to byl přece náš záměr! A diváci ho ocenili, což bylo znát i z postřehů a ohlasů v místním Zpravodaji. Velice zabodoval nejmladší herec - čtyřletý Matěj Suchý z Klapého. Dokonce si na něj vysočtí vymysleli básničku:

Novic z Libochovic
Opona jen se otevřela
A on - pomalu - jak král
Přešel klidně přes jeviště.
Ten byl! Ten svoji roli hrál!
Já jen čekal, kdy zas přijde příště.
A pusu špulil pěkně - při zpívání -
Jak Šlapeťák - jak profesionál -
„Koupil jsem ti pouti - pouti tě zarmoutí"
Takových kdyby bylo k maní!
Pupík se mu zpod košilky smál.
Jak ten tam stál! - Byl na jevišti doma!
Kdo víc? A jak se krásně smál!
Ten divadelní novic - novic z Libochovic!

A znovu jsme vyrazili, tentokrát byla cílem nedaleká Roudnice n. Labem (30.10.2004). Zde jsme chtěli zahrát divadlo nezatíženi pocitem, že hrajeme pro odbornou porotu. Jenže - v Roudnici nebylo skoro komu hrát. Snad to bylo pro tu odpolední hodinu (hráli jsme od 14 hodin), bylo nás na jevišti víc než diváku v hledišti. Ale jak nás nabádal režisér - hráli jsme jako jindy, byla to prostě dobrá zkouška.
Příště už bylo diváků víc. Sešli jsme se s nimi tentokrát 23. 11. v Mělníce. Tam se nám stala zvláštní věc: během scény odehrávající se v hospodě náhle vypadl proud... Několik nekonečných minut jsme čekali ve tmě na jevišti. Byl to zvláštní pocit, když nikdo z nás netušil, co bude dál. Naštěstí po několika minutách se světla opět rozsvítila a hrálo se dál, ke spokojenosti nás všech, ale i vděčných diváků.
Mezitím proběhlo vyhodnocení hudební přehlídky v Sázavě. A bylo fantastické: hlavní cenu poroty za nejlepší mužský herecký výkon dostal Pavel Macák za roli radního Buška, cenu za nejlepší režii náš režisér Jaroslav Kodeš. Dostali jsme i cenu KU Středočeského kraje za produkci a cenu pořadatelů dostala Dana Cendrová za roli krejčové Terezky. A co je hlavní - odvezli jsme si krásnou cenu za nejlepší představem přehlídky!
Tak to byl popis jen krátkého časového úseku v životě našeho souboru v období od října do prosince právě uplynulého roku. Kromě Našich furiantů v tomtéž období odehrála druhá část našeho souboru komedii Manžel na inzerát 5x, z toho 4x na různých přehlídkách: Divadelní sešlost v Boleradicích, Karlínské jeviště v Praze, Českolipský divadelní podzim Česká Lípa a Hrádecký divadelní podzim v Hrádku nad Nisou, přivezla z nich několik cen za herecké výkony a z České Lípy dokonce hlavní cenu diváků.
Už víte, proč děláme amatérské divadlo? Co za to máme? Napsané řádky Vám snad daly odpověď. A nemyslete si, že hlavním motorem jsou posbírané ceny. Nad všechny diplomy a poháry odborných porot je nám uznání Vás, našich diváků. Váš potlesk... A co si přát do nadcházející sezóny? Aby nás, které spojuje „divadelní nadšení", bylo stále víc, abychom se dál rádi setkávali, vymýšleli, tvořili, radovali se. A abychom získávali stále víc spokojených, ne-li nadšených diváků! Zdraví a štěstí pro nás všechny, kterým láska k divadlu hodně bere, ale dává víc.


Za Divadelní spolek Scéna Libochovice - Jaromír Tlustý