Texty: RON, Vojtěch: Zákaz železnobrodské pašijové hry v roce 1791. Rkp. 2000.

Vojtěch Ron

ZÁKAZ ŽELEZNOBRODSKÉ PAŠIJOVÉ HRY V ROCE 1791

Na počátku 90. let 20. století předal Římskokatolický dě-
kanský úřad v Jablonci nad Nisou tamnímu Státnímu okresnímu
archivu balík nejrůznějších archiválií. Mezi nimi bylo také
7 latinsky psaných listů (11 stran rukopisného textu), které
se týkají zákazu pašijové hry v Železném Brodě po posledním
představení 26. dubna v roce 1791. Odkud tyto listiny pochá-
zejí a proč se objevily právě v Jablonci nad Nisou, se už
s jistotou nedovíme. Tušíme však, že pocházejí z Bozkova,
neboť tam posléze přerostlo zmíněné představení v aféru.
Všechny dosud dostupné prameny o tom mlčí, výmluvné zůstáva-
lo jen to, že se oblíbené představení už nikdy neopakovalo.
Až náhodně objevené listiny zachovaly přesnější svědectví o
koncikonci čtyřicetiletého trvání pěstované inscenace.

Historik mariánského poutního místa Bozkova, tamější farář
(1886-1894) P. Jan Křtitel Štajnygr (1844-1908) vydal roku
1894 Pomněnky z Boskova. Zmiňuje se tam (s.86) o listinách
"jenž na památku... věci té se týkající, v archivu farním"
se chovají. Troufám si předpokládat, že jsou to právě ty
archiválie, které se nedávno objevily v Jablonci nad Nisou.

O inscenacích železnobrodské pašijové hry Theatrum passiona-
le... aneb Zrdcadlo umučení se dochovalo mnoho podrobných
zpráv a dokladů, jen o likvidujícím byrokratickém zásahu,

který ukončil její čtyřicetiletý divadelní život, jsme byli
odkázáni jen na dohady či úsudek o jejím zániku z toho, že
se už potom nikdy nerealizovala a že o tom výmluvně chyběly
informace v Teprových kronikářských zápisech z let 1791
- 1793 a jiných spisech městského archívního fondu. Nyní po
nalezení vzácných listin je třeba všechny nabízené informace
kriticky porovnat, posoudit a doplnit naše dosavadní zna-
losti o této inscenaci.

Co se vlastně přihodilo, že byla železnobrodská inscenace,
"kteréž nikdéž rouné není" (Teprův zápis, fol.41a), odsouze-
na k zániku? Kdosi, kdo viděl představení železnobrodských
sousedů na Bozkově, poslal stížnost litoměřické konsistoři,
do jejíž pravomoce Bozkov od roku 1784 patří, a zmínil se o
všech náhodných nepatřičnostech, které se během představení
na Bozkově udály, a záměrně až falešně je nafoukl. Spole-
čenské postavení stěžovatele nedovedeme odhadnout, ale musel
to být člověk vlivný, neboť konsistoř se započetím prošetřo-
vání rychle postupovala.

První dopis je datován 25. května. Doplníme-li tento údaj
ještě Štajnygrovým sdělením, objeví se reakce konsistoře
k prošetření ještě výrazněji. Protože se celá kausa pašijo-
vého představení netýkala provedení v Železném Brodě, ale
především a přímo bozkovského faráře P. Václava Duška
(1721-1792, na Bozkově od r. 1757), který byl proto vyzván,
aby přijel odpovědět na stížnost do Litoměřic. Omluvil se,
že pro vysoké stáří se nemůže vydat na tak namáhavou cestu,
s prosbou o jiné řešení.

Litoměřický generální vikář P. Laurencius Slavík a oficiál
konstistoře P. František Piller vyzvali biskupského vikáře a
libuňského faráře P. Maxmiliána Maxe (rodem Pražana, v Libu-
ni v l.1768-1795), aby stížnost prošetřil na místě, a vyzval
do komise ještě P. Antonína Marschata, faráře ve Bzí, z obce
nejblíže ležící od Brodu a Bozkova.

Jak již víme, a z protokolů to vyplývá, že celá akce byla
zaměřena výhradně proti bozkovskému faráři P. Václavu Duško-
vi. Kdo to byl, který celou aféru rozproudil, nedovedeme
s jistotou říci. Litoměřická konsistoř ho nechtěla prozra-
dit. Štajnygr tvrdí, že v obci oblíbený, moudrý a vzorný,
leč starý farář, měl více nepřátel. Nerad starce viděl
v Bozkově vrchní ředitel semilského panství N.N. Tradiční
byl i starý (od r. 1754), ale živý podnět nevole ze strany
jesennské, a tak nebyl bozkovskému spolubratru v kněžství
oddán ani současný zámecký duchovní N.N. v Jesenném. "Měl se
vystříhati všeho, co by pobožnosti ve farním kostele
bozkovském překáželo, anebo pravomoc faráře zkracovalo."

Stěžovateli, nepochybně josefinistickému osvícenci, nejspíš
byrokratovi, se nemohla líbit zbožná divadelní produkce sama
o sobě. Je však zajímavé, že ve stížnosti vůbec neuvedl
výtky k provedení hry, ale zmiňuje jen situace, které se
staly mimo zamyšlený průběh inscenace. Také se vlastně netý-
ká železnobrodských hostů hrajících na Bozkově, ani jejich
produkce doma. Železný Brod patřil do jiného panství, pod
Hrubý Rohozec. Hruborohozecká vrchnost Passio Domini povoli-
la, ba dokonce rohozecký oficál a panský aktuár brodské

představení navštívili, a nic je nepohoršilo, aby proti němu
nějak zakročili. Nicméně se otřel i o Železný Brod, kde se
hrálo před dvěma tisíci diváky. Město mělo tehdy necelých
tisíc obyvatel. Na Bozkově napočítal tisíc přítomných. Pro-
tože stížnost je koncipována jako svědectví o řadě ne-
patřičností, je praděpodobné, že čísla jsou poněkud nadsaze-
na, aby zdůraznila nebezpečnost představení. Podle konsisto-
riální písemné výzvy k zahájení vyšetřování, není stěžovate-
li podobná "exotická devocionalita" (exoticum ejusmodi devo-
tions) celé divadelní akce ani zbožná ani moudrá, přestupuje
předpisy, hanobí náboženství, uráží, zlehčuje a působí po-
horšení. Takový byl běžný náhled josefinistů na barokní li-
dové relikty, které bylo třeba ničit i nešetrným způsobem.
Rutinně odsoudil celek, jak to tehdy bylo modní. Škoda, že
se nezmínil o hře, o tom jak se hrálo. Jeho "uši a oči" byly
uráženy zcela mimodivadelními situacemi a jevy.

Jak již víme, a z protokolů to lze postihnout, celá akce by-
la zaměřena výhradně proti bozkovskému faráři Duškovi, právě
jeho bylo třeba učinit za všechno odpovědným. Vadilo mu, že
procesí hrajících vyšlo ze soukromého domu. Pak ti, kteří
byli převlečeni za židy, prý troufalými doteky povzbuzovali
dívky k prodeji šatů. Pohoršením byl i maskovaný žid s děra-
vým košem, v němž vrtící se hoch nakonec vypadl na podlahu
divadla. Takové extemporé bylo realizovatelné během průvodu,
v inscenaci k tomu příležitost nebyla. Ledacos se mu nelíbi-
lo i v hledišti, Jednak diváci sedící na hřbitovní zdi,
s nimiž se zřítil plot. Je nepřehlédnutelné, že ho nezajíma-
lo, zda se někomu něco stalo, ale že se lidé obojího pohlaví
po pádu po sobě váleli. Projevil starost o ty, kteří pozoro-
vali divadlo na stromech, dokonce na jedné moruši(! sycomo-
ro) se jich drželo 50, aby z nich nespadli. Leč to se nesta-
lo. Nepochybně v průvodu použili koně. Stěžovatel se zhro-
zil, že byli divocí. Škoda, že nevíme, kdo na nich jel, byla
to kavalerie tureckého vojska, nebo nejvyšší kněží, Herodes
a Pilát, jak to zobrazují některé lidové obrázky na skle,
(tzv. sepertýnovité kompozice)? Jejich uvedeníi na jeviště,
nelze předpokládát. Měl strach o diváky, které mohli ohro-
zit, ale nikomu se nic nestalo. Jistě nemilou okolností bylo
sesutí jeviště "po scénách historie Passionis", tehdy jeden
sedmiletý hoch byl tak přimáčknut, že se nemohl dvě hodiny
vzpamatovat a pohmoždění prý mu způsobilo trvalé následky.
Žaluje také, že nebyla konána bohoslužba, a že zameškaná
práce má být nahrazena v den svateční. Stížnost vrcholí,
když se obrácí proti faráři Duškovi. Prý nemohla být prove-
dena bez jeho svolení, vždyť se 14 dní u kostela připravova-
lo jeviště, provinil se i proto, že půjčil hercům ke kostý-
mování církevní roucha, pluviály, alby a dalmatiky, umístil
v kostele nádoby na vybírání peněz a konečně, i tím, že když
zraněný chlapec zásluhou farářovou nezemřel, právě proto do-
volil, že se bude hrát o První (tzv. "Bílé", in albis) nedě-
li po velikonocích až do konce. Nevíme přesně, zda se
představení na Bozkově dohrálo, ale patrně příhoda poraněné-
ho chlapce už nedovolila v něm pokračovat.

Nyní budeme slyšet výpovědi farářů, jak jsou zaznamenány
v protokolech.

Nejdříve měl odpovídat železnobrodský farář P. Ferdinand
Paus, (1741-1800). Komedie byla sehrána bez jeho vědomí a

souhlasu, za jeho nepřítomnosti. Hrálo se odpoledne, a to
byl, jak tvrdí, s vikářem P. Maxem ve Zlaté Olešnici, kde
cosi hledali po zemřelém prvofaráři. Neví tedy nic o počtu
diváků, odkazuje na magistrát, nebo na představitele roho-
zeckého vrchnostenského úřadu, kteří, jak už víme, se
představení zúčastnili, aniž produkci zapověděli.

Na tomto místě chceme zapochybovat o Pausově vypovědi. Věří-
me, že se hrálo bez jeho souhlasu, snad i, že ho oficiálně
napožádali, ale o představení musel vědět, vždyť se dlouho
připravovalo, a následně byl o něm jistě informován.
Z Teprova popisu posledního představení Theatrum passiona-
le...aneb Zrdcadlo umučení... víme, že "procesí z person,
které při tom byly, kteréžto ze dvoru farního, kdežto jsme
se shromáždili, v pěkném řadu, okolo kostela až na rynk, na
theatra k tomu zhotovená přivedeni a tam, kdo kam patřil,
rozdělení od vůdce, jenž to řídil dne 17. aprili a zase 25.
i téhož 26.1791." (Teprův rkp.fol. 3a) Všimněme si poslední-
ho data. Tepr přiznal představení, ale místo produkce
- Bozkov - zamlčel. Nyní už lze pochopit Pausův "útěk" do
Olešnice. Byl nejméně v trojím tlaku. Nemohl být proti
zbožným akcím svých "oveček", byť moderními osvícenci zá-
sadně a nemilosrdně chladně odmítanými, musel být i loajální
k vyšším politickým úřadům zákazujícím takové produkce,
pravda, konané už v sekularizovaném prostředí, bez původních
úzkých vazeb na církev, a navíc se nemohl postavit ani proti
vrchnostenskému povolení. Jistě mohl. Kdyby důsledně chtěl
představení zakázat, u vyšších orgánu politických i
církevních by se dovolal značné a vlídné podpory. Teď se mu-
sel opatrně a decentně ospravedlňovat i v případě druhého
představení, které se konalo, jak už víme, o velikonočním
pondělí. V ten den raději zůstal doma. Oba kaplani odjeli
(kde, byli o Květné neděli odpoledne?). Vyslal je mimo
město. Jeden asistoval jenišovickému vikáři, který měl po-
žehnat kostelík v obci, kterou nedovedeme identifikovat
(Sauquekam nebo Lauquekam ?). Druhý zase zastupoval nemocné-
ho faráře a kaplana v Držkově. Proto farář Paus nechtěl
opustit faru, a představení se nezúčastnil. Zástupce
konsistoře věděl, že tato inscenace byla doplněna ještě
dalším dílem představujícím Vzkříšení (Scaenae cum Re-
surrectione), který o Květné neděli, neděli před velikonoce-
mi, nebyl proveden.

Podle písma poznáváme, že listina s výpovědí chovaná
v jabloneckém archivu je opis originálu, neboť podpis
Marschatův, který vedl jednání, i Pausův, jsou zapsány (ci-
továny) toutéž rukou, jako celý protokol.

Ještě tentýž den byl provedena protokolární výpověď sedmde-
sátiletého, zasloužilého faráře P. Václava Duška. Jeho sta-
novisko k zbožným divadelním produkcím bylo zvláštní, neměl
je ve své farnosti rád, byť vycházely ze zbožných motivů,
ale vždy mu přinesly nějaké trápení nebo následné potíže.
Místo pašijové inscenace, která se konala v neurčitém roce
(1759?) ve zdejším kostele a znečistila ho, doporučoval,
"když místo hry, některou neděli odpoledne konána bude `kří-
žová cesta` s písní Již jsem dost pracoval..., kázáním a li-
taniemi o Nejsvětějším Jménu Ježíš." Zastával téměř totožné
stanovisko jako Marie Terezie na záčátku padesátých let 18.
století k pašijovým hrám v v rakouském Poalpí, ostatně mnoho

se nelišíl ani od názorů osvícenských kněží, ale dovedl
moudře chápat své farníky, projevil se shovívavým a
dobrosrdečným. I on mohl kategorcky zasáhnout proti inscena-
ci. V jeho stanovisku lze postřehnout rozdílný postup, než
užívali osvícenští kněží, kteří spolu s úřady zaujímali
nesmířlivé a necitlivé stanovisko. I kdyby se hrálo, nežalo-
val by, řešil by to doma ve své farnosti. To ostatně proje-
vil i v zaprotokolovaných odpovědích.

Ve všech stížnostech směřujích proti němu se obhájil. Povo-
lení k produkci konané odpoledne v úterý po velikonocích ne-
dal, byla to vrchnost semilská, která dovolila hru, když on
souhlas nedal. Procesí se nekonalo, tvrdil. Měl pravdu,
neodpovídalo pravidlům. Nebyl nesen včele kříž, korouhve a
pod. Herci "šli v řadě k divadlu" (sed agentes solum in
ordine itakt ad Theatrum) ze šatny v soukromém domě. Bylo to
procesí, ale "pašijové" "figurální" nebo přesnějií "paráda",
jak tomu později říkali v držkovské farnosti, v Zásadě a
Vlastiboři.

Jestliže se v zápětí připomenou koně, pak jejich vystoupení
patří do procesí. Můžeme se domnívat, že tu "hráli" i koně
brodské, z města, známého poskytováním přípřahů k povozům
jedoucím do hor. Tentokrát je patrně táhli na Bozkov
s potřebnými rekvizitami, kostýmy a pod. Pak v "parádě"
posloužili významným dramatickým postavám zdůraznit jejich
autoritu (Kaifáš, Annáš, Herodes, Pilát, turečtí důstojnící,
Setník Longin), jak to vidíme na lidových obrázcích na skle,
zobrazujících pašijové pochody křížových cest.

Protože nebyl P. Dušek přítomen, neví, že by "přestrojení za
židy" dělali něco pohoršlivého, a připojil, že nikdo si na
troufalé nebo pohoršlivé doteky neštěžoval. Ani neví o tom,
že "žid s hochem v koši" za halasu spadl na podlahu. Neví
také nic o pádu hřbitovního plotu, ani o tom, že mezi
spadlými došlo k "promíchání obého pohlaví". Potvrdil, že
hoši v hledišti během představení vylezli na stromy, ale pa-
desát jich nemohlo být, takovou zátěž by stromy (moruše!)
neunesly. Ani koně nebyli divocí, jak je uvedeno ve
stížnosti, ale ubozí, selští, kteří trpí nedostatkem sena a
ovsa."Falešný donašeč" měl pravdu, že došlo k úrazu sedmile-
tého chlapce při zřícení divadla, ale čtvrtý den už byl
v pořádku bez známek trvalé ochablosti. Bohoslužba nebyla
přerušena, hrálo se odpoledne.

K hlavním výhradám osvícenců proti amatérskému divadlu vů-
bec, bylo přesvědčení, že jeho pěstování odvádí lid od prá-
ce. Ale farář na výtku o náhradě práce neodpověděl, nebo ji
vyšetřující nezapsal.

Na poslední část stížnosti hledájící indicie výhradně mířené
proti faráři, který je vyvracel.

"Fanatické počínání", nemohlo by se konat bez souhlasu fará-
ře, musel být s tím obeznámen, tvrdil žalobce. Proti tomu se
ohradil, že se hrálo se souhlasem vrchnosti, které nemůže
odporovat. Nemohl zamezit stavění jeviště u kostela, protože
bylo postaveno na pozemku obce. Bohoslužebná roucha nepůjčil
on, ale bez jeho vědomí kostelník. Sotva však dalmatiky,
které kostelní garderoba neměla. Nádoby na peněžní dary,

vystavili herci, faráři nelze tento čin přičítat. Za lež
označil farář Dušek i to, že slíbil dohrát přerušené
představení v následující "Bílou" neděli, když se jakoby je-
ho zásluhou ("milostí") pohmožděný chlapec uzdravil.

Konec opisu protokolu má i neautentické "citované" podpisy
P. Duška a P. Marschata, "faráře k tomu ustanoveného".

Dochoval se i opis zprávy o výsledcích vyšetřování P. Maxe
biskupské konsistoři. Píše, že se odebral do Bozkova a Že-
lezného Brodu na vlastní náklady. Oznamuje, že všechny kausy
stížnosti byly vyvráceny. Stěžovatelé jsou označeni za
nepravé, falešné a prolhané, pomlouvačné lživé, lstivé, pro-
ti farářům zažluklé donašeče. Navíc pominuli subordinační
postup stížnosti od první instance k vyšší, čímž kněžím způ-
sobili značné obtíže. Konsistoř by měla udavače jmenovat,
aby se mohli napříště před nimi vystříhat, a poskytnout ori-
ginál stížnosti.

P. Max zvlášť v něm zdůraznil ospravedlňující postoj vůči
zbožnému a v celé obci milovanému a váženému bozkovskému fa-
ráři, který po obdržení konsistorního vyhlášení v kostele
veřejně tyto komedie propříště zakázal. Bohužel, toto
konsistoří poskytnuté vikariátní prohlášení mezi jablonecký-
mi listinami není.

Na závěr ještě sumarizujme, co nového jsme se dověděli o
inscenaci. Není toho mnoho: Pašije byly hrány pohostinsky ve
vedlejší, přes hodinu vzdálené poutní farnosti. V pašijovém
průvodu náležejícího k inscenaci používali i koně. Mimo
představení, v úvodním průvodu, se uplatnila i komická
extemporé. Herci vybírali peněžní dary. Popularita pašijo-
vých inscenací byla veliká, bohatě diváky navštěvovaná.
Brodské pašije měly dva díly, druhý, představující scény po
Ježíšově vzkříšení, byl hrán výhradně až o velikonočních
představeních. Ke kostýmní výbavě představení že-
leznobrodských pašijí byla použita i liturgická roucha, plu-
viály a alby, která použivali, podobně jako později ve
Vlastiboři, představitelé nejvyšších kněží, Anáš a Kaifáš.
Bytelné a nákladné jeviště se stavělo čtrnáct dní. Nakonec
připojuji pouhou domněnku. Je možné, že v opatrování jedné
z jeruzalemských žen nebo mezi účinkujícími mládenci byl i
Teprův syn Ambrož, který v letech 1821 až 1826, po třinácti-
letém kaplanování v Příchovicích, stal se farářem v Bozkově,
v období, kdy se tam znovu nejistě ohlašují pašijové insce-
nace, a posléze v Roprachticích, opět v obci s pilným sou-
sedským divadelnictvím, o němž mámé doklad velmi kusý. O je-
ho podílu na této aktivitě nemáme žádné zprávy.

Pašijové inscenace v Železném Brodě by zanikly během devade-
sátých let 18. století tak jako tak. Jak zásadní odpor k po-
dobným spektáklům byl tehdy zastáván je zjevné z toho, že i
lživé, vymyšlené výpady se ukázaly výhodné ke kategorickým
zákazům. Účel světil prostředky. Ale i pro střízlivější
nastupující generaci světských lidí se už nestaly projevem
či potřebou josefinismem nalomené zbožnosti. Bolestné to mu-
selo být pro generaci odcházející. Církev je už nerada vidě-
la. Zanikly všude v Čechách. Ale v tomto koutě Čech se s ni-
mi lidé rozloučili jen dočasně, opustily města a přestěhova-

ly se a uschovakly na venkově. Po opadnutí zjevné nemilosti
nadřízených úřadů k podobným aktivitám se znovu prosadily
bez vazby na instituce, na církevní rok. Sekularizovali se,
aniž by se zřekly své vazby na naboženskou víru. Staly se
produkcí světskou, a reprezentující, obecním kulturním bo-
hatstvím, připomínaným dědictvím otců. Tak je také církev
později v polovině 19. století pochopila, když je hájila
proti nepřízni světských úřadů. V moderní české kultuře,
navzdory její ateistické a proticírkevní orientaci, se staly
pašijové i vánoční hry živým majetkem živosti této tradice,
jako málokde v moderní Evropě. Myslíme tu na slova Karla
Čapka, která tajemství tradice výstižně přiblíží: "Ale ta má
protiklerikální zavilost mne nezbavuje přesvědčení, že český
národ je a zůstane převahou katolický. Je-li u nás nějaká
lidová kultura, je katolická. Jsou-li u nás ještě nepochybné
tradice, jsou katolické. Katolicismus příliš srostl s forma-
mi života, než aby mohl býti vyvrácen. Je dokonce otázka,
může-li být něčím nahrazen...." (O církvi bojující, Pří-
tomnost, 2.4.1925).

Váženému panu prof. Dr. Františku Černému, s blahopřáním
k letošním narozeninám, srdečně Vojtěch Ron, 21.II. MM Libe-
rec

Nepublikováno.
5.2.2000, 17:57 Vojtěch Ron