Texty: Mnichovo Hradiště, PEŠKOVÁ, Pavla: Zámecká divadla rodu Valdštejnů v Čechách a na Moravě. (výpis Mnichovo Hradiště)

PEŠKOVÁ, Pavla: Zámecká divadla rodu Valdštejnů v Čechách a na Moravě.
Ex:Divadelní revue, 5.9. 2005 http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=8921
Zámecké divadlo v Mnichově Hradišti
Historie zámeckého divadla na zámku v Mnichově Hradišti sahá přibližně do druhé poloviny 18. století.
Nynější barokní podoba zámku vznikla v letech 1697 - 1703 za Arnošta Josefa z Valdštejna († 1708) a přes drobné úpravy se dochovala dodnes. Autorem těchto stavebních prací byl Marc Antonio Canevale, valdštejnský dvorní stavitel2. V jižním nároží barokního zámku byl vybudován prostorný taneční sál, prostupující první a druhé patro, který se později stal sálem divadelním.
Mnichovo Hradiště přešlo v roce 1708 na Františka Josefa z Valdštejna (1680 - 1722). František Josef byl od roku 1704 ve svazku manželském s Marií Markétou Černínovou z Chudenic, jež později proslula svou zbožností a prostým životem jako “Máti kapucínů”3. Oba manželé navštěvovali divadelní představení piaristické koleje kláštera v Kosmonosích4. Hrabě František Josef, jakožto dvorský sudí, při svých pobytech v Praze i ve Vídni pořádal skvělé hostiny, zábavy a plesy. Za svého života si jako velký milovník i znalec hudby a zpěvu vydržoval vlastní kapelu a snad i divadlo5, avšak dva roky před smrtí se obrátil a následoval příkladu své zbožné ženy.
V roce 1727 se hradišťského panství ujal František Arnošt Heřman z Valdštejna (1706 - 1748). I ten posléze následuje příkladu svých rodičů, vstupuje do řádu sv. Františka a umírá roku 1748 jako kapucín. Hradiště dědí jeho syn Johann Vincenc Ferrerius z Valdštejna (1731 - 1797). Za svého života se František Arnošt pečlivě staral o Vincencovo hudební vzdělání. Kromě obvyklých návštěv divadla v klášteře v Kosmonosích posílal otec Vincence v doprovodu hofmistra na divadelní představení komedií a oper do Prahy6.
Hrabě Vincenc byl z rodu Valdštejnů patrně největším milovníkem divadelního umění. Po rekonstrukci malostranského paláce a zahrady se snažil zřídit v prostorách jízdárny druhou pražskou divadelní scénu - nejprve s impresáriem Molinarim, o pár let později s francouzskou Bourgoinovou společností. V obou případech se však postavila proti staroměstská radnice, která pravidelně dostávala peníze za pronájem divadla v Kotcích od tehdejšího impresária Bustelliho. Obavu z možné konkurence vysvětlovali staroměstští radní nedostatkem publika pro dvě scény, obě by prý zkrachovaly. Spor se patrně vlekl delší dobu, neboť v pozdějších dokumentech radní přitvrdili tón svých opozičních listů. Nakonec magistrát města Prahy novou scénu ve Valdštejnském paláci zamítl7.
Vincenc z Valdštejna alespoň zřídil soukromé palácové divadlo ve svém pražském domě, další divadlo zbudoval v zámeckém sídle v Mnichově Hradišti a poté i v Třebíči na Moravě.
Právě za Vincence z Valdštejna došlo na zámku v Mnichově Hradišti k řadě dalších vnitřních úprav, během nichž byl taneční sál s největší pravděpodobností upraven na divadlo8. V RAV, ve složkách účtů hraběte Vincence, byly z let 1784 - 85 objeveny výdaje na operu, komedie (divadelní hry ) a orchestr9. Mezi dalšími účty z roku 1785 nacházíme jednak položku výdajů za pivo pro “Musicanten” a “Musicanten von Saal”, což sice nemusí znamenat přímé divadelní dění, ale je zde také výdaj za “Soldaten aus der Komödie”10. Zdá se tedy velmi pravděpodobné, že již v osmdesátých letech 18. století musela ve zdejším tanečním sále existovat jakási provizorní scéna, sloužící prozatím jen občasnému divadelnímu dění.
O tehdejší podobě zámeckého divadla však není podrobnějších zpráv. Jedinou zmínku nacházíme v zámeckých inventářích až v roce 1798, kde je uvedeno divadlo “cihlami vyložené”11. Z původního zámeckého divadla se s výjimkou zbytku dekoračního vybavení, uloženého poté v prostorách bývalé zámecké kuchyně, nedochovalo nic.
Po Vincencovi se Mnichova Hradiště ujímá jeho starší syn Arnošt Filip z Valdštejna (1764 - 1832). Ačkoliv nám jeho umělecké záliby nejsou známy, dají se nepochybně předpokládat. Arnošt Filip zemřel pouhý rok před otevřením zrenovovaného zámeckého divadla roku 1833, o což se zasloužil jeho syn Kristián Vincenc Arnošt z Valdštejna (1794 - 1858).
Důvodem této nákladné rekonstrukce byla očekávaná politicky důležitá a společensky velmi prestižní událost, setkání tří panovníků na zámku v Mnichově Hradišti v rámci Svaté aliance. Při této příležitosti měli konzultovat možnosti společného potlačování liberálních procesů v jimi ovládané části Evropy. Očekáváni byli rakouský císař František I., ruský car Mikuláš I. a pruský korunní princ Bedřich Vilém s početnými družinami. Hrabě Kristián vystěhoval svou rodinu ze zámku, kde dnem i nocí probíhaly horečné přípravy12. Pro tuto příležitost bylo také nově upraveno zámecké divadlo. Celý divadelní sál byl přestavěn, scéna byla značně zvětšena a dostala pozdně klasicistní podobu. Divadlo bylo vybaveno zcela novým souborem dekorací. Zámecká scéna byla slavnostně otevřena v září roku 1833. O divadelní program se po tři večery postaraly soubory ze Stavovského divadla13.
V roce 1858, po Kristiánově smrti, přejímá Hradiště jeho starší syn Arnošt František de Paula z Valdštejna (1821 - 1904). Divadlo se na zámku v Mnichově Hradišti hrálo i po roce 1833. Důkazem toho jsou nejenom některé dochované inventáře o vybavení sálu, ale existuje několik pramenných a literárních zpráv14.
Přestože se ještě za Arnošta Františka divadlo hrálo, aktivní život na zdejším jevišti utichl společně se smrtí hraběte Kristiána, jenž byl jeho velkým příznivcem. Politická a sociální situace společnosti ve druhé polovině 19. století odsunuje divadlo z popředí zájmu šlechty. Jak se dozvídáme ze zámeckých inventářů z tohoto období, divadelní sál se posléze stal pouhým prostorem pro skladování nepotřebného nábytku.
Architektonický popis divadelního sálu
Divadelní sál je umístěn v jižním nároží zámku, v úrovni prvního a druhého patra. Má obdélný půdorys o rozměrech 1020 x 1840 cm, výška je 870 cm.
Do sálu vedou troje dveře, jedny pro diváky směrem do hlediště, druhé pro herce v zadní části jeviště, oboje ve východní stěně, třetí dveře jsou umístěny v pravém rohu severní stěny (z pohledu z jeviště ) a vedou přímo ke schodišti na galerii.
Všechny stěny sálu jsou členěny okny, v jižní a západní stěně vždy po dvou oknech nad sebou směrem do zahrady, v severní a východní stěně okny pouze v horní části, a to do chodeb zámku nebo okny slepými. Prostor mezi okny je zdoben štíhlými zdvojenými pilastry na společných vysokých soklech a s volutovou hlavicí, rohy místnosti zdobí vždy jeden prolomený pilastr. Původní výmalba se nedochovala, stěny jsou bílé.
Popis hlediště, orchestřiště a jeviště
Zámecké divadlo v Mnichově Hradišti je divadlem klasického kukátkového typu. Celá divadelní instalace je dřevěná, včetně galerie při zadní stěně hlediště.
Hlediště je obdélníkové, jeho rozměry jsou 840 x 1050 cm. Podlaha je zvýšena pěti dřevěnými, 90 cm širokými stupni, do výše 54 cm. Zadní část hlediště tvoří jednoduchá dřevěná galerie na čtyřech sloupcích. Galerie má rozměry 1020 x 230 cm, podélně je rozdělena jedním stupněm. Čelní stěna galerie je potažena malovaným plátnem v odstínech šedých a zelených, se stínováním červenými linkami, s bílými světly a rostlinnými motivy v pěti polích vedle sebe. Stěny nosných sloupků zdobí podobný rostlinný dekor. V levé části galerie (vzhledem k jevišti) vede lomené dřevěné schodiště přímo z prostoru sálu.
Před hledištěm, za 126 cm vysokou dřevěnou přepážkou potaženou plátnem, je poměrně velké, 213 cm široké orchestřiště, s prostorem nejméně pro dvanáct hudebníků. Do orchestřiště vedou dvířka v obou stranách dřevěné přepážky.
Jevištní část odděluje klasicistní portál, vytvořený z dřevěných rámů, potažených pomalovaným plátnem, rovněž v šedých a zelených barvách, s červenými a bílými doplňky. Portál má podobu architrávu, neseného po obou stranách namalovanou dvojicí kanelovaných pilastrů s dórskými hlavicemi. Pole mezi pilastry jsou vyplněna rostlinným dekorem. Architráv taktéž zdobí rostlinné motivy. Pod vrcholem architrávu je namalována hlava se dvěma protilehlými obličeji, po levé straně má meč, po pravé divadelní masku. Vnitřní stěny portálu se směrem do jeviště mírně rozevírají a jsou opět vyzdobené rostlinným dekorem. Mezi vnitřními stěnami portálového rámu je zavěšena na plátně malovaná sufita opony. Sufita je vykreslena do tvaru zřasené draperie a vymalována zelenou barvou s iluzí sametu, lemovaného zlatými třásněmi.
Jeviště je 790 cm hluboké, 1020 cm široké, šíře hrací plochy od portálu k portálu je 660 cm. Čelní stěny portálu jsou široké 180 cm, stěny směrem do jeviště pak 95 cm. Pódium vystupuje nad úroveň podlahy sálu o 126 cm. Výška od pódia ke stropu je 745 cm, k provazišti 480 cm.
Asi 50 cm před zadní stěnou jeviště stojí trámová konstrukce potažená plátnem a vysoká 422 cm, která tak vytváří jeden stabilní horizont. Na plátně je namalována stěna sloupového sálu. Uprostřed prospektu je průchod s otevíracími dvoukřídlými dveřmi, malovanými rovněž na plátně, napnutém na dřevěný rám. Na zadní zděné stěně jeviště jsou namalovány stejné dvoukřídlé dveře, pro iluzi možného pokračování prostoru.
Uprostřed rampy je v jevišti vyříznut okrouhlý poklop, pod kterým se ukrývá místo pro nápovědu, spíše však pro mašinistu řídícího odtud pohyb stínidel rampového osvětlení (viz dále kapitola o osvětlení). Prostor pod jevištěm je prázdný a patrně vůbec nevyužívaný, stojí zde jen dřevěné sloupky a vzpěry nesoucí jeviště. Přístup do podjevištního prostoru umožňují malá, asi 100 cm vysoká dvířka pod levou stěnou portálu a zároveň také dřevěný poklop v podlaze jeviště o velikosti 100 x 55 cm za toutéž portálovou stěnou.
Divadelní konstrukce je sestavena velmi hrubě a nedokonale. Vše, co je skryto očím diváků, tedy kostra divadelní stavby a zejména provaziště, působí dojmem narychlo a téměř amatérsky zhotovené stavby. Hrubě otesané trámy, křivě upevněné kování, napolo zatlučené hřeby a latěmi podepřený portál vypovídají o tom, že divadlo bylo postaveno ve velkém spěchu a poměrně ledabyle. Dřevěná vestavba je doslova jen opřena do okenních výklenků a do prostorů mezi sokly pilastrů, takže divadlo vypadá ze zákulisního prostoru velice nestabilně. Od hrubé divadelní konstrukce se svým precizním zpracováním odlišují technické prvky jeviště, vodící lišty pro boční kulisy a dvojité schodiště pro herce v zadní části jeviště.
Jevištní mašinerie
Výměnu dekorací obstarávalo jednoduché technické zařízení.
V dřevěných trámech, tvořících provaziště, po obou stranách jeviště je dvanáct zářezů s kováním pro uchycení a zajištění dřevěných válců s navinutými prospekty a oponou. Všechny válce s prospekty byly na obou koncích opatřeny dřevěnými cívkami pro navíjení provazů. Tyto cívky přesahovaly hlavní provazištní trám, a proto mohly být ze zákulisního prostoru snadno ovládané. Dle vodících lan po obou stranách každého prospektu vyplývá, že každé zadní plátno bylo ovládáno dvěma mašinisty. Na dřevěných sloupcích po stranách zadní části jeviště byly přibity kovové háky se štítky pro uchycení provazu toho kterého prospektu. Některé štítky s nápisy jsou dodnes dobře čitelné, takže můžeme česky číst “Šedivý pokoj, Lilla pokoj, Město, Malá Strana...”.
Válce s prospekty byly v zadní části provaziště umístěny stabilně vedle sebe a nad sebou a v tomto stavu se v zámeckém divadle dochovaly až do dnešní doby. Toto řešení mělo nesmírnou výhodu v tom, že se nemuselo neustále manipulovat s rozměrnými válci navinutých prospektů. Na druhé straně však nevýhodou bylo značné zkrácení jeviště při rozvinutí nejbližšího prospektu. Vzdálenost od stabilního horizontu, který zároveň tvořil zadní stěnu jeviště, k nejpřednějšímu prospektu byla až cca 2 m.
Boční kulisy byly posunovány v dřevěných vodících latích (nazývaných též drážky) s kolečky, usnadňujícími jejich pohyb. Na každé straně jeviště jsou proti sobě umístěny čtyři sady drážek po cca 94 cm za sebou, a to jak na podlaze, tak i na dřevěném rámu lemujícím hrací plochu a tvořícím provaziště (horní drážky jsou již bez koleček). Vodící latě směřují šikmo na horizont a prostor mezi nimi se směrem k prospektu pokaždé o 10 cm zužuje, což při osazení kulisami podporuje dojem ubíhající perspektivy. Rozměrově omezenému jevištnímu prostoru tak dodává iluzi větší hloubky. Tímto poměrně výjimečným detailem šikmého umístění vodících latí se zároveň mnichovohradišťské zámecké divadlo liší od starších zámeckých scén v Českém Krumlově a Litomyšli. Šikmé řešení bočních kulis nalézáme v Čechách pouze v zámeckých divadlech na Kozlu a na Žlebech.
Vodící latě pojmou vždy tři různé boční kulisy. Během představení mohlo tedy nejméně třikrát dojít k rychlé proměně dekorací, avšak předpokládáme, že se některé boční kulisy využívaly k více prospektům. Před každou sadou drážek byly v jevišti otvory s dřevěnými kolíky, které zamezovaly vyjetí boční kulisy do prostoru jeviště. Bočnice byly pravděpodobně posunovány ručně jednotlivými mašinisty, neboť zde nebyla nalezena žádná vodící lana ani úchyty. Poměrně široké zákulisní prostory tomu odpovídají.
V úrovni vodících latí bylo v provazišti umístěno pět dřevěných nepohyblivých překladů se stabilními sufitami.
Osvětlení
Světla jevištního osvětlení byla zpravidla rozestavována na rampě, zavěšována mezi sufity a na stojany mezi boční kulisy. Z původního osvětlovacího zařízení se do dnešní doby zachovaly pouze čtyři dřevěné sedmiramenné svícny na vysokých stojanech a dále dvě otočná plechová stínidla, zapuštěná do jeviště na kraji rampy a ovládaná pomocí kliky z místa pro nápovědu. Před stínidly je dohromady dvanáct otvorů pro lampy. Zvláštní je však směr otáčení stínidel. Ve své výchozí pozici se stínidla nacházejí pod úrovní jeviště, při otáčení vyjíždějí z pod jeviště a zaklápí se směrem k divákům a v konečné pozici zůstávají otevřená do hlediště. V jiných zámeckých divadlech (v Čechách např. na zámku Kozel) se stínidla zpravidla zaklápěla směrem do jeviště. Okraj jeviště byl zvýšen stejně vysokou dřevěnou přepážkou, která zamezovala dopad světla do hlediště a oslnění diváků. Takovéto zařízení na regulaci intenzity osvětlení dávalo možnosti různých světelných efektů.
Dokladem osvětlení mezi bočními kulisami jsou otočné dřevěné latě, umístěné za každou řadou bočních kulis. Do dnešní doby jsou na latích patrné zářezy po zavěšených lampách. Na každé lati byly upevněny vždy tři lampy nad sebou. Lampy ve spodní části tak osvětlovaly vždy následující boční kulisu, horní lampa snad částečně osvětlovala i následující sufitu. Otáčení osvětlovacích latí umožňovalo regulaci světla na scéně.
Nejspíše již od roku 1833 zajišťovaly osvětlení divadla tzv. argandovy lampy15, jak se dozvídáme ze dvou zámeckých inventářů z roku 184616. Oba inventáře shodně zaznamenávají 26 lamp a stejný počet stínidel. Jedná se sice spíše o popis hledištního vybavení, přesto můžeme předpokládat, že způsob osvětlení byl v celém sále jednotný.
Soubor dekorací z roku 1833
Dekorační fond divadla v Mnichově Hradišti se skládá ze zadních prospektů, opony, bočních kulis, sufit, několika drobných kulis a scénických doplňků. Dekorace byly nalezeny v divadelním sále a přilehlých místnostech. Prospektů je celkem 11 kusů, opona jedna, bočních kulis 54 kusů, sufit pouze 5. Jednotlivé scény představují Les, Město, Sloupovou síň, tři různé tapetované pokoje a to Šedivý pokoj, Lilla pokoj a Zelený pokoj, dále Romantickou krajinu, krajinnou vedutu, Malou Stranu a Oblohu. Názvy jednotlivých scén jsou z větší části odvozeny z dochovaných štítků u háků na ukotvení prospektů, ostatní názvy vyplývají z námětu malby.
Všechny prospekty jsou malovány na hrubých plátnech o rozměrech 450-480 x 500-615 cm, navinuty na dřevné válce a zavěšeny v provazišti. K velkým plátnům patří opona, jejíž rozměry jsou 480 x 688 cm. Boční kulisy jsou taktéž malovány na plátně, některé dokonce oboustranně a napnuty na dřevěné rámy o velikosti 424-445 x 101-104 cm, sufity měří 90-99 x 630-685 cm.
Většina mnichovohradišťských divadelních dekorací je typová. Typové dekorace zobrazovaly vždy určité charakteristické prostředí, avšak idealizované a zobecněné. Z konvenčního typového charakteru dekorací je patrné, že se s provozem divadla počítalo i do budoucna. Pokud by totiž scéna a její dekorace byly pořizovány pouze pro návštěvu tří císařů a jejich doprovodu, byly by dekorace mnohem věrněji popisovaly prostředí, ve kterých se komedie a opera, uvedené při příležitosti otevření divadla, odehrávají.
Dekorace jsou jevištně technickým pojetím poměrně zastaralé, taktéž výtvarný projev většiny kulis je - až na pár výjimek - spíše konvenční, pokračuje ve starší tradici scénování. Jednoduchá a rovná plátna horizontů spolu s prostými obdélníky bočních kulis, které nedodržují skutečné obrysy zobrazovaných předmětů, a plošná iluzionistická malba dekorací vytvářejí z pohledu dnešního diváka málo diferencovaný a neživý prostor.
Výjimku tvoří prospekt s krajinnou vedutou a s pohledem na Malou Stranu. Obě tyto scény jsou unikátem mezi dochovanými dekoracemi, neboť zobrazují skutečné prostředí. Žádné jiné dekorace tohoto charakteru se z jiných zámeckých ani z pražských veřejných divadel této doby nedochovaly.
Původní dekorační soubor
V prostorách bývalé zámecké kuchyně se dochovala neúplná skupina zcela odlišných kulis, a to jak velikostí, tak i charakterem jevištního pojetí. Výrazem malby odpovídají všechny kulisy přibližně osmdesátým a devadesátým létům 18. století. Tvořily bezpochyby součást vybavení staršího zámeckého divadla, zřízeného někdy v průběhu osmdesátých let hrabětem Vincencem z Valdštejna v původně tanečním sále zámku.
Starší fond zámeckých dekorací se skládá pouze z několika bočních kulis, portálového štítu a několika doplňků. Žádné prospekty a sufity se nedochovaly. Kulisy jsou rovněž zhotoveny z dřevěné konstrukce, potažené pomalovaným plátnem. Tyto starší kulisy jsou výrazně menší než mladší dekorace z roku 1833. Výška bočních kulis se pohybuje okolo 280 cm, šířka je 80-90 cm. Taktéž jejich technické pojetí je odlišné. Rámy těchto starších bočních kulis jsou na spodní straně opatřeny kolečky, která usnadňovala jejich přemisťování. Kulisy jsou dnes již v dezolátním stavu.
Autoři zámeckých divadelních dekorací
Původní mnichovohradišťské dekorace jsou v torzovitém stavu. Domněnku o jejich autorství vyslovil J. Pömerl, když ztotožnil možného autora těchto dekorací s malířem Jiřím Hislerem (1733 - 1818)17. Hisler je autorem rozměrných pláten s přírodními a figurálními náměty, které pokrývají stěny některých reprezentativních sálů v prvním patře zámku. Malby provedl po roce 1750. Zajímavý je fakt, že pozadím pro jeden z výjevů je krajina z okolí Mnichova Hradiště. V tzv. Dámském pokoji pak nacházíme téměř divadelní motiv rokokové dámy - Vincencovy ženy Žofie - zobrazené několikráte v různém oděvu a s výraznými gesty na pozadí romantických přírodních scenerií.
Autor mladších mnichovohradišťských dekorací zatím taktéž není s jistotou znám. Přesné účetní záznamy z doby renovace divadla se nedochovaly, nebo dosud nebyly nalezeny.
Mnichovohradišťské kulisy působí malířsky vyspělým dojmem. Svým výtvarným pojetím a kvalitou zpracování se rovnají ostatním dekoracím z jiných zámeckých divadel tohoto období.
Na základě této skutečnosti můžeme vyslovit domněnku, že autorem mnichovohradišťských kulis mohl být některý zkušený divadelní výtvarník. Vzhledem k tomu, že např. litomyšlské divadlo Valdštejnů a valtické divadlo Liechtenštejnů vybavil vídeňský dvorní divadelní malíř J. Platzer, kulisy pro zámecké divadlo Buquoyů na Nových Hradech namaloval stavovský dekoratér A. G. Schulz atp., je možné, že také zdejší divadelní kulisy zhotovil výtvarník, pracující v té době pro některé z pražských divadel.
Renovace mnichovohradišťského divadla byla provedena z důvodů plánované návštěvy představitelů Svaté aliance, tedy tří nejvýznamnějších evropských panovníků. Je jisté, že se hrabě Kristián z Valdštejna, jakožto hostitel, snažil dosáhnout určité kvality a úrovně svého soukromého divadla a dá se předpokládat, že tímto úkolem pověřil skutečné divadelní profesionály. Toho důkazem je nám samotný fakt, že provoz a program divadla v průběhu této významné státní návštěvy zajišťoval herecký a pěvecký soubor ze Stavovského divadla v Praze, pod vedením J. N. Štěpánka18. Proč by tedy autorem mnichovohradišťských divadelních dekorací a některých prvků jevištní mašinerie nemohl být přímo někdo ze soudobých stavovských dekoratérů?
Po odchodu jevištního výtvarníka A. Sachettiho vypsalo Stavovské divadlo konkurz - na podzim roku 1830 - pro zájemce z řad výtvarníků na jeho místo. Konkurzu se zúčastnilo celkem 6 malířů. Byli to L. Sachetti, F. Aissbaum, J. Lexa, A. Schulz, A. Auss a V. F. Birnbaum19. Z tohoto konkurzu vyšel vítězně Vincenc Fischer Birnbaum, osobnost v historii českého divadla doposud téměř neznámá. V. F. Birnbaum se na další tři léta stal dekoratérem Stavovského divadla.
Vincenc Fischer Birnbaum
Zajímavé údaje o osobnosti Vincence Fischera se dozvídáme z knihy H. A. Frenzela, zpracovávající historii zámeckých divadel v německém knížectví Sondershausen v Durynsku20.
Zde také nalézáme zprávy o Fischerově pracovním působení při výstavbě zdejšího divadla, které bylo dne 5. 12. 1825 slavnostně otevřeno. Vnitřní výzdobu budovy a divadelní dekorace provedl podle dochovaných zpráv Vincenc Fischer: “Nakonec byl do Sondershausenu pozván již tehdy známý a osvědčený coby divadelní architekt, malíř a stavitel, pozdější stavební rada Vincenc Fischer, který vyrobil dekorace a provedl vnitřní výzdobu budovy.”21
V poznámkovém aparátu ke zmíněné kapitole se dozvídáme další překvapující informace: “Státní archiv Rudolstadt, Kammer Sondershausen, pod datem 12. října uvádí architekta a divadelního malíře Vincence Fischera, rodáka z Prahy (!), naposledy pobývajícího v Erfurtu. Jím bylo navrženo, kromě maleb a dekorací, též architektonické pojednání budovy nového zdejšího divadla, a také mašinerie a aranžmá dekorací během představení. Od 15. 10. 1825 byl na tři roky angažován.”22 O dalších divadelně-stavebních a dekoratérských aktivitách Vincence Fischera však tento literární zdroj nehovoří.
Vincenc Fischer se tedy nemohl vrátit do Prahy dříve než koncem roku 1828. Do Stavovského divadla nastoupil však již před konkurzem. Jeho jméno se na divadelních cedulích objevuje od 17. srpna 1830, kdy je poprvé uveden jako autor nových divadelních dekorací a mašinerie v představení Fortunatus Abenteuer. Divadelní plakát láká diváky oznámením: “Die vorkommenden Dekorationen und Maschinerien sind von des Erfindung und Ausführung des Herrn Bauraths Fischer.”23
Vincenc Fischer Birnbaum je zprvu uváděn jako “herzoglich=Schwarzburg Sondershausenschen Hofbaurath”, později - po konkurzu - již jako “ständischen Theatermahler”24.
Nové dekorace byly pro česká představení ve Stavovském divadle pořizovány jen zřídka vzhledem k velkým finančním nákladům a jejich první prezentace byla vždy uvedena na divadelních cedulích z důvodů nalákání co největšího počtu diváků. V období let 1830 - 33 jsou nové dekorace ohlašovány v nepravidelných intervalech po dvou až třech měsících a ve všech případech - s výjimkou jednoho oznámení beze jména - je jejich autorem Vincenc Fischer. V době od září 1832 až do listopadu 1833 nebyla ohlášena žádná nová dekorace. Tato dlouhá odmlka zdá se být pro nás velice významná. Pracoval po tento čas Vincenc Fischer na dekoracích pro zámecké divadlo v Mnichově Hradišti? Této domněnce nasvědčuje i fakt, že necelé dva měsíce po zprovoznění mnichovohradišťského zámeckého divadla byla ohlášena další nová Fischerova dekorace pro Stavovské divadlo25. Shoda okolností je skutečně zarážející.
Zatím jedinou historicky potvrzenou Fischerovou prací je výzdoba, mašinerie a dekorace zámeckého divadla v Sondershausen. Divadlo se do dnešní doby však již nedochovalo, neboť bylo v roce 1946 zničeno požárem. V muzeu místního zámku, v knihovně ani v archivu nemají žádnou obrazovou dokumentaci podoby zámeckého divadla a jeho dekorací26. Jak již bylo uvedeno výše, ze Stavovského divadla se z tohoto období nedochovaly dekorace ani jejich scénické návrhy. Nemáme tudíž zatím žádnou možnost srovnání Fischerovy práce a mnichovohradišťských dekorací, které by mohlo vést k přesnějšímu určení autora.
V doposud prostudované valdštejnské korespondenci se však jméno V. F. Birnbauma neobjevuje, neobjevují se zde ani jména ostatních výtvarníků, kteří se spolu s Birnbaumem ucházeli o místo divadelního dekoratéra Stavovského divadla. Jediné prozatím objevené jméno malíře v inventárním soupisu valdštejnského archivu je jméno Petra Maixnera, jenž je autorem návrhu fresky na strop v sále Valdštejnského paláce v Praze27. Žádná spojitost tohoto malíře s valdštejnskými divadly však není známa.
Kostýmy a rekvizity
Významnou součástí vybavení zámeckého divadla v Mnichově Hradišti je kostýmní fond. Soubor dochovaných kostýmů je velmi rozsáhlý, čítá na cca 200 kusů oděvů a dalších kostýmních doplňků. U některých kostýmů však nelze s jistotou říci, zdali sloužily pouze divadelním účelům, nebo zda se jedná o dochované historické oděvy. Nákladné materiály a jejich pečlivé zpracování mnohdy ukazují spíše na druhou možnost. U většiny ostatních oděvů je však na první pohled patrný jejich divadelní účel. Kostýmy jsou jednoduché a stylizované, většinou nepodšívané, s látkou potaženými papírovými knoflíky. Jsou tu například kostýmy šaška, vodníka, sluhy, muzikanta, různé strakaté a pestrobarevné kabátce a zejména řada historických kostýmů, představujících různá stylová období od renesance až po 19. století.
Renesanční kostýmy představují kompletní mužské oděvy s krátkými nohavicemi, ženské živůtky ze sametu, prošívané zlatou nití a vykládané perlami. Dobu baroka a rokoka reprezentují různé pánské vesty, pláštěnky, tříčtvrteční kalhoty a livreje, dámské živůtky, negližé a spodničky. Módu 19. století zastupují opět různé kabátce, kalhoty a vesty.
Kostýmní fond obsahuje také mnoho dětských oděvů, mimo jiné kostým harlekýna, různé kabátky a pláštěnky, dokonce i vyšívané podkolenky a vykládané návleky. Z toho vyplývá, že divadlo na zámku v Mnichově Hradišti hrály i děti.
Velmi zajímavá je sbírka dochovaných rekvizit. Kromě kostýmních doplňků, jako jsou nejrůznější paruky, klobouky, boty, opasky, pentle a šerpy, jsou zde například dřevěné dýky, pochvy a řemení, kovová pouta, papírové a kožené kamaše, 2 páry bílých křídel, maska čápa a další drobnosti.

1) Badatelské snahy vedly též k zámkům Doksy a Bělá pod Bezdězem, avšak kromě jediné zmínky o truchlohře uvedené v Doksech žádné další zprávy o soukromých divadelních produkcích na těchto valdštejnských sídlech objeveny nebyly. Půdorysné výkresy zámků nevykazují žádné známky divadelních prostor, zámecké inventáře nezmiňují žádné divadelní sály. Přestože je velký předpoklad, že i zde bylo divadlo provozováno, šlo patrně jen o příležitostné události rodinného charakteru.
2) Vlček, P.: Encyklopedie českých zámků, Praha 1994, s. 195.
3) Šimák, J. V.: Máti kapucínů, Sborník od pravěku k dnešku II., Praha 1930, s. 163-183.
4) Ústní zpráva E. Mikanové, červenec 2003.
5) Šimák, J. V.: Máti kapucínů, o. c., s. 164-5.
6) Ústní zpráva E. Mikanové, červenec 2003.
7) SOA Praha, RAV, inv. č. 2920 I-6/A 17.
8) Budil, V., Herout, J.: Mnichovo Hradiště, Státní zámek, město a památky v okolí, Praha 1960, s. 8; Horyna, M., Lancinger, L., Láska, V.: Mnichovo Hradiště, zámek, město, okolí, Praha 1984, s. 44.
9) SOA Praha, RAV, inv. č. 3932 VI-2, karton 115.
10) Tamtéž.
11) Mikanová, E.: Hudba na valdštejnských panstvích v 18. století, in: Studie muzea kroměřížska, 1991, Kroměříž 1991, s. 33.
12) Šimon, A.: Sněmování mocnářů v Mnichově Hradišti r. 1833, Od Ještěda k Troskám, roč. 8, č. 2-3, Turnov 1929, s. 52-68.
13) Tamtéž.
14) Více viz Kronika T. Hindla, in: kronika Kniha pamětí, SOA Praha, RAV, inv. č. 254 a statě A. Šimona Klášterské divadelní paměti, Od Ještěda k Troskám, roč. 13, č. 9-10, Turnov 1935, s. 151-156, Na Hradištsku za revolučních let 1848 a 1849, Od Ještěda k Troskám, roč. 10, č. 3-4, Turnov 1931, s. 61-78, Příspěvek k historii cukrovarnictví na Hradištsku, Od Ještěda k Troskám, roč. 6, č. 2, 3, 4, Turnov 1927, s. 81-82, Sněmování mocnářů v Mnichově Hradišti r. 1833, o. c., s. 52-68.
15) Vynálezcem tzv. argandové lampy byl švýcarský fyzik a chemik Jacques Aimé Argand (1755-1803) a tyto svítilny zhotovoval již od roku 1783 v Londýně. “...lampa s hořákem okrouhlým, tak že válcovým prostorem knotu vzduch prouditi může i dovnitř plamene, čímž plyny a páry z hořlavé látky naprosto se spalují. Místo knotů plných, které svítily špatně, kouříce a zapáchajíce při tom, užíval Argand knotů pletených.” Ottův slovník naučný, díl II., Praha 1889, s. 632, heslo Argand.
16) SOA Praha, RAV, inv. č. 2884 I-5/10; 2892 I-5/18.
17) Pömerl, J.: Divadlo na zámku v Mnichově Hradišti, Divadlo, č. 5, 1995, s. 10.
18) Šimon, A.: Sněmování mocnářů v Mnichově Hradišti, o. c., s. 52-68.
19) SÚA Praha, Zemský Stavovský výbor, inv. č. 4141 (1206).
20) Frenzel, H. A.: Thüringische Schlosstheater, Berlin 1965.
21) Tamtéž, s. 195.
22) Tamtéž, s. 275.
23) Cedule Stavovského divadla z let 1830-33, Divadelní oddělení Národního muzea v Praze.
24) Tamtéž.
25) Tamtéž.
26) Korespondence s A. Kappes (Bibliothek und Archiv) a s Ch. Hirschler (Schlossmuseum Sonderhausen), květen 2003.
27) SOA Praha, RAV, inv. č. 2964.
28) Vlček, P.: Encyklopedie českých zámků, o. c., s. 146.
29) Mikanová, E.: Hudba na valdštejnských panstvích v 18. století, o. c., s. 34.