Texty: Hraše, Jiří: Marie Hejnová - pro vzpomínkové setkání při příležitosti 100. výročí narození 27. 5. 2005 na soboteckém hřbitově

„MARIE HEJNOVÁ
patří svým významem mezi přední kulturní pracovníky našeho kraje“, napsal Aleš Fetters před 20. lety. Popel paní profesorky je uložen pod kamenem tohoto rovu vedle popela pana profesora Hejna. Pod kamenem, který původně neměl nést jejich jména, leč jako obnovitelů starého hrobu. Až na přání, na naléhavé přání návštěvníků hřbitova byla jména vytesána. Paní profesorka to realizovala jaksi proti svému lepšímu přesvědčení. Bylo to v rozporu s celoživotním snažením obou manželů. Celý život chtěli něco ukázat, nikoli ukazovat SE.
V jejich péči „Šrámkova Sobotka vykrystalizovala do podoby slavnostního týdne na počátku prázdnin, zaměřeného na aktuální otázky české řeči a literatury“. Jestliže byl pan profesor se svým znělým hlasem a vysokou reprezentativní postavou při té plavbě kapitánem, pak paní profesorka byla vynalézavým kormidelníkem korábu. Díky jim je dnes a už léta „Šrámkova Sobotka pojem“. Řadu let na ni byla paní Marie už sama.
A tak zůstává její obraz ve vzpomínkách obyvatel, návštěvníků a přátel Šrámkovy Sobotky: „velice elegantně se oblékala a byla dámou za všech okolností“, „byla rozený diplomat a mnohou ošemetnou situaci se jí podařilo překlenout“, „nebylo možno přehlédnout její vzdělanost a mimořádnou pracovitost – do pozdních nočních hodin často svítilo okno Šrámkova domu do ztichlého soboteckého náměstíčka“.
Když pracovala na Knížce o Milce, jako by psala dvojím inkoustem: jedním z archiválií a dokumentů, druhým z vlastního života běhu. Za mnoha situacemi i větami z Milčina života prosvítá osud Marie a naopak. Přivlastnila si svého Venouška podobně energickým gestem jako Milka Šrámka. A začal společný život, ve kterém „se objevuje respekt ženy před mužem, v němž se i emancipovaná feministka ráda pokorně ztrácí“. Přišel protektorát a válka, v té druhé jako v první je „nouze o potraviny“, jejichž „ceny pod rukou stále stoupají“. Když je profesor Hejn zatčen, paní Marie „s námahou zjistila, kde je uvězněn“ a potom mu „týden co týden nosila balíčky s těžko sehnaným jídlem“. Ale horší nouze je ve vzdálenosti. Opět se oba osudy překrývají obdobnou zkušeností. „Delší odloučenost dvou lidí, prostředí zcela odlišná, v nichž se ocitají, falešné představy, které má jeden o situaci, v níž žije druhý, to vše je odděluje od sebe, i když láska a touha jednoho po druhém trvá“. Po skončení války překonali společně něco ústrků osudu a pak spolu prožívali klidné a šťastné sobotecké roky. Paní Marie o svého Venouška pečovala se stejným zaujetím, jako paní Milka o Fráňu. Jak čteme v Knížce o Milce: „Až do smrti bude jejím velkým dítětem, jak se to stává bezdětným, milujícím ženám ve vztahu k jejich mužům“.
Pamětníci vzpomínají „na tu neutuchající energii paní Marie především: na jakýkoliv neúspěch měla náhradní řešení, jakýkoliv nezdar ji provokoval k větší aktivitě“. Tyto schopnosti a vlastnosti pěstovala vědomě. V roce 1957 o tom píše paní Milce: „Zdědila jsem po rodičích tento smysl pro veřejnou kulturně-politickou práci (tahle práce je přece politikum) a je mi životní nutností. …Mám, myslím, mnoho agilnosti, mnoho …myšlenek a podnětů, za kterými jdu důsledně a vytrvale“.
Důsledně a vytrvale pokračovala sama v případě šrámkovského festivalu, s programem přednášek, výletů a kulturních pořadů, a navíc s literární soutěží a recitační soutěží studentů. A k tomu patřilo i celoroční vedení a organizování Recitačního studia Šrámkova domu a řadu let redigování Zpravodaje Šrámkovy Sobotky (pod zaštiťujícím jménem Jana Šrámka).
Toto vše „inspirovala, řídila, domlouvala a organizovala šedovlasá dáma ze Šrámkova domu“.

V roce 1968 ve Zpravodaji otiskla úvahu o kulturní práci na venkově. Vyznává se v něm. „Díky třicetiletému úsilí o universitní extenze, semináře, kurzy a přednášky neztratili jsme např. od studentských dob styk s Karlovou universitou. Mnohaletý pobyt mezi umělci různých oborů a nutné proto sledování odborných časopisů i soukromá četba přinesla časem informovanost, která nahrazuje trvalý pobyt v kulturním centru“.
S důtklivým upozorněním studentům: „A tak může venkovský kulturní pracovník žít někdy kulturněji než jeho pražský kolega". Není to ovšem jednorázová záležitost: „Je to úsilí dlouhodobé. Kulturní nivó vytvářejí generace“.
Proto Mařenka věnovala velkou péči a pozornost mládeži. Recitační studio znamenalo nejen setkání na zkouškách, ale i mimo ně, účast v soutěžních kolech a v neposlední řadě individuální pozornost vývoji členů souboru: naléhavě např. při jejich přestupu z nižšího stupně školy do vyššího a také při různých životních situacích. O studiu napsala v pozdravu k 80tinám prof. Marie Votavové: „Jakže to za nás trefně napsal do kroniky soboteckého souboru jeden malý kluk? – „Ono se tomu hnedle líp rozumí, když se to ŘÍKÁ, než když se to jen ČTE. To se leccos přehlídne“. A jinde s radostí i s hrdostí ocitovala z ohlasů vystoupení RSŠD výrok „prosté venkovské ženy: „Z těch dětí ale vyrostou vzdělání lidé“. A dodala k tomu: „Přesně to chceme a nic jiného“.

Výsledky přinášely radost. Ale také hned nové starosti. Až po tu péči o vysekání průhledu nad Šrámkovým hrobem k siluetě Humprechtu.

Mařenka v soukromém rozhovoru často přidala nějakou vzpomínku. Ne ze sentimentu, ale pro důkaz, pro oporu ve vlastní zkušenosti. Vzpomínání samo nebylo její gusto, jak přiznala v dopise studentům trutnovské školy k jejich sjezdu r. 1965: „Žiju přítomností, mám ráda nový svět kolem sebe, zajímá mě budoucnost. Co bylo, to bylo, poděkovat a dost, jak říkal básník, v jehož domě teď žiju a pracuju“. Ani naše vzpomínky neupadají do sentimentu, ale vybavují si obraz vynikající statečné ženy.

Paní Marie nám tu po svém odchodu zanechala svoje dobře založené a rozpracované dílo. Především péči o hrob Fráni Šrámka, péči o jeho dílo a péči o program Šrámkovy sobotky.

Když se v závěru Knížky o Milce paní profesorka loučila s čtenářem, uzavřela poslední řádky slovy:
„Dopisuji o Milce knížku z pramenů jejího archivu. Jsou čtyři hodiny ráno, máme napilno, zítra začínají vrcholné přípravy na Šrámkovu Sobotku. Svítá, nebe nám slibuje překrásný čas. Otevřeným oknem voní pokosená tráva. Suší ji tu v uličkách před starými domky. Je červen, Šrámkův měsíc. Svítá. Začínají se ozývat ptáci“.

27.5.2005

Citovaný materiál:
Marie Hejnová: dopis paní Milce z r. 1957
dopis studentům do sborníku 20 let lesnického školství v Trutnově 1945 – 1965
o kulturní práci na venkově. On: ZŠS 1968
pozdrav k osmdesátinám Marie Votavové 1987
knížka o Milce. Hradec Králové 1985

Aleš Fetters: novinové příspěvky 1985 a 1987
Individuální vzpomínky a příspěvky do sborníku Zázrak nového společenství. Sobotka 1996 (K. Bílek, D. Hejduková, J. Hraše, M. Sekerová, Š. Štembergová-Kratochvílová)

Poznámka
A to nemluvíme o návštěvách Šrámkově domě, návštěvách dětí, turistů, odborných zájemců z řad badatelů i studentů, chystajících své školní práce.