Texty: HONZOVÁ, Ludmila - nekrology (autor: František Štibor, František Uher)

Ludmila Honzová * 26. listopadu 1939 - † 26. prosince 2023

S Ludmilou Honzovou jsme se rozloučili v havlíčkobrodské smuteční síni 5. ledna. Taková je realita. Smutná.
Nechci a ani nemůžu vypisovat všechno o Lídě. Každý z nás jí nějak znal, nějakým způsobem se s ní setkával. Její košaté divadelní činění bylo mnohokrát citováno právě na stránkách Hromady od chvíle, kdy tato vychází. Ostatně Lída byla jedním z iniciátorů jejího vzniku. Stejně jako se podílela na vzniku Volného sdružení východočeských divadelníků. O jejích mnoha aktivitách jistě vypovídá i to, že se v roce 2004 stala jednou z prvních nositelek ocenění Zlatého odznaku J. K. Tyla. „Za celoživotní věrnost ochotnickému divadlu a významný osobní přínos jeho rozvoji na Havlíčkobrodsku“, je tam uvedeno. Ostatně, zarámovaný diplom dnes zdobí brodský divadelní klub, stejně jako její fotka ze Cervantesovy Mezihry, nafocená někdy kolem roku ´85.
Já snad mohu napsat jen pár letmých osobních vzpomínek. Zkratkovitě... Byla to právě Ludmila, kdo nejen mně, ale i pár dalším z mojí generace podal ruku a dovedl nás do té zahrady divadelní. Vozila nás do Hronova, do Letohradu a pak i Ústí a Hradce na Inspiraci, hráli jsme a dívali se na kolegy tam i jinde. Zkoušeli jsme a hráli. Pravda, nejen s Lídou. Soubor byl tehdy mnhohlavý a každý ze tří režisérů si mohl vybírat, s kým do čeho půjde. Taky se ne vždy vše dotáhlo k premiéře. No, stane se. Mnozí jsme se pak Brodu vzdálili, ale myslím, že divadlu, jako takovému, nikdo.
S Lídou jsem strávil divadelní čtyři desetiletí - v naslouchání, diskusích i hádkách. Musím přiznat, že jsme v posledních letech měli na řadu věcí jiný názor. A já byl možná chvílemi radikální, až zlý. A bohužel, zpátky to už nevezmu.
Nejblíž k sobě jsme se dostali asi tehdy, kdy jsme začali zkoušet monodrama Osamělé večery Dory N. Rozhodli jsme se v červnu 2015. Spící soubor potřeboval aktivitu a já si říkal, že jedna jediná fakt dobrá herečka je fakt dobrej nápad. Vždycky se sejde na zkoušku. Lída byla tenkrát po závažné operaci, léto bylo tropické a zkoušky se odehrávaly o prázdninách. Dvakrát týdně, vždy když šla z rehabilitace v okresní nemocnici. Zkoušelo se tak od jedenácti zhruba do jedné, do dvou. Na osvěžení se pil bílý střik, často s ledem Premiéra byla nakonec v listopadu a docela se to hrálo. Když jsme v tom strašném horku zkoušeli, blesklo mi hlavou – zkoušíš s Lídou její poslední představení…
Ó, jak jsem se pletl. Nemohl jsem se mýlit víc. Lída totiž pak ještě plná energie režírovala Tři na lavičce Aldo Nikolaje pod názvem Podzimní setkání nebo sestavila, režírovala a též účinkovala s kolegy a kolegyněmi v Hovorech s TGM, na motivy Karla Čapka k výročí vzniku republiky. A skoro každý rok ještě připravila nějaké komponované pásmo poezie. Což byla její celoživotní záliba.
Vlastně ani nemohu vyjmenovat všechny její herecké, režijní a především organizační počiny. Hrála od mládí, režírovala poté, co absolvovala lidovou konzervatoř v Hradci Králové. Nejen v Brodě a nejen činohru, celé desetiletí spolupracovala s orchestrem a sborem ve Světlé nad Sázavou, kde se pustila do oper a operet. Vedla dramatické kroužky, byla členkou mnoha lektorských sborů. S Mirkou Císařovou vymyslely krajskou přehlídku Dospělí dětem, která se koná od devadesátých let, ale její začátky sahají mnohem dál. Osobně se na její organizaci podílela ještě v minulém roce. Před tím nám po dva roky udělal čáru přes rozpočet Covid. A pak už to šlo všechno někam jinam.
Loni v červenci dala do kupy partičku a začala s nimi sveřepě, opět v letních vedrech, připravovat pásmo z tvorby jejího milovaného Františka Nepila. Premiéra se konala 1. listopadu. V prosinci pak odešla do nemocnice. A 26. prosince, měsíc po svých čtyřiaosmdesátých narozeninách odešla jinam.
Za ADIVADLO Franta Štibor



ZA LÍDOU HONZOVOU

Smutné zprávy nás zaskakují nečekaně, o to bolestněji. 26. prosince zemřela Ludmila Honzová, rozená Lutnerová, věnující celý život městu a především jeho kulturnímu prostředí a tradicím. Nebyla to vždycky skřivánčí píseň, dokázala se však se vším vyrovnat a smířit se všemi nepřejícnostmi. Dlouhé roky pracovala v podniku Pleas a posléze v kulturním na domě na Ostrově. Jejím největším zájmem se stalo divadlo, podílela se na činnosti Sdružení ADIVADLO a na reprezentativní publikaci OBRAZY Z HISTORIE – Brodské ochotnické divadlo. O posledním období Lídina životy vím málo, stejně jako o jejím profesním konci jejího aktivního pracovního působení. Kdysi jsme spolu v divadle začínali, ale naše cesty se poté rozešly.
S vědomím, že nemáme jakýkoli vliv na vzepjatý oblouk času, který rozpíná svá křídla a činí nás pouhými zranitelnými a bezmocnými svědky trýznivých událostí, loučíme se s paní Ludmilou Honzovou s úctou, pokorou, dojetím a nesmírným respektem. Její odchod znamená obrovskou ztrátu nejen pro nejbližší rodinné příslušníky, nýbrž pro všechny, s nimiž prošla obdivuhodně dlouhou společnou pouť, s nimiž ji spojovala spousta shodných zájmů, nadšení a vzácných vztahů. S těmi, do jejichž paměti se zapsala nesmazatelným písmem, jak to činí pouze mimořádní jedinci s ryzím charakterem a pocitem hluboké sounáležitosti se všemi kolem sebe. Vážila si všech, s nimiž a pro které celý život odváděla nesmírné množství úsilí. Její vřelý vztah k divadlu a k těm, s nimiž byla naladěna na společnou notu, přinášel plodné výsledky. Rozuměla si s nimi, ovlivňovala je, inspirovala. Byla jim skromným, ale vskutku neutuchajícím vzorem. Především proto, že patřila k té neskutečně vzácné družině, o níž se mluví jako o dobrých lidech. Většího uznání se patrně nikomu dostat nemůže.
Náležela k těm, jejichž památka bude zářit jako vzácné světlo, jako pochodeň, která plane za našimi blízkými, za přáteli z nejryzejších, za jejichž prostým a skromným životem s obdivuhodně neutuchajícím vzepětím, láskyplným nadšením působit potěšení všem kolem sebe, obětovat se, rozdávat plnou náruč potěšení a radosti, stát se rozsévačkou, za kterou zůstává nedocenitelná úroda.
Amatérské divadlo má v našem městě dávné kořeny, ale ani při bedlivém ohlédnutí nenajdeme nikoho, kdo by mu věnovat téměř sedm desetiletí intenzivního tvůrčího úsilí, kdo by se stal jiskrnou vlasaticí, stálicí schopnou rozechvívat struny v ostatních. Za paní Ludmilou Honzovou zůstává neuvěřitelné množství organizační činnosti, obdivuhodně zvládaných hereckých kreací, plných jímavé invence, obrazů a odrazů všední tíhy člověčenstva i laskavých úsměvů, zakotvených v rozmanitých divadelních rolích. Její režijní přístup se vyznačoval osobitým rukopisem, aplikacemí adekvátních přístupů a postřehů. V neposlední řadě vzpomeňme s obdivem na její poslední herecké vystoupení, které absolvovala před několika týdny ve věku čtyřiaosmdesáti roků.
To vše vytvořilo košatý strom úsilí, za nímž se ovšem tajilo něco navíc. Osobité kouzlo, které se podílelo nejen na všem, co ráda dávala. Ludmila Honzová byla krásným člověkem především proto, že všechna okouzlení i rozčarování sama hluboce prožívala, svými zájmy žila, obětovala se jim, dokázala vnímat velikost i prostotu všechno krásného, uchovávala v sobě plejádu svých poznání jako vzácné střípky, posbírané na strmějších svazích i vlídných pěšinách svých dnů, a do posledních chvil se o ně dokázala podělit. Vydala se předalekou cestu. Odešla, ale její památka zůstává krásným mementem pro všechny, kteří jsme ji znali. Zůstává v nás. Zůstává s námi.
František Uher, básník a spisovatel brodský, bývalý ochotník