Texty: JURÁŠOVÁ, Johana. Věděli jsme, že něco udělat musíme. Rozhovor s demonstrujícími v rámci inscenace souboru ŠAMU Štítina. Online. Web Jiráskův Hronov 8. 8. 2024

Rozhovor s demonstrujícími v rámci inscenace souboru ŠAMU Štítina.

Po odpolední repríze inscenace Proč muži neposlouchají a ženy neumí číst v mapách souboru ŠAMU vznikla situace, kdy skupina divaček a diváků začala demonstrovat přímo před Jiráskovým divadlem, kde se představení právě odehrálo. Část zbylého publika motivace a názor demonstrujících nechápala, část ho zpochybňovala, jiní jim naopak tleskali. S protestujícími jsme udělali rozhovor.

S čím jste šli na představení?
R: Já jsem tušila předem, že to nebude naše krevní skupina už kvůli tomu názvu. Ale naprosto to předčilo moje očekávání.
K: Já chodím na představení s poměrně otevřenou hlavou, čtu si anotace, ale nějak je nehodnotím. Nehodnotím ani na základě toho, odkud co postoupilo nebo jaké to má další hodnocení. Šla jsem na to velmi otevřeně a nechala jsem to na sebe působit. Nešla jsem tam s žádným očekáváním, že to nějaké bude, neměla jsem žádnou představu.
D: Já jsem se dokonce těšil na hezký představení s písničkama, s živou hudbou, který působilo strašně příjemně a zajímavě. Věděl jsem, že to přišlo ze stejné přehlídky jako minulý rok Krvavá Henrietta, což je muzikál, který jsem si moc užil.

Jak jste pak představení prožívali?
K: Já nemohla uvěřit tomu, co slyším a vidím.
R: My jsme ještě na prvních dvou písničkách tleskali. Nejdřív se to rozjíždělo postupně, ale pak to nabralo strašně rychlý spád. Začalo to příchodem hormonů, to jsme si ještě mysleli, že to bude nějaký dvacetiminutový úsek. Ale pak to byly tři hodiny šíleného urážení.

Zůstali jste v sále do konce představení?
Všichni: Ano.

Jaký byl impuls k vašemu protestu?
D: Ten se stal o přestávce, kdy jsme vyšli ven, a všichni jsme byli strašně skleslí. Řekl bych, že jsem byl dotčený, ale to není to správný slovo.
R: Já jsem se třeba cítila hrozně ponížená.
D: To je ono. Cítil jsem, že to představení na mě útočí. Že jsme terčem toho posměchu.
R: Hlavně kdybych nic neudělala, tak bych se cítila hrozně. To bych si sebe nevážila.
D: Měli jsme strašné nutkání něco udělat. Vůbec jsme nevěděli co, ale věděli jsme, že něco udělat musíme, jinak bychom si to strašně vyčítali.
K: Tohle tak moc útočilo na hodnoty, které myslím sdílíme, že jsme se rozhodli vyjádřit. I proto jsme to chtěli dokoukat. Nepřišlo by nám fér vyjadřovat se k něčemu, co bychom neviděli do konce. Pořád jsme čekali, jestli nepřijde moment, kdy řeknou: „Celé to byla ironie, my jsme s těmi stereotypy pracovali záměrně, abychom na konci na něco poukázali.“ Ale to se bohužel nestalo.
D: Přiznám se, že mě ve druhé půlce už provázela jenom strašná úzkost a beznaděj.
K: To bylo určitě podpořeno i ostatními divačkami a diváky, kteří vehementně tleskali. Smáli se fórkům, o nichž jsem nevěřila, že by je ještě dnes někdo vypustil z úst.
R: O to větší člověk cítil nátlak na sebe.
I: Já bych ještě dodala, že náš pocit úzkosti opravdu postupně gradoval s průběhem představení. V první polovině jsem si jen říkala, že je to hrozný, ale ve druhé už mi z toho bylo vyloženě špatně.

Kde myslíte, že leží ten problém?
D: Myslím si, že kdybych tu inscenaci viděl mimo festival, tak z toho mám stejné pocity, ale asi bych moc nevěděl, co s tím dělat. Na festivalu je adresát jasný. Klidně se mnou nesouhlaste, ale pro mě jsou to lidé, kteří dopustili, že na festivalu je inscenace, která viditelně útočí prakticky na všechny. V návaznosti na představení najednou jako by to byla celá rétorika. Jako by festival podporoval názor, se kterým já nesouzním a který mi přijde nešťastný v rámci celkové image festivalu.
K: Souhlasím s tebou v tom, že se tak nevytváří bezpečný prostředí pro všechny. Od takovýho prostředí bychom se jako společnost měli posunout a myslím, že se o to spousta lidí snaží různými způsoby. Rozumím tomu, že každý způsob je jiný, ale rozhodně neposuneme společnost tím, že se tu budeme obhajovat naprostými nesmysly. Nezazněly žádné podložené argumenty. Dnes existuje spoustu vědeckých výzkumů vztahujících se na různá historická období, které stereotypní představy o rozdělení rolí mužů a žen vyvracejí.

Jestli dobře rozumím, tak vám inscenace nevadí proto, že někdo říká svůj názor někde mimo vás, ale proto, že je inscenace uváděna na festivalu komunity, jíž jsme tu všichni součástí?
Všichni: Ano.

Jak tohle komunikovat se zastánci opačného názorového spektra? Nám to připadá samozřejmé, ale jak to formulovat pro někoho, komu to samozřejmé není? Kdo má jiné vidění světa?
K: Je naprosto legitimní, že to je pro někoho správné. My to nikomu nemůžeme brát, když v tom vyrostl. Jak to řešit, jak to otvírat, to nevím. Ale myslím si, že se na to snaží přijít spousta lidí. Je to o hledání.

Co vám vadí na stereotypním zobrazování mužů a žen?
K: Zaprvé je to urážlivé, zadruhé je to diskriminující v tom smyslu, že to jednomu pohlaví zakazuje nějaký soubor činností nebo vlastností. Přikazuje nám to vypadat nějak a chovat se nějak jen proto, že jsme žena nebo muž.

Jak jste koncipovali váš protest?
R: Docela jsme nad tím přemýšleli. Sešli jsme se kvůli tomu ve foyer a diskutovali jsme nad tím, jakým způsobem to uděláme, aby to nevyznělo, že se snažíme někoho napadnout. Nechtěli jsme, aby došlo k oboustrannému útoku.
K: Nechtěli jsme je nijak diskreditovat.
R: Chtěli jsme dát najevo jim, ale i těm lidem, že to nemusí být správná cesta a že ne všichni to cítí jako oni. Připadá mi, že to uráželo úplně všechny. I ty herce.
P: I mezi námi probíhala diskuze, co je ještě v pořádku. Někdo říkal: pojďme náš názor nějak zviditelnit, je tu spousta dalších lidí, která s tím může souznít, a nechceme, aby to bylo opomenuto.
R: Taky jsme řešili, abychom nevypadali jako součást toho představení.
K: Oni si to stejně někteří lidi potom mysleli. Což je zajímavé, protože možná měli stejné očekávání jako my, že to přece nemůže být myšleno vážně. Zvažovali jsme variantu, že proběhneme na pódiu, ale přišlo nám to příliš agresivní. Vylepování plakátů nám naopak přišlo nedostatečné. Takže jsme zvolili variantu, že přejdeme v klidu s transparenty před první řadou a půjdeme s tím čekat ven, abychom případně nikoho neobtěžovali.

Takže jste nakonec stáli naproti divadlu, ze kterého vycházel zbytek publika. Na koho jste tím primárně mířili?
R: Mířili jsme v podstatě na všechny, kdo na tom představení byli. Na aktéry i na diváky. Pokud s námi někteří diváci souzněli, což se dělo, tak za námi přišli a děkovali nám. Několik si stouplo za námi s tím, že nás chtějí podpořit, což bylo krásný, jsme za to rádi. Bylo dobré, že jsme byli trochu dál od vchodu a viděli jsme vycházet i herce. Někteří za námi přišli. A bizarní bylo, že někteří s námi v podstatě souhlasili.
P: Souhlasili se nedá říct.
I: Jedni, kteří procházeli, říkali: „My s vámi sice souhlasíme, ale máme pevně daný scénář.“
K: A to už je jiná otázka.
P: Byli jsme dost zaskočení reakcemi publika už během představení, takže to bylo hodně adresováno jim.
I: Chtěli jsme nějakou nenásilnou formou nastavit zrcadlo.
K: Já jsem tam měla i potřebu zasáhnout lidi a podnítit jejich myšlení, že existujou i jiný úhly pohledu na tuhletu problematiku. Aby si to vzali domů, aby nemluvili jenom o tý inscenaci, ale aby si vzali domů i tenhle názor. Aby věděli, že i to může být cesta. Možná je to utopická vize, ale máme ohlasy, že to vzbuzovalo debaty v kavárnách o tom, co se stalo a proč vlastně se tohle děje. Proč to někomu vadí, kolik tam bylo ironie, co jsme na jevišti viděli jinak. Můj cíl byl také otevřít debatu.
D: Strašně krásné bylo, že kolem nás procházela nějaká maminka s dcerou a já ji slyšel říkat: „Víš, to je o tom, že princezny nemusí být jenom hezký a že je v pohodě, když nějaká princezna není krásná jako obrázek.“ To mě strašně dojalo, právě jsem si na to vzpomněl. Vlastně nevím, jestli vycházely z divadla, ale myslím, že reagovaly na nás.

Půjdete diskutovat o inscenaci na PC nebo Klub rváčů?
Všichni: Ano, chystáme se. Těšíme se na to.

Na konec se chci zeptat – kde jste tak rychle vzali kartony?
D: Tady všude okolo – jeden byl ve foyer Čapkáče, jeden v infocentru, nebyl to vůbec problém.

Dobře. Děkuju za rozhovor.

Ptala se Johana Jurášová

Pozn. šéfredaktora: Předmětná inscenace byla do programu festivalu zařazena automaticky coby nominace z přehlídky Krakonošův divadelní podzim.

JURÁŠOVÁ, Johana. Věděli jsme, že něco udělat musíme. Rozhovor s demonstrujícími v rámci inscenace souboru ŠAMU Štítina. Online. Web Jiráskův Hronov 8. 8. 2024. Dostupné z: https://jiraskuvhronov.eu/vedeli-jsme-ze-neco-udelat-musime [cit. 2024-08-22]