Texty: DOLEŽAL, Tomáš Mohapl. Třebíčské loutkářské jaro po padesáté šesté. Online. Amatérská scéna 31. 5. 2024

Třebíčské loutkářské jaro po padesáté šesté

V sobotu 23. a neděli 24. března 2024 se v Národním domě na Karlově náměstí v Třebíči konal již 56. ročník krajské přehlídky loutkového divadla. O její zrod se přičinil MUDr. Miloš Blaha a loutkářský soubor Zdravíčko Třebíč. Pan doktor byl pak řadu desetiletí ředitelem přehlídky. První ročník se konal 12.-14. května 1967. Svá představení odehrálo tenkrát 11 souborů z celého tehdejšího Jihomoravského kraje.

Odbornou porotu vedl pan František Sokol, tehdejší ředitel brněnského divadla Radost, později dramaturg a ředitel Naivního divadla Liberec. Od té doby se měnil podtitul přehlídky od krajské, regionální atd. Lze jen poděkovat stávajícímu místnímu Městskému kulturnímu středisku v čele s laskavou paní Jarkou Burketovou, že se snaží udržet tradici této přehlídky. Poctivým počtářům možná jeden ročník do počtu schází. Ano, je to tak – může za to covid.

A co bylo letos na přehlídce k vidění? Pojďme je okomentovat postupně.

Tři fanfáry na úvod zahájily vystoupení Loutkového divadla Humpolec (působící zde bezmála již 100 let) v představení O pejskovi a kočičce. Z třásňového paravánu se zjevovaly manekýnové loutky obou hlavních protagonistů. Dětské diváky bavilo dobře zvládnuté vedení těchto loutek v klíčových situacích. Bohužel se však ztrácely právě v těchto třásních. Dvě vybrané pohádky z knihy Josefa Čapka, pravděpodobně ty nejznámější Jak dělali dort a Jak myli podlahu soubor interpretuje dějově věrně předloze. Nesourodost scénografie (např. suroviny na dort reálné i zástupné) a písničky mezi výstupy, které přímo nesouvisí s hlavním dějem, přerušovali tok příběhů a představení s nimi ztrácelo tempo. Díky nedůsledné dramatizaci (možná způsobené přílišným ctěním Čapkova textu) byla spousta dějů popsaných jen ve slovech místo jednáním v akci. Pěkný a vtipný byl nápad se zvětšeným břichem zlého psa.

Desetičlenný dětský divadelní soubor Struhadlo z Pelhřimova předvedl dvě z místních pověstí O čertovi a O hejkalovi. Chórické úvodní vyprávění děvčat na forbíně, doplněné akci s krabicemi (jako kameny, či kusy skály), dobře navodilo atmosféru příběhu o Čertově skále. Za nimi se pak v činoherním a taky trochu loutkovém pojetí rozkrýval další děj. V hlavní zápletce se čert snaží získat za nevěstu krásnou mlynářskou dceru. Matka mlynářka po něm chce aby splnil úkol – obrátit tok vody v řece na opačnou stranu. A to za jedinou noc, dříve než ráno kohout třikrát zakokrhá. Než se čert pustil do práce skoupil ve městě všechny kohouty (na toho ve mlýně však zapomněl) a pak se jal snášet do řeky veliké kameny a dělat z nich hráz. Když začalo svítat byl se svou stavbou skoro hotov. Kohout ze mlýna však třikrát zakokrhal. Čert nesplnil svůj úkol a prohrál. Veliké kameny na Čertově skále jsou dle pověsti prý zbytkem této hráze. I druhá pověst začíná chórem a dívky při něm místo krabic drží kartonové loutky hejkalů. Nevěřit na hejkaly není radno, jak se o tom bylo mimo jiné možné přesvědčit i v tomto pověstném příběhu. Mix chórů, činoherní herecké výstupy hlavních postav z pověstí a také loutky těchto postavy na kartonu (vyrobené v rámci výtvarného semináře s výtvarnicí Terezou Říčanovou), krabice s papíru jako předmětové divadlo jsou sice zajímavými prostředky k interpretací místních pověstí, ale v tomto celku působí příliš rozevlátě a neobratně.

V malebném městysu Krucemburk působí už několik let loutkové divadlo Oblázek. Stará se o obnovení tradice původní loutkářské tvorby v této obci. Jejich Honza a drak je pohádka o Honzovi, který utíká před vojenskými verbíři do světa. Na cestě potkává babičku, která ho posílá přespat do mlýna. Tam se setkává s čerty a dozvídá se o drakovi, který drží v zajetí princeznu Madlenku. V kulisách tradičního tradičního marionetového divadla se odvíjí tento napínavý příběh. Dramaturgicky je to však trošku kostrbaté. Sledujeme dlouhé málo říkající dialogy – dlouze se mluví, ale nic zásadního se neděje. To co se odvíjí má spíše jen nahodilou souvislost. Diskutabilní je také velikost loutky draka – je menší a proporčně neúměrná ostatním loutkám. Místo toho aby z něj šel strach působí spíš komicky. Také vedení marionet není příliš nápadité (sestává se jen z pohybů dopředu, dozadu, máchání rukama…). Vložena je i píseň o drakovi, kterého bolí zub, s živým hudebním doprovodem kytaristy. Z pohádkou nesouvisí a soubor sám přiznává, že je tam i z důvodu aby se stihla přestavba kulis.

Mladí sokolové z Uherského Hradiště zahráli s pěknými marionetami v bohaté a nápadité výpravě inscenaci Kocour v botách. Představení začíná příchodem kašpárka. Není jasné kdy dochází k proměně domácího kocoura (na čtyřech nohách) v toho legendárního (vzpřímeného na nohách dvou). Mladí loutkoherci dobře vedou své loutky a dobře zvládají i jejich hlasový projev, včetně adekvátní stylizace. V tom jim však není nápomocen dlouhý a místy i archaický text postrádající dynamiku. Občas také vzniká v zákulisí chaos způsobený hledáním textů a předáváním mikrofonu. Inscenace je hodně postavená na textu.

Jen v mírně obměněné sestavě hráli sokolové z Hradiště i další představení Popelka. Částečně i se stejnými loutkami v případě Popelky (valnou dobu zahalená do látky, aby nebyla vidět korunka a slavnostní saténové šaty – kostým na finále pohádky). Opět v něm vyniká dobrá vybavenost aktérů při vedení loutek i hlasovém projevu. Vše se to ale opět utápí v mnoha zbytečných slovech. Scény nejsou příliš dotažené a je v nich mnoho nepřesností (např. scény se ztrácením, zkoušením a nazouváním střevíčku).

Legendární brněnská Bedruňka přivezla letos do Třebíče obnovenou premiéru autorské inscenace Zlaté květy (námět napsala před dvěma lety členka souboru Alena Suchánková). Lesník Jindřich a jeho žena Markétka chtějí svůj dosavadní život nějak změnit. O tom se také zpívá v úvodní písni předcházející hře samotné. Jindřich se vydává této změně vstříc. Je však přemožen čarodějnicí, čarodějem Strašnovidem a dalšími zlými nadpřirozenými bytostmi. Markétka se mu vydává na pomoc. Dobře jí k záchraně, která je skryta v zlatých květech, navede laskavá víla Květomila. I ona je však obalamucena čarodějem Strašnovidem, který se postupně proměňuje v zákeřná lesní strašidla s vtipnými jmény Vrtílek, Kroutil a Křupal a její cesta málem skončí v samotném pekle. Květomila včas zasáhne. Tematicky košatý autorský příběh nabízí zamyšlení nad tvrzením, že kdo s dobrými úmysly pomáhá zlu, stává se sám jeho součástí. Loutky, připomínající oblečené vařečky, jsou vedené spodem jako javajky. Scény jsou vytvářeny za pomoci dvou paravánů na kolečkách a stolku. Působivě, výpravně nápaditě a efektně je pojatá scéna pekla. Těla lidí jsou stejná, jak těla nadpřirozených, což mate. Autorský příběh by občas snesl hlubší dramatizaci – více hrát a méně mluvit. Živý hudební doprovod a zvuky, jindy reprodukovaná hudba nejsou sladěny a neplní funkci plnohodnotné komplementární složky inscenace.

Dixielandová kapela (čtyři muzikanti) Kiksilend z Moravského Krumlova rozehrává v pohádkovém formátu příběh O staré valše. Starší opotřebovanou valchu už nebaví prát v neckách prádlo a ráda by zažila něco nového a mimořádného. Chce se naučit na sebe hrát a společně si zahrát v kapele s dalšími nástroji. Hudební nástroje valcha, kytara, tuba, trubka, banjo a pak také kufr, bubnový pedál a metlička ožívají v rukou herců. Promlouvají k nám skrze svůj zvuk i hlasem muzikantů-herců. Kytarista-frontman kapely je moderátorem i vypravěčem, který v kontaktu a v interakci s publikem posouvá děj dopředu. Propojení živé hudby a zpěvu s jednoduchým příběhem spojeným s představováním jednotlivých nástrojů je plně funkční a svižné. Pojímání nástrojů jako loutek není úplně zvládnuté, jsou to přece jenom spíše muzikanti, než loutkoherci. Také na nástrojích přilepené papírové oči a paraván s obrázkem slunce, kopce a pár stromů působí poněkud nepatřičné a celé představení by se mohlo obejít i bez nich. Přes uvedené nedostatky je však představení zajímavé a inspirativní a pro jej porota doporučila do širšího výběru národní přehlídky.

Soubor POKLAD z Hlinska je pětičlennou partou kamarádů (název Poklad – Přátelé Opravdových Kamarádů A Loutek), kteří opustili pevnou scénu Loutkového divadla v Hlinsku a vrhli se na vlastní amatérskou tvorbu. Jejich Červená Karkulka začíná příchodem protagonistů na scénu, kde ve stylu Bratří v triku prezentují svou souborovou identitu. Navazující počáteční příchod kašpárka nepůsobí jako klišé. Jeho vodič bravurně a přirozeně navazuje kontakt s dětským publikem, které je tady a teď hned zaujato tím, co se bude dít dál. I když se jedná o všem dobře známou klasickou pohádku, je už na startu vidět, že rozhodně nepůjde o její klasické pojetí. Veselé písničky, hrané a zpívané naživo, s autorským textem zprostředkovávají atraktivní expozicí hlavních postav. Diváci se bavili a užívali si napínavého a v tomto případě i místy hodně vtipného příběhu. Povedená je i výprava inscenace – vkusné a výtvarně do detaily propracované marionety, kulisy a rekvizity. I vedení loutek a jejich hlasy jsou dobře zvládnuté. V samém závěru byl vlk ušetřen a při případném zlobení nad ním visela hrozba předání do ZOO. Inscenace končí, ale diváci by si rádi užívali dále. Tak snad Poklad brzy přidá další kousek. Soubor byl s touto inscenací přímo nominován na národní přehlídku.

V hledištích obou scén třebíčského Národního domu se to hemžilo mnoha dětmi různého věku v doprovodu rodičů i prarodičů – jen velmi málo míst zůstávalo volných – 8 inscenací postupové přehlídky vzhlédlo téměř 500 diváků. Ve foajé divadla byla připravena po celou dobu přehlídky dílna, kde si mohli děti vyrobit vlastní papírové divadlo pro různé tradiční pohádky. Partnery akce byli kromě již zmíněného Městského kulturního střediska také město Třebíč, Vodárenská a. s. a v neposlední řadě také Kraj Vysočina.

Sepsal Tom Mohapl Doležal s využitím poznámek a postřehů Jaroslava Dejla a Ivety Dřízhalové

DOLEŽAL, Tomáš Mohapl. Třebíčské loutkářské jaro po padesáté šesté. Online. Amatérská scéna 31. 5. 2024. Dostupné z: https://www.amaterskascena.cz/trebicske-loutkarske-jaro-po-padesate-seste/ [cit. 20240610]