Texty: KUBÍČEK, Antonín – nekrolog. Divadelní HROMADA, 2016, jaro-léto, s.77-78

ANTONÍN KUBÍČEK
(3. 8. 1935 – 8. 5. 2016)
Antonín Kubíček z Úpice odešel na věčnost, zemřel 8. 5. 2016 ve věku osmdesáti let. Člen a dlouholetý vedoucí úpického souboru Klubu loutkářů v Úpici. Loutkář, který se zasloužil o úpické loutkové divadlo měrou vrchovatou.

Po celých 50 let byl jeho vedoucím. V roce 1950 se přihlásil jako čtrnáctiletý do nově zřizovaného loutkářského souboru při Místním odborářském klubu. V roce 1957 se stal vedoucím souboru a poté nastalo soustavné budování nového divadla. Ve druhé polovině šedesátých let se loutkářská činnost souboru rozjížděla naplno a v podstatě trvá až dodnes, kdy soubor má po všech peripetiích opět své nové divadlo.

Poznali jsme se začátkem sedmdesátých let, byli jsme oba nominováni do nově zakládaného Krajského poradního sboru pro loutky, tehdejší metodičkou Slávkou Tomanovou. Ale on byl již zavedeným loutkářem a vedoucím souboru. Pak jsme se vídávali na schůzích, na místních, okresních i krajských přehlídkách, od roku 1974 každoročně na přehlídce „O cenu Matěje Kopeckého“ v Libčanech, kde soubor vždy patřil k těm jistotám dobrých loutkářských souborů, na které bylo vždy spolehnutí, že zahrají dobré představení. Úpičtí hráli převážně marionetami a na jejich repertoáru se vedle repríz starších jednoduchých her objevily i náročné inscenace: O chytré princezně, Sen Matěje Kopeckého, Divadélko z půdy, Bubáci, Janek Pecivál, Čert a Káča, ale také stínové Královna Koloběžka a černé divadlo Pošťácká pohádka. Dramaturgie souboru se snažila jít s dobou a pozvolným vývojem loutkového divadla. Cesta to nebyla jednoduchá, soubor dvakrát musel bojovat o střechu nad hlavou. Aby nepřišel o své diváky, hrával pro ně i na velkém jevišti úpického činoherního divadla. Hrál i mimo svou domovskou scénu po celém východočeském kraji. Antonínu Kubíčkovi byl za jeho loutkářskou činnost a aktivitu v oboru kultury předán odznak „Zlatý Tyl“. S úctou na něho vzpomínám.
Jan Merta

Ve čtvrtek 12. května 2016 jsme se naposled rozloučili se vzácným člověkem, úpickým rodákem Antonínem Kubíčkem. Po celý svůj život zůstal svému městu věrný, v Úpici získal základní vzdělání, u vlastního otce se vyučil truhlářství, střední vzdělání získal na průmyslové škole nábytkářské v Praze a po absolvování základní vojenské služby se opět do rodného města vrátil. Nejen že mlturní rozvoj.

V roce 1950 byl spoluzakladatelem loutkářského souboru a od roku 1956 po celých 51 let byl j zůstalu do konce svého života věrný, ale po celou tuto dobu v něm nesmírně svědomitě a se zanícením pracoval, zejména pro jeho kueho principálem. Za tu dobu odehrál soubor nespočet loutkových představení a dosáhl mnoha úspěchů na různých loutkářských přehlídkách. Zejména touto aktivní činností vešel ve známost v celém Královehradeckém kraji i mimo jeho hranice.

V září 1958 se stal ředitelem kulturního klubu ROH, za jeho působení se tu uskutečnilo mnoho zajímavých akcí, na kterých se osobně podílel. Vzpomeňme počátek 60. let, kdy byla vytvořena divadelní scéna malých forem, na první staročeskou pouť v roce 1964, divadelní festivaly současné angažované divadelní tvorby, které se v Úpici konaly od r. 1974. Antonín Kubíček byl u toho, když se v prosinci r. 1968 otevíral kulturní areál na Dlouhých Záhonech. Byl také, když se v polovině 80. let modernizoval interiér hlediště divadla A. Jiráska.

O tom, že byl velkým patriotem města Úpice, svědčí také zájem a znalost jeho historie, dokázal o ní dlouze a zaníceně povídat. Také napsal celou řadu pojednání, např. v časopise Rodným krajem byla vydána jeho stať o historii města. Občané Úpice měli možnost sledovat jeho vyprávění o historii města a jeho okolí v pořadech místní televize Krajem pošťáka Kolbaby či v pořadu Úpičtí starostové a jejich starosti, které také společně se spoluautorkou Monikou Voleskou vydali knižně pod názvem Osudy města Úpice. Na jeho zásluhy se nezapomínalo, byl několikrát oceněn titulem Osobnost kultury města Úpice.

Úmrtím Antonína Kubíčka ztrácí nejen město významnou osobnost. Osobnost člověka vnímavého, laskavého, dělného, člověka, na kterého bychom neměli nikdy zapomenout
Radim Fryčka