Texty: STROTZER, Milan: 44. ročník Wintrova Rakovníka na třetí pokus, článek pro Amatérskou scénu, 2022

44. ročník Wintrova Rakovníka na třetí pokus

Středočeská krajská přehlídka amatérského činoherního a hudebního divadla v Rakovníku se vlivem covidové pandemie v minulých dvou letech neuskutečnila. Její 44. ročník se podařilo realizovat až na třetí pokus. Wintrův Rakovník proběhl ve dnech 18. a 19. března 2022 v Tylově divadle v Rakovníku za účasti třech souborů, což je nejnižší počet v dlouhé historii přehlídky. V programové brožurce jsou přitom uvedeny čtyři soubory. Covid však zasáhl i do 44. ročníku, postihl představitelku hlavní role v inscenaci hry Petra Matouška Svoboda na zkoušku, kterou se souborem Bazilišek benátský z Benátek nad Jizerou nastudoval sám autor.

Přehlídku zahájil divadelní spolek Vojan z Libice nad Cidlinou svou inscenací hry Václava Havla Vernisáž v režii hostujícího Jaromíra Hrušky. Vernisáž je jednou z triády tzv. Vaňkovských jednoaktovek, majících autobiografické rysy. Pojednává o snobství, prázdnotě, manipulaci a lidském odcizení. Je z rodu absurdní dramatiky, charakterizuje ji mimo jiné opakování scén a dialogů, devalvace jazyka a jeho sdělovací funkce. Autor hru napsal v roce 1975 a také ji situoval do sedmdesátých let, do období tzv. husákovské normalizace, která mj. zrodila vrstvu novodobých měšťáků a snobů, žijících své prázdné a uzavřené životy, založené na konzumním způsobu bytí.
Režisér Jaromír Hruška si předsevzal položit inscenací divákům otázku „Jak se proměnila společnost a lidé žijící v naší zemi za posledních 30 let? Kam jsme došli? Jakou cestu jsme za těch 30 let svobody urazili?“ To ho vedlo k nutné textové úpravě a k výrazovým prostředkům, které hru zpřítomňují do současnosti. Do značné míry se toto zpřítomnění daří, ne však bezezbytku. Hra je natolik svázána s reáliemi doby, v níž vznikla, že je velice obtížné dosíci její plnohodnotné transformace.
Režie pracuje s prostředky úsporné, leč významotvorné scénografie, zejména se však zaměřila na hereckou práci protagonistů hry. To přineslo nesporné kvality v hereckých výkonech Tomáše Čivrného v roli Michala a Barbory Vaňkové v roli Věry (ceny za herectví). Určitou rezervu lze spatřovat v budování takřka nemluvné postavy Bedřicha, byť je to úkol nelehký. Inscenace je opatřena bohatým zvukovým plánem, který vnáší do hry humor (na gramodesce přivezené ze „švajcu“ zpívá německy své hitovky Karel Gott) a současně rytmizuje průběh hry. Otázkou je, zda by méně nebylo více. Hudební vstupy, zdá se, spíše narušují vršení napětí ve vypjaté celkové situaci hry. Libická Vernisáž je solidní inscenace a pro divadelníky také příhodná látka k úvahám nad možnostmi transpozice nejen Havlových her. Byla doporučena na celostátní Divadelní Piknik do Volyně.

Slánská scéna uvedla inscenaci hry Karla a Josefa Čapkových Ze života hmyzu v režii Miroslava Pokorného. Hra o třech dějstvích, prologu a epilogu je kritickým pohledem na soudobou společnost, ve které všechny vztahy určují sobecké zájmy. Autoři nemínili psát drama, nýbrž mystérium ve smyslu docela starém a naivním. Jako ve středověkém mystériu vystupovala ztělesněná Lakota, Sobectví nebo na protipólu Ctnost, jsou v jejich díle mravní pojmy pro větší názornost personifikovány hmyzem. Ctnost zde však schází. Šlo o to ukázat člověka v pokřivené grotesce, odkazující k tomu, že je cosi ošklivého, ukrutného a nicotného i tam, kde to není zvykem hledat.
Inscenace M. Pokorného tento záměr naplno ctí, a to navzdory poměrně značné úpravě, která předkládá divákům zostřený pohled na svět kolem nás v době současné. Úprava pomíjí třetí dějství (Mravenci), mění prolog a epilog hry, vkládá do hry songy. Scéna Slimáků, která se u Čapků objevuje až v závěru hry, vytváří rámec inscenace. Podstatnou je proměna postavy Tuláka v Komika. S tím souvisí proměna žánru z pouhé alegorie na kabaret velice ostrého zrna, a to přímo apokalyptického. Přežijí pouze slimáci.
Po poutavém prologu, v němž je nastolen klíč k vnímání inscenace, přichází první dějství (Motýli), po něm druhé (Chrobáci), tak jako u Čapků. Herci jsou vedeni k výrazné stylizaci, obdařené navíc nemalým množstvím režijních nápadů ozvláštňujících a rozehrávajících jednotlivé situace hry. Navzdory tomu se scény Motýlů a Chrobáků jeví jako velice zdlouhavé. K přelomu dojde až v následných scénách Cvrčků, Lumíka a Parazita, a to nejspíše díky soustředěnému hereckému uchopení a budování situací. Ani v těchto sekvencích hry nechybí nespočet přidaných nápadů. Zatímco u Motýlů a Chrobáků se tyto jeví jako kontraproduktivní, zde přináší další významy (srp a kladivo v rukou Cvrčka, hitlerovská gesta Lumíka aj.). Hra vrcholí v epilogu zrozením Jepic, z nichž každá porodí i svou – tu větší tu menší ‒ hovniválskou kuličku. Přichází závěrečný song, končící slovy „Budem své dílo valit svým kulaťoučkým světem /…/ to nekulaté smetem natotata kulometem.“ Nastává pak už jen válečná vřava, jeviště pokryté mrtvolami a přeživší slimáci.
Soubor pro inscenaci vytvořil funkční horizontálně členěnou scénu, Hana Kunertová velice pěkné kostýmy (čestné uznání). Oceněno bylo i několik hereckých výkonů, především David Šarboch v roli Komika a Jan Fany Fanta v roli Lumka (ceny). Čestná uznání za herectví získali Tomáš Vott (Parazit) a Michaela Chrapová (Druhý slimák, Cvrčková, Kukla).

Závěr přehlídky patřil Divadýlku na dlani z Mladé Boleslavi a jeho inscenaci původního textu režiséra souboru Petra Matouška Mušketýři aneb Co už Dumas nenapsal. Podobně jako u titulu Vávra aneb Všechno, co jste chtěli vědět o Maryše a báli jste se Mrštíků zeptat, kterou uvedl v roce 2019 na mnoha přehlídkách včetně Jiráskova Hronova, se Petr Matoušek odrazil od notoricky známého díla, tentokrát od Třech mušketýrů Alexandra Dumase staršího. Matouškovy Mušketýři hře Vávra předcházeli, byly připraveny pro plenérové uvedení již v roce 2018. Jde o hru se zpěvy, která nakládá volně se známými postavami z Dumasova románu, ale také s postavami Rostandova Cyrana z Bergeracu či Albrechtem z Valdštejna a také dalšími smyšlenými ve smyšleném příběhu. Ten není až tak moc o mušketýrech, i když tu hrají svou roli, ale spíše o intrikách kardinála Richelieu a osudu dvou dam, dvojčat kardinálem vězněného šlechtice Filipa du Fargise. Divákům je předloženo jakési velké plátno k podívané a pobavení, v němž přátelství, láska a čest vítězí nad intrikami a zradou.
Souboru, který známe z mnoha zdařilých inscenací, který disponuje celou řadou herecky vybavených osobností, se na jevišti Tylova divadla v Rakovníku moc nedařilo. Jevištní dění se odvíjelo v namnoze nešikovném aranžmá dramatických postav, repliky navazovaly se zpožděním, sem tam na jevišti vyrostla přímo palma. Rozprava o inscenaci dospěla ke konstatování, že příčina tkví především ve změně hracího prostoru. Inscenace bezesporu vyznívá jinak a lépe v plenéru. Ostatně, soubor ji hrál v kukátku v Rakovníku poprvé, a patrně se příliš nezamýšlel nad tím, jak hru připravit pro jeviště divadla.
Osobně oceňuji schopnost Petra Matouška připravit pro soubor autorskou předlohu, která prokazuje v tomto případě znaky dobrého vypravěče s fantazií a nepostrádá vtip a humor. On sám pak v roli Cyrana představuje hereckou osobnost se schopností vtipné improvizace na místech, kde se cosi zadrhne či skácí. Čestným uznáním byla oceněna Květa Horáková v dvojroli Mademoiselle Mort ‒ Juliana du Fargise / Mademoiselle Madelaine du Fargise, dvorní dáma. Nelze zapomenout na péči věnovanou kostýmní složce této „historické“ hry.

Závěrem je na místě poděkování rakovnickým pořadatelům přehlídky v čele s Alenou Mutinskou za to, že přes všechny obtíže, které nám doba přinesla, Wintrův Rakovník uskutečnili. Umožnili tak po vynucené odmlce setkání středočeských divadelníků jak v části společenské, tak v diskusích o představeních, vedených členy lektorské sestavy tvořené Zdeňkem Janálem, Milanem Schejbalem a Milanem Strotzerem. Ta nemohla na celostátní přehlídku uplatnit nominaci, neboť podmínkou k ní je účast osmi souborů. Zůstalo proto pouze u doporučení výše zmíněné inscenace Vernisáž.

Milan Strotzer