Texty: Hronov, Jiráskův Hronov, S devadesátkou na krku, seriál magazínu Místní kultura, část 3., 2020

S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (3)

HRONOV, BOLERADICE: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v letošním, podivuhodném „koronapandemickém roce“ přivítá s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře − pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Jak vnímají atmosféru festivalu a příležitost být jeho aktéry, jsme se zeptali členů Divadelního spolku bratří Mrštíků z Boleradic. Za všechny odpovídala paní Iva Kahounová, předsedkyně správní rady DS, která činnost spolku s výmluvným nadšením představila.

Autor článku: Irena Koušková

Jste z jihomoravských Boleradic, obce, která nemá ani tisíc obyvatel. Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Divadlo v Boleradicích má více než 120letou tradici. U jeho zrodu stál horlivý vlastenec, učitel Cyril Metoděj Hladký, jenž během několika let založil v Boleradicích hasičský a potravní spolek, veřejnou knihovnu, vedl chrámový sbor a uskutečnil první ochotnické divadelní představení. Tím byla v roce 1897 divadelní hra Karolíny Světlé Kříž u potoka. To vše na půdě Orelské jednoty a za vydatné podpory faráře Filipa Toufara.

Po jeho smrti v divadle pokračovali místní studenti, kteří nacvičovali a hráli divadlo, některé hry i v přírodě. Potom na sebe divadelní činnost nakrátko strhl místní odbor Národní jednoty, ale pak již suverénně nastoupili Sokol a Orel, dva věční rivalové v aktivitě. V době 2. světové války nastává útlum, po roce 1945 se opět čile hrálo na obou jevištích. Repertoár byl orientován na vlasteneckou tematiku. Novinkou se stalo loutkové divadlo. Zásadní negativní vliv do divadelního ruchu vnesly poúnorové poměry roku 1948. Oba hlavní aktéři ochotnické činnosti se dostali do stagnace. Orel nuceně zákazem činnosti, Sokol po reorganizaci. Teprve po čase se začíná hrát pod hasičskou jednotou, nově vytvořenou Osvětovou besedou a svůj křest na divadelních prknech si odbývají mládežníci. Avšak politické ovzduší jara 1968 udělalo své a do roku 1981 tak bylo málo premiér a na dlouhou dobu téměř přerušena činnost souboru Osvětové besedy. Sokol a Hasičská jednota divadelní činnost ukončily úplně. Na počátku 80. let dochází k uvolnění politického tlaku a divadlo začíná znovu oživovat. V tomto ovzduší vznikla inscenace Maryša (režie Jan Horák a Alena Chalupová). Představení bylo v roce 1982 navrženo k účasti na Národní přehlídku vesnických divadelních souborů ve Vysokém nad Jizerou. Bylo to vůbec poprvé v celé historii divadla okresu Břeclav, že se některý soubor celonárodní přehlídky účastnil. Tento úspěch povzbudil a následovaly další.

Od roku 1983 se režijní práce ujímá učitelka Alena Chalupová a do roku 2015 je kmenovou režisérkou souboru. Stojí za nejúspěšnějšími počiny divadelního souboru (čtyři účasti na Jiráskově Hronově, 16 her z 20 na Krakonošově divadelním podzimu). Od roku 2000 se jako režiséři postupně přidávají Stanislav Svoboda, Jiří Merlíček, Iva Kahounová, Jiří Brabec, po jedné režii Radim Sokolář, Luboš Straka, Juraj Háder).

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jsou mezi nimi i vlastní autorská představení? Jak často hrajete? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

V několika posledních letech připravujeme dvě premiéry ročně. Vlastní autorská představení nemáme. Naší snahou je přivést do divadla také mladší generaci diváků, v čemž vidíme značné rezervy. Ale snažíme se být hybateli širšího kulturního dění, a to nejen v naší obci. Tam už je to samozřejmostí. Každoročně pořádáme reprezentační divadelní bál (letos už 27. v pořadí), výstavy obrazů, fotografií, besedy se zajímavými osobnostmi, zapojujeme se do projektu Noc divadel. Divákům nabízíme pravidelně dvě abonentní řady: Jarní předplatné a předplatné Rodiče s dětmi do divadla. Nyní máme před sebou velkou výzvu. Zápis nemateriálního statku Ochotnické divadlo v Jihomoravském kraji do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury Jihomoravského kraje, kterému se někdy také přezdívá „malé UNESCO“, je bezesporu také příležitostí pro spolupráci při ochraně a rozvoji této naši společné hodnoty. Proto Divadelní spolek bratří Mrštíků jako navrhovatel a iniciátor zápisu tohoto nemateriálního statku, připravuje na téma „Ochrana a rozvoj nemateriálního statku“ seminář, který se uskuteční v rámci letošní Noci divadel. Na seminář pozveme zástupce ochotnických souborů Jihomoravského kraje a pokusíme se najít cestu, po které bychom se mohli, alespoň někdy, ubírat společně. Uvidíme, jaká témata se nám otevřou.

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?

Toto je oblast, ve které máme ještě co dohánět. Náš herecký soubor stárne a mladé lidi se nám daří získávat jen na přechodnou dobu. Zapojí se na rok, dva a divadlo opustí – z nejrůznějších důvodů, většinou děvčata se vdají, mají děti a do souboru se už nevrátí, nebo odejdou studovat a dojíždět nechtějí… Ale otázka zněla jinak. Snažíme se oslovit širokou skupinu diváků, ale nejlépe se nám to daří právě u věkové skupiny, která odpovídá věkovému složení našeho hereckého souboru. Tedy střední a starší věk. Mládež navštěvuje naše představení méně. Malé děti v mladším školním věku chodí s rodiči v rámci dětského předplatného, tam ale účinkují cizí soubory. Náš domácí soubor pro děti hraje velmi málo, pohádku máme na repertoáru zřídka.

Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

Na tuhle otázku mohu odpovědět pouze sama za sebe. Divadlo je pro mě celoživotní láskou, někdy i posedlostí. Rodiče mě odmalička brali s sebou na zkoušky, brzy jsem začala vystupovat v dětských rolích ve školním souboru, později v mládežnickém a dospělém. Moje herecké kroky vedla maminka (Alena Chalupová), dlouholetá režisérka našeho souboru. Časem jsem začala s režisérskými pokusy také já. Miluji divadelní zkoušky, ať už v roli herečky nebo režisérky, protože mám ráda tvoření, hledání, vývoj. Rozčiluje mě, když to někteří herci cítí jinak a brání se změnám. Nesnáším nedochvilnost a nesoustředěnost. Divadlu často podřizuji a přizpůsobuji svůj soukromý i rodinný život. Mám obrovské štěstí, že moji nejbližší také „uvízli drápkem“, tedy chápou.

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Od roku 1997 jsme divadelní spolek s právní subjektivitou.

Kolik členů soubor sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Jaké jsou jejich povinnosti?

V současnosti máme 60 členů, muži a ženy jsou zastoupeni rovnoměrně. Za členy spolku považujeme ty, kteří dovršili 18 let (a platí členské příspěvky), ale spolupracují s námi samozřejmě i mladší lidé. Profese našich členů jsou velmi pestré. Působí u nás učitelé, studenti, zedníci, elektrikáři, programátoři, projektanti, administrativní pracovníci a řada dalších profesí. Ptáte se na povinnosti člena spolku. Vzhledem k tomu, že do spolku každý vstupuje dobrovolně, protože divadlo je jeho koníček, předpokládá se, že se bude aktivně zapojovat do činnosti a nebude poškozovat zájmy spolku. Funguje to tak….

Jaký je váš vztah k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Otázka možná měla znít obráceně – jaký vztah má vedení obce k spolku… Řekla bych, že si v podstatě nemůžeme stěžovat. Spolek přežil už několikero vedení obce. Začínali jsme, když starostou byl náš člen, který dokázal na činnost spolku své kolegy v zastupitelstvu dobře naladit. Další vedení obce projevovalo vztah vlažný, následující zase vřelejší. Současné vedení obce, jmenovitě starosta i místostarosta, naši činnost podporují, ostatně, oba prošli našimi řadami. Takže ano. Podporu obce máme, a to i ve formě každoroční dotace na činnost.

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Nejužší spolupráce je s Jednotou Orel Boleradice, protože ta je majitelem budovy divadla, ve které jsme v exkluzivním nájmu. Exkluzivita spočívá v tom, že v divadle nejen zkoušíme a hrajeme, ale také se kompletně o budovu staráme, což zahrnuje opravy, údržbu, zákonné revize. Výdaje hradíme z dotací, které získáváme od obce a Jihomoravského kraje, ale především z peněz, které vyděláme z provozu divadla. Během roku odehrajeme kolem 30 vlastních představení a dalších zhruba 30 představení odehrají hostující soubory. Divadlo navštíví během sezóny kolem 6 tisíc diváků. Další spolupráci navazujeme nejčastěji s místní základní školou a základními uměleckými školami v okolí.

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Hostovali jste také v zahraničí? Jaká inscenace z vašeho repertoáru je nejvíce reprízovaná? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Pokud jako hledisko úspěšnosti budeme brát účast na národních přehlídkách, byl by to dlouhý výčet. Vůbec první nominace našeho souboru na národní přehlídku Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou byla v roce 1982 s dramatem Maryša (režie Alena Chalupová a Jan Horák). V následujících letech sem soubor postoupil ještě devatenáctkrát (např. se hrami Naši furianti, Noc na Karlštejně, Paličova dcera, Past na myši, Cikánský baron, Zvonokosy, Revizor, Divá Bára, naposled loni Počestné paní aneb Mistr ostrého meče). Vůbec nejvyšší mety v ochotnickém divadle – účasti na Jiráskově Hronově – dosáhl soubor čtyřikrát: v roce 1992 s Lucernou, 1997 s Rokem na vsi, 2002 s muzikálem Pygmalion aneb My Fair Lady ze Zelňáku, 2016 s Divou Bárou.

Hostování v zahraničí, to je příjemná kapitola. Na doporučení švédské asociace pro amatérské divadlo pozval folklorní taneční soubor Gusselbydansarna z Lindesbergu v roce 1992 náš DS se hrou Františka Kožíka Šavle a píseň, spolu s cimbálovou muzikou Vonica, na desetidenní turné do oblasti středního Švédska. V roce 1994 jsme se stejnou hrou hostovali v největším amatérském divadle v Anglii – The Questors Theatre Londýn. Další zahraniční výjezd se uskutečnil v roce 1999 opět do Švédska, tentokrát s pásmem lidových zvyků – Rok na vsi. V roce 2000 jsme byli Společností pro vědy a umění pozváni k dvanáctidennímu pobytu v New Yorku. Divadelníci opět společně s CM Vonica se představili s úspěšným pásmem Rok na vsi. Další spolupráci jsme navázali se sousedními státy – Rakouskem a Slovenskem, kde jsme několikrát uváděli svoje představení, např. ve Vídni na pozvání Rakousko-české společnosti a Školského spolku Komenský, v slovenských Tlmačích či Zohore. Divadelní soubory ze Slovenska a Vlastenecká omladina z Vídně jezdí zase hostovat k nám.

Nejvíc repríz – 46, máme zaznamenáno u hry Noc pastýřů, která byla na repertoáru v letech 2012 – 2015. Cikánského barona jsme hráli 39krát, Maryšu 38krát, Divou Báru 35krát, Rok na vsi 32krát…

V současné době máme na repertoáru tři kusy: Počestné paní aneb Mistr ostrého meče, Duchové Vánoc, Kulhavý mezek aneb Výbuch na jičínském zámku.

V roce 2004 se vám také splnil sen…

V roce 2002 se mezi boleradickými ochotníky zrodilo heslo a veřejná sbírka „Pomozte nám splnit sen“. Důvodem byl neutěšený stav bývalého kina, ve kterém se divadlo tehdy hrálo. Posledním představením hraným ve staré budově byl muzikál Pygmalion aneb My Fair Lady ze Zelňáku. S touto úspěšnou inscenací v roce 2002 potřetí stanuli ochotníci z Boleradic na prknech Jiráskova divadla.

Sen se splnil. Díky organizaci Orel a poslanci Ladislavu Šustrovi se podařilo získat několikamilionovou dotaci na rekonstrukci a dostavbu budovy. V sobotu 19. června 2004 byla budova orlovny – divadla slavnostně otevřena. První premiérou uvedenou na novém jevišti byla česká báchorka Josefa Kajetána Tyla – Strakonický dudák.

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla? Letos jste poprvé organizovali krajskou soutěžní přehlídku amatérského divadla Mrštíkovo divadelní jaro s postupem do Vysokého nad Jizerou… Jaký o ni byl zájem i přes nouzová opatření?

Nouzový stav v souvislosti s pandemií v podstatě zrušil celý program divadla v březnu, dubnu, květnu, včetně regionální přehlídky. Využili jsme neplánované volno k uspořádání video archívu a zveřejňovali pro své diváky dva záznamy starších her týdně. Další aktivitou se stalo točení čtených pohádek pod názvem Bylo, nebylo aneb Herci divadla Boleradice čtou dětem. Přidali jsme se také k výzvě Nakresli duhu… No, a začali jsme také dávat do pořádku divadelní budovu, protože jsme doufali, že se nám podaří uspořádat divadelní přehlídku alespoň v náhradním termínu (původní termín přelom března a dubna). Podařilo se. Mrštíkovo divadelní jaro proběhlo, i když pouze v úsporné verzi, bez doprovodného programu. Diváků přišlo samozřejmě méně než v běžném provozu, ale přišli a udělali soutěžícím tu správnou atmosféru. Vzešla nominace na Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém, úkol jsme splnili. Všichni doufáme, že další ročník už bude moci proběhnout se vší parádou…

Na letošním jubilejním Jiráskově Hronově jste získali Cenu Pavla Dostála za přínos českému amatérskému divadlu. Co to pro vás znamená? Jezdíte sem rádi a s jakými pocity?

Cena Pavla Dostála je pro nás pochopitelně úžasná pocta. Je to obrovské poděkování desítkám lidí, kteří se o rozvoj ochotnického divadla v Boleradicích zasloužili a velice si tohoto ocenění vážíme. Na Pavla Dostála máme milou vzpomínku – zúčastnil se slavnostního otevření zrekonstruované budovy orlovny – divadla v roce 2004, tehdy jako ministr kultury.

A jestli sem jezdíme rádi? Být v programu Jiráskova Hronova je přece nejvyšší možnou metou pro amatérské soubory naší země. Alespoň já a moji kamarádi ze souboru to tak vnímáme. Zkrátka, hrát v Hronově je pocta.

https://boleradice-divadlo.cz/

Místní kultura, vydáno 26. 08. 2020