Texty: Dobruška, TÉMĚŘ PŮL STOLENÍ NA ŠTAFLÍCH - Zdeněk Zahradník, pro DČAD říjen 2017

TÉMĚŘ PŮL STOLENÍ NA ŠTAFLÍCH….aneb OD STUDENTSKÉHO DIVADLA K SENIORSKÉ EXHIBICI - Původní text nekrácený pro heslo -

Úvodní poznámka – nutná, trochu alibistická a vysvětlující
Autor následujících řádků usedá ke klávesnici počítače pod přímým „nátlakem“ vydavatelů tohoto sborníku. A ihned říká: Díky za něj, neb jinak by podobný text asi nikdy nevznikl, protože i zde platí, že teprve pod knutou vznikají (alespoň nějaké) plody ducha.
Text není konzultován s dalšími pamětníky ani aktivními současníky, je pouze a výhradně výrazem paměti autorovy a za případné omyly a chyby tento přijímá plnou odpovědnost. Pokud je v textu uváděno jeho jméno, není to z důvodů nezřízené sebestřednosti a sebechvály, ale zejména z důvodů faktografických. A také z důvodů subjektivních, tedy především z radosti a potěšení z toho, že mohl být alespoň po určitou dobu u toho. Proto tu také občas nahradí nezúčastněný tón vyprávění ich-forma, občas utlumená wir-formou.
Nejedná se o odbornou historickou studii, proto také není opatřen žádným poznámkovým aparátem a odkazy na prameny. Případné odborné - či chcete-li teatrologické - hodnocení nechť provedou povolanější a erudovanější s nutným odstupem.
***
Tradice neprofesionálně vytvářeného a provozovaného divadla v oblasti Orlických hor je dlouhá. Např. v Solnici, pisatelově rodišti, existuje písemná zmínka o tom, že již v r. 1683 zde učitel František Novotný „…s dítkami školními a s pomocí některých lidí dospělých…“ pořádal velikou komedii o umučení Páně a „…anžto jiného sehnat nemoha, sám Ježíše dělati musil“. Tento odkaz zde není zařazen jako nějaká laciná analogie, nicméně se opět potvrzuje, že všechno už tu někdy bylo a že se historie opakuje…
Tak daleko se ale vracet nebudeme, protože dobrušské ochotnické dějiny sahají „pouze“ do třicátých let 19. století a zdejší Divadélko Na štaflích (dále též: DNŠ, případně pouze: Štafle a odtud též Štafláci jako členové tohoto spolu) do nich vstoupilo ještě mnohem a mnohem později.

I. Období první – studentské… aneb Poněkud krutá daň zrání (1974 – 1977)
Spíše než „vstoupilo“ by bylo vhodnější napsat, že do nich vtrhlo - v dusné atmosféře 70. let s velkou dravostí a revoltou mládí.
Po prvních nesmělých pokusech předstoupil soubor před veřejnost 3. května 1974 v tzv. loutkové scéně (v prvním patře bývalé textilní firmy Josefa Hartvicha v Nádražní ulici čp. 606) s pásmem poezie s reprodukovanou hudbou a diapozitivy HODINA ZAMILOVANÝCH, ve kterém účinkovali Markéta Štěpánová, Mirka Podolská a Václav Verner, který také měl se Zdenou Školníkovou režii.
13. září téhož roku následovala montáž ze zpěvu, reprodukované hudby, poezie, tance a diapozitivů VÁLKU NE !!!, kde v režii Václava Vernera vystupovali Zdeněk Zahradníček, Markéta Štěpánová, Lenka Borovská, Eva Netíková, Pavla Černá, Jaroslav Tichý a v neposlední řadě i sám režisér.
V následujícím roce pak uvedlo DNŠ v loutkové scéně pásmo francouzské galantní poezie s doprovodem loutny KDYŽ NA KUTĚ ŠLA PANÍ, v němž v režii Zdeňka Zahradníčka účinkovali Lenka Borovská a Václav Verner, na loutnu doprovázel Josef Vondráček.
V roce 1976 se soubor představil dvěma pořady. 29. března to byla VINCENTOVA ZPOVĚĎ, monolog z dopisů Vincenta van Gogha s reprodukcemi jeho kreseb a obrazů od Jaroslava Tichého, v němž ve vlastní režii vystoupil Václav Verner, a 4. prosince JAZZOVÁ INSPIRACE, pořad inspirovaný stejnojmennou knihou Lubomíra Dorážky a Josefa Škvoreckého a sestavený z bluesových textů amerických hudebníků (v podání Zdeňka Zahradníčka, který měl současně režii, Lenky Borovské, Markéty Štěpánové, Václava a Aleše Vernerových) a klavírní improvizace Josefa Kovaříčka.
10. května 1977 se pod hlavičkou DNŠ představila svým pohybovým a tanečním představením ETUDY pantomimická skupina vedená Evou Netíkovou, pod jejímž režijním vedením vystupovali kromě ní též Věra Fléglová, Zdena Veverková a Václav Verner.
Na konci roku 1977 (25. prosince) uvedlo divadélko hru DAŇ ZRÁNÍ Hany Bednářové, při níž spojili v režii Václava Vernera síly „Štafláci“ (Věra Vidláková, Lenka Borovská, Jiří Králíček, Zdeněk Zahradníček, Josef Veverka, Kamila Kiliánová, Zdena Veverková) s Jiřím Sedláčkem, hercem ochotnického souboru F.A.Šubert. Byla to první a zároveň poslední celovečerní inscenace DNŠ. Silná generační výpověď předchozích představení, která dospěla do stádia klasického činoherního divadla, se poněkud vytratila a původně studentský soubor se rozešel a odmlčel.
II. Pokus o resuscitaci (1983)
O oživení DNŠ se po necelých šesti letech 28. října 1983 pokusil Zdeněk Zahradník inscenováním jednoho z nejlepších textů české dramatiky 80. let (alespoň podle jeho názoru), a sice DOBOVÝCH TANCŮ Karla Steigerwalda. V jeho režii se vedle štaflácké generace (Jiří Králíček, Václav Verner, Jan Radoch, Zdeněk Martinec, Jana Linhartová, Markéta Zilvarová) objevili zkušení ochotničtí hráči jako např. Josef Ježek, Jaroslava Erlebachová, Jiří Sedláček a Vladislav Balcar.
Byl to pokus, který se nepovedl. Podobně jako před několika lety Daň zrání ukázaly se Dobové tance nad síly souboru. Příznačné a snad i trochu symbolické bylo, že i tento nezdar se odehrál na velkém (!) jevišti tehdejšího závodního klubu ROH. Zdálo se, že se situace s ukončením činnosti bude opakovat.
III. Období druhé aneb Předrevoluční vzepětí (1984–1989)
Po Dobových tancích následovalo v letech 1984–1986 druhé odmlčení, které bylo vyplněno „chozením kanály“ a lízáním si ran z velkého neúspěchu, ale také skrytým kvasem a narůstajícím fanfarónstvím.
28. března 1986 se DNŠ pokorně vrátilo na malé jeviště rekonstruované loutkové scény a sáhlo do dalším textu Karla Steigerwalda, tentokrát hříčce …A TAK TĚ PROSÍM, KNÍŽE, v níž vystoupili v rolích Kupce Zdeněk Martinec a Notábla Zdeněk Zahradník, který měl současně režii. Ukázalo se, že komornější text v menším prostoru s méně hrajícími figurami je divadélku mnohem bližší.
To potvrdila i hra maďarského dramatika Istvána Örkényho RODINA TÓTŮ, kterou uvedlo DNŠ 31.října téhož roku na „domovské“ scéně v loutkárně a ve které v úpravě a režii Zdeňka Zahradníka (včetně malé role Listonoše) vystoupili Zdeněk Martinec, Romana Šotolová, Václav Verner a hostující Ivana Kučerová. Přestože se inscenace dočkala pouze premiéry (zejména pro devastující vliv Václava Vernera na dekoraci venkovské záchodové budky), ukázalo se, že další cestou pro DNŠ jsou buď texty s výraznou autorskou úpravou, která odpovídá názorům a potřebám vyjádření většiny souboru, případně inscenování textů vlastních.
Tak se dočkala 27. listopadu 1987 premiéry inscenace Zdeňka Zahradníka PRODANÁ „PRODANÁ NEVĚSTA“, která byla vystavěna na pozadí historicky pravdivé a poněkud absurdní situace, kdy autor libreta „české národní“ opery Karel Sabina, kterého představoval Zdeněk Martinec, je současně konfidentem c.k. rakouské policie, zastupované zde policejním komisařem Franzem Jawurkem v podání režiséra. Jako svědkyně u policejních výslechů pak vystupovala sama Marie Krušinová alias Romana Šotolová. Tato inscenace (na rozdíl od předchozí) se dočkala mnoha repríz, účasti na několika přehlídkách i pohostinských vystoupeních – např. i ve slavném D111 v Českých Budějovicích, kam DNŠ pozval jeho bývalý člen DNŠ Zdeněk Zahradníček.
Téměř přesně o rok později 25. listopadu 1988 měla svoji premiéru další Zahradníkova hra OÁZA, příběh dvou turistických značkařů (Zdeněk Martinec a Zdeněk Zahradník), kteří podle schváleného itineráře značkují novou turistickou trasu, která končí – v rozporu s okolní realitou, ale podle směrnice – uprostřed nicoty v poušti, v oáze, kterou si nakonec sami pouze vysní ve svých představách.
O inscenaci prof. Jan Císař, významný teatrolog a divadelní kritik, napsal, že je to férie „… něco mezi Voskovcem a Werichem, o tom, jak dva „značkaři“ vyznačují cestu k nějaké oáze, aniž přesně vědí, kudy by měla směřovat. Mapy měli naprosto nesmyslné, ale byli přesvědčení, že právě oni jsou povoláni, aby cestu do Oázy vyznačili. Ten jinotaj byl naprosto jasný: politické vedení Československa, komunistická strana, už neví jak a kam dál, ale o správnosti cesty je přesvědčeno. Ve Východočeském kraji to mělo obrovský ohlas, dobrušské Divadélko Na štaflích bylo zváno na různé štace, dokonce i na slavnostní příležitosti, ale nikdy nedošlo k nějakému „politickému“ maléru…..“
Zde se pan profesor Císař - při vší úctě - poněkud mýlí. Jeden průšvih přece jen přišel. A sice po představení kdesi na Broumovsku, kde jsme vystupovali jako „kulturní vložka“ na jakési výroční konferenci ROH. Po skončení oficiální části jednání nám pořadatelé vyklidili předsednickou tribunu z jeviště a po krátké přestávce jsme nastoupili my. Tribuna sice zmizela, ale heslo „V čele s KSČ za splnění úkolů XIV. sjezdu“ na zadním horizontu jeviště zůstalo nedopatřením viset. A pod touto „dekorací“ jsme předváděli příběh, kde schválený itinerář se stále více a více rozchází s realitou, ale cesta vpřed (do vysněné oázy) musí být naplněna za každou cenu. A potrefená husa se ozvala. Již na začátku následujícího týdne se objevila na OV KSČ v Rychnově nad Kněžnou od tamních soudruhů stížnost, kterou se pak – zejména s odvoláním na projev soudružky Jiřiny Švorcové o potřebě odvážné satiry na jakémsi sjezdu divadelních umělců - podařilo odrazit.
Inscenace byla též nominována na Jiráskův Hronov v srpnu 1989, kde se však kvůli represím vůči jiným představením nehrála, a my jsme se disidenty nestali. Oázu jsme skutečně hráli mnohokrát na různých místech. Naposledy ve středu 15. listopadu 1989 v Havlíčkově Brodě. Pak přišel pátek 17. listopadu a z pražského Albertova vyrazil průvod vysokoškoláků…
V červnu 1989 si soubor ještě odskočil i do oblasti loutkového divadla a v rámci vernisáže výstavy řezbáře Jaroslava Doležala v Městském muzeu v Dobrušce (a posléze i v Rychnově nad Kněžnou) uvedl představení na motivy Jiráskových STARÝCH POVĚSTÍ ČESKÝCH s loutkami Romany Šotolové.
I tady se nad některými našimi pohledy na české dávné (?) dějiny obličeje přítomných představitelů tehdejší politické moci poněkud protáhly a obočí se významně pozvedla. Ale bylo již léto 1989 a ledy pomalu začínaly tát.
Poslední předlistopadové inscenace završily cestu divadélka k inscenování menších dramatických příběhů a uvádění vlastních textů. Jako by se tím po více než dvou desetiletích uzavřel pomyslný kruh a DNŠ se vrátilo k tomu, čím v polovině 70. let začínalo – bytostně vlastní divadelní výpovědí svých vlastních pocitů a názorů.
----
----
2. část

IV. Porevoluční kocovina (1990-1999)
Společenská situace po Listopadu 1989 byla další „daní zrání“ Divadélka Na štaflích. Někteří jeho dosavadní členové se přestali divadlu „z libosti“ věnovat a soustředili se zcela na činnosti, které vynášejí více. Mohlo se svobodně a naprosto otevřeně mluvit o čemkoli (ovšem pochopitelně na vlastní riziko) a zdálo se, že najednou není o čem hrát. A takříkajíc (a také trochu alibisticky) na divadlo nebyl čas.
V prvních letech po revoluci se soubor vrhl na pořádání akcí, které dosud nebylo vhodné či možné konat – např. zorganizoval květnový majáles, který měl nahradit impozantní prvomájové slavnosti, uspořádal v předvečer prvních svobodných voleb dětský den v parku u závodního klubu a později i jakýsi „nultý ročník Václavských slavností“- celoměstskou kulturně společenskou akci na náměstí F.L.Věka.
V roce 1991 též připravil vlastní ples, který připomněl sametovou revoluci a během večera došlo i na inscenování zásahu na Národní třídě. Byl to humor poněkud černý, neboť idealizující vzpomínky na revoluci byly ještě čerstvé a étos Listopadu 1989 stále velmi živý.
V hektických 90. letech se DNŠ v podstatě zmohlo na jedinou „divadelní“ aktivitu. Tou se postupně staly živé betlémy, které byly od poloviny 90. let součástí pravidelné předvánoční akce Zpívání na rynku.

V. S novou vervou do nového tisíciletí (2000 – dosud)
Jako by 2 na počátku nového letopočtu přinesla i pomyslnou druhou mízu pro Štafle.
Nejprve na povrch probublal pozitivní vztah k loutkovému divadlu, motivovaný však ve skutečnosti spíše racionálními důvody jako např. nedostatkem herců, hereckým neumětelstvím, ale i nekonečnými možnostmi, které loutka (na rozdíl od stárnoucího těla) umožňuje, vztah, který se projevil již v r. 1989 Starými pověstmi českými. A stál též u zrodu cyklu divadelních plesů, který trvá již téměř dvacet let.
V.1. Stále končící seriál aneb divadelní ples rok co rok…
Podnět k obnovení těchto poněkud specifických plesů přišel v r. 2001 od Slávka Balcara a zdejších loutkářů, kteří zprovozňovali novou loutkárnu v sokolovně a vyzvali veřejnost o pomoc k obnovení činnosti. Rozhodli jsme se udělat divadelní ples a jeho výtěžek (10 tisíc korun) jsme předali našim kolegům. A protože ples byl věnován loutkářům, těžiště programové části spočívalo v předvedení našich představ o loutkovém divadle. Vyvrcholením byl půlnoční loutkový striptýz, do kterého se velmi aktivně zapojili i někteří návštěvníci, kteří loutku ženské tanečnice spontánně svlékli doslova až na dřevo. Tehdy jsme si prvně uvědomili, že návštěvníci takový princip večera s několika divadelními vstupy přijali.
Následovaly plesy, které byly vždy věnovány nějakému divadelnímu tématu. Tak přišel večer věnovaný ruskému dramatikovi N.V.Gogolovi, kdy jsme například na operačním sále úspěšně resuscitovali dvě ucházející „mrtvé“ duše, po něm následoval ples v opeře, další byl věnován klasické řecké komedii. Tehdy dorazila na ples dvojice mladých lidí v krásném antickém oblečení – inu proč ne, vždyť se jednalo vlastně o svého druhu divadelní kostým. Poté jsem absolvovali „prognostickou“ cestu kolem světa za 80 dní u příležitosti 100 let od úmrtí Julese Vernea a v dalším roce exkurzi pro ochotníky do filmového Hollywoodu.
Zásadní zlom nastal v r. 2007, kdy jsme pořádali ples pro „účastníky zájezdu" na téma tehdy oblíbeného stejnojmenného filmu. Již z předchozích ročníků jsme cítili, že naši návštěvníci nechtějí být pouze baveni, ale chtějí se sami aktivně zapojit do programu. Proto jsme je předem vyzvali, aby se stali skutečnými účastníky zájezdu a přišli na ples vybavení jako turisté. Poté, co jsme předvedli horizontální bungee jumping, byla vyvrcholením večera party téměř dvou set cestovatelů na pláži Copacabana v brazilské Riu v době tamního karnevalu.
Při následujícím plese bylo pro všechny návštěvníky ještě společné téma – „Celý život po škole“. Půlnočním vyvrcholením pak byla vzpomínka na spartakiádní vystoupení dorostenek na hudbu Michala Davida Poupata a především skladba vojáků na píseň Bez chleba, nelze žít!, včetně házených živých letek.
V roce našeho předsednictví Rady Evropy jsme připravili ples na téma Evropě to osolíme, což byla parafráze motta, se kterým se ČR ujímala své celoevropské funkce. Tehdy si prvně každý stůl vylosoval vlastní úkol. Každý zastupoval jeden evropský stát a lidé si přinesli nádherné a neuvěřitelné rekvizity jako londýnský doubledecker, maďarský Balaton, eiffelovku apod., nakonec všichni složili na podlaze kulturního domu obrovské puzzle mapy Evropy.
Při jubilejním desátém lokálně patriotickém plesu v r. 2010 u příležitosti 690. výročí první písemné zmínky o Dobrušce-Leštně) představovaly jednotlivé skupiny návštěvníků hlavní historické události z dějin našeho města. A tak se na parketu objevili nejen lovci mamutů či husité, ale též příjezdy Rudé armády v roce 1945 i 1968 a další.

Jedenáctý ročník byl věnován nejrůznějším pokrývkám hlav (Nechte na hlavě!) a dvanáctý
proroctví mayského kalendáře o nadcházejícím konci světa. Výsledkem večera bylo odhalení, že skutečným obsahem je varování před dvěma českými politiky, jejichž signatury V.K. a M.Z. jsou obsaženy v dosud nerozluštěných kresbách prastarého kalendáře.
Třináctý ples v r. 2013 byl o všech barvách světa, čtrnáctý pak o 40. výročí Divadélka Na štaflích a patnáctý věnován nejrůznějším hrám a hračkám, protože KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ.

V roce 2016 jsme nemohli nevzpomenout 700. výročí narození českého krále a císaře Svaté
říše římské Karla IV. a pozvali jsme diváky jako zástupce různých společenských či profesních
skupin středověké společnosti na návštěvu císařského dvora. Odhalili jsme, jak to ve
skutečnosti bylo se založením Karlova mostu a vajíčky použitými v maltě, v premiéře jsme
uvedli dosud neznámý druhý díl Noci na Karlštejně - Vrchlického jednoaktovku Půlnoc
na Karlštejně - i poněkud adaptovanou Romanci o Karlu IV. a jeho příteli Buškovi z Vilhartic.
A zatím poslední ples v únoru 2017 byl důkazem, že nic na světě není jen černé a jen bílé.

Sedmnáct (zatím) plesů - to je přibližně padesát drobných skečů, divadelních vystoupení tanečních kreací… Ale přibližně již od 12. ročníku je každý další ples pravidelně tím „posledním“. Nicméně návštěvníci si vždy vynutí další.
Zda síly, nápady a potence vydrží k naplnění tajného (!) závazku dvaceti ročníků, je v tuto chvíli otázkou i výzvou současně. Tématem definitivně posledního ročníku asi budou muset být senioři a geriatrická péče v české a světové dramatice.

V.2. Živé betlémy
Téměř osudovými se staly Divadélku Na štaflích betlémy. Ne že by si členové po večerech vyřezávali potají z lipového dřeva figurky (i když ani to se v poněkud jiné formě souboru nevyhnulo), ale v polovině 90. let minulého století začalo DNŠ pravidelně v předvánočním čase uvádět spolu se Žesťovým sdružením a dětskými zpěváčky tzv. Zpívání na rynku. V původně komponovaném pásmu lidových koled a předvádění novozákonního příběhu o narození Ježíše Krista začaly postupně převažovat divadelní živé betlémy, kde vedle hereckých výkonů se představili i mnozí neherci a své nezastupitelné místo zde měli i živí koně, ovečky, králíci a slepice.
Mezi nejzdařilejší betlémy patřily ty v letech 2003 a 2004, kdy se v rolích daráků objevily skutečné postavy dobrušské historie. Tak se k jesličkám přišli poklonit kromě knížete Mutiny i František Kupka a Věra Jičínská, F.A.Šubert s hořícím Národním divadlem, obří lahev La ferme přinesl Josef Archleb, knihu pohádek Boženy Němcové vložila do jeslí Magdalena Čudová apod. V roce 2006 ještě zorganizoval živý betlém Zdeněk Martinec a pak přišla jistá únava ze stále se opakujícího představení, která vedla k přerušení dosavadní souvislé řady.
V r. 2011 uvedlo DNŠ ve stodole u Kupků v Mělčanech divadelní představení s loutkami KTERAK DOBRUŠTÍ DO BETLÉMA DAROVATI PUTOVALI… Příběh narození vrcholil v okamžiku, kdy do Betléma dorazila po dlouhé cestě darovat i delegace vyslanců z daleké Dobrušky, ale už jaksi s „křížkem po funuse“, kdy již Josef s Marií a malým Ježíškem byli před zlobou Herodovou na útěku do Egypta. A tak, aby mohli doma po návratu vyprávět o (ne)naplnění své mise, objednají u malířky Jarmily Haldové papírový vystřihovací dobrušský betlém paní Jarmily Haldové, kde se sami nechali vymalovat. Možná k překvapení všech přítomných se ukázalo, jak mnoho aktuálních analogií mezi betlémskými figurami a naší místní přítomností bylo lze nalézt.
K obnovení tradice velkých živých betlémů došlo o Vánocích 2016, kdy byl 22. prosince na náměstí pod širým nebem inscenován PŘÍBĚH NAROZENÍ JEŽÍŠE KRISTA PODLE EVANGELIÍ SV. LUKÁŠE A SV. MATOUŠE jako živý mechanický betlém. Na třípatrovém jevišti se odehrávaly novozákonní scény jako lidové divadlo a teprve po náhlém „výpadku elektrické energie“ se odhalil vnitřní (porouchaný) mechanismus transmisí a převodů, který pohání jednotlivé figury-postavy a který bylo nutné před zraky ponkud zmatených diváků opravit a znovu uvést do chodu.
Příběh Kristova n a r o z e n í sehráli Štafláci již mnohokrát a v různých variantách. Celkem logickou otázkou tedy je, zda někdy v budoucnosti přijde čas na pašijové divadlo o u m u č e n í a vzkříšení. Možná by onou inspirací mohly být dobrušské motivy v tzv. Mastičkáři, nejstarším českém dramatu ze 14. století.

V.3. Přehlídka Zahradní divadelní slavnosti
Bohužel ne vždy mezi ochotníky platí zásada, že není nejdůležitější jen hrát (cokoli a jakkoli), ale i vidět a poznávat něco nového, inspirativního. Náš zájem o uvádění divadelních představení mimo klasická jeviště vyvrcholil od roku 2004 pořádáním (téměř) každoroční přehlídky ZAHRADNÍ DIVADELNÍ SLAVNOSTI.
Název, který jsme si částečně „vypůjčili“ z jednoho textu Václava Havla, měl naznačovat, že našim cílem bylo přivádět do Dobrušky představení uváděná v různých prostorech mimo klasické „kukátkové“ jeviště, zejména pod širým nebem, ale i v nedivadelních prostorech (např. pivovar, stodola, klub mládeže, arénové divadlo apod.), založená na jedinečném vztahu živého herce s divákem, na bytostně hereckém projevu, jenž je maximálně oproštěn od technických a iluzivních prostředků klasického divadelního jeviště.
Zpočátku vystupovaly každoročně dva až tři soubory z Královéhradeckého kraje, jeden mimokrajový soubor s inspirativním představením a jedno bylo určeno dětem jako ukázka kontaktního divadla s důrazem na případné aktivní zapojení dětí do tvorby představení.
Celkem se uskutečnilo v letech 2004 až 2013 devět ročníků, na kterých bylo uvedeno 29 představení pro dospělé a pět představení pro děti.
Ambicí přehlídky vždy byla kvalitní a náročná dramaturgie, takže zde vystoupilo celkem 28 divadel (některá vícekrát) ze dvaceti míst celé České republiky. Byly to soubory, které často účinkovaly na vrcholných národních přehlídkách a které reprezentovaly české amatérské divadlo i v zahraničí, jako např. Divadlo Zahrada*Broumov (Václav Havel: Audience), Studio dell'arte z Českých Budějovic (Don Giovanni), Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině v Hradci Králové (Něco z Dekameronu, Šrumec na laguně), Divadlo Q10 Hradec Králové (Mnoho povyku pro nic, Večer tříkrálový aneb Cokoli chcete), Pouliční divadlo Viktora Braunreitera Karlovy Vary (O tom, kterak ženy chytré jsou a muži hloupí a Romeo a Julie), Černí šviháci Kostelec nad Orlicí (Solný sloupy, Čilimník, Bílí andělé pijí tesavelu), Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu (Amor tyran, Fitzli Putzli), Divadlo Tří Pardubice (Prasklá hřídel –Mýdlo špiní charakter – Bombardéři), Divadelní soubor TYAN Dýšina-Plzeň (Komediant boží), Tomáš Hájek z Bažantovy loutkářské družiny Divadelního spolku J. J. Kolár při TJ Sokol Poniklá (Faust a Zmatek nad zmatek) a další.
Mezi ně se jednou jedinkrát drze vklínilo i Divadélko Na štaflích. Přestože jsme si po Listopadu 1989 mysleli, že Oázu již nikdy nebudeme muset hrát, přesto jsme se k ní v roce 2009 – po dvaceti (!) letech - vrátili a uvedli ji v rámci přehlídky. Text byl zachován téměř naprosto shodný, jen závěr byl poněkud aktualizován. Zatímco v původní verzi, když značkaři dorazí do oázy, kterou si nakonec pouze vysní ve svých představách, a radují se ze své dokonalosti a vůdcovských schopností, v roce 2009 se v místě, kde text končil, ještě jednou ohlédnou z oázy zpět a ke svému překvapení zjistí, že „turisté“ už zase slepě za nimi jdou po nesmyslně vyznačené cestě prachem pouště.
Pro děti (ale nejen pro ně) se představila na festivalu i přední česká loutková divadla jako např. Divadelní společnost KEJKLÍŘ Praha (Stolečku, prostři se), Divadlo Mimotaurus Praha (Stará pověst), Alternativní divadlo ČMUKAŘI Turnov (Kašpárek chodí pěšky), Soukromé loutkové divadélko Poli z Hradce Králové (Byl jednou jeden…., Tři rakvičkárny), Jarka Holasová ze ZUŠ Jaroměř (O slepičce a Hrnečku vař) a další.
Přehlídku provázely občas vzhledem k neobvyklým prostředím i neopakovatelné chvíle, jako např. když v představení Karlovarského hudebního divadla s dramatizací Máchova Máje u veršů „Hrdliččin zval ku lásce hlas…“ se ve větvích Archlebových sadů doslova rozeřval kos a nebyl k utišení, nebo když u představení Bílí andělé pijí tesavelu kosteleckých Černých šviháků v okamžiku, kdy hlavní představitel vzývá „Nejvyššího“, v parku v nebesích nad jevištěm zakroužil letec na rogalu...
Jsou to chvíle, které nelze vymyslet a které z paměti jejích aktérů a účastníků asi nezmizí. Podobně jako nám, když do představení Oázy, hraném v Sedloňově na louce za turistickou ubytovnou, vstoupil do děje cizí muž, který na naše poněkud nechápavé dotazy, co tam dělá, odpověděl obtížně se zjevnou snahou o dokonalou artikulaci naprosto: „Já jsem šel přes kopec a přišel jsem po nějaké turistické značce, která vede až sem“. Po té, kterou jsme jako značkaři vyznačili v rámci představení my sami. Divadlo opustilo jeviště a vstoupilo do života… a život vstoupil do něho.
Přehlídka se nedožila kulatého desátého ročníku a zanikla. Částečně ji nahradila Šubertova Dobruška, jejíž dramaturgie a zaměření je již podstatně odlišná.

V.4. Divadelní „drobečky“
Tvůrčí impotenci, za kterou se však spíše skrývá postupující lenost a absence vlastních nápadů, nahrazoval soubor čas od času různými příležitostnými (para)divadelními produkcemi.
V září 2011 uvedlo DNŠ v rámci zahájení Svatováclavských slavností „dramatizaci“ písně Jarka Nohavici LEGENDA O SVATÉM VÁCLAVU, ve které hráli knížete Václava Václav Verner, jeho úkladného bratra knížete Boleslava I. Zdeněk Martinec, příslušníky Boleslavovy družiny a faktické vykonavatele Václavovy vraždy Tužu, Čestu a Hněvsu Libor Laža, Ladislav Cimrman a Josef Šotola, kněze Krastěje u dveří kostela sv. Kosmy a Damiána Pavel Štěpán a jako volové odvádění do Němec vystoupily vesměs manželky těchto pánů.
V následujícím roce jsme při stejné příležitosti uvedli pásmo návrhů pomníků sv. Václav pro různá místa v Dobrušce – před školu Františka Kupky jsme navrhli jezdeckou sochu s koňskou čabrakou od Mistra Františka Kupky ve stylu holínek českých olympioniků na olympiádě v Londýně 2012, před zdejší sokolovnu jsme navrhli umístění jezdecké sochy knížete Václava na koni na šíř apod.
V roce 2012 DNŠ připravilo programy pro dvě vernisáže. Na jaře to bylo zahájení výstavy fotografií vážek Libora Laži, pro které jsme zdramatizovali vědeckou studii doktora Augusta Krejčího „Šídla a vážky (Odonata) země české“, kterou publikoval v roce 1890 v 19. čísle časopisu Vesmír. Originální výtvarné řešení rybniční tůně i létajícího hmyzu bylo dílem Jany Cimrmanové, Romany Šotolové a Mirky Vernerové.
Na konci června pak vystoupili Zdeněk Martinec, Romana Šotolová a Zdeněk Zahradník na vernisáž výstavy OSUDOVOSTI, která propojovala fotografie Ivo Malého, poezii Jany Melicharové a plastiky tehdy začínajícího Ladislava Cimrmana.
V roce 2016 vyšla knížka STRUČNÉ DĚJINY DOBRUŠSKA A OPOČENSKA Jiřího Králíčka a kolektivu s půvabnými „komiksovými“ ilustracemi Petra Netíka. U příležitosti slavnostního uvedení knihy připravilo DNŠ speciální produkci, která se odehrála postupně v obou sousedních městech. V Opočně nejprve symbolicky z popela povstala tzv. Baštecká brána zbořená v r. 1906, na kterou svou první (tehdy ještě ne příliš) abstraktní kresbu vytvořil zdejší mladičký rošťák Frantík Kupků. V Dobrušce pak navázal první dobrušsko-opočenský orloj. Ten uváděly průvodním slovem symbolické figury Baštecké brány a dobrušské radniční věže a v oknech historické radnice se střídaly místo apoštolů postavy dobrušské a opočenské historie. Akce byla v upravené (pouze „dobrušské“) verzi představena znovu na zahájení Svatováclavských slavností 23. září 2016. Vesměs pozitivní rekce publika doplnila věcná a zásadní kritika jedné divačky, která si postěžovala na absenci koní a vyslovila výhrady k vysokému věku představitele knížete Václava, který byl přece v Boleslavi zavražděn ve věku přibližně třiceti let. Pravda – Zdeněk Martinec byl stár přibližně dvojnásobně, ale jeho herecký výkon byl mladistvý…
xxxx
Divadélkem Na štaflích prošlo za uplynulých téměř půl století mnoho lidí. Někteří zůstávají na Štaflích dosud, mnozí postupně odešli. Někteří mimo Dobrušku, někteří bohužel zcela - např. Honza Radoch, jehož gejzíry čirého komediantství chybí moc… Některé malé a drobné (např. pány Martínka či Zahradníčka) nahradili „velikáni“ – Zdeňkové Martinec a Zahradník, naopak pan Králíček se svého velkého následníka (ještě) nedočkal.
Těm všem autor připisuje tento text.
Protože jak říkají teatrologové - divadlo umírá okamžikem svého zrození na jevišti. Ale naštěstí se rodí vždy znovu a znovu. Zůstane po něm v lepším případě pár žloutnoucích fotografií, někdy potrhaný plakát, opakovaně použité staré rozšmajdané boty či část kostýmu nebo rekvizita, případně diplom na stěně divadelní šatny. A hlavně vzpomínky, které těm, kteří u toho byli, nikdo nemůže vzít.
Zdeněk Zahradník


Dodatek, který se odehrál a byl dopsán až po odevzdání a vydání výše uvedeného článku:
V Opočně nedaleko Dobrušky se narodil v r. 1871 pozdější světoznámý malíř František Kupka, který ale své mládí prožil v Dobrušce. A zatímco Opočno má již delší dobu „družbu“ s francouzským Puteaux, kde Kupka dlouhá léta žil, Dobruška chce navázat partnerské vztahy alespoň s Beaugency, městem kde Kupka prožil druhou světovou válku, když byla Paříž obsazena německými vojsky.

U příležitosti navázání prvních kontaktů mezi našimi městečky a návštěvy francouzské delegace v Dobrušce uvedlo na zdejším náměstí DNŠ v sobotu 24. června 2017 inscenaci Ďáblův most na motivy legendy o stavbě středověkého mostu přes řeku Loira v Beaugency a povídky Jamese Joyce „Kočka a čert“, která tuto pověst zpracovává. Představení v režii Zdeňka Zahradníka předložilo provokativní otázky a možná neočekávané odpovědi, zda malíř František Kupka byl jediný Čech, který zanechal stopu v Beaugency a v čí hlavě se zrodil skutečně ďábelský plán při stavbě zdejšího most. Premiéra inscenace byla současně i její derniérou. ZZ

------------------------------------------------------------------------------------------