Texty: Doubravice nad Svitavou: Z muzejního depozitáře: Divadelní opona z Doubravice od Alfonse Muchy.

Z muzejního depozitáře: Divadelní opona z Doubravice od Alfonse Muchy
I když muzejní evidence má svá přesná pravidla, nikdy nelze vyloučit, že se muzejník setká například s případem, kdy najde v depozitáři předmět, ke kterému není záznam v evidenci, a nemá žádné informace. V boskovickém muzeu byla po generace uskladněná divadelní opona, o jejímž původu nebylo nic známo. K rozřešení záhady divadelní opony nakonec pomohla náhoda.
Dlouho se v úvahách o jejím autorství zmiňovalo jméno Otakara Kubína, který měl v minulosti namalovat oponu pro místní ochotníky. V roce 2010 byla opona publikována v knize editora Jiřího Valenty Malované opony divadel českých zemí, s. 56–57, bez uvedení autorství, s touto informací od Jiřího Bušiny, dlouholetého boskovického divadelního ochotníka: „V Muzeu Boskovicka je uložena divadelní opona, o jejímž původu nejsou žádné zprávy, opona není součástí sbírek. Je namalována na plátně podšitém pytlovinou, navinuta na dřevěné lati a značně poškozena. Obraz představuje renesanční arkády s bohatou draperií a šňůrami v horní části. V prostředním oblouku stojí postava ženy s vavřínovým věncem na čele. Ve vztyčené pravici drží misku s ohněm. Po obou jejích stranách stojí postavy žen-hudebnic, u sloupů sedí dvě ženy v zamyšlení… na pozadí v jedné části Národní divadlo a v druhé siluetu města.“
Když jsme ve staré sbírkové evidenci ze 30. let, která se už nepoužívá a sama je součástí sbírek, narazili na tento zápis: „Opona divadelní darovaná tělovýchovnou jednotou Sokol v Doubravici. Oponu maloval Alfons Mucha, když jako student trávil prázdniny v Doubravici. Učinil tak na podnět nadučitele Stantejského. Získána r. 1938.“ Tomu, že se skutečně jedná o doubravickou oponu, nasvědčuje i článek Alfons Mucha v Doubravici otištěný v lednu 1981 v týdeníku Nový život, kde je uveden vedle okolností vzniku opony i její námět: „…Mucha navštívil svého přítele – nadučitele Julia Stantejského – v období 1892 až 1906 v Doubravici třikrát… Při svých návštěvách v Doubravici se tu zdržel na několik dní a při jedné návštěvě místním ochotníkům namaloval oponu na námět „Libuše věští slávu Prahy“. Oponu maloval v prostorné sýpce bývalého Holíkova statku čp. 31. Opona prý byla překrásná, zvláště majestátním a velebným dojmem působila vznešená postava kněžny Libuše. Při tehdejší aktivitě divadelních ochotníků byla velmi často používána a vzbuzovala obdiv jak u místních, tak cizích návštěvníků divadelních představení. Co se později s oponou stalo a jaké byly její osudy, není už dnes téměř známo. Snad prý byla ochotníky věnována muzeu v Boskovicích.“
Přátelství Stantejského a Muchy
Kdo byl Julius Stantejský, který se o oponu pro doubravické ochotníky zasloužil? Rodák z Hylvát u Ústí nad Orlicí, studoval v Brně na učitelském ústavu, Alfons Mucha navštěvoval v Brně gymnázium a seznámili se u minoritů, kde Mucha někdy zpíval. Od roku 1878 byl učitelem v Doubravici, propagoval názornost učiva, lásku k vlasti a k českému jazyku, veršoval nejen učivo, ale například i školní řád:
Jak do třídy vkročíš, dítě,
po křesťansku pozdrav hbitě.
Čeho potřeby nemáš,
Do přihrádky tiše dáš.
Přivykat si každý hleď:
Na svém místě pěkně seď.
Nikdy před vyučováním
nebav se povykováním.
Na žaloby, oznámení
při učení času není.
O jejich přátelství s Alfonsem Muchou svědčí i to, že když se v srpnu 1887 v Doubravici ženil, byl mu Mucha za svědka (oddávajícím byl vlastenecký kněz a básník P. Jan Soukop, doubravický farář).
Alfons Mucha vzpomínal ve svých pamětech, které vydal jeho syn Jiří, na společný skrovný podnájem se Stantejským za studií v Brně: „…V pokojíku bylo půldruhé postele. Jedna měla čtyři nohy a ta, kterou si vzal Stantejský, než dvě. Podložili jsme kufr, a když ho omrzelo na ní spát, tak jsme se měnili. Pak tam byly dvě židle, stolek – skříně žádné. Ale my stejně neměli co do nich… Zásobování jsme si rozdělili stejným dílem. Já dostával z domova pecen chleba, Julek hrnek sádla. Křídou jsme rozdělili pecen na krajíčky, jeden na každý den, a k tomu jsme měli sádlo. Jenomže ke konci byly krajíčky stále menší a menší. Ve stejném domě přes dvůr bydlela rodina našich znamenitých bratří Mrštíků… Byl to takový veselý zdravý život a při tom jsme dojídali ten náš pecen chleba a vymazávali hrnek sádla. K snídani a k večeři jsme měli vodu.“
Mucha ale nepatřil – mírně řečeno – k nejlepším studentům. Vyjma kreslení měl s ostatními předměty velké potíže, jeho píle byla učiteli hodnocena jako „nestejná“ a „skrovná“, což byla čtyřka a pětka, a tak si druhý i třetí ročník zopakoval, než byl nakonec ze studií vyloučen – v roce 1877 obdržel tzv. consilium abeundi, tj. radu na odchodnou (ve školním roce 1876–1877 měl 230 zameškaných hodin, z toho 26 neomluvených).
Není divu, že Mucha domů s takovou zprávou nespěchal, a přivítal proto pozvání svého spolubydlícího Julia Stantejského vydat se na návštěvu jeho rodiny do Ústí nad Orlicí. Tato návštěva měla pro něj doslova osudový význam, jak později vzpomínal, Stantejský jej zavedl i do tamního farního kostela: „…Ponejprv viděl jsem nástěnné malby. Celý strop byl pokryt krásnými malbami narození Páně s anděly, jejichž perutě rámovaly celé to dějství. Ale jaké barvy, jaká harmonie. Julek mne nemohl odtrhnout od pozorování těch zázraků. ,Kdo to maloval?‘ ptal jsem se Julka. ,Umlauf,‘ odbyl mě Julek, ale když viděl, že jsem chycen obrazy, dodal: ,Víš, to je náš ústecký malíř. Také v Praze, v jezuitském kostele, má celou řadu obrazů o marnotratném synu…‘ Po těchto poznámkách Julkových celá osobnost malíře Umlaufa rostla a rostla, až se mimoděk spojila v mé fantazii s okřídlenými cherubíny a stádem pasoucích se vepříků, snících o plném korytu. Ten hluboký dojem mne provázel po celý život a vždycky, kdykoliv jsem měl čas, zastavil jsem se v Praze na Karlově náměstí, abych se u svatého Ignáce poklonil svému učiteli.” Po večerech chodívali spolu do hospody u Cimprichů, kde Alfons Mucha portrétoval místní obyvatele za pivo. V Ústí nad Orlicí se pevně rozhodnul věnovat se malířskému povolání.
Z gymnázia měl solidní malířskou průpravu, jeho učitelem byl Josef Zelený, známý malíř oltářních obrazů a zejména také obrazů cyrilometodějských. U přijímacích zkoušek na pražskou Akademii výtvarných umění však neuspěl a roku 1879 odešel do Vídně pracovat jako malíř divadelních dekorací do firmy Kautský-Brioschi-Burghardt. Roku 1883 byl pozván hrabětem Khuen Belassim k vytvoření dekorací interiérů zámků postupně Emmahof, Gandegg a Hrušovany. V letech 1885–1887 studoval na akademii v Mnichově a o dva roky později odešel do Paříže, kde se později proslavil.
Doubravická opona
Kdy ale mohl Alfons Mucha oponu pro Sokol v Doubravici namalovat? V článku z roku 1981 se uvádí, že Mucha navštívil svého přítele Stantejského v Doubravici v rozmezí let 1892–1906 třikrát a že opona vznikla někdy v těchto letech. Ovšem podle některých analogií s díly, jež maloval v letech 1885–1887 a o kterých píše A. B. Král v knize Kapitoly nejen o umění (s. 19–28, kapitola Alfons Mucha neznámý), lze uvažovat i o této časnější dataci. Pro hraběte Khuen-Belasiho maloval také rozměrnější formáty a zdá se, že užil i stejných prvků syžetu – orámování drapérií, rozčlenění do tří plánů dvěma sloupy, ústřední postava ženy v bílém rouchu – jako na obrazech Milosrdenství a Náměsíčná z uvedeného období.
Doubravická opona má rozměry 4,6 × 2,4 metru; po stranách ústředního motivu – postavy Libuše se stafáží dalších žen – je zobrazeno Národní divadlo a z druhé strany panorama Hradčan – zde ještě před novogotickou dostavbou chrámu svatého Víta, tedy v poněkud nezvyklé podobě. Jelikož dostavba svatovítské katedrály podle projektu Josefa Krannera a Josefa Mockra probíhala v letech 1873–1929, může nám pevnější oporu pro dataci poskytnout pouze motiv Národního divadla, a to termín post quem – rok 1883, kdy bylo divadlo dostavěno a uvedeno do provozu.
Opona se nedochovala v právě dobrém stavu, což je zapříčiněno především materiálem – plátno je velmi hrubé a malba na něm je na několika místech zcela setřená, pak také užitím, i uskladněním – po několik desetiletí ležela srolovaná na dřevěném kůlu v různých podmínkách. Nepochybně již za divadelního provozu docházelo k poškození, a tak je opona na několika místech opravována, sešívána a přemalována (to ztěžuje určení, nakolik je dochovaná malba vůbec autentická). V současné době je opona v rukou restaurátora. Petr Vítámvás
• petr.vitamvas@centrum.cz
• vyšlo 26. 7. 2016
• http://ohlasy.info/clanky/2016/07/muchova-opona.html