Texty: SCHEJBALOVÁ, Pavlína: Baví mě poskytnout lidem zážitek... AS 5.2.2016.

Baví mě poskytnout lidem zážitek...

Historie štítinského ochotnického divadla je poněkud pohnutá a dramatická. Pročítáte-li její záznam například na webových stránkách obce, nemůže vás nezaujmout houževnatost, se kterou místní divadelní spolek několikrát vstal téměř z popela. Svědčí to, podle mého názoru, o tom, že spolkový život a konkrétně ten divadelní pro místní obyvatele něco důležitého znamenal a znamená a také to svědčí o schopnosti jednotlivců, kteří byli a jsou nezbytnou jiskrou, bez které by oheň znovu nevzplál. V nejnovější historii divadla ve Štítině je takovou vůdčí osobností pan Václav Benda a právě jemu směřuji následující otázky. Dozvíte se také, který známý titul chystá ŠAMU pro letošní premiéru.

Činoherní | Rozhovory | Soubory

Zajímá mě, jaká byla Vaše osobní cesta k divadlu? Najdeme jméno vaší rodiny v historii spolku?
Okouzlení divadlem ve mně nastartovala babi-prateta (dále jen babi). Byla bezdětná a moje maminka se ke své tetě ve svých dvanácti letech přestěhovala. Manželem naší babi byl velký ochotník, na jehož role babi často vzpomínala. Zpívala nám úryvky z Prodané nevěsty a především nám vykládala, jak by s námi děda-prastrýc dělal divadlo. Na zahradě by „určitě“ postavil jeviště a sousedé by nám pak za divadelní výkon tleskali. Když jsem pak měl vlastní děti, rozhodl jsem se s nimi realizovat sen ze svého dětství a nacvičil jsem s nimi pohádku Z pekla štěstí. To už ale bylo později. Jako student jsem si zahrál v několika divadelních kusech, které režíroval můj strýc a v nichž hrála i moje teta. A od ní jsem se dozvěděl spoustu věcí o své babičce, která zamlada sama hrála divadlo, a v době, kdy měla vlastní děti, nacvičovala s nimi a s dětmi sousedů divadelní scénky. Hrálo se ve stodole nebo na zahradě a to i v době německé okupace, kdy česká kultura byla potlačována. Na babičku pak přišlo i udání. Ve starých kronikách, které vedla teta, jsem na jedné fotce našel v i svou maminku.

Po roce 2000 jsme divadelní činnost ve Štítině obnovili, o čemž se píše v historii štítinského divadla takto:
„A opět 10 let klidu. Hlavním důvodem bylo chybějící jeviště. Nicméně tradice divadla neumřela. Ve štítinských ochotnících dřímala dál. Čekala na nový podnět, který by ji probudil jako polibek šípkovou Růženku. V roce 2000 se slavila 150. mládenecká. V té době byla víceúčelová sportovní hala před dokončením. Stará tělocvična měla být přebudována na sál s jevištěm. A právě program 150. mládenecké, ve kterém se objevily po dlouhé době scénky s charakterem režírovaného programu, byl tou iniciační události. Především na základě podnětu p. Karla Ulricha byla režisérem ing. Václavem Bendou vybrána hra bulharského autora Georgie Danailova Neseriózní komedie. První čtená zkouška se uskutečnila v září 2000 a premiéra byla odehrána 6. 1. 2001, v měsíc zpřístupněném novém sále staré tělocvičny. V režii ing. Václava Bendy a Mgr. Marie Dominikové vystoupilo 12 herců, z nichž dvě třetiny nikdy divadlo nehrály. Neseriózní komedie měla premiéru a 4 reprízy ve Štítině a 4 krát byla sehrána v okolních vesnicích. Kolem divadla se kromě herců znovu utvořil kolektiv nadšených lidí. Maximální pomoc byla ochotníkům poskytována i Obecním úřadem ve Štítině, pod jehož hlavičkou ochotníci vystupují. Výtěžek ve výši cca 3.500,– Kč byl odevzdán do obecní pokladny. Neseriózní komedii vidělo více jak 900 diváků ve Štítině a kolem 500 diváků v okolních vesnicích."

Pro vysvětlení, Štítinská Mládenecká je akce, která nemá nejenom v okolí, ale ani v republice obdobu. V letošním roce měla 165 let a já tvrdím, že to je unikát. Něco jako jízda králů na Jižní Moravě.

Čemu konkrétně se nejvíce věnujete v divadle ve Štítině? Co Vás nejvíc baví…
Moje role v souboru se s postupujícími roky mění. Zpočátku jsem byl pouze režisér. V době, kdy dcera stavěla rodinný domek, jsem byl jeden rok hercem a od doby, co začal režírovat i můj syn Ondřej, jsem chvíli hercem a chvíli režisérem. Nicméně celou dobu jsem principálem souboru a především manažerem. Musím říct, že tato funkce je nejnáročnější a zabírá mi nejvíc času. A pak jsem taky vizionářem, který často kreslí vzdušné zámky a vytyčuje smělé plány. Některé, ve které zpočátku nikdo nevěřil, jsme zrealizovali, např. účast na Jiráskově Hronově a jiné na realizaci čekají.
Kromě divadla mám další koníčky, jako je práce všeho druhu (dílna, zahrada, příprava dobrých jídel…), jsem myslivec a rybář a mým koníčkem je i vymýšlení „ptákovin“ pro mých devět vnoučat. Divadlo je jen jedním z mých koníčků. V jednom rozhovoru jsem byl dotázán, jestli si dovedu život bez divadla představit. Odpověděl jsem, že ano, nicméně že by mi určitě chybělo.
I když, jak tak uvažuju, já to divadlo realizuju při každé možné příležitosti. Např. na posledních mysliveckých lečích nebo při posezení s kamarády u pivka. Tam přednesu básničku, jinde povykládám celé společnosti příběh ze života. Takže na otázku, co mě nejvíc baví, bych odpověděl, poskytnout lidem zážitek, který nemusí vždy nutně vyvolat smích, ale může je např. donutit i k zamyšlení.

Výraznou osobou souboru je také Váš syn Ondřej. Jak se vám daří zvládat role rodinné a divadelní?
Odpověď na tuto otázku začnu otázkou. Jaké je hlavní poslání každého člověka? A moje odpověď: Zachovat rod a předat mu své zkušenosti. Jednoduchá odpověď, ale někdy nesnadný způsob realizace, především často s předáváním těch zkušeností. Takže když se to povede a potomek jde ve šlépějích svého otce, je to neskutečný dar a pocit spokojenosti. Já osobně jsem si to asi nejvíce užíval na celostátní přehlídce Jiráskův Hronov, kde jsem ve hře Lháři vystupoval jako herec, režisérem byl můj syn Ondřej, který navíc vytvořil i jednu z hlavních rolí a mojí hereckou „kolegyní“ byla moje vnučka Nela. Takže zastoupení nejenom dvou, ale dokonce tří generací.
A teď se vrátím k rozdělení těch rolí divadelních a rodinných. Hra Lháři byla první, kterou režíroval můj syn. Musel jsem se zpočátku hodně držet, abych mu do režie nezasahoval. On byl režisér, ale já jsem byl TÁTA, který má přece právo vychovávat svého syna, byť už mu není 10 let (a to i na divadle). Tehdy jsem bojoval vnitřní boj a musím říct, že jsem ho vyhrál. Do režie jsem mu dokázal „nekecat“ a když, tak jedině na jeho výslovné přání, k vyjádření se ke konkrétní situaci. A věřte, že to nebylo vždy snadné. Herečky se vzbouří, režisér prosazuje svůj názor a najednou jsem jako arbitr povolán já.
A pak tu byl ještě jeden prvek, kterým byla moje malá Nelinka. Měla hrát ostrou, „ofrklou puberťačku“, což jí v devíti létech vůbec nebylo vlastní. Rejža nebyl s jejím výkonem spokojen a snažil se jí vyhecovat. Měl pravdu. Jako starému režisérovi mi bylo jasné, že tomu hereckému výkonu skutečně ta drzost chybí. Nicméně jako děda jsem spíš cítil s Nelou, které pomalu vlhly oči. A tuhle situaci ustát a nezasáhnout do ní, bylo snad ještě těžší, než nezasahovat do režie v průběhu jiných zkoušek.

Jak vznikl název ŠAMU? Je z něj cítit nadsázka – souvisí to s převažujícím komediálním repertoárem souboru?
Tady bych použil část z materiálu o našem souboru, ve kterém je popsána geneze jeho názvu.
V dokumentu O divadelním souboru ve Štítině – dopsáno k roku 2002 byly popsány první dva roky nově utvořeného souboru. Nebylo v něm ale zmíněno, „jak soubor ŠAMU ke svému jménu přišel“. S hrou „S tvojí dcerou ne“ jsme objížděli okolní vesnice. Místní uváděč nám vždycky položil otázku, koho má uvést nebo jak se jmenuje náš soubor. To, co dostává každé malé dítě hned po narození – jméno, nám ale chybělo. Hledal jsem pár písmen spojených v jedno slovo, ve kterých by byla a nebyla Štítina, do nichž by byl schován divadelní kumšt a která by všechny přesvědčila o smyslu pro humor těch, kteří divadelní spolek tvoří. Odmítal jsem pokusy několikaslovných spojení, ve kterých bylo jméno významného českého divadelníka, místního rodáka nebo „zpatvařené“ jméno Štítiny (např. „Soubor Štítiňan“). Jméno hledali všichni, až se konečně našlo. Z poznámek našich hereček nad návrhy diplomů, připravované pro Štivadlo 2002 (kdo že ty diplomy uděluje?, která akademie?), složila ing. Dana Bendová jméno souboru ŠAMU – Štítinská Akademie Múzických Umění.
Bezejmenný soubor dostal jméno, vyhrál první ročník přehlídky Štivadlo 2002 a s hrou „S tvojí dcerou ne“ se poprvé zúčastnil 33. ročníku Krakonošova divadelního podzimu, kde odborná porota (předsedou byl p. Císař) ocenila režii (Václav Benda a Marie Dominíková) a mužský herecký výkon (Jaromír Glabazňa). Hra „S tvojí dcerou ne“ měla nakonec 39 repríz a vidělo ji více než 6.000 diváků.
Jako dovětek a vysvětlení, Dana Bendová je moje manželka, takže stopu ve štítinském divadelním dění vyšlápla pomalu celá rodina.

Chystáte do budoucna nějaký posun v tomto směru? Přece jen Past na myši není „pouze“ komedie.
V roce, kdy jsme postoupili na Krakonošův divadelní podzim do Vysokého nad Jizerou s hrou Past na myši, jsme nastudovali i komedii Jaromíra Břehového Zátiší s loutnou. Odkazuji se na jeden z minulých rozhovorů, který byl součástí medailonku o ŠAMU, vysílaného Českou televizí, odkaz:

http://www.ceskatelevize.cz/…ickych-umeni

Tam jsem se vyjádřil ke sponzoringu, jako k modernímu způsobu žebrání. Vím, že je to můj subjektivní názor a mnohé prospěšné akce by bez sponzoringu nemohly být realizovány, nicméně já se snažím, abychom si na činnost souboru pokud možno „vydělali“ vlastní činností. Takže odmítám dělat „vysoce umělecké“ divadlo, na které se přijdou ze slušnosti podívat pouze rodinní příslušníci, kteří s výjimkou pár zasvěcených divadelních odborníků na představení stejně zívají. Tím nechci říct, že Past na myši by patřila mezi takové divadelní kusy, nicméně venkovské publikum určitě více táhnou komedie než detektivky. Jinými slovy, pokud nechceme ztratit diváka, musíme mít na repertoáru především komedie. A vedle nich můžeme případně nastudovat, nebo možná příznačnější je, odměnit se, i náročnější hrou, jakou byla např. Past na myši nebo Lháři.
A nyní k otázce toho posunu v divadelním žánru. Štítina je obec se spoustou dobrých zpěváků a mým snem je zahrát divadlo se zpěvy. Nechci to však realizovat bez svého syna Ondry, který ale zdaleka neshledává v oblasti kvality místních zpěváků můj názor. Tvrdí, že to jsou opravdu pouze „dobří“, většinou pouze „dostateční“ zpěváci, na rozdíl od herců, mezi nimiž jsou už mnohé „chvalitebné“ výkony. Takže když to všechno shrnu. Komedie musíme hrát, abychom se uživili, občas si můžeme dovolit luxus v podobě náročnější inscenace a do budoucna bych chtěl nastudovat hru se zpěvy, případně jednoduchý muzikál.

Pochlubte se svými úspěchy, prosím, co vlastně vnímáte jako úspěch na poli divadelním? Mé divadelní úspěchy musím rozdělit na dvě části. Mezi ty první patří osobní ocenění a k těm druhým patří to ocenění často nezveřejněné, nicméně existující. Já osobně dávám přednost té druhé kategorii. Takže: asi největším úspěchem je vlastní divadelní dění ve Štítině, které jsem nastartoval a které ovlivňuji už téměř patnáct let. V souboru se vyměnilo několik hereckých kolektivů, které se neustále z různých důvodů střídají. Od prvního představení ale pořád vedle sebe vystupují jak zkušení, tak i mladí herci, což já považuji za jednu z největších devíz našeho souboru a svůj osobní úspěch.
Druhým úspěchem je posun umělecké úrovně souboru, jejímž dokladem je během patnáctileté novodobé historie souboru několik nominací na Krakonošův divadelní podzim a tři účasti na vrcholné přehlídce ochotnického divadla, na Jiráskově Hronově.
V r. 2014 byl soubor ŠAMU oceněn bronzovou pamětní medailí generála Heliodora Píky (štítinský rodák), kterou uděluje Obecní úřad ve Štítině. Takže vlastně i ty nezveřejněné úspěchy byly veřejně oceněny.
A nyní k té první kategorii mých divadelních úspěchů. Je to řada čestných uznání a cen odborných porot jak za režii, tak i za herecké výkony. Té, které si vážím nejvíc, je společná cena pro mě a paní Marii Dominikovou za režii divadelní hry S tvojí dcerou ne, se kterou jsme se poprvé nominovali, udělená odbornou porotou na Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém nad Jizerou, jejímž předsedou byl pan profesor Jan Císař.
To jsou ale všechno ceny, které vás pohladí po duši, ale jejich aktuálnost se s postupujícími dny snižuje. Tím mým trvalejším osobním úspěchem, řekl bych rodinným úspěchem, je skutečnost, že to divadelní dění mám komu předat. Že mám v souboru nástupce (a považoval bych to jako silně nadnesené, kdybych řekl, že jsem si ho divadelně vychoval), kterým je můj syn Ondřej. Jsem přesvědčen, že má předpoklady „potáhnout“ soubor dál, než bych to byl schopen udělat já sám.

Jaká je podoba současného souboru? Čemu kromě divadla se věnujete? (divadelní soubory v obcích mají často na bedrech veškerou kulturu…) Většina divadelních souborů má právní subjektivitu a z toho vyplývající povinnosti a problémy. Já jsem takové řešení nikdy nechtěl. To znamená vyplňování daňových přiznání, členských přihlášek a v neposlední řadě i případné problémy s vlastním financováním. Příjem je totiž až ze vstupného, takže někdo musí poskytnout zálohy na kostýmy, kulisy, rekvizity, atd. Nicméně hrát „načerno“ taky nejde, takže jak na to. Díky vstřícnosti a pochopení především starosty jsme mohli a pořád můžeme vystupovat jako organizační složka obce, která má vlastní rozpočet ve finančním plánu obce. Ten obsahuje jak „překročitelné“ příjmy, tak „nepřekročitelné“ výdaje. Jinými slovy, rozdíl mezi příjmy a výdaji musíme dodržet. Když více vyděláme – více hrajeme, můžeme mít i větší náklady, logicky zde patří např. cestovné nebo přeprava kulis.
Pro soubor to znamená obrovskou pomoc. Můžeme např. čerpat zálohy na kulisy, které se obci vrátí z fakturace našich představení. Můžeme bezplatně využívat zařízení obce (nebo školy, jejímž zřizovatelem je obec), jako je víceúčelový sál školy, světelná a zvuková technika, opony, horizonty, zkrátka všechna zařízení, která využívá jak škola, tak i ostatní složky v obci a o kterou se současně, jako divadelníci, staráme. Dále jsme ušetřeni povinnosti vyplňování různých formulářů a daňových přiznání a obrovskou pomocí je shánění příspěvků a dotací, kde obec má daleko větší možnosti, než na jaké může dosáhnout divadelní spolek s vlastní právní subjektivitou. Naopak obec má zajištěnou levnou propagaci a minimálně 70 nadšených a spokojených občanů, kteří si pomoc obce silně uvědomují. Na případné občasné „chytré podněty“, že bychom se měli osamostatnit, vždycky odpovídám větou: pokud chceš úřadovat, vyřizovat a shánět granty, tak se osamostatni. Já chci hrát divadlo s minimálními časovými nároky, spojenými s nutnou vedlejší činnosti.
Je jasné, že tento způsob má i svou nevýhodu. Jelikož nejsme řízeni přesně podle spolkových pravidel, nevíme kolik máme členů. Proto vždycky uvádím, že máme sympatizanty divadla a těch je tak cca 60 až 100. Nepatří k nim pouze všichni ti, kteří kdy vyšli na jeviště, ale i holky v šatně, u pokladny, personál v kuchyni při představeních, redaktoři bulletinu Slunečník, který je vydáván během oblastní přehlídky Štivadlo, manželé hereček, kteří pomáhají s nakládkou kulis nebo manželky herců, které jim opravují kostýmy a řada dalších obětavců, bez kterých by divadlo nemohlo existovat. Starosta p. Koník vždycky uvádí, že jsme obec kultury a sportu. A má plnou pravdu. V r. 2004 jsme vyhráli soutěž vesnice roku Moravskoslezského kraje a v celostátním hodnocení jsme skončili na třetím místě. Jako vítězové krajského kola jsme museli při udělování cen zajistit kulturní program. Tehdy jsme zrealizovali myšlenku pana starosty, kdy jsme představili našim hostům hodinový program s názvem Rok na vsi. Začínalo to pochováním basy, folklórním pásmem Před sušedovym zelený ořech, vítáním občánků, lidovou veselicí Posvícenecký hasič a Štítinskou Mládeneckou, přes setkání důchodců, splavování řeky Opavy – Štítinský žbluňk, výstavy všech možných sbírek, až po zpívání u vánočního stromku. Tehdy jsem režíroval na jevišti postupně více jak 80 lidí, kteří více než vypovídajícím způsobem předvedli našim hostům kulturní dění ve Štítině během celého roku. Každý měsíc byl zastoupen jinou kulturní nebo sportovní akcí a divadelníci se v něm mihli pouze v dubnu, kdy se koná Štivadlo. Z výše uvedeného je jasné, že ve Štítině je spíše přetlak „kulturníků“, kteří se chtějí předvést a pobavit nejenom sebe, ale i všechny ostatní. Takže kultura zdaleka neleží pouze na našich bedrech. V naší obci je kulturní přetlak, takže zatím co jiné obce kulturu dováží, my ji můžeme i „vyvážet“. K těm největším zážitkům patří opakovaná vystoupení ve Slezském divadle v Opavě, které si občas pronajímáme, nebo představení pro zákazníky jedné banky v Ostravském Gongu (sál pro 1 500 diváků v upraveném plynovém zásobníku, v Dolní oblasti Vítkovic).

Co v současnosti chystáte? Zkoušíte novou inscenaci?
Každý rok se snažíme připravit minimálně jednu novou inscenaci. Letos to bude hra Upokojenkyně, kterou jsem viděl v nastudování soubor V.A.D. Kladno. Jelikož jsme ale na začátku zkoušení, nechci se více o celé hře rozepisovat, abych případně něco nezakřikl.

Co pro vás znamenají divadelní přehlídky? Jakých se účastníte a proč?
Je několik typů divadelních kolektivů. Někteří chtějí pouze bavit sebe a okolí a smích publika je to nejdůležitější v jejich měřítku hodnot. Pak jsou další soubory, které podle mě chtějí bavit pouze sebe, protože jejich hrám rozumějí jen oni a možná pár zasvěcených odborníků. My chceme bavit lidi, ale nechceme k jejich rozveselení používat laciné fóry, vulgarity a přízemní humor. Současně chceme dělat divadlo, ve kterém se už neobjevují základní divadelní chyby, kde herci srozumitelně artikulují, a k pobavení diváka se prvoplánový humor téměř nepoužívá. Zkrátka chceme divadelně růst. A k tomu přispívá účast na divadelních přehlídkách a soutěžích, kde součástí představení je rozbor inscenace s odborníky. Pravidelně vystupujeme na oblastní přehlídce venkovských ochotnických souborů Štivadlo, kterou pořádáme a kde se kromě rozborů našich představení zúčastňujeme i hodnocení všech ostatních soutěžních titulů. Pokud máme nastudované dvě inscenace, pak jedna z nich soutěží na ostravských Bucharech. S dětmi soutěžíme na opavském Lízátku. Pokud se nám podaří získat nominaci nebo doporučení, pak s radostí soutěžíme i ve Vysokém nad Jizerou. Zúčastňujeme se i přehlídek a divadelních festivalů, kde se inscenace nehodnotí ani nerozebírá, ale ty mají pro nás stejnou hodnotu, jako jakékoliv jiné nesoutěžní představení. Buď za představení obec vystaví fakturu nebo na oplátku jejich soubor vystoupí na našem Štivadle.

Účastníte se nějakých vzdělávacích seminářů, například na Jiráskově Hronově či jinde?
V posledních létech se zúčastňujeme vzdělávacích seminářů, které jsou součástí divadelních přehlídek ve Vysokém nad Jizerou nebo na Jiráskově Hronově. Nejčastěji se jedná o semináře s Rudou Felzmannem nebo režijní seminář s Frantou Zborníkem a Petrou Kohoutovou.

Na závěr jsem pana Bendu požádala o přiblížení Mládenecké…O co tu vlastně kráčí?
Odpověď – velmi pozoruhodnou – naleznete v samostatném článku.

V příloze fotografie z premiér – Lháři – rodina Bendova a celé obsazení a Past na myši

Autor: Pavlína Schejbalová