Texty: Olomouc, LAZORČÁKOVÁ, Tatjana – ROUBAL, Jan: K netradičnímu divadlu. Praha, Pražská scéna 2003, s. 149-151.

SKUMAFKA
— SKUpina MAlých Forem KAbaretu
(Olomouc)
Soubor založili v roce 1961 Vratislav Spilka (tehdejší režisér Divadla Oldřicha Stibora), Radek Hlavsa (metodik Okresního domu osvěty), Pavel Dostál (technik v Milo závodech, začínající amatérský herec, autor a režisér) a Václav Čapek (zaměstanec Krajského podniku pro film, koncerty a estrády, pozdější redaktor ostravského rozhlasového studia). Vznikem SKUMAFKY se v Olomouci objevil první soubor, který lze označit za regulérního zástupce hnutí malých jevištních forem. Impulzem, odrážejícím se v počáteční tvorbě souboru, byly text-appealové pořady pražských malých scén, i ostravský kontext reprezentovaný kabaretním souborem Štafle. U zrodu divadla stála snaha netradičním divadelním jazykem vyjádřit osobní kritické názory, základem tvorby bylo literární i hudební autorství. Herectví bylo po vzoru malých scén založeno na osvobozujícím a provokativním amatérismu. Soubor působil pod Okresním domem osvěty, po konfliktu s cenzurou, který vyústil v zákaz představení a výpověď Radka Hlavsy z ODO, našel zázemí v ZK ROH Železáren Petra Bezruče.
Od počátku se SKUMAFKA profilovala jako autorský kabaret (Kaleidoskop 61 – 1962, Čtyři karty ve hře – 1962) s vlastním autorským týmem (Pavel Dostál a Radek Hlavsa). Hned s prvním titulem se soubor prosadil v ústředním kole divadelní přehlídky v Plzni, kde získal ocenění společně se soubory Divadélko pod okapem a Kladivadlo. V květnu 1964 SKUMAFKA spolu s dalšími amatérskými soubory představujícími tehdejší špičku amatérského kabaretu a divadel malých forem hostovala v pražském Divadle Na zábradlí (vedle Takzvaného divadla poezie Radima Vašinky, ostravského Divadélka pod okapem, Docela malého divadla Litvínov nebo brněnského Divadla poezie X).
V inscenacích převažovala tendence k otevřenosti, nesmiřitelnosti, kritickému glosování světa, které vyústilo do otevřené politické satiry v kabaretu s tématem kultu osobnosti Polibek z Olympu (1963). Zvolený trend soubor neopustil ani po problémech s cenzurou a zřizovatelskou institucí, pokračoval inscenacemi Zlý chlapeček (1963), Skumafka je jinde doma (1963) a Mám právo pít blues (1964). Poslední pořad byl oceněn jako nejútočnější satira v tvorbě divadla, současně se však rozběhla kampaň, která měla nepohodlný soubor, útočící na uniformitu života, na společenské pokrytectví a politický dogmatismus, umlčet. Na základě pobouřeného článku v místním tisku, podepsaného účelově „pracujícími zřizovatelského závodu“, byla v roce 1965 existence divadla ukončena.
SKUMAFKA představovala na počátku šedesátých let centrum mladé, bouřící se tvorby. Kromě autorských pořadů uváděl soubor text-appealy, matiné poezie, vydával bulletin. V třiceti až čtyřicetičlenném kolektivu působili vedle zakládajících osobností také Petr Novotný, Jana Ovčáčková –Zikmundová, Čenda Švec, Roman Tomeček, Jaroslav Göbl, René Gabzdyl, Milan Pohorský, Věra Komínková, Helena Durčáková, Kateřina Gasparová, hudebníci Miroslav Zikmund a Milan Škuca, autorsky nebo režijně spolupracovali Jiří Flíček, Vratislav Spilka.

Bibliografie:
Blahynka, Milan: Plivati na strop… Literární noviny, 1963, č. 19, s. 8.
bm: Mám právo pít blues. FLP revue, 1964, č. 4, s. 5.
Císař, Jan a kol.: Cesty českého amatérského divadla. IPOS-ARTAMA, Praha 1998, s. 208.
Grym, Pavel: Satira ve státě Olomouc. Divadelní noviny, 1964, č. 2, s. 2.
JFL: O jednom polibku. Ochotnické divadlo, 1963, č. 9, s. 212.
Kokta, Zdeněk: Skumafka a úvahy kolem ní. Červený květ, 1962, č. 9, s. 286–287.
Lazorčáková, Tatjana: Čas malých divadel. Vydavatelství Univerzity Palackého, Olomouc 1986.
soe: Mladí z Olomouce. Lidová demokracie, 22. 1. 1963, s. 3.
Soeldner, Ivan: Skumafka tvrdohlavá z rodu Nezmarů. Mladý svět, 1963, č. 26, s. 12.
Soeldner, Ivan: Užitečné večery v Olomouci. Amatérská scéna, 1964, č. 4, s. 20.