Texty: Zahálka, Michal: Zápisky z Audimaforu, Divadelní HROMADA, 2014, jaro-léto, s.23-25

Zápisky z Audimaforu

Sedmnáct představení v šestačtyřiceti hodinách – to je i na divadelní festival přímo obžerné množství divadla. Letošní ročník Audimaforu naštěstí nabídl natolik pestrou krmi, že to bylo přežrání příjemné a (byť vyčerpávající) zdravé, protože inspirativní. Díky za to, všem účinkujícím bez výjimky – a v těchto stručných zápiscích festivalu jen pár slov k tomu, co mě nad jednotlivými body programu napadalo.

Audimafor jsme si navykli vnímat především jako přehlídku experimentálního divadla, ale to je jen jedna část jeho zaměření – dovolím si tedy své úvahy začít tam, kde ortodoxní hledači experimentu nic moc najít nemohli. Hořický studentský soubor Kandrdas sehrál současnou francouzskou komedii Ať žije Bouchon!, v níž tandem Dell-Sibleyras (známý u nás zejména díky konverzačce Půldruhé hodiny zpoždění) uhnul směrem k absurdní frašce a na příběhu vypečeného starosty venkovského městečka satirizuje problematiku eurodotací. Sympatický soubor už svým názvem signalizuje, že nadbytkem jevištních zkušeností neoplývá, a k dokonalosti tak chybí čistě řemeslný základ, přesto jde o divadlo dělané s vědomím toho, proč a o čem chci hrát, a s evidentní energií, která se i v ospalém nedělním dopoledni přelila i do publika.

Mladá režisérka Kateřina Faltejsková se v hradeckém Divadle Jesličky Josefa Tejkla pustila do hry Roberta Bolta Člověk pro každé počasí, navíc v ambiciózní úpravě pod názvem Obyčejní lidé, který naznačuje možný směr výkladu. Výsledek, myslím, doplatil mimo jiné na to, že Boltova hra má lepší pověst, než si zaslouží, a dnes už poněkud zestarala – nehledě na to, že pro mladé herce je to opravdu náročný úkol. Faltejsková upravuje a režíruje se zjevným rozmyslem a s vědomím cíle; působilo-li festivalové představení poněkud akademicky, nic to nemění na tom, že v ní (ale i v celém tvůrčím týmu) cítím nadějný, přemýšlivý talent. Potěšující tím spíše, že se nebojí naložit si takto nevděčný a náročný úkol a vystavit se navíc ještě k tomu přehlíživým radám typu „hrajte něco, co je vám blízké, čemu rozumíte“. (Ano, tím mířím do vlastních porotcovských řad, ale budiž to vnímáno jen jako láskyplné pošťouchnutí.)

O další z jesličkovských inscenací, Zdravém nemocném v režii Jaroslava Pokorného, snad jenom tolik, že známé divadelněvědné moudro praví: představení není inscenace. Existují očití svědkové toho, že původně šlo o nesmírně zábavnou komediální inscenaci – věru nevím, co se s ní stalo, ale mám dojem, že i tvůrci sami tuší, že festivalová repríza v tomto směru nefungovala. Pochvala alespoň živé hudbě v provedení tzv. Úchyl bandu. A do třetice Jesličky: Ema Zámečníková inscenovala vlastní divadelní přepis Puškinova půvabného veršovaného apokryfu Gabrieliáda, vyšla z toho neméně půvabná scénická podívaná, která se může opřít o tvárné herecké kvarteto v čele s Adélou Černíkovou v roli jaksi pikantní panny Marie. Ohromně dobře funguje i hudba, rovněž od Černíkové.

Štěpán Macura se „svými“ gymnazisty z DREJGu tentokrát přivezl inscenaci Zni!Blá!Zni!, v níž je k vidění něco, co už můžeme pomalu nazvat „drejgovským stylem“: mnohozdrojová literární koláž interpretovaná mnohačetným hereckým kolektivem. Je to způsob tvorby, který má své nepopiratelné pedagogické přednosti a studentům (a do jisté míry i divákům) představí texty, s nimiž by se jinak asi nesetkali (např. včetně půvabné Chvály bláznivosti Erasma Rotterdamského), k větší jevištní působivosti by však byla třeba důkladnější práce s textem po stránce dramaturgické (místy se tu tvoří až příliš zaumná koláž pro koláž) i po stránce herecko-interpretační.

Byla-li řeč o tom, jak je prospěšné brát si velké úkoly i za cenu toho, že budou nad naše momentální síly, je třeba zmínit pro mě nesmírně sympatický projekt Kateřiny Prášilové z jaroměřského souborou, která se pustila na nesnadné území tanečního/fyzického divadla a navíc na podkladě tak těžké látky, jakou je Schoenbergův melodram Ten, který přežil Varšavu. Inscenace trpí jistou naivitou a vnějškovostí, přesto prokazuje svéhlavé ohledávání možností divadla i sebe sama – což je nepochybně věc hodná obdivu. Z úplně jiné strany se jaroměřští představili s drobničkou Obočí Mariana Pally, inscenovanou v duchu specifické poetiky předlohy jako site-specific na pánském záchodě. Spíš než na meze svých vlastních možností tentokrát tvůrci takříkajíc dojeli na nijak zvlášť nosnou předlohu, přesto mělo to toaletní setkání jistý půvab.

Hlavní síla jaroměřských však spočívá jinde: v důmyslné práci s loutkou a s tradicemi loutkového divadla, což letos opět dokázali v jakémsi inscenačním chumlu Kráska v dřevě spící I., Kráska v dřevě spící II. a Kázání děvčátkům a slečnám. Chumlu, který jsme coby porota prohlásili za uzavřený triptych a jako takový odeslali na Šrámkův Písek, neboť krom dovedností čistě loutkářských jde také o divadlo experimentující s možnostmi divadelního vyprávění a příběhu obecně. Kráska i Kázání se vrací k prapůvodním verzím pohádek, jež dnes známe jako Šípkovou Růženku a Červenou Karkulku, ale známe je, jak se ukazuje, notně uhlazené. V případě Krásky jde inscenačně o důvtipné maňáskové divadlo na vysoké úrovni, které se na druhý díl „pouze pro dospělé“ změní v ryzí švankmajerovský horor, u Kázání zase tvůrci (tvůrkyně?) spojili pohádkový příběh s košatým barokním kázáním. To by mohlo prozatím stačit - s postupující festivalovou sezonou se o inscenacích bude ještě jistě mnoho chytrého psát.

Známé exilačky Naďa Kubínková a Jana Tichá pod hlavičkou Divadla Najt přivezly inscenaci Od „A“ k „B“ a zase zpět podle stejnojmenné předlohy Andy Warhola, který si (v neokázalém podání Nadi Kubínkové) na jevišti telefonuje s „B“, ženou, múzou, nebo snad více ženami a múzami (Jana Tichá). „B“ má nepoměrně více prostoru než Warhol, do telefonu žvaní o všem a o ničem, díky čemuž má inscenace obecnější obsah než jen připomenutí ikony pop artu – ze strany B jde vlastně o jakýsi „příběh obyčejného šílenství“, a jejímu životnímu balastu lze docela dobře rozumět. Ani ten pop art ale nezůstává stranou: inscenace má jednak nesmírně stylovou scénografii, jíž dominuje dobová rudá lednička, jednak důvtipně pracuje s projekcemi v podobě dotáček a animací, které představují jakousi dnešní cestu k warholovskému uměleckému odkazu. V inscenaci se tak snoubí vysoké činoherní kvality s experimentátorstvím, které dovede neokoukaně pracovat i s něčím tak ošumělým, jako je projekce.

Kombinace činohry a experimentátorství je vlastní i scénické adaptaci Brautiganovy novely V melounovém cukru, s níž se na domácí půdě představil soubor Q10. Souboru pod režijním vedením Filipa Humla se znamenitě daří zachovat nejednoznačnost a neuchopitelnost předlohy. Výsledkem je nevšední inscenace, která v mnoha ohledech průběžně nabourává a znejisťuje navyklé vnímání divadelního představení - scénářem, který si důvtipně pohrává s absencí jasně uchopitelné kauzality a jen matně konturovaným příběhem, počínaje, a propracovaným zacházením s hudebním plánem, světlem a nepravidelným hracím prostorem zdaleka nekonče. Inscenaci pokládám za dosavadní vrchol tvorby souboru.

Na tomto místě je čas na jedno drobné přiznání: i když je člověk v divadle od toho, aby si o něm něco myslel, může se mu stát, že si neví rady. Na letošním Audimaforu jsem si rady nevěděl hned dvakrát: na Nocturu Ondřeje Pumra a jeho DREDu je mi sympatická umanutost, s níž vytrvale osahává hranice divadelního prostoru a diváka v něm, u Alchymie lidského těla Josefa Jana Kopeckého zase zkoumání možností přirozeného bytí na jevišti. Jako divák jsem ale zůstal v obou případech dokonale mimo – a nic víc si o tom vlastně nemyslím, za což se všem čtenářům ještě jednou omlouvám. I přes některé řemeslné nedokonalosti a neobratnosti mě naopak nesmírně upoutalo a vtáhlo posezení s pardubickým divadlem Teď, nádech a leť! nad inscenací Kavkazské arabesky, zdivadelněným vyprávěním o tom, co autoři potkali na cestách Gruzií. Jednoduchými prostředky se hercům daří zprostředkovat jinou mentalitu a jiné uvažování o životě, a to včetně pohostinnosti bez ohledu na to, zda zrovna máme hmotný dostatek. Že je součástí inscenace sdílená hostina, je potom dokonale logické.

Jan Mocek pod hlavičkou FKK tentokrát přichystal videoprohlídku nedalekého Kostela – důvtipnou bojovku, při níž člověk s tabletem v ruce prochází předem určenou trasu a na obrazovce sleduje to, co se na daném místě nacházelo někdy dřív. Zprvu je to jen zážitek z dvou pohledů na jedno místo v různé denní době, postupně se však na obrazovce začne cosi dít. Půvabně znejisťující zážitek, který se dostává už mimo výseč těch nejvolnějších a nejširších definic divadla – stejně jako Světlušky Hanky Voříškové, noční plenérová instalace papírových lucerniček s básněmi. Za nevšední setkání s nevšedními texty patří Hance velký dík – stejně jako za výstavu jejích rukodělných knížek, která byla oázou klidu v jinak hektickém festivalovém programu. Ale – jak už bylo řečeno – byl to shon nesmírně podnětný a já se už těším, až si ho zase zopakuji.
Michal Zahálka