Texty: 2014 prosinec, Evidence malovaných divadelních opon se stále rozrůstá. Místní kultura, Rozhovor s V. Šrámkovou a J. Němcem

Evidence malovaných divadelních opon se stále rozrůstá
Autor: bav

PRAHA/ČR: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) společně s Institutem umění – Divadelním ústavem předložily v roce 2006 projekt Uchování a prezentace kulturního dědictví českého i světového divadla do grantového řízení v rámci tzv. Norských fondů zaměřených na Uchování evropského kulturního dědictví. Podporu se podařilo získat.

Divadelnímu ústavu z ní byly poskytnuty prostředky na dokumentaci a digitalizaci divadelních fotografií a vytvoření archivu Pražského Quadriennale. NIPOS získal prostředky na digitální Databázi amatérského divadla uchovávající paměť o významném fenoménu české kulturní historie – ochotnickém divadle, o tom jak podněcovalo kulturní život ve všech městech, ale i v nejmenších obcích celé ČR. „Podprojektem“, v němž šlo skutečně o „uchování“ hmotného dědictví, pak bylo doložení existence a podpoření záchrany malovaných divadelních opon, na něž se jakoby zapomnělo. Byly jakousi „mezerou“ v zaznamenané divadelní historii. Díky grantu mohl tedy vzniknout apel vyzývající k jejich evidenci, a v ideálním případě i k restaurování, často přímo k záchraně.
Výsledek této snahy překvapil i samotné iniciátory. V roce 2010 vyšla díky nashromážděnému materiálu – a grantu – unikátní publikace Malované opony divadel českých zemí, čímž však badatelská činnost zdaleka neskončila… Jaký je osud evidence divadelních opon dnes? Můžeme se těšit na druhý díl, příp. na reedici?

Přinášíme Vám rozhovor s PhDr. Vítězslavou Šrámkovou, iniciátorkou a vedoucí, spoluautorkou projektu, a Mgr. Jiřím Němcem, dlouhodobým spolupracovníkem v projektu Databáze amatérského divadla a v současnosti i „terénním pracovníkem“ v případě opon.

Připomeňme čtenářům, jak to tehdy s oponami bylo… Odkud se objevila myšlenka věnovat se tématu malovaných divadelních opon?

VŠ: Myšlenka obrátit pozornost také k malovaným oponám se objevila už v době, kdy jsme zpracovávali materiál k vydání Místopisu českého amatérského divadla, který byl jedním z výstupů projektu „Dějiny českého amatérského divadla“. Místopisu totiž předcházelo vydání Cest a Bibliografie.
(Pozn. redakce: Cesty českého amatérského divadla. Vývojové tendence. Praha, 1998; Bibliografie českého amatérského divadla. Praha, 1999. Místopis vyšel ve dvou dílech – I. díl s hesly A–M, 2001, II. díl s hesly N–Ž, 2002.)
Na projektu dějin se tedy pracovalo už od devadesátých let. Psala jsem úvod k prvnímu dílu Místopisu a přitom jsem si uvědomila, jak i v textech divadelních odborníků a historiků je pojmenováno takových pět až sedm opon, málokdy více. Dá se tedy říci, že myšlenka na potřebu dohledání malovaných opon a jejich jakéhosi celostátního přehledu pramení odsud.

Čekali jste po zveřejnění Vaší výzvy takový ohlas?

VŠ: Když jsme se začali o opony zajímat, počítali jsme s nálezem tak kolem sto dvaceti opon. A ještě jsme si říkali, jestli nemáme „velké oči“. Naštěstí kolega Jiří Valenta měl zkušenosti se sběrem exponátů pro Muzeum českého amatérského divadla v Miletíně, které zakládal. A protože je nejen vystudovaný dramaturg, ale taky nadšenec, který navíc vyrostl v klasickém venkovském ochotnickém prostředí (tatínek – učitel byl režisérem spolku, maminka hrála a zpívala), tak navzdory svému vyššímu věku s chutí objížděl republiku, sháněl a hledal opony po půdách hospod, a „aktivizoval“ pamětníky, pátral po informacích, které s oponami byly svázány. Prostě se to rozkřiklo – psali jsme o oponách a vyzývali k jejich evidenci na všech setkáních a přehlídkách ochotníků, až se to skutečně dostalo do širokého povědomí. Nakonec bylo nalezených opon kolem čtyř set a tuším, že přes tři sta jich je v knize vyobrazeno na fotografiích.

Pak jste uspěli s žádostí o příspěvek z Norských fondů na projekt Databáze amatérského divadla… Jakou roli zde hrály „opony“?

VŠ: Poprvé jsme žádali o příspěvek z Norských fondů v roce 2004. Ukončili jsme práce na Místopise, zakládali jsme Databázi a snažili se o získání grantů. Prostředky z Norských fondů byly určeny předně na údržbu a opravu trojrozměrných věcí – hmotného kulturního dědictví apod. Dá se říci, že jsme v grantovém řízení uspěli i díky oponám, protože už v písemné žádosti jsme uváděli záměr opony dohledat, uvést je do obecného povědomí, a tím také zachovat. Co se týče Databáze samotné, ta běžela v jistém smyslu už dříve.

JN: Já bych to upřesnil ještě trochu z jiného úhlu. Databáze amatérského divadla, přístupná online, vznikla na základě toho, že se rozšiřovala běžně IT technologie. Shromážděný materiál k dějinám amatérského divadla byl částečně publikován v těch třech zmíněných knihách, ale ještě mnohem více materiálu, který jsme získali od lidí, bylo nezpracováno… nebo zpracováno, ale nevydáno, protože se do knih zkrátka nevešel. S nástupem IT technologií se dalo zpřístupňovat mnohem více věcí. Kolem roku 2005, kdy se na web pustila první část, už měla Databáze svou formu, obsahově se nadále utváří dodneška. Opony jsou jednou z jejích součástí – bází. Jsou v podstatě jedním z dalších produktů toho, co jsme o divadelnících a lokálních souborech v různých obcích zjistili.

Jaká byla zkušenost s administrací grantu z Norských fondů? Neplánujete zažádat znovu?

VŠ: Když jsme žádali poprvé (2004), neuspěli jsme. U druhé žádosti nám Ministerstvo kultury poradilo, abychom se spojili s Divadelním ústavem, který měl také projekt žádající o grant na uchování trojrozměrných předmětů. Proti subjektům, které žádaly třeba na opravy zámků, byl náš rozpočet nepoměrně malý, takže si nás vůbec nevšímali, ale když jsme se dali dohromady, měli jsme již reálnou šanci. A skutečně jsme uspěli, ale až v roce 2006 (2005 až 2006 se tvořil společný grant) a v témže roce to také mělo začít, ale kvůli zpoždění v administrativě jsme prostředky reálně obdrželi až v polovině roku 2008. Pak jsme museli vše zvládnout v kratší době a ve stejném objemu, včetně vyúčtování do konce roku 2010, což bylo skutečně obtížné.
Žádat znovu? V současnosti běží tzv. udržitelnost, dostáváme ročně asi 15% výši původního grantu, aby vynaložené prostředky splnily svůj účel. K tomu se ČR pro Norské fondy musela zavázat. Domnívám se, že až tento závazek skončí (2020), měl by mírně navýšený rozpočet pokračovat, aby tato – v podstatě encyklopedie českého amatérského divadla veřejně přístupná na webu – mohla v NIPOS pokračovat. Prostě doufáme, že až tato lhůta uplyne, bude už všem jasné, že se jedná o vzácný fundament hodný kontinuální péče a projekt nezapadne.

Zmínila jste rozsah projektu, můžete čtenářům přiblížit konkrétní dopady Vaší práce na evidenci divadelních opon v praxi?

VŠ: Obrácením pozornosti k oponám jako opomíjenému kulturně historickému bohatství se podařilo k nim přilákat značnou pozornost, troufám si říci, že na celorepublikové úrovni a napříč společenským spektrem. Nemálo opon se totiž počalo restaurovat, renovovat. A není to náhoda, předtím o tom nebylo mnoho zmínek. Rozrůstající se evidence malovaných divadelních opon v současné době samozřejmě souvisí s nárůstem objemu Databáze, s růstem jejího dosahu.

JN: Já bych opět doplnil, že dnešní Databáze zahrnuje tak obrovský a široký okruh slovníkových hesel, že se z ní učí dokonce na divadelních fakultách, na uměleckých školách výtvarného typu; je zdrojem pro diplomové a disertační práce. Její návštěvnost se pohybuje mezi čtyřmi až pěti tisíci návštěvníků týdně. Považujeme za velký úspěch, že už máme zhruba jeden a čtvrt milionu návštěv na takto speciálním a nekomerčním serveru. Slouží opravdu široké veřejnosti, je zde i báze pro ochotníky, kde si mohou vkládat sami inzeráty typu „sháníme herce“, „sháníme reflektor“, „potřebujeme pomoci s…“ Objevují se i poptávky profesionálů z Barrandova, obracejí se tímto prostřednictvím na ochotníky jako na možný kompars… Sdílení informací zde funguje velice dobře.

VŠ: Ano, neustálým vytvářením Databáze se pochopitelně prohlubuje propojenost informací. Dříve existovaly dílčí brožurky jednotlivých souborů. Postupem času se začala prosazovat myšlenka, že je dobré tuto historii zpracovávat (a nemám na mysli pouze evidenci opon). Je například mnoho obcí, které informace tohoto druhu začaly poprvé zveřejňovat na svém webu. Začaly si tohoto historického bohatství všímat, být na tuto historii hrdé.

V otázce propojenosti informací v Databázi – komunikujete také s ochotnickými soubory působícími v zahraničí?

JN: Ano, v Databázi zachycujeme i činnost krajanských souborů, které působí za hranicemi České republiky. Komunikujeme s Čechy žijícími v Austrálii, v Chille, Argentině, Severní Americe a samozřejmě s Čechy působícími po celé Evropě, kam se přistěhovali a kde zakládali své soubory už od konce 19. století.

O Databázi tedy vědí a sami se Vám hlásí? Můžete uvést nějaký konkrétní případ?

VŠ: No jistě! Kolikrát jde o příběhy z nejrůznějších rodinných historií. Jistý pán z Německa se na nás obrátil právě před několika dny, že jeho maminka, která byla ze smíšeného manželství a hrála v českém souboru, byla za hraní českého ochotnického divadla v roce 1941 propuštěna Němci ze zaměstnání. Nikdy nebyla ve straně NSDAP, komunikovala česky i německy, ale protože všichni Němci, kteří zůstali v pohraničí, se přihlásili k německé národnosti, tak ji v roce 1952 odmítli zase naše české úřady uznat české státní občanství, protože byla Němka.
Ozývají se nám s rodinnými divadelními dokumenty z celé Evropy, ale taky ze zámoří, třeba z Austrálie. Takže se snad právem domníváme, že tento projekt je významné dílo. Dokonce jsme – já a Jiří Valenta – za toto mapování amatérského divadla byli vyznamenáni Cenou Ministra kultury v roce 2007, protože už tehdy měla databáze nečekaný ohlas.

Bavíte se při své práci s kronikáři?

VŠ: Spíše je sháníme jednotlivě po obcích. A taky se nám už sami ozývají.

JN: Dneska mají obce nejen své archivy a muzea, ale podobně jako digitalizují své památky, tak digitalizují i kroniky a další materiály, takže se toho objevuje poměrně hodně. V obcích se často konají srazy rodáků, slaví se výročí – hasiči mají 100 let, ochotníci 150 – 200 let, takže zase naopak, oni pak chtějí po nás pravdivá data, aby měli co napsat do výročních brožurek. Mohou si z Databáze stáhnout obrázky, které jsme získali třeba před pěti, deseti lety… Pro obce jsme zároveň jakýmsi úložištěm historických zdrojů, protože ne vždy se ten který zdroj zachoval nebo je ještě k mání. V tomto smyslu funguje provázanost s obcemi.

VŠ: Zprvu jsem se obávala, že mnoho materiálů v archivech nenalezneme. Ochotníci nechávali své doklady archivovat spíše výjimečně a mnohé prameny během let vzaly za své. Archivy s námi také zpočátku nijak zvlášť ochotně nespolupracovaly, museli jsme se jich trošku domáhat, nyní už je to lepší. Ale ukázalo se, že ti soukromí sběratelé, kteří si nechávali doma věci po rodičích, po prarodičích, nám toho dali (v jednu dobu, nyní už se to opět vyrovnává) mnohem více než samy odborné instituce.
A krásné je, to mě ze začátku úplně fascinovalo, jak lidé sami doplňují původně útržkovité informace… V databázi byl mj. v Praze-Holešovicích zaznamenán soubor Domovina, ale měli jsme o něm minimum informací. Nedávno se ozval vnuk tehdejšího režiséra a díky němu jsme získali jak řadu údajů, tak i fotografie a podařilo se heslo podstatně doplnit. Takové nabídky jsou dost četné.

Jak myslíte, že na Databázi přišel? Jak řešíte její zviditelňování, aby se k Vám daní uživatelé dostali?

VŠ: Někdy je to jistě i náhoda, ale nejen…

JN: Máme samostatné webové stránky a zviditelňování řešíme skrze partnerské odkazy se spřízněnými kulturními institucemi (a samozřejmě jsme webově provázáni i s gestorem projektu, s organizací NIPOS). Při spolupráci s obcemi nebo se soubory si vyměňujeme data, a poté se opět vzájemně prezentujeme – činíme tak stejně na naší databázi, jako oni na svých webových stránkách. Odkazy na jejich webové stránky jsou jednou ze součástí databáze, dozvíte se tedy aktuální dění o tom kterém souboru. I tohle Databáze umožňuje: zdroj webových stránek v oboru amatérského divadla.

Vrátím se zpět čistě k oponám… Vydáním knihy Malované opony divadel českých zemí v roce 2010 tedy práce neskončily…

VŠ: To rozhodně ne. Ukázalo se, že se nemůžeme spokojit s vydáním publikace a tuto kapitolu jednoduše uzavřít. Evidence „nového“ materiálu běžela dál. Lidé nás nadále upozorňovali na nové nálezy historicky cenných opon v různých místech, za to jsme velmi rádi. V současnosti práce neustávají, což obnáší mnoho badatelské činnosti v terénu, kolega Jiří Němec – podobně jako dříve Jiří Valenta – v posledních měsících navštívil přes šedesát obcí, byl nalezen přibližně stejný počet neevidovaných opon.

JN: To je pravda, evidence opon je na badatelské činnosti postavena. Období, kdy nám lidé z obcí posílali základní informace poté, co jsme udělali celorepublikovou výzvu, skončilo. Shromáždili jsme určité (avšak neověřené) informace o konkrétních lokacích, nejen o oponách. Pak nezbývalo než dané archivy, muzea či obce navštívit, vytěžit a zpracovat. Takhle celistvě, opravdu zevrubně, včetně písemné dokumentace, je mimo jiné zpracovaný jenom jeden kraj v republice, a to je Vysočina.

VŠ: A vlastně musím zmínit, že jsme databází opravili i fakta v historii amatérského divadla, jak byla prezentována v tzv. akademických Dějinách českého divadla, ale ještě i v našich Cestách. Např. se zde psalo, že v roce 1895 u nás působilo 500 až 600 divadelních jednot, ale my dnes máme z té doby záznamy o více než 2000 spolcích, které hrály ochotnické divadlo. Nejde o chybu historiků, ale o to, že ani tehdy neměli možnost všechny informace ze všech koutů naší země získat. Hodně nám pomáhá, že existují digitalizované lokální noviny a časopisy, z nichž můžeme vytěžovat údaje i z domácího počítače. Dřív bylo velmi těžké se k originálům dostat.
Je docela zajímavé, jak se k tomu dnes lidé sympaticky mají. Jistý pán z Brna a Slavkova vstoupil do naší Databáze, nadchl se jí a sám si udělal vlastní časopiseckou databázi, ve které zpřístupnil Moravskou Orlici a časopis Našinec (z jihu i severu Moravy). A tím jsme přišli k několika stovkám nových, dalších souborů, které existovaly v polovině 19. století. Vžité tvrzení, že Morava byla v této oblasti pozadu, tak vzalo za své. A to neříkám jako kritiku historiků, kteří bádali před námi, naopak, smekám před nimi, ale domnívám se, že oni ani neměli takové možnosti, nemohli jít takto do hloubky.

JN: A zároveň se zabývali jiným typem divadla, v jejich hledáčku bylo profesionální divadlo, amatérské divadlo brali jako okrajovou část.

V závěru mi dovolte otázku, kterou jsme předeslali: co se týče dalšího dílu Malovaných opon, jste spíše optimisté nebo skeptici?

JN: Nemůžeme zatím bohužel nic konkrétního slíbit, žádný přesný plán na tisk dalšího dílu Opon v tuto chvíli není, ale tím neříkám, že bychom si nepřáli něco takového podniknout. Pokud by se nám podařilo sehnat dostatek prostředků, budeme rozhodně pomýšlet na dotisk prvního dílu. A pokud bychom byli opravdu optimističtí, nejdříve v roce 2017 by se příznivci mohli těšit i na druhý díl. Tyto dva díly by se od sebe pochopitelně značně obsahově lišily, protože první díl byl pojatý jako výpravná publikace s odbornými stanovisky kunsthistoriků, výtvarníků atd. V druhém díle bychom šli asi trochu jiným směrem, ale jak jsem předeslal, možnost, že by vyšel druhý díl je zatím pouze výhledová.

Mockrát Vám oběma děkuji za rozhovor a přeji Vám i Vašim spolupracovníkům mnoho sil do další úspěšné badatelské práce.

Přiložené foto: Opona z obce Rozsochatec – pohled přes Zámecký rybník směrem k Rozsochateckému zámku (neobvyklé řasení draperie, z cizích vzorů pouze horní sufita)

Databáze amatérského divadla – báze Opony

Uchování a prezentace kulturního dědictví českého i světového divadla
Článek vložil Barbora Vávrová dne: 9. Prosinec 2014 - 16:03
----------
Přetištěno v Amatérské scéně (Ročenka 2015, s. 80,81)